235. schůzka: Písnička, která vyhrála bitvu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy  Příjezd Jana Prokopa Holého do Domažlic

„Když vtrhli křižáci do země, pálili neopevněná městečka a vesnice a oblehli město Tachov. Čechové, když se zase sjeli, vytáhli proti nim hned a měli podle odhadu asi ke čtyřiceti tisícům lidí. Den před Nanebevzetím Panny Marie (tedy 14. srpna) sešikovali ráno své vozy u Chotěšovic a táhli celý den v bojovém seřazení na nepřítele k Domažlicům, neboť Němci, když slyšeli, že se Čechové blíží, už odtáhli od Tachova.“

Zprávy o kritickém ohrožení Domažlic způsobily, že ještě před svítáním 14. srpna husité znovu vyrazili na pochod. Při soudobém stavu cest zní skoro k nevíře, že vzdálenost více než třiceti kilometrů překonali zhruba do druhé hodiny odpolední. A to už měli během uplynulých necelých dvou dní v nohách pochod skoro sedmdesátikilometrový. Naštěstí mezi braniborským markrabětem Fridrichem a papežským legátem Cesarinim vázla komunikace.

Husité se blíží k Domažlicím

Adolf Liebscher: Křižáci u Domažlic utíkají před blížícími se husity

Ti dva spolu sice mluvili, jenomže si nerozuměli. Jakmile se 14. srpna ráno markrabě Fridrich dozvěděl o brzkém příchodu nepřítele, nařídil své části vojska přesun směrem ke Kdyni, aby zabezpečil ústupovou cestu přes Všerubský průsmyk. Saské ležení na východní straně města bylo z tohoto hlediska ve výhodě, a proto asi vrchní velitel nepovažoval za nutné kardinála informovat. Když Cesarini spolu se saským kurfiřtem vystoupil kolem deváté hodiny na blízký pahorek, aby obhlédl situaci, spatřil ke svému údivu dlouhé kolony vozů na ústupu od města. Telefon k dispozici pravda nebyl, tak musel stačit rychlý posel. Ten se od braniborského markraběte vrátil se vzkazem, že vojsko zaujímá výhodnější pozice pro boj s nepřítelem. Vrchní velitel dal podle všeho zřídit na dosud neurčeném místě vozovou hradbu. Na její ochranu vyslal kardinál svou italskou jízdu. Při všech těch přesunech nastal zmatek. Velký zmatek. Všechny cesty byly ucpané, nervozitu navíc zvyšovaly pověsti o blížících se husitech. Mobilizační plán se zhroutil hned v počátcích, hlavně selhala časová koordinace, takže opravdu vážný úder se dostavil jen z jedné strany, od západu, od bavorského Weidenu. Nejhorší na tom všem však bylo to, co nebylo vidět, ale co už bylo slyšet.

„Byly již asi tři hodiny z poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovským, Chudenicemi a Domažlicemi roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blíží a že nastává tudíž boj rozhodný. Ačkoli husité ještě asi míli vzdálí byli, aniž jich bylo viděti, však již rozléhal se nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého táboru hlučný Kdož jste boží bojovníci dorážel k srdci bystřejších posluchačů mocí zázračnou.“

Kdy a kdo tuhle píseň složil, se už přesně neví. Snad to byl Bohuslav z Čechtic, ale se zárukou tato informace není. V té písni se vlastně odráží totéž, co v Žižkově vojenském řádu. Najdeme v ní politické zdůvodnění zápasu, taky jsou tam konkrétní příkazy k udržení bojového pořádku, nechybí výčet povinností jednotlivých složek vojsk. S určitým zjednodušením bychom mohli říct, že jde o zhudebněný výtah kázeňských a takticko-operačních zásad vojáka. Společný sborový zpěv – to byla vlastně jakási forma instruktáže, vojáci si tak opakovali souhrn základních pouček.

Píseň Ktož jsú boží bojovníci v Jistebnickém kancionálu

Ktož jsú boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od Boha pomoci
a doufejte v něho,
že konečně s ním vždycky zvítězíte.
Kristus vám za škody stojí,
stokrát víc slibuje;
pakli kdo proň život složí,
věčný pokoj mít bude,
blaze každému, kdo na pravdě sejde.

Tenť pán velí se nebáti
záhubců tělesných,
velíť i život složiti
pro lásku svých bližních.
Protož střelci, kopiníci
řádu rytířského,
sudličníci a cepníci
lidu rozličného,
pomnětež všichni na Pána štědrého.

Nepřátel se nelekejte,
na množství nehleďte,
Pána svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřáteli neutíkejte.
Dávno Čechové říkali
a přísloví měli,
že podle dobrého pána
dobrá jízda bývá.

Heslo všichni pamatujte,
kteréž vám vydáno,
svých hejtmanů pozorujte,
retuj druh druhého,
hlediž a chraň se každý šiku svého.
Vy pakosti a drabanti,
na duše pomněte,
pro lakomství a loupeže
životů netraťte
a na kořistech se nezastavujte.
A s tím vesele křikněte,
řkúc: Na ně, hr na ně!
Zbraň svou rukama chutnejte,
Bůh pán náš! křikněte!

Ta písnička, ten zpěv, který se ozýval, aniž by bylo vidět toho, kdo jej šíří, to muselo způsobit hotový šok. Dá se předpokládat, že husité museli vypadat jako zjevení z jiného světa. Vždyť přece ještě včera, předevčírem měli být někde u Berouna! Kde se tady proboha berou? „Kardinál Julián s vévodou saským, vystoupiv na horu jakousi, vyslal rychle k nejvyššímu veliteli, žádaje, aby především ta hora obsazena byla. Nenadále však spatřil odtud veškeré ležení německé v divném pohnutí: vše se hemžilo, křik a hřmot se vzmáhal vůkol, zmatek posedl zástupy, vozy vytrhují se z řádů a rozcházejí se, jezdci rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoli kupředu. Co jest to? volá kardinál poděšený, proč vozy metají náklady své na zem? Ale dříve nežli vzpamatovati se mohl, přišla mu zpráva od markraběte braniborského, že vojska všecka jsou na útěku, aniž prý možné jest udržeti jich; pročež aby pilen jsa zachování svého, pospíšil sobě k lesům také, pokud nebude pozdě.“

Zřícenina hradu Rýzmberk nedaleko města Kdyně na Domažlicku

Rozhodujícím faktorem celkového rozkladu křižácké armády byla prostě skutečnost, že husité se před Domažlicemi objevili dřív, než se stačila zformovat k obranné bitvě. Některé houfy se nestačily přesunout do udané polohy, a proto to raději vzali nejkratší cestou na západ k hranicím. Jízdní oddíl Jindřicha z Plavna spolu s kardinálem, vyděšeným na smrt, ustupoval velkou oklikou kolem hradu Opálka k Nýrsku, odkud pak dostihl vojsko würzburského biskupa.

Vítězství husitů u Domažlic

Dá se říct, že vítězství u Domažlic spadlo husitům tak říkajíc do klína bez boje... Úplně zadarmo to nebylo. Přední voj narazil mezi Domažlicemi a hradem Rýzmberkem na vozovou hradbu křižáků, kterou pomáhali bránit italští žoldnéři z kardinálovy tělesné stráže. Husité tuto překážku překonali, nejspíš však až vpodvečer, když už na pronásledování nepřítele nezbývalo moc času. Kromě toho vojska byla rozptýlena na rozlehlém území právě tak jako kořist, kterou bylo zapotřebí posbírat. Ale jinak se husité drželi staré zásady, totiž že protivníka je nutno důkladně pronásledovat a oni sami byli v této taktice mistry. Legát Cesarini dělal, co mohl, okoušel se zorganizovat odpor, leč posléze i on uznal, že víc než smrt je záchrana. V přestrojení zmizel z bojiště. Zůstaly tam po něm kardinálský klobouk i roucho, rodinné šperky i papežská pověřovací bula. Vavřinci z Březové zřejmě fungovala jeho fantazie jak náleží, když se tak vcítil do situace chudáka Cesariniho poté, co šel k novému papeži Evženovi na kobereček.

Věnceslav Černý: Husité pronásledují Němce po bitvě u Domažlic

Husité křižáky pronásledovali až k česko-bavorským hranicím. Dál už ne. Byli unavení, a kromě toho museli svádět místní boje s opožděnými jednotkami. O několik dní poté si Zikmund namlouval, že většina křižáků z Čech unikla díky boží milosti, ale veřejné mínění postižených měst a zemí a porážku přijímalo jako katastrofu a krach. Zanedbatelné nebyly ani materiální škody.

„Tak získali v ten den Čechové s pomocí boží veliké vítězství. Říká se, že ukořistili na tři sta děl a dva tisíce vozů, kromě těch vozů, které uprchly jinými dvěma cestami, o kterých Čechové nevěděli. Němci ten den velmi bloudili a zapletli se tak, že nevěděli, kterou cestou utíkat; a tak po lesích tu i onde jezdily vozy a sami Němci schovávali hlavy do křoví a ukrývali se; někteří zamířili k Čechám v domnění, že utíkají domů. Čechové byli celou noc mezi německými vozy, protože celé vojsko už rozpustili a byli celou noc v lese a nespali, ale točili si víno z velikých sudů a sbírali kořist z vozů; ve kterých německých vozech byl střelný prach, ty zpovzdálí zapalovali. A tak byl v lese celou noc veliký hluk a křik. Druhý den ráno, na Nanebevzetí posbírali po lesích tak veliké množství zajatců, že jich byla celá procesí - svazovali je vždy po dvou k sobě. V té bitvě ukořistili Čechové také mnoho nádherných stanů a mnoho jiných věcí, korouhve, stříbro, zlato, sukně, bulu, kterou dal papež Evžen kardinálu Juliánovi, aby vyhlásil křížovou výpravu na vyhlazení Čechů. Z toho důvodu také všechen ten německý lid s mnoha biskupy, knížaty, hrabaty, pány, rytíři i prostým lidem vtrhl do české země, ale milostivý Bůh porazil a potřel jejich pýchu. A proto buď požehnán na věky věkův amen.“

Tu bitvu oslavila Praha slavnostním procesím do Svatovítské katedrály. Před Týnským chrámem byly vystavovány ukořistěné korouhve. Stínem toho radostného dne bylo neštěstí, které postihlo část procesí při návratu z Pražského hradu. Přetížený dřevěný most, který vedl k Hradčanům, se propadl a strhl s sebou asi stovku lidí. Šestnáct z nich zemřelo na místě, několik dalších později podlehlo následkům zranění. Polní vojska neslavila, ta si odslavila onu vítěznou noc ze čtrnáctého na patnáctého, teď už nebyl čas, válka pro ně ani zdaleka ještě neskončila. Lužické Šestiměstí využilo příhodné chvíle k novému útoku, takže to na severu začalo nanovo. Začalo a trvalo to několik týdnů, do té doby, než byl sražen na kolena opavský kníže Přemek. Musel zaplatit pokutu čtyř tisíc grošů a zavázat se, že do roka a do dne přistoupí se svým synem ke čtyřem artikulům. Zda to bylo moudré? Inu, na jedné straně sice přibývalo kalichu zvučných jmen, současně vyrůstala pod jeho znamením budoucí panská opozice.

Památník husitské bitvy u Domažlic. Přístřešek symbolizuje kloubouk, který ztratil Julián Cesarini, když prchal z bitvy.

Vy ustupte již s vůlí svou
před Boží vůlí, před Pravdou;
co ona praví v řádu svém,
co učí slovem, životem,
to z vás nechť každý vysloví,
ať bojovníci Kristovi
to plní vždycky s věrností
a chválí v pravé svornosti.
Jest mystérium učící,
že jenom člověk věřící
si pravou církev přivlastní,
slov Kristových se účastní.
Očista všeho života,
ve svaté lásce jednota,
té pýchy kněžské skončení,
a rozbrojů všech smíření,
mír, svornost církve jediné
zde souhlasně pak vyplyne,
poroste víra, lásky ctnost,
s ní novu vzkvete pobožnost
a v domě Božím v onen den
lid bude všechen sjednocen.
A tehdy meč se změní v pluh
a oštěp v srp, jak slíbil Bůh,
a zbraně se pak roztaví
ve zvony, jež nás pozdraví.
Národ již meče nezdvihne,
souseda válkou nestihne,
neb krásou míru, soužití
budou se všichni těšiti.

Krásná vize, které se Vavřinec z Březové ve své Písni dopustil. Škoda, že po všech těch staletích stále jenom vize.