879. schůzka: Zmatek, šlendrián, nedostatky

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Národní divadlo na snímku z roku 1958

„Zmatek, šlendrián, nedostatky“ – tyto pojmy se vztahují k největší stavbě českého 19. století, Národního divadla.

A to jsme ještě nezahlídli ani docela malinký plamínek, stoupající z jeho střechy. Jakýmipak podstatnými jmény asi budeme muset titulek vyfutrovat posléze? Inu, počkejme si ještě týden.

Od prvních přípravných kroků k postavení českého Národního divadla uplynulo 36 let. 13 let se Zlatá kaplička stavěla. Přitom se hodně prodražila – původní rozpočet architekta Josefa Zítka zněl na čtyři sta sedmdesát dva tisíce zlatých. Ve skutečnosti se proinvestovalo skoro čtyřikrát tolik – jeden milion 815 000 zlatých (přičemž asi čtyři pětiny té částky věnovali dobrovolní dárci). Beze zmatků se neobešel ani finálový šturm – nedodělky se spěšně schovávaly za girlandy a buxusy. Pak se konečně dostavil toužebně očekávaný 11. červen 1881, den slavnostního otevření Národního divadla.

Jenomže i toto datum přineslo leckomu rozčarování. Alespoň trochu slušné lístky se museli tvůrci výzdoby vydupat; prostý zájemce neměl šanci si nějaký lístek opatřit. Výbor Sboru obdržel rozhořčený dopis, který podepsali Bohuslav Schnirch, Josef Václav Myslbek, František Ženíšek, Josef Tulka, Mikoláš Aleš, Vojtěch Hynais a jiní. Bylo jim totiž doporučeno, aby si zakoupili místa na 4. galerii po 50 až 60 krejcarech. Pochopili to jako urážku, a jen doufali, že se tak nestalo na pokyn výboru. My už se nedozvíme, kdo políček umělecké generaci Národního divadla uštědřil, ani to, zda tak učinil z nedbalosti, či záměrně. Bedřicha Smetanu, autora premiérové Libuše, organizátoři ani nepozvali. Opomněli ho pozvat… Aby snad neprovedl nějakou nepředloženost, nebo co… Dostal se (jak už víme) do divadla postranním vchodem… bloudil po jevišti… nakonec ho z milosti usadili v ředitelské lóži. Když byl pozván k audienci, musil mu kdosi nakvap půjčit k čamaře cylindr.

Logo

Ačkoli se heslo Národ sobě hlasitě skloňovalo ve všech pádech, na zahajovací představení se (k rozčarování veřejnosti) dostal jenom málokterý Čech. Hlediště obsadila privilegovaná smetánka a královskou lóži korunní princ Rudolf. Co mělo být národním svátkem, to se nakonec změnilo v paskvil plný intrik a skřípání zubů. Jestli si obyčejné lidé představovali, že třicet let budovali Národní divadlo pro sebe, měl je rok 1881 vyvést z omylu. Chrám Múz byl otevřen na počest arcivévody Rudolfa a jeho nevěsty, belgické princezny Štěpánky. Veličenstva měla poctít Prahu svou přítomností hned poté, co ve Vídni uzavřou sňatek. V plánu bylo, že navštíví českou metropoli během svatební cesty. Pražané se ocitnou mezi prvními, kdož budou smět novomanžele počastovat svou přízní. Tak se dohodly vídeňské úřady s českým zemským výborem a s představiteli Sboru, především s Riegrem. Ten (prost vší sebekritičnosti) vnímal vlastní přehnanou vstřícnost k přáním Vídně jako projevy státotvornosti.

Tomu nešťastnému slibu, tedy že se divadlo otevře kvůli korunnímu páru, se od předjaří 1881 muselo podřídit všechno. Rozmrzele se pokynu shora podvolil i architekt Zítek, avšak vymínil si (zcela jistě k tiché zlobě Riegrově), že kvůli návštěvě bude scéna zprovozněna jenom na několik nezbytných dnů, pak se zase uzavře a do podzimu – patrně do svátku svatého Václava 28. září – se odpovědně a do detailu dokončí. Jenomže od ohlášení svatebčanské návštěvy bylo všechno každý den jinak… Především se (s rozmarností vskutku hodnou panovnického dvora) posunuly – a to vícekrát – jak termín svatby Rudolfa a Štěpánky, tak zejména datum jejich příjezdu do Prahy. Prapůvodně se měli objevit v březnu… pak v dubnu… definitivní termín byl stanoven na 25. květen 1881. Neustálé měnění propozic i organizačních plánů tehdy přivádělo pražské veřejné činitele na pokraj šílenství. (A to už bylo co říct, neboť veřejné činitele, najmě ty pražské, dokáže rozházet jen máloco.) A to ještě z uvítání hostů na sklonku května na poslední chvilku opět sešlo, ačkoli už do vyzdobených ulic vyrukovala vítací špalíry, přivezené ze širokého okolí zvláštními vlaky.

Belgická princezna Stefanie a arcivévoda Rudolf při jejich zasnoubení

Jen co se tento (nezaviněný) chaos podařilo zvládnout, přišla z Vídně nová depeše: „Novomanželé přijedou později; nepřejí si však žádné slavnostní uvítání.“ Schizofrenie ceremoniářů i pořadatelů, poslušně skákajících podle měnlivých instrukcí vrchnosti, dostoupila vrcholu. Živě si to všichni dokážeme představit. Mají dát vyzdobenou Prahu zase odstrojit jak vánoční stromeček? Pro jistotu to neučinili. A Národní listy, znechuceny vrtochy habsburského dvora, napsaly:„Chystali jsme se s upřímnou loajalitou uvítat členy panovnické rodiny. Ačkoli se na Čechy ve Vídni pohlíží jako na reptaly a nespokojence, přesto se o naší oddanosti trůnu může říci: Jsme věrni až do potupy!“

Arcivévoda Rudolf nakonec dorazil do Prahy (se svou hypochondricky náladovou ženou Štěpánkou) 8. června večer, zpola na zapřenou… skoro jako nějaký tajný emisar. Veškeré přípravy včetně výzdoby a iluminace Prahy, čekající na vítací ceremoniál už třetí týden, přišly vniveč. Novomanželé ani nevystoupili na pražském hlavním nádraží (tedy dnešním Masarykově), ale v železniční zastávce Bruska u Písecké brány (tedy nedaleko dnešní stanice metra Hradčanská). Odtud v zavřeném kočáře odjeli na Pražský hrad. Češi, najmě pak Pražané, vstřícní až k potupě, obdrželi další políček – korunní pár o jejich hold neprojevil nejmenší zájem.

Logo

V divadle se do poslední chvíle o překot pracovalo. Co nebylo hotovo, schovávalo se za parádu chvojí, girland, drapérií. U budovy se po setmění tísnily davy, protože inženýr Křižík dal na pilíř řetězového mostu instalovat reflektory. Lidé tleskali mihotavé elektrické záři jako zázraku. 9. června dopoledne se konala veřejná generálka zahajovacího představení. Vedení divadla pustilo diváky jen do přízemí, jenže jich přišlo tolik, že se rozeběhli do všech pater. Marie Sittová jako Libuše i Josef Lev coby Přemysl zpívali své árie do zmatku a hluku, zvyšovaného bušením a pobíháním řemeslníků.

V sobotu večer 11. června 1881 bylo Národní divadlo slavnostně otevřeno. Za obrovského zájmu veřejnosti, jenomže lid, z jehož peněz divadlo vyrostlo především, směl zůstat na ulici. Mačkal se na nábřeží až ke Karlovu mostu, zaplnil Ferdinandovu (neboli Národní) třídu. Nevěděl ani, z kterého směru se objeví hlavní hosté – to se z bezpečnostních důvodů tajilo. Zatím před portál Zlaté kapličky najížděly jeden po druhém stovky kočárů, ze kterých vystupovali epoletovaní generálové, úředníci v uniformách i ve fracích, šperky obtěžkané dámy ve skvostných večerních toaletách, dostavila se téměř veškerá šlechta meškající v Praze, kompletní elita zdejší společnosti. Před sedmou se špalíry volající Vivat! prodrala ekvipáž arcivévodova. A před divadle i uvnitř zavládla mračné rozčarování. Korunní princ přijel bez manželky! Štěpánka pro nevolnost zůstala doma. Po kolikáté už dala zhýčkaná princezna najevo své pohrdání českými záležitostmi?

Jan Vilímek: Portrét operního pěvce Josefa Lva (1884)

Princ Rudolf nebyl z těsta o moc lepšího. Dozajista považoval za samozřejmé, když se opona českého Národního divadla zdvihla nikoli za zpěvu písně Kde domov můj, nýbrž za zvuků nejprve rakouské, a po ní belgické hymny. Zdvořile zatleskal, když mu holdovali živou alegorií, které vévodil jeho a Štěpánčin makroportrét. Vyslechl první jednání světové premiéry Smetanovy Libuše. O přestávce účastně pohovořil s architektem Zítkem i hluchým Smetanou. Ještě ze slušnosti počkal do další proměny, pak se vymluvil na státnické povinnosti a po anglicku zmizel za svou ošklivou, diplomatickými chorobami zmoženou ženou. Za víc času mu Češi s celým svým Národním divadlem nestáli.

Logo

Aby si novotou vonící stánek Thálie mohlo prohlédnout i méně vzácné obecenstvo, následovalo po slavnostním otevřením ještě 12 dalších představení. 23. června 1881 provoz (provizorní provoz) v Národním divadle skončil, aby se do podzimu dodělaly doposud nehotové práce, zamaskované látkami a zelenou výzdobou – s představou, že za tři měsíce bude definitivně obnoven. Mohli bychom cválat dopředu stejným tempem, jak to na střeše Národního naznačují Schnirchovy trigy, ale my se raději na chvilku zastavíme, staneme a setrváme, abychom se mohli ohlédnout, tak jako se zhusta ohlíželi naši předkové ony dva letní měsíce v roce osmdesátém prvním 19. století. Tehdá se též pilně rekapitulovalo a hodnotilo, a pěkně po česku, jako vždy, aby na nikom a na ničem nezůstal ani chlup. Ba ani chloupek. Víc než třicet let se Národní divadlo uprostřed potíží a svárů rodilo. Déle než třináct let se stavělo.

Národe, přestaň sbírat na Národní divadlo!

Ač nehotové, vypínalo se na vltavském nábřeží jako architektonický klenot, ne–li přímo hrdý, tak tedy rozhodně ctihodný. Ještě žádný takový palác, vskutku hodnotný a kvalitní, se v českých zemích nezrodil z iniciativy, vůle a obětavosti nefeudálních vrstev národa. Cesta k němu byla křivolaká, vroubená pranicemi namísto spolupráce, nicméně výsledek mohl vzbuzovat uspokojení, ba úctu. Již mohly být zapomenuty časy, kdy staročeský list Pokrok ve zlobě proti mladočeskému vedení stavby volal: „Národe, přestaň sbírat na Národní divadlo!“ Byly to ony časy, kdy si rozhádaná křídla domácí politiky stavěly „trucarény“ za hradbami Prahy a kdy přívrženci strany jedné bojkotovali usilovně představení strany druhé. Až na nějaké maličkosti bylo přece jenom to dílo dokonáno, nadešel důvod k smíru a radosti. I profesor Zítek pociťoval, že přišla chvíle k úlevnému spočinutí. Celou tu mnohaletou kalvárii nějak přestál, a byť mu věčné tahanice ztrpčovaly život občas až na pokraj resignace, nezlomily ho.Vydržel stát si za svým, docílil možného maxima, ustoupil jen ve věcech druhého řádu, které dílo jako celek nedeklasovaly. Věděl o slabinách stavby. Nemohl ale přece vzdorovat všem a každému, ustavičně se ocitat v pozici prvního mezi chytrými.

Josef Zítek

V kterýchsi deskách našel sedm roků starý výstřižek z novin. Jak ho četl, pociťoval tiché zadostiučinění: „Národ neposlechl tichošlápských rozoumků, nechtěl se spokojit s nějakým půlcihlovým holubníkem, nýbrž nadechl se pro mistrný plán divadla vznešeného, nádherného, divadla monumentálního – sebe důstojného.“ A to se skutečně stalo. S trochou pohnutí musel přiznat, jak je přese všechny protrpěné strasti rád, že byl při tom, dokonce v roli tvůrce a prvního hybatele. Stálo ho to tolik úsilí, že se nestihl ani oženit. Teď konečně zanedbání napraví. Příští rok mu bude padesát – je opravdu nejvyšší čas… Pedagogická práce na polytechnice, starosti s Národním divadlem, Mlýnskou kolonádou v Karlových Varech, pražským Rudolfinem a dalšími úkoly ho zaměstnávaly natolik, že k uspořádání privátních záležitostí mu stále nezbýval prostor.

Pak však potkal tento elegantní a úspěšný starý mládenec bytost, která vzbudila jeho hluboký zájem – o generaci mladší Bertu Lippertovou, osmnáctiletou malostranskou krásku, která se sice nechala panem profesorem obletovat, ale když se ji odvážil požádat ji o ruku, byl nemile zaskočen. Dočkal se odmítnutí jak od nesmělé Berty, tak od jejích mohovitých rodičů, jimž připadal pro dcerušku poněkud starý. Nápadník nicméně vztahy nepřerušil a vytrval. Nabídku opakoval po deseti letech, v situaci, kdy se ocitl v zenitu své kariéry a kdy jeho Národnímu divadlu chyběly už jen nějaké kosmetické detaily. Tentokrát byl vyslyšen, však také osmadvacetiletá Berta měla na vdávání nejvyšší čas. Oba partneři byli hmotně dobře zajištěni, nicméně Zítek s velkorysostí sobě vlastní dal srozumitelným gestem najevo vůli po nezávislosti, když věno své nastávající vlastně koupil: příštímu tchánovi, vojenskému rytmistru a statkáři, vyplatil 80 000 zlatých za polnosti, lesy a zámeček, náležející k jeho velkostatku Lčovice nedaleko Volyně. Svatba byla dohodnuta na konec srpna 1881.

Logo

Ještě před vlastním otevřením divadla udělal Zítkovi velikou radost článek profesora Otakara Hostinského v časopise Dalibor, ve kterém označil jeho stavbu za „útulek našemu dramatickému umění netoliko prostorem dostatečný a zařízením příhodný, nýbrž přímo nádherný, velkolepý chrám, důstojný to pomník našeho znovuzrození.“ Pěkná slova. Podobná si pan architekt přečetl i v Divadelních listech: „Vnitřek divadla na první pohled téměř oslňuje: umění, krása, vkus pojí se v jeden souladný celek, sedadla na předních místech jsou pohodlně zařízena, jeviště dobře dozírné, akustika výborná.“ Jenže… jak četl ten článek dál, tak mu jaksi v těle začala stydnout krev: „Na poslední galerii se člověka zmocňuje závrať. V přízemí na křeslech, jakož i na jevišti je děsný průvan, na balkonech pak, odkudž je nejlepší rozhled, je unavující vedro. Vůbec v celém divadle ovívá teplý vzduch jak v horkých lázních, z čehož soudíme, že v Národním divadle v době letní pro přílišné horko nebude se moci hráti. Z poslední galerie vidí obecenstvo jen hlavu a nohy herce.“

Což ještě o Národním divadle nebylo úplně všechno, co bylo napsáno – v tom záporném slova smyslu myslím, neboť na hlavu Josefa Zítka se sesypala mnohem drtivější kritika ze stránek časopisu Lumír:
„Několikadenní zkouškou, kterou Národní divadlo právě podstoupilo, objevily se mnohé věci, na které upozorniti pokládáme za svou vlasteneckou povinnost. Člověk jde přece do divadla, aby se pobavil, aby něco viděl i aby tu chvíli času strávil pokud možná pohodlně. Nechodí do divadla proto, aby se“ – za prvé: „Aby se napolo upekl na zádech tisknoucích se naň stejně nešťastných bližních.“ Za druhé: „aby měl nad sebou jako poklici stropy a přístropky, na kteréž pouhé pohlédnutí budí v člověku dušení,“ a za třetí: „aby viděl z jeviště malý kroužek, v němž jenom tu a tam objeví se herec. To je přece věcí několika geometrických čar, aby s neklamnou jistotou upravila se místa tak, aby z nich viděti bylo. Kde se pak vědělo, že viděti není, jest to tou největší nesvědomitostí tato místa prodávat.“

Národní divadlo pohled na galerie a balkóny

Architekt Zítek prožíval šok. Slavnostní zahajovací atmosféra vyvanula, řeči o velkolepém díle utichly a kdekdo teď zas už věděl, co všechno bylo špatně a co se mělo udělat jinak. Herci si stěžovali na průvan a na těsné šatny, kulisáci a zřízenci na nedostatek místa, diváci na malou viditelnost a velké horko. Přednosti zmizely, zbyly samé nedostatky. (Tak už to bývá.) Ale co teď? Měl si dupnout a začít se hlučně bránit? Měl leštit kliky redakcí a ve veřejné polemice vysvětlovat, že na některá řešení přistoupil proti své vůli a teprve po boji? Asi by byl směšný…V klíčových okamžicích měl pánům výborům ještě víc vzdorovat – původně přece navrhoval, aby se Prozatímní divadlo zbořilo a Národní postavilo větší, jinak se dospěje ke konfliktu mezi požadavky a možnostmi. Neuspěl. Nutili ho, aby do hlediště dostal enormních 2500 míst. Za cenu konfliktů kapacitu snížil jejich počet na 1800. Dobře věděl, že i tak to bude na úkor pohodlí a viditelnosti. Navíc nemohl zabránit komínovému tvaru hlediště. To mu zase v expertize vytkli jeho vídeňští profesoři. Poslechl, a dřevěným podhledem na železné konstrukci uměle snížil strop. Za všechno se platí: divákům v nejvyšších galeriích tak zúžil zorné pole. Ale co teď s tím? Má, proboha, všechno tohle někde vykládat? Zná své pappenheimské, Čechům se nelze zavděčit. Nedovedou věcně diskutovat a hledat řešení problémů. Debat s nimi zažil za ta léta bezpočet…

Národní divadlo - výzdoba

Jinde zpravidla vedou k nějakému konkrétnímu východisku. Vždyť pře nejsou nic špatného, naopak, posunují věci kupředu, bývají motorem pokroku, ale v Čechách? Tady se málokdy argumentuje k věci. Zato jsou čeští diskutéři mistry osobních útoků, zákulisních her, obviňování protistrany, hledání soka a jeho morální likvidace.

Tohle všechno už zažil… Raději navrhne možné úpravy a do září nejpalčivější slabiny vyřeší. Instaluje výkonnější ventilaci. Zruší nejnekvalitnější místa k sezení a stání. Možná i se stropem by se dalo ještě něco podniknout. Hlavně však dokončí, co se nestihlo: malířskou a štukatérskou výzdobu některých interiérů. Co ale podniknout s tou Ženíškovou oponou? Zrovna dvakrát se mu nepovedla, kompozičně trochu chudá… A co horšího, vídeňští realizátoři, i když zkušení, tentokrát selhali. Odchýlili se v barevnosti od návrhu, udělali oponu moc temnou a nevýraznou. Naproti tomu protipožární železná opona, ta je v pořádku. Právě minulý týden proběhly funkční zkoušky. A dopadly dobře. Při opakovaných pokusech trvalo její spuštění třicet vteřin, vytažení devět minut.

František Ženíšek: Původní opona Národního divadla před požárem v roce 1881

À propos – ještě musí znovu prověřit všechna bezpečnostní opatření… Zvlášť v poslední době jim věnoval mimořádnou pozornost – o to větší, oč častěji přicházely ze světa zprávy o požárech cizích divadel.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související