263. schůzka: Bratr Jan Paleček

Paleček se zamyslil a pravil:
Tohle, brachu, není pro mě nic!
Nejsem šašek, abych krále bavil.
Sloužím dětem, to je myslím víc.
Po bedlivém uvážení ale
rozhodl se službu přece vzít.
Budu bláznem vznešeného krále,
o čem chci, s ním mohu promluvit.
Ať už dá či nedá na mou radu,
vždy mu řeknu pravdu do očí.
Pak se vydal s poslem cestou k hradu
po břehu a skalním úbočí.
Dvořané i prostí služebníci – 
Palečka měl brzy každý rád.
I král Jiří rozjasnil se v líci,
když Paleček začal žertovat.
Mnohokráte však se přitrefilo,
že mu řekl, co se jiný bál.
Nu – a králi se to zalíbilo.
Palečkovi proto sluchu přál.
Ostatní už dopovíme krátce:
Tak se stal náš bratr Paleček
z blázna brzy králův hlavní rádce,
jehož sláva přetrvala věk.

Vezměme si situaci takového mocného pána. Hodně mocného. Dnes to již není zvykem, ale v časech krále Jiřího býval pro takového vysokého politického činitele šašek samozřejmostí. Což platilo o královském, šlechtickém nebo biskupském šaškovi - to bývala služba, to bývalo zaměstnání. Říkalo se mu dvorní šašek, dvorní blázen nebo blázen mužík. Každý mocný pán se jednou za čas ve svém zvláštním postavení cítil jaksi osamělý, a taky nejistý a ohrožený. Ti, kterým vládl, se ho báli. Lichotili mu, podlézali, podkuřovali, leccos mu tajili, leccos mu nalhávali. Báli se ho, a on se bál také. Přesvědčoval se, že lidem kolem sebe nemůže tak docela věřit. A některým už vůbec ne. Lekal se, že proti němu něco chystají. Viděl, že je obklopen neupřímností, intrikami a lstí. A tak se obvykle některý obyčejný a nevýznamný človíček, třeba nějaký sluha, stal jeho důvěrníkem, jeho okem a uchem. On takový jedinec, do dvorského soupeření o prospěch nezapletený, míval také skutečně často pravdu. Byl nezávislý a tak mohl vidět obyčejné věci jasně a soudil zdravým rozumem. A tento prostý zdravý rozum a prostořekou otevřenost chtěl a potřeboval mít blízko sebe každý monarcha, každý velmož.

„Bratr Jan Paleček chodil s králem Jiřím i do královské rady mezi nejmocnější pány, kam jinak nikdo neměl přístup. Kdykoli král Palečka v radě neviděl, bývalo mu po něm teskno. Nevysedával totiž bratr Paleček v královské radě zbůhdarma. Sepsal si vždycky jedno po druhém jména všech pánů, kteří tam v radě seděli a stáli, a královo jméno připsal naposled. A dával dobrý pozor a pečlivě sledoval, co který z českých pánů králi radí. Když některý radil upřímně, k obecnému prospěchu země, tu udělal u jeho jména přímou čáru. Kdokoli ale radil neupřímně a lstivě, k prospěchu svému, tomu připsal ke jménu čáru křivou. A nakonec, když rada měla být uzavřena a chystal se promluvit sám král Jiří, volal na něho bratr Paleček od svého stolku u dveří: Bratře králi, přímě, přímě mluv! Neboť o tvou duši běží, a o lidi i o celou zem! o tom, o čem se rokovalo, vedli jiní, bratr Paleček však bděl nad tím nejdůležitějším – nad přímostí a upřímností rádců. A když potom král Jiří vycházel s pány z radní síně, ptával se Palečka: Copak jsi to psal? – Napsal jsem tebe a pány bratry, kteří ti radí, bratře králi. Každý z českých pánů se měl na pozoru, aby král nenašel v Palečkově zápisu u svého jména čáru křivou.“ Těch tabulek se jmény měl zřejmě bratr Paleček v zásobě několik druhů. „Na zvláštní tabulku si poznamenával jména těch, kteří vyvedli nějakou hloupost.“ Jednoho dnes uviděl šéf státu na tabulce i svoje jméno. „Proč jsi mne sem napsal? – Copak to není hloupost, svěřit nějakému člověku bez jediné záruky náramnou sumu peněz na zakoupení škadrony koní v cizí zemi? Ten se už víckrát nevrátí a neuvidíš ani koně, ani peníze! – A co když se vrátí? – Pak smažu tvoje jméno a napíšu jeho!“

Šašek je instituce kulturně politická. Takový šašek králi řekl to, co potřeboval slyšet, král mu za to zaplatil kopancem, za pravdu se vždycky platí kopancem, to je mezinárodně uznávané platidlo a jelo se dál močálem černým podél bílých skal.
Jan Werich

Šaškovství býval úřad. Klasik českého humoru Jan Werich jednou řekl, že šašek je instituce kulturně politická. A ještě dodal, že takový šašek králi řekl to, co potřeboval slyšet, král mu za to zaplatil kopancem, za pravdu se vždycky platí kopancem, to je mezinárodně uznávané platidlo a jelo se dál močálem černým podél bílých skal. Nesmrtelný citát. Ale postavení šaška u dvora bylo skutečně takové, inu, speciální. On totiž směl, ba dokonce měl za úkol říkat pravdu, avšak většinou jen jako své vlastní bláznovství. Chodil obvykle ve zvláštním bláznovském šatě, hodně pestrém a s rolničkami. Mohl si dovolit poukázat i na věci, kterých si jinak nikdo nesměl ani všimnout. Byl přece blázen, člověk bez rozumu, a nikdo ho tudíž nemohl volat k odpovědnosti. Jeho šaškovský šat byl znamením jeho méněcennosti. Šaškovský úřad zastávali případ od případu lidé mimořádně malého vzrůstu, někdy to zase byli lidé všelijak tělesně postižení, a někdy opravdu osoby bez rozumu. Jindy měli páni jako šašky lidi lstivé, mazané chytráky a donašeče. A jindy zase měl král naopak šašky dobré a veselé, často to bývali kumštýři. A šašek krále Václava IV. Žito byl podle pověsti dokonce kouzelník. Čili – jak vidno – záleželo na pánovi, jakého šaška si zvolil.

Úřad dvorního šaška byl vždycky nejlépe zastáván moudrým bláznem. Jedině člověk duchaplný, důvtipný a mravně opravdový, člověk až do bláznovství sloužící pravdě mohl být u dvora zastáncem slabých.

Paleček měl v popisu práce dobrou náladu a veselou mysl českého královského dvora. Jeho plat: Dostával od krále Jiřího každou sobotu 15 bílých grošů, což nebylo málo, neboť od dob krále Holce, kdy byla za groš ovce, zase tak moc nepodražilo; naopak spíše zlevnilo, neboť nastala hospodářská konjunktura. Paleček bydlel na Pražském hradě a jídal v hradním čeledníku. Pestrý šaškovský šat s rolničkami však nenosil. Chodil v suknici jako prostí lidé, takže se od nich ústrojem nelišil. Svůj oděv však často daroval nějakému chudákovi, který ho potřeboval víc než on sám. Když byl Jiřík zaměstnán svými vladařskými povinnosti, odcházel Paleček z královského hradu tam, kam ho srdce táhlo. Potuloval se po Praze nebo po blízkých vesnicích, hovořil s lidmi, pomáhal radou, penězi i prací svých rukou.

Miluj svého bližního jako sebe samého

On byl bratr Paleček tím svým moudrým bláznovstvím takovým dokonalým vtělením českého ducha té doby. A jak se to jeho vtělení projevovalo? Že zdánlivě nerozumně, bláhově, pošetile, ale ve skutečností se vší opravdovostí chytal tehdejší věrouku za slovo. Kde mluvili kněží o spravedlnosti, žádal skutečnou spravedlnost. Kde mluvili o pravdě, byl důsledně pravdivý. Tím usvědčoval z klamu, lsti a přetvářky každého, kdo vznešenými slovy přikrýval svou vlastní nepoctivost, kdo se odvolával na Boha a člověka vedle sebe neviděl. V Palečkových historkách je doklad o takovém jednání na každém stránce. Každá ho ukazuje jako skutečného mudrce, který bere vážně a doslova přikázání desatera: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ A tím bližním, který zasluhuje lásku a pomoc, je pro něj hlavně a v první řadě člověk ubohý, slabý, trpící. Je to každý, kterému se děje křivda, kdo zůstává opuštěn bez práv a bez pomoci.

„Když jedenkrát vyšel Paleček poříčskou branou za město, spatřil tam nemocného ubožáka, který ležel na hnojišti. Toho člověka nevzali do špitálu a nechali ho tam hynout, protože byl plný boláků a lid se báli nákazy. Jakmile Paleček nešťastníka uviděl, pojala ho veliká lítost a zastyděl se, že se ho ostatní štítí. Sám jej však do špitálu odnést nemohl, i rozeběhl se do Prahy a zamířil do Týna k arcibiskupu mistru Janu Rokycanovi a řekli mu: Ach, zle je, zle je, bratře Rokycano! Nalezl jsem za městem v hnoji zakopané tělo boží. A prosím tebe, co nejrychleji můžeš, vyprav se mnou čtyři studenty, aby mi to tělo boží pomohli vyzvednout a se vší úctou k takové svátosti přinésti k tobě. Když uslyšel ta slova, domníval se arcibiskup, že Paleček nalezl pohozenou svátost oltářní, nazývanou křesťany tělo Kristovo. A vypravil tedy s Palečkem čtyři studenty s nosítky a zvonečky, aby svátost přinesli k němu do kostela. Paleček dovedl studenty k nemocnému, kterého naložili na nosítka a nahého a zuboženého přinesli arcibiskupovi. Velmi se podivil arcibiskup, když uviděl, jaký nečekaný náklad mu přinášejí do týnské fary, ale Paleček pravil: Nuže zde je, bratře Rokycano, to ubohé tělo boží, zde ti přinášíme samotného Krista Pána. Dej ho obléci a postarej se o něho milosrdně, jak to učíš své věřící. Říkáš přece v kázáních, že co dobrého činíme i nejubožejšímu stvoření božímu, samému Bohu činíme. I musel dát arcibiskup toho ubožáka obléci a donést do špitálu, teprve pak se Paleček spokojeně rozloučil a odešel.“

Český filozof za krále Jiřího

Kolik se zachovalo o rytíři Janu Palečkovi zpráv z jeho doby? Ani jedna. Teprve ve Všehrdových knihách devaterých se poprvé vyskytlo Palečkovo jméno, což ale bylo až roku 1508. O jeho životě se zachovaly jenom kusé zprávy – tři rukopisy a dva tisky z předbělohorské doby. Zásluhou sběratelů a básníků vstoupil Paleček do obrozenecké doby i do umělé literatury. Psali o něm Frič, Erben, Neruda, Čech, Jirásek. Jeho historky dobře znají i Němci a Poláci, a také Rusové, protože je převyprávěl nikdo menší než Lev Nikolajevič Tolstoj. Ba i zveršování se dočkal.

My jsme ještě k tomu neradostnému datu ještě nedorazili, ale ona je to stejně obecně povědomá věc, že král Jiří zemřel v pouhých jedenapadesáti letech. Jeho šašek, rytíř a bratr Jan Paleček odešel na věčnost rok předtím, tedy 1470, jemu však už bylo kolem sedmdesáti. „O bláznech dvorských račte věděti, že blázen přirozený jest veliké utěšení lidem rozumným,“ napsal kdysi mistr Pavel Žídek ve svém spise Správovna, který věnoval Jiřímu z Poděbrad a ve kterém podával českému panovníkovi rady, kterak vládnout lidu i sobě a jakými zákony morálními i společenskými se řídit. Bratr Paleček si od něj vysloužil uznalé přízvisko „český filosof za krále Jiřího“.