251. schůzka: Jiříkova cesta k moci

Jiří z Poděbrad na náchodské radnici
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří z Poděbrad na náchodské radnici

Náhlé skonání náčelníka Hynce Ptáčka z Pirkštejna bylo by způsobilo větší žel v národě, kdyby ztráta jím povstalá byla hned nedala se nahraditi vůdcem ještě ráznějším a šťastnějším, který uměl netoliko pokračovati na draze počaté, nýbrž i připoutati prospěch k pokroku svému. Byl to pan Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, jeden z nejpamátnějších mužů věku a národa svého.

„Přední jeho jednotníci sjeli se v Kutné Hoře v měsíci září roku 1444. a přikazovali se mu bez rozpaků, co nejstaršímu svému, ačkoli věkem byl mezi nimi zdá se nejmladším. Počítal teprve čtyřmecítma let (pan Palacký tímto starobylým tvarem číslovky říká, že Jiříkovi bylo kolem čtyřiadvaceti), a již byl proslul v bitvách u Lipan i u Tábora a stal se hejtmanem kraje boleslavského, ke kterémuž Poděbrady tehdá náležely. Důkaz to, že od mládí vynikal duchem a chováním svým a tak získal sobě vážnost a důvěru mezi krajany a spoluvěrci. Roku 1441. spojil se manželsky s ušlechtilou Kunhutou, dcerou pana Smila Holického ze Šternberka, vynikajícího mezi sirotky věrností a stálostí. Obé to prospělo zdá se nemálo, že i táboři přidružili se nyní k jednotě páně Jiříkově, kteráž od té doby slula poděbradskou.“

V okamžiku smrti pana Ptáčka z Pirkštejna byla už autorita mladého a schopného Jiříka Poděbradského natolik mocná, že skoro automaticky a samozřejmě převzal roli svého mrtvého učitele. Nikdo jiný k dispozici nebyl. Anebo byl, jenomže vedle Jiříka neměl šanci obstát. Hned v září 1444 byl zvolen vrchním hejtmanem východočeského spolku. Tomu svazku pěti krajů se začala říkat poděbradská jednota. S jeho vzrůstající mocí musel počítat nejenom Tábor, ale i Oldřich z Rožmberka. Jiřímu nevadilo, že je katolík, nebylo to pro něj rozhodující vodítko, ale běda! Běda každému, kdo by se pokoušel zvrátit závaznost kompaktát. Podle okolností nadržoval Jiří nejprve krumlovskému magnátov proti Táboru. A pak zase klidně naopak. Uzavíral dočasné nebo trvalé spojenectví s katolíky, například pány z Lobkovic, ze Šternberka, z Michalovic.

Kunhuta ze Šternberka

Sňatková politika Jiřího z Poděbrad

Některé vymanil z rožmberského vlivu, neváhal podat ruku ani Jakoubkovi z Vřesovic a jiným zastáncům strany nejvyššího purkrabího Menharta u Hradce. Zkrátka politik velkého formátu. Dokázal to i svou sňatkovou politikou. Svatba s Kunhutou ze Šternberka mu přinesla oporu hned tří významných pánů tohoto starobylého rodu. Když se vdávala, mohlo jí být tak osmnáct, ženichovi asi dvacet. Svou povahou byla Kunhuta spíš taková... no, domácí puťka, dobrá a mírná hospodyně a pečovatelka o čile se rozrůstající rodinu. „Byla všech chudých máti a milovala vše dobré,“ říká o ní nápis na jejím poděbradském hrobě. Jiřík byl tělnatý, ale temperamentu měl na rozdávání. Když Kunhuta po devíti letech manželství s Jiříkem zemřela, bylo na světě 7 dětí, z toho dvojčata, která asi způsobily matčinu náhlou smrt. Rok po pohřbu se třicetiletý vdovec Jiří ženil znovu.

„Sněm valný, který byl uložen do Prahy ke dni svatého Martina roku 1446. a až do trval poloviny měsíce prosince, stal se památným nad jiné sněmy věku tohoto. Byli na něm netoliko stavové čeští u velikém počtu, ale také vyslanci z Moravy, z knížectví slezských, z Lužice a z Meziměstí a české stavy spatřujeme na něm poprvé zřetelně rozdělené ve tři kurie neboli komory, stavu totiž panského, zemanského a městského. Obě strany vlastenčily v řečech svých o závod, vychvalujíce nejen každá svou píli k obecnému dobrého, ale také náchylnost pokoji, svornosti a jednotě.“

Nové správcovské volby

Jako bychom četl dnešní noviny. Až malé rozdíly ve stylistice tentýž obsah. A zhusta tentýž výsledek. Podstatné je, že za všech těch hádanic a tahanic a přenic vynesla poděbradská strana trumf. Přišla mimo jiné s návrhem na volbu prozatímního zemského správce. Ale ještě tu byla strana rožmberská. Ta se vytasila se slavnostním poselstvem k papežskému stolci. Oldřich se jím pokoušel podepřít svoje vlastní pozice: Jakože račte si všimnout, tím nevhodnějším kandidátem bych byl přece já. Oba soupeři se museli smířit s polovičním úspěchem. O potřebě zemského správce bylo sice dosaženo rámcové dohody, ale volba byla odsunuta až na pozdější dobu. Zmařil ji Oldřich s nepřímou podporou královských měst, která se zdráhala uznat pravomoci nového úřadu za zády svých obcí. A cože to české pány tak zčistajasna napadlo, že potřebují svého správce? Tedy: zčistajasna to nebylo.

„Zdá se, že příklad stavů uherských, kteří tohoto léta dne 5. června volili sobě Jánose Hunyadyho za gubernátora s mocí královskou, posloužil Čechům za pobídku, aby pokusili se o skutek podobný. Stav panský dal první hlas svůj, aby v Čechách také byl správcem jeden na králově místě, kterému by celá země slíbila poslušenství a on všecky úřady zemské, dvorské i obecné osazoval a spravoval, práva komory královské a berně vybíral, sněmy pokládal a vše, co na krále sluší, působil, však tak, aby přitom zavázán byl nic nečiniti bez vědomí a svolení rady, která jemu z pánů, zemanů i měst měla býti přidána; moci pak sobě svěřené aby nepožíval nežli do dvou let.“

Mladý Matyáš Korvín

Ještě než se dostaneme k těm správcovským volbám. Nějak se nám do vyprávění připletli Uhři. Oni se sem nepřipletli. Oni sem patří. Jeden z nich si léta nechával říkat kromě titulu „král Uher“ i „český král“. Po dobu jedenadvaceti let. Byl to Hunyády, ale Matyáš. Což byl uherského „gubernátora" Jánose Hunyádyho syn. Hynyádové byli sice aristokratický rod, ale to až díky Jánosovi. Ten sice neuměl vůbec číst ani psát, měl však jiné předností. Válečné. Uměl to dobře s mečem nebo šavlí, ale nejenom to. Nepostrádal jisté schopnosti vojevůdce, a ty mu v době postupujícího tureckého nebezpečí zajistily vzestup. Byl povýšen mezi uherské magnáty, to znamená mezi elitu uherského království. Přesto jeho druhorozený syn Matyáš se narodil v roce 1440 ještě v městské domě v Kluži, což byla pro ambiciózního muže závažná překážka.

„Nízký rodový původ ve století, kdy se tak vysoko vyzdvihovala urozenost, byl tíživým handicapem Jánose Hunyadyho a i jeho obou synů,“ napsal historik Josef Macek. Ale na Jiříkova zetě ještě dojde řada (Matyáš Hunyady zvaný Korvín si totiž vezme – samozřejmě až trošku doroste – jeho dceru za ženu), my se musíme teprve dostat k událostem, po kterých se stal Jiří prvním mužem ve státě.

Jiříkova cesta na trůn

„Jeho Milost srozuměla, že chcete jeti do Vídně s takovým úmyslem a žádostí, aby Jeho Milost vám krále Ladislava strýce svého do vaší země vydati ráčil za krále a pána. Pokud by takový úmysl Váš byl a Vy byste s takovou žádostí k Jeho Milosti jeti mínili, praví Jeho Milost, že by tehdy náklady i ta práce Vaše nadarmo byla. Neb králová Alžběta, slavné paměti máti krále Ladislavova, jdoucí na onen svět, poručila jest i svěřila krále Ladislava, syna svého, Jeho Milosti jakožto strýci a poručníku, tak aby jeho nevydával nižádnému do jeho let rozumných. Víte také, že král Ladislav má více zemí a Uhři též jeho žádají. Jim Jeho Milost odpověděla tak jako Vám. Až když král Ladislav doroste a svých let rozumných dojde, kam se pak bude chtíti obrátiti, to bude moci učiniti.“

Takovou odpověď římského krále zprostředkovali doma čeští poslové, kteří se vrátili z Vídně, do níž jeli s otázkou, jestli jim Fridrich toho jejich českého krále dá nebo ne. Nedá, a nedá! A nedal. Leda až doroste rozumných let. Což bude tehdy, až král Fridrich uzná za vhodné. Což může být za hodně dlouho. To Čechům došlo taky. „Netřeba tuším vykládati,“ svěřuje se František Palacký, „s kolikerým hněvem, křikem, smíchem a hrozbami nenadálá odpověď tato přijata byla. Po tak dlouhém namáhání, po tolikerých obětech a zmařených nadějích, jsouce konečně u cíle žádostí svých, poznali stavové najednou, že jsou od něj vzdálenější nežli kdy jindy. Nejen obnovené tím nehody vlasti, ale i potupa a posměch, které sobě brali z toho, že se s nimi tak hráti mohlo, dojímaly jich živě a budily vášně pomsty.“

My bychom se nejspíš taky dojali, kdyby nám nechtěli z Vídně dát našeho krále. Jiří z Poděbrad se vyslovil pro Ladislava už na nymburském sjezdu své strany – to bylo v říjnu 1444. Prohlásil tam, že se zasadí o zabezpečení zemské správy bez ohledu na krále, že uklidní spory a zároveň že dá české koruně lesk míru. Současně však vyhlásil: „Nemám námitek proti tomu dítěti.“ V Nymburce se dohodlo, že Ladislav musí vydán do Čech ihned. Vůdce katolíků, „jihočeský král“ Oldřich z Rožmberka, s tím naoko souhlasil, na druhé straně varoval římského krále Fridricha, aby to královské děcko do rukou českých buřičů nevydával. „Jen proto Čechové o mladého pána stojí,“ mlel pak svou pořád dokola Fridrich, „aby nad jeho mladostí svou vůli měli a s ním si činili, cožby chtěli.“

Pouliční nepokoje

Mezitím se do Prahy vypravil italský kardinál španělského původu Jan Carvajal. Vyslal ho papež Evžen IV., aby se nějak s těmi husitskými Čechy dohodl. „Ale nemohlo být nešťastnější volby nad volbu tohoto muže,“ tvrdí historik doktor Jaroslav Kosina. „Carvajal horlil pro nejužší sjednocení všeho křesťanstva pod papežovým poslušenstvím. Jemu se zdálo i to být přílišné, co povolovala kompaktáta, smluvená v Jihlavě. Zatímco strana poděbradská domáhala se rozšíření svých náboženských svobod, Carvajal přicházel omezit i to málo, co jí podle kompaktát ještě zbývalo.“

Carvajal si v Praze počínal suverénně. To je slabé slovo. On si počínal zpupně, ba přímo arogantně. Svým pohrdáním kompaktáty se netajil, a zvlášť posměšná slova měl o přijímání podobojí. A jelikož se v Praze nic neutají, byly toho za chvilku plné ulice. Mezi lidem nastalo vření, které se projevovalo manifestacemi a pouličními nepokoji. Zatímco 1. května Carvajal do Prahy vjížděl s nádherným komonstvem a vpravdě vítězoslavně, už 23. května z ní utíkal tajně pod ochranou vojenské rožmberské jednotky. „Chátra pražská,“ v dnešní češtině má slůvko „chátra“ jednoznačně hanlivý charakter; za časů pana Palackého však mohlo znamenat i chudinu. „Tak tedy chátra pražská po ulicích stíhala jej rouháním a kaceřováním, a když oděnci Rožmberkovi od sebe ji plašili, kamenovala je a řezníci novoměstští z jatek svých se sekyrami na ně vyřítili. Průvod se ocitnul ve stavu skutečně povážlivém, když přihnali se za ním jízdní stavovští; neboť mistr Příbram, uslyšev, co se děje, učinil okřik po městě, že legát unáší prý s sebou nejdražší poklad národa, kompaktáta.“

Každému je snad jasné, že takto to dlouho trvat nemohlo, jenomže ono se navenek celkem nic nedělo. V pozadí blížícího se střetnutí stáli Jiří z Poděbrad a Oldřich z Rožmberk, ale ti dva soupeři o sobě rozsévali jen dobrá slova a ladili tvář k úsměvu. Ujišťovali se navzájem o dobré vůli k smíru, psali o touze po blahu země a po míru. To je osvědčená metoda. Leckterý současný politik ji ovládá líp než malou násobilku. Zvlášť hlava poděbradské jednoty se ukázala být rozeným diplomatem. Už v šestadvaceti. Věk nehrál vůbec žádnou roli. Jiří neustále opakoval a ujišťoval a zaručoval se dobrou vůli ke smíření, a to všechno tu rožmberskou lišku všemi mastmi mazanou ukolébalo. Pan Oldřich prostě dospěl k závěru, že Jiří není s to zvrátit násilím stav věcí v Čechách a že tudíž je nutno udržovat jej v dosavadních přátelských šraňcích.

Utajený vojenský úder

Jihočeský král vůbec netušil, co se připravuje. Že se potají a nepozorovaně chystá vojenský úder, a ještě do svých listů Jiříkovi přiléval medu: „Věřím v dobrou vůli, kteráž mezi mnou a tebou jest.“ V době, kdy už Jiří verboval vojsko, jednal pan Oldřich pokojně s Carvajalem a s králem Fridrichem. V jednání s nimi viděl rozhodující sílu budoucnosti. Nad zprávami špehů o vojenských opatřeních jednoty poděbradské mávl rukou. Nevěřil jim. Nastavil přátelskou tvář panu Jiřímu a otcovsky mu radil (byl totiž o 17 let starší): „A také, milý příteli, měj se opatrně ve svých jízdách: neboť nevím, komu v této míře člověk věřiti má.“ Zlatá slova. Pan Oldřich pochybil, udělal osudovou chybu, když soudil, že Jiřímu z Poděbrad může důvěřovat. I pod tou nejchytřejší liškou někde sklapnou železa. Pod Oldřichem teda cvakla silně. Ve chvíli, kdy vyjadřoval zájem o Jiřího bezpečnost, byly už v proudu přípravy vojenského zákroku, který svrhl Oldřicha z čela země, z panství v Praze.

Jiří z Poděbrad - dřevořezba v Norimberské kronice

„Tohoto roku 1448. na svatého Jan Křtitele (24. června) svolal pan Jiří z Poděbrad sněm do Kutné Hory, na který se sjeli všichni, kdo se drží zákona božího, a tam se utvrdili v pravdách božích a slíbili si vzájemně pomoc a radu. Zvolili pana Jiřího hejtmanem a slíbili mu, že za ním budou stát svými životy a svými statky.“ Jiříkova moc po tomto kutnohorském sněmu vzrostla. Chybělo už jenom málo a on mohl sáhnout po celém Českém království, jenže to stále ještě neudělal. Tvářil se, jako by vůbec nešlo o vnitřní české záležitosti, ale jenom a jenom o jisté české žoldnéře, kteří nedostali od Sasů zaplaceno. Za chvilku se k tomu dostaneme. Proto svolával Jiří dál hotovost, a zároveň uzavíral s jednotlivými členy rožmberské jednoty smlouvy o přátelství a příměří. „Chci táhnout za hranice, a tak potřebuji mít krytá záda,“ vysvětloval Jiří nedůvěřivcům. A katoličtí páni jeden po druhém nabídky příměří přijímali. V době, kdy se dohody o míru a přátelství podepisovaly, stála už u Kačiny a u Kutné Hory několikatisícová armáda.

„V měsíci srpnu 1448. roku všechny čtyři kraje, hradecký, čáslavský, chrudimský a kouřimský pod hejtmany svými polem se v počtu devíti tisíc lidí branných položili nejprve u Kutné Hory na Kačině a Kolmarku. Kdo tam vše byl: Vedle Jiřího z Poděbrad jeho strýc Jan Zajímač z Kunštátu, Jindřich z Dubé a z Lipého, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, dále nejznamenitější mezi rytíři, Mikuláš Trčka z Lípy, mocím a bohatstvím nad jiné vynikající, Beneš Mokrovouský a Jan Pardus z Vratkova, uběhlí ve věcech válečných, Jan Hertvík z Rušínova, Bohuš Kostka z Postupic. Jim ku pomoci sbíralo se ještě vojsko jiné v Zápraží, pod pány Alešem Holickým ze Šternberka, Burianem z Gutštejna, Vilém z Ilburka. Ti všichni a ještě mnozí jiní se ke konci srpna položili u města Loun a hleděli, kudy se nejlépe s vojskem Jiříkovým spojiti.“

Cíl? Praha!

Takové válečné srocení že nebylo panu Rožmberkovi nápadné? Bylo... nebylo. Tak věděl o tom Oldřich? To se ví, že se mu leccos doneslo. No a? Jiří se ani nepokoušel něco zatajovat. Nestálo mu za to. Předstíral, že všecko toto vojsko musí táhnout za hranice, aby pomstilo křivdy, kterým se českým hejtmanům a žoldnéřům dostalo nedávno od vévody saského. Oč tam šlo? Ale... Rok předtím zverboval saský vévoda v Čechách víc než 5000 žoldnéřů a táhl s nimi proti město Soestu ve Vestfálsku. Celé to vojenské tažení bylo přímo zpackáno. Ztroskotalo a saští vévodové pak odmítli vyplatit českým vojákům žold. Což se pochopitelně nedělá, i když se prohraje. Vznikla z toho v Čechách převeliká nespokojenost a říkalo se, že saský Vilém „zradil Čechy, opustiv je u veliké chudobě a úzkosti.“

V podstatě to byla pravda. Jiří z Poděbrad vyhlásil s ošizenými žoldnéři solidaritu, „tohle si přece líbit nenecháme,“ a ujal se jich. Přesvědčoval přátele i nepřátele, že je nutno sebrat vojsko a potrestat zrádné saské vévody. I Oldřich z Rožmberka uvěřil slovům Jiříkovým, uvěřil předstíranému rozhořčení zastánce ukřivděných. Což dělat neměl... Jindy třeba měl, ale v tomto případě snad ani ne. V létě, když se šikovaly první oddíly poděbradské jednoty, odjel jihočeský král z Krumlova za kardinálem Carvajalem do Vídně. Což taky neměl dělat...Jindy snad ano, ale teď ne. Zdá se, že jenom několik nejdůvěrnějších přátel vědělo o pravých úmyslech Jiřího z Poděbrad. Na sněmu v Kutné Hoře v červnu 1448 se pořád jenom hovořilo o těch proradných Sasících. Nikde nezaznělo ani slůvko o tom, co bylo skutečným cílem útoku svolávaného vojska. A tím byla – Praha.