151. schůzka: Cesta do Francie

Příjezd Karla IV. do Saint-Denis
Příjezd Karla IV. do Saint-Denis
0:00
/
0:00

Ve 151. Toulkách českou minulostí se rozjedeme spolu s císařem a králem Karlem do Francie. Ta cesta byla jeho poslední, neboť i rok 1378 byl v jeho dvaašedesátiletém životě rokem závěrečným.

"Ke konci roku 1377 odhodlal se císař, přes všeliké své tělesné neduhy, ještě k podniknutí cesty do Paříže. Za účel její vydával veřejně touhu svou spatřiti ještě jednou ona místa, ve kterých strávil mládí své, a syna svého Václava poručiti do přátelství Karla V., krále francouzského, synovce svého. Ale sotva pochybíme, budeme-li se domýšleti, že pravou příčinou cestování tohoto byla nespokojenost a nesvornost po papežově přesídlení do Říma čím dále tím více se v kolegiu kardinálském vzmáhající se, a že císař chtěl ujistiti se pomocí svého synovce, aby předešel veliké ono schisma v církvi, které již vypuknouti hrozilo."
Dopis o chystané cestě do Francie napsal Karel IV. svému francouzskému kolegovi, jmenovci a také synovci Karlu V. někdy v létě roku 1377. Byl to dopis napsaný vlastnoručně a do Paříže s ním dorazilo speciální poselstvo. Uvádí se v něm, že se císař rozhodl navštívit Francii, aby shlédl svaté ostatky a vykonal několik zbožných poutí. Po celé Evropě se sice vědělo, s jakou náruživostí sbírá císař svaté relikvie, ale že by to byl hlavní důvod návštěvy...? Pravdě mnohem blíž jsou asi osobní důvody. Už to na začátku naznačil i František Palacký: "Spatřiti ještě jednou ona místa, ve kterých strávil mládí své..."
Bylo to na pařížském královském dvoře, kde získal vzdělání. Tady se oženil s Blankou z Valois, kterou měl ze všech svých čtyř manželek nejraději. Možná chtěl císař opravdu ještě jednou vidět místa svého dětství a promluvit se svými příbuznými... Nebylo to vyloučeno.

Co tak ještě připadalo v úvahu? Že by - "nespokojenost a nesvornost po papežově přesídlení do Říma čím dále tím více se vzmáhající?" Je to možné, ale o tom se žádná zmínka nezachovala. Císař ale papeže podpořil. Měl k tomu důvod. Papež doposud nestrávil volbu jeho šestnáctiletého syna Václava římským králem. V tom trávení mu mohly jako velice účinný prostředek ní pomoci peníze (ty jsou na dobré trávení ta vůbec nejlepší medicína). Karel poslal do Říma zvláštního vyslance Konráda Jindřichova se čtyřiceti tisíci zlatých a nabídl je papeži Řehořovi. Jako sponzorský dar - ve 14.století se mu ovšem říkala půjčka. O čem však oba dva Karlové v Paříži určitě jednali, to byla válka mezi Francií a Anglií, ta, které začali dějepisci mnohem později říkat stoletá. Francouzský Karel by náramně rád získal svého císařského jmenovce na svou stranu proti Angličanům. A ještě jedna záležitost císaře ve Francii čekala, a byla to věc, které se věnoval s velikým nasazením, rád a s chutí. Dynastické sňatky.

Příjezd Karla IV. do Cambrai

Své francouzské turné zahájil císař 11. listopadu. Start se jmenoval Tangermünde, což byl hrad nad Labem, který si Karel v Braniborsku postavil a kde právě pobýval. Odtud si to namířil nejprve do Vestfálska a na konci listopadu pobýval v Cáchách. Vzal to přes Essen, což je poněkud zajížďka, leč nikoli z důvodů nějaké turistiky - cestou vyřizoval záležitosti měst ležících na trase. Potvrdil například privilegia a celní a daňové výhody městu Dortmundu. Pro vnější, nezasvěcený svět byla jeho cesta vydávána za zbožnou pouť do slavných svatyní, ale ve skutečnosti šlo o cestu pracovní. Po odpočinku v Cáchách se vydal před holandský Utrecht do Bruselu a odtud na francouzské hranice do Cambrai. 20.prosince roku 1377. vstoupil Karel poblíž Cambrai na francouzskou půdu. Král Francie mu tam poslal naproti skvělé poselstvo (na tři sta koní) a Karel IV. se v Cambrai zdržel přes celé Vánoce, protože je tam mohl ještě slavit jako římský císař s císařskými odznaky, kdežto ve Francouzském království by to král Karel V. nepřipustil.

Jak to bylo s těmi "císařskými odznaky“?... a proč by to francouzský panovník "nepřipustil?" Nemohl dopustit, aby jeho strýc Karel IV. vystupoval v jeho zemi ve své důstojnosti a s odznaky císařskými. Ale císař Karel byl přece uznáván jako světská hlava západního křesťanstva... Jenomže francouzský pan král se doma považoval za suveréna, kterého se nějaká římská císařská svrchovanost netýká. Ostatně Karel na tento zádrhel narazil během své cesty několikrát. Už v prvním francouzském městě Saint Quentin byl sice přijat se vší úctou, ale zvony na jeho počest ani necinkly. V Cambrai si to císař rozjel naproti francouzskému poselstvu na šedivém hřebci, oděný pláštěm a kloboukem ze šedivého sukna, podšitým kuní kožešinou. Byl už na cestě šestý týden a byl vyčerpaný. 1.ledna 1378 už na koně nevylezl a musel cestovat vozem. Trápila ho dna - nemoc, se kterou měl problémy řadu let. Ty problémy ještě umocnily následky úrazu páteře a zánětu míšních nervů (chodil kvůli tomu nahnutý dopředu s hlavou nachýlenou na jednu stranu). Měl takové bolesti, že mu znesnadňovaly i cestu vozem. "Protože se král dozvěděl, že císař je velmi nemocen dnou, že nemůže jeti na koni a jízda povozem že mu způsobuje bolesti, poslal mu během sobotní noci jeden z osobních svých vozů, krásně vyzdobený a tažený bílými koňmi, a nosítka svého prvorozeného syna, dauphina z Viennois, krásně upravená a nesená dvěma mulami a dvěma běhouny, aby v nich pohodlněji přijel. Začež byl císař velmi vděčen, přijímaje řečený povoz i nosítka od poslů králových, a děkoval velice králi, který byl nepřítomen."

Císař Karel IV., český král Václav IV. a francouzský král Karel V. přijíždějí do Paříže

Nepřítomen byl, protože do Paříže zbýval císaři ještě kus cesty. Na cestě byl také Saint Denis. "A tak přijel ve zmíněných nosítkách až do města Saint-Denis, dal sundati svá nosítka a nositi je v rukou dobře na míli, neboť pro svou nemoc (dnu svrchu zmíněnou) nemohl choditi. Proto se dal v nosítkách nésti do kostela a tam konal pobožně svou modlitbu." Setkal se opět po letech s francouzskými králi a královnami, které znal ze svého dětství, jenomže to setkání už bylo jenom u jejich hrobů. Vzpomínal určitě na svého strýčka, Karla zvaného Sličný, i na jeho dvě manželky. První z nich byla Marie Lucemburská (což byla teta Karla IV.), a druhá se jmenovala Johana; obě se o něj jako malého chlapce staraly. Určitě si vzpomněl na svého švagra Filipa z Valois - po jeho boku bojoval u Kresčaku. Ti všichni však byli už mrtví. Zůstal jenom císař. Stále žijící a stále víc osamělý pamětník těch dávné doby. "A tak byl ve zmíněných nosítkách odnesen odtud až do svého pokoje a tam mu opat daroval veliké ryby, králíky, dobytek, ovce, drůbež a oves a poskytl mu tolik vína, kolik jeho lidé mohli užíti." Pochopitelně že nevynechal ani příležitost věnovat se svému celoživotnímu... no, "koníčku," je možná silné slovo, ale dejme tomu... "Když si byl delší dobu odpočinul, projevil vášnivou touhu uzříti ostatky. Dal se proto nésti v křesle do pokladu a tam uviděl ostatky, koruny a skvosty a zdržel se tam velmi dlouho, nacházeje v nich velké potěšení, jako bylo pozorovati na jeho tváři podle zprávy těch, kteří při něm byli."

Saint-Denis je dnes předměstí francouzského hlavního města na jeho severním obvodu, ale tenkrát bylo toto sídlo slavného opatství a pohřební místo francouzských králů nějaký ten kilometr od pařížských hradeb. Oficiální uvítání bylo naaranžováno a připraveno do posledního detailu. Oba panovníci se měli setkat přesně v polovině cesty mezi Saint-Denis a branou města Paříže. Francouzský panovník přijel na velkém bílém koni. Karel se k té slavné schůzce dostavil taky na koni. Měl sice záchvaty dnavých bolestí a taková jízda musela pro něj hotové utrpení, ale vydržel. "Dal se snésti z nosítek a byl posazen jízdmo na hřebce, jehož mu král poslal do Saint-Denis a který byl černý; podobně vsedl král římský" (to byl šestnáctiletý Václav IV.), "na koně, jehož mu byl král poslal a který byl stejně černý." Ten kůň prostě musel být černý. "Úmyslně jim dal král francouzský koně této srsti, která byla nejvzdálenější a opakem bílé, poněvadž je zvykem v říši, že císařové vjíždějí do měst svého císařství, která náleží k jejich panství, na bílém koni. Král nechtěl, aby se tak stalo v jeho království, aby zde nebylo možno spatřiti žádnou známku císařovy nadvlády."

"V témže čase a hodině vyjel král ze svého paláce, sedě na velikém bílém komoni, bohatě sedlaném zcela ve znacích Francie. Byl oděn v kabátec šarlatový a veliký plášť, podšitý hojně kožešinou. Na hlavě měl klobouk špičatý, podle staré módy, vyšívaný a velmi bohatě posetý perlami. V jeho průvodu byli vévodové, hrabata a více jiných velikých pánů, korouhevníků a jiných rytířů bez odhadu a bez počtu a jiných velikých šlechticů."

Muselo to být uvítání na nejvyšší úrovni. Oba panovníci k sobě přijeli na koních a sňali z hlavy jeden klobouk a ten druhý baret. "Král se však nechtěl příliš k císaři přiblížit, aby se jeho kůň neotřel o císařovy nohy, v nichž měl dnu, nýbrž vzali se za ruce jeden i druhý a tak se vzájemně pozdravili; král řekl císaři, že ho velmi vítá a že měl velikou touhu ho spatřit." Do Paříže vstoupil celý průvod za mimořádných bezpečnostních opatření. (Dnešní opatření nejsou, jak vidno, nic nového pod sluncem.) Uprostřed jel francouzský král. Po pravici měl císaře, po levici Václava. Tak se dostali až do královského paláce (ten se nacházel na místě, kde je dnes palác úplně jiného druhu, totiž Justiční), tam musel Karel oslova přetrpět další oficiální vítání, oplatil svému hostiteli zdvořilostní projev a poděkoval za nádherné dary, což je všechno úplně normální, jenom kdyby ty zatrápené nohy tak hrozně nebolely!... Teprve potom přišla chvilka klidu. "Když císař přijel ke královskému paláci, bylo tam pro něj připraveno křeslo, v němž ho vynesli do jeho pokojů. Pro chorobu (měl horečku) a únavu z cesty se nezúčastnil veliké večeře, králem uspořádané." Brzy si lehl, zatímco ostatní si náramně užívali opulentní hostiny.

Velká francouzská kronika od Charlese V. Banket, který Charles V. z Francie nabídl císaři Karlu IV. a jeho nejstaršímu synovi Václavovi v roce 1378

I následujícího dne byl císař dost vyčerpán, takže vynechal i druhou slavnostní večeři a v královském paláci se objevil až na Tři krále při obědě, který měl vstoupit do dějin. "Toho dne si prohlédl vzácné ostatky v královské kapli Saint Chapelle - ke skříni s nimi dal se po točitých schodech vytáhnouti za ramena a nohy - a potom se zúčastnil slavnostní mše, po které byla hostina." Ten oběd nebyl pozoruhodný ani tak pro množství chodů, i když "král nařídil čtyři chody o čtyřiceti párech jídel, ale pro nemoc císařovu, který již příliš dlouho seděl u stolu, dal zrušit jeden chod, a dal podávati toliko tři, což bylo třicet párů jídel" (on ten oběd byl pozoruhodný hlavně divadelním představením, které vyplňovalo přestávky mezi jídlem). Asi tak tisíc přítomných mohlo vidět scénickou podobu události z konce 11. století, kdy Godefroy z Bouillonu v čele křižáckých vojsk dobyl svaté město Jeruzalém. Celý ten efekt umocňovaly zdařilé kulisy - jedna představovala dokonce minaret - taky maketa lodi, přivážející křižáky, hrála v tom spektáklu svou roli (posunovali ji lidé v ní skrytí). "Ve čtvrtek 7.ledna plul král s císařem na veliké lodi (nyní už skutečné), skvěle upravené na způsob domu, do Louvru" (ten palác byl francouzským panovníkem právě čerstvě přestavěn). Po obědě pak složila císaři hold pařížská universita, a potom král ve své radě vyložil císaři podstatu sporů mezi Anglií a Francií. Císař pak přislíbil králi všelikou pomoc."

To, čemu francouzský kronikář věnoval ani ne úplnou větu, trvalo ve skutečnosti mnoho hodin a bylo to zřejmě dost složité jednání. Během něj Karel V. svému císařskému jmenovci a zároveň strýci vysvětlil, proč celé to válčení vzniklo, dal mu přečíst některé dokumenty a hlavně se ho snažil získat na svou stranu proti Anglii. Karel IV. to soustředěně poslouchal, a protože byl přímo pověstně jazykově zdatný, tak ještě stačil svému doprovodu předkládat nejzávažnější problémy z francouzštiny a latiny do němčiny. Jak ale králi Francie odpověděl? Už to tu padlo. Přislíbil, ale že to s plněním nebude moc valné, to bylo jasné hned na místě. Francouzský král se netajil svým zklamáním, a moc ho neutěšil ani fakt, že císař ze své moci prohlásil jeho syna, desetiletého prince Karla plnoletým. A nejenom to. Jmenoval francouzského prince (on to byl vlastně jeho prasynovec) říšským a generálním vikářem a navíc mu svěřil jako místodržícímu Království arelatské. Tak, a byla tu ještě další jednání. Ta se už konala v naprosto přísném utajení - buďto mezi čtyřma očima, anebo za přítomnosti nejbližších důvěrníků.

Copak spolu upekli, ti dva Karlové? Bylo to navýsost tajné. Nic z toho se ven nedostalo? Nic. Tedy - dlouho to nebylo nic. Kroniky mlčely a ani v oficiálních dokumentech se nic neobjevilo. Všechno vyplavalo na povrch teprve až koncem minulého století. Čekala se smrt uherského a polského krále Ludvíka z Anjou. Tento bohatý panovník neměl ani jednoho syna, zato tři dcery. To není žádná pohádka, to byla realita. Ta první princezna Kateřina byla zasnoubena s Ludvíkem Orleánským, což byl druhorozený syn francouzského krále. A ten měl obdržet trůn uherský, polský a navrch ještě Neapolské království. Druhá princezna se jmenovala Marie. Pro ni vyhlídl císař svého Zikmunda, jenomže - ono by na ni vlastně už nic nezbylo, stejně jako na princeznu číslo 3, Hedviku. Pro tu sice už byla ruka v habsburském rukávě, ale žádná pořádná koruna. To všechno by ale znamenalo, že Francouzi (tedy vládnoucí francouzský rod Valois) by získali v Evropě bezkonkurenční postavení a navíc by ve střední Evropě doslova obklíčili Lucemburky. A o tom všem Karel ve Francii jednal. Tyto rozhovory byly mnohem důležitější než všechny návštěvy svatých ostatků a také než hostiny a výměny darů a zplnoletění francouzského princátka, jakož i konference o válce s Anglií. Karel IV. musel být ve svém živlu. Vždyť se jednalo o sňatky! To zásadní, co ti dva Karlové spolu dojednali, i když písemnou podobu ta dohoda neměla, byl nátlak na krále Ludvíka, že si Zikmund Lucemburský vezme nejenom jeho dceru Marii, ale zdědí i jednu z jeho korun - tu polskou. Nakonec se to Karlovi povedlo. Pravda. s takovou změnou. Maličkou. Ona ta koruna nakonec nebyla polská, ale uherská. Zato Hedvika se stala navzdory všem předpokladům a plánům královnou polskou - vzala si za chotě litevského vládce Vladislava Jagella. (Pochopitelně jiného, než toho pozdějšího našeho Jagellonce.) Francouzský rod Valois tím vyšel úplně naprázdno. Kdyby jenom naprázdno. Staly se ještě horší věci. Nový francouzský král Karel VI. za nějaký čas zešílel a jeho vláda se stala pro Francii doslova tragická. Zkrátka. jak říká onen rabín v pověstné židovské anekdotě na smrtelné posteli svým potomkům: "Všechno je jinak, děti." Ale o tom už císař Karel nevěděl. Koncem tohoto roku, tedy 1378, byl po smrti.

My jej však zastihujeme stále živého, na státní návštěvě Francie. "Touž lodí, o které už byla zmínka, odplul císař s králem a synem přímo k Saint-Polu, v kterémžto paláci byla královna a dítky královy. Synové králové poklekli před králem a šli pak pozdravit císaře v křesle, ve kterém byl nesen. Císař je políbil, smeknuv při tom svůj klobouk. Pak všichni vystoupili po točitých schodech, kdežto císař byl přinesen ve svém křesle. Když byl nahoře, přál si navštívit královnu. I šli k ní společně, císař, král a král římský a byl tam veliký nával a tlačenice pánů, rytířů a tolika urozených lidí, že u vchodu bylo stěží možno projíti. Velmi vroucně si císař přál spatřiti vévodkyni z Bourbonu, matku královninu, jež stála v jednom koutě onoho pokoje, mimo tlačenici, i byla přivedena k císaři. Když stanuli jeden vedle druhého, počal císař tak silně plakati a řečená vévodkyně také, že to byla velmi žalostná podívaná."

Musel to být zvláštní pohled na toho pána celé Evropy a vlastně tehdejšího světa, jak se pustil do breku, když se setkal s Isabelou, svou švagrovou, sestrou své první ženy Blanky. Nejprve ji asi vůbec nepoznal, po těch letech. Kdyby nic jiného, tak tento detail dokazuje, že Karel IV. nebyl žádný chladně uvažující, střízlivý, citům nepřístupný až bezcitný politik, jak ho vidí většina moderních historiků. Toho si všiml už František Palacký: "Tak veliká je dojala onoho citu rozčilenost, že pro pláč naprosto ani mluvit nemohouce, museli k tomu cíli po druhé se sejíti - pozoruhodný to znak duševního života muže jinak tak málo sentimentálního." A pak už následovala cesta domů, nikoli přímo, ale přes Lucemburk. Tam ustanovil svého syna Václava dědicem lucemburského a hrabství Chiny, samozřejmě za předpokladu, že Karlův nevlastní bratr vévoda Václav nebude mít mužského potomka. To se po 26 letech jeho bezdětného manželství celkem dalo předpokládat. A potom už následoval odpočinek v Norimberku a na samém začátku dubna České království a Čechy a Praha. V tuto chvíli zbývalo Karlu IV. necelých osm měsíců života.