Ringhoffer. Nositelé tohoto příjmení se mohli svého času pyšnit honosným přívlastkem – králové železničních vagonů.

Dnes vám hodláme představit osobnost, která vstoupila do našich dějin a my ji z nich rozhodně nechceme vyobcovat, i když si nejsme jisti, zda si takovou pozornost zaslouží.

V úterý 30. července roku 1872 se v letním divadle na hradbách v Praze dávala Paní hospodská.

Stejně tak jsme mohli tento díl nazvat kupříkladu: „Kterak to sirotek světu ukázal.“

Práce na Národním začala být pro Josefa Zítka reálná od chvíle, kdy se chopili exekutivy ve Sboru pro postavení Národního divadla mladočeši.

Zprvu se zdálo, že stavba Národního divadla běží hladce. V březnu a v dubnu 1867 je upřesněna smlouva s Josefem Zítkem.

O zaměření dnešní 877. schůzky leccos napovídá titulek Národní staví a zdobí mladí. My dnes setrváme především u výzdoby sochařské.

Opět se potkáváme s Toulkami českou minulost a s generací tvůrců, která se podílela na výzdobě Zlaté kapličky nad Vltavou.

„Zmatek, šlendrián, nedostatky“ – tyto pojmy se vztahují k největší stavbě českého 19. století, Národního divadla.

Potkáváme se po osmisté osmdesáté, a je to právě ve chvíli, kdy Praha a s ní všechny země Koruny české zažily požár století.