252. schůzka: První muž království

Jiří z Poděbrad
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří z Poděbrad

V Praze vládli již deset let pan Menhart z Hradce co nejvyšší purkrabí, Hanuš z Kolovrat co hejtman všech tří měst pražských, a další. Všichni byli v podezření, že nedobře smýšleli o kompaktátech a přijímání podobojí, ačkoli před mnohými lety sami se byli o ně zasazovali.

„Ke konci měsíce srpna 1448. roku trhl pan Jiří z Poděbrad s vojskem svým od Kutné Hory přes Plaňany blíže ku Praze a rozložil se u vsi Běchovic a Počernic. I poslal k pánům pražským své posly, kteří nevzkázali od něho ani pozdravení ani služeb, ale přednesli jim ústně žádost, aby pana Jiřího, táhnoucího proti markraběti míšeňskému, pustili s vojskem skrze Prahu; potom aby sami také táhli s ním proti němu, jakožto proti zjevnému nepříteli země české; a dále aby podle zápisů svých netrpěli mezi sebou kněží podobojí protivných. Dokládali také stížnost páně Jiříkovu nad tím, že jemu v Praze veřejně prý se utrhalo na cti, když se rozhlašovalo, že by do města vpadnouti a je zkaziti chtěl.“

Svoboda kališníkům a trest pro drzé katolíky

Koncem srpna roku 1448 byl vojska Jiříkova u Plaňan a plenila statky nepřátel poděbradské jednoty. Pod velením pana Jiřího stálo na 9000 mužů. Početnými vojenskými jednotkami přispěli nejenom páni, ale i města: Hradec Králové, Kutná Hora, Vysoké Mýto, Chrudim, Čáslav, Český Brod a Polička. Jiří se pořád ještě v této chvíli tvářil, jako by táhl do Saska, a přál si jen, aby mu Pražané dovolili projít městem a případně se k němu připojili. Další body poselství však už naznačovaly, oč pánu správci šlo – v Praze měly být zaručeny svobody kališníkům a potrestáni měli být ti katolíci, kteří uráželi „pana Jiříka“.

Hugo Schüllinger: Dobytí Prahy Jiříkem z Poděbrad roku 1448

Poselstvo předložilo návrhy, ale konšelé na Staroměstské radnici nejevili ochotu je splnit. Byli zřejmě zcela mylně informováni, a příliš si už zvykli na bezpečí pod ochranou katolických pánů. Netušili, že vojska poděbradské jednoty jsou už před branami. Jiříkovo poselstvo správně rozpoznalo, že postavení patricijů v pražských městech je jakési vachrlaté. „Poslové, sešedše dolů z radnice, i metali listy po řemeslech.“ V tom poselstvu byli i dva měšťané, kteří zřejmě znali v Praze své přátele řemeslníky, a právě na ně se obraceli s připravenými listy a výzvami. Co v nich bylo? „Pan Jiří z Poděbrad píše službu svou ke všem řemeslům, ševcům, koželuhům, krejčířům et cetera,“ vysvětloval v nich program poděbradské jednoty a činil výtky. „O hříších aristokracie napsal dlouhou kroniku.“ Takže útok zvnějšku byl doplněn útokem zevnitř. Hlavním cílem poselstva bylo povzbudit kališníky a vyzvat je k boji proti radnici. Pravdu měl Jan z Rabštejna, když napsal Oldřichovi z Rožmberka: „I beru sobě, že Jiří chtěl vzbouřiti obec proti konšelům.“

Jestli pan Jiří dodržel rytířské zvyklosti a poslal Pražanům list, vypovídající nepřátelství, to nevíme. Pokud se tak stalo, byla to stejně jenom formalita, protože 1. září 1448, kdy podle kronikáře byla opověď vydána, dorazila vojska ku Praze. Marně patricijové pražští volali o pomoc. Oldřich z Rožmberka je neslyšel. Ostatní katolické panstvo buďto s panem Jiřím sjednalo smlouvy o příměří, nebo nemělo dostatek žoldnéřů po ruce. Takže věc byla jasná předem.

Praha bez boje v rukou pana správce

„Jiří, připravený i se svým vojskem,“ dozvídáme se ze Starých letopisů českých, „za úsvitu prolezl pod Vyšehradem dírou, kterou teče Botič, dobyl Vyšehrad a obsadil jej. V Praze padl na všechny nesmírný strach. Když pan Jiří se probíjel z Vyšehradu na Nové Město a odtud do Starého Města, mnozí jeho protivníci ve strachu a hrůze prchali, pobíhali jako kůzlata a po hlavě padali na zem. Strach, který na ně přišel, je přemohl, a každý si představoval, že ho pronásleduje aspoň tisíc vojáků, protože ti neustále hlasitě křičeli: Kunštát! Hrrr, Kunštát! Hrrr, Kunštát! A když už byl pan Jiří na radnici, usedl tam se svými spojenci po boku, ale nedopustil, aby někde v domech drancovali. A tak Pražané, kteří přijímali pod obojí způsobou, se k němu hned radostně přidali a on si je všechny zavazoval k poslušnosti. Pana Menharta, staroměstského purkrabího, zajali a Jiří ho dal dopravit do vězení na Poděbrady. Pan Hanuš Kolovrat, který jako hejtman bydlel se svým služebnictvem v domě Markrabství moravského, vyjel zadními vraty před židovskou čtvrť a se svými dvořany ujel na Žebrák. Potom se říkalo, že na útěku vyloupil Židy a že jim pobral čtyři vozy klenotů. Ale abyste věděli, tohle mu připisovali neprávem, protože stěží uprchl před zajetím na jediném voze a vůbec mu nebylo do nějakého braní. A proto, kdyby to o něm někdo říkal, nevěřte tomu.“

V noci z 2. na 3. září 1448 Praha bez boje padla do rukou pana správce. Nestalo se tak zázrakem, i když to tak skoro vypadalo, všechno bylo dílem chytře vymyšleného plánu. Jiří ukázal celému světu své výjimečné schopnosti politické a organizační. Praha, hlava království, měla nového pána. Pan správce přesunul těžiště své moci z východních Čech do hlavy a srdce země.

„Tím, že uvedena byla v moc jednota poděbradská, povstala v Čechách nová tvářnost věcí jak v politickém, tak i v církevním ohledu. Hlavní město národa stalo se opět sídlem arcihusitským, kapitula pražská stěhovala se do Plzně, ponechavši jen jednoho neb dva údy své na hradě u svatého Víta, mistři a studenti němečtí, kteří v posledních letech již valně v Praze rozmáhati se počali, opustili universitu zase všickni, a když mistr Jan Rokycana z dlouhého vyhnanství svého dne 10. září vrátil se zase, byl vítán a doprovázen u vchodu do Prahy se stejnou slávou a úctou jako nedávno legát Carvajal.“

Sametový politický převrat

Jinak je ale kupodivu, že takový zásadní politický převrat proběhl v Praze v naprostém klidu. Tedy – až na pár Pražáků, kteří „pobíhali jako kůzlata“. Nekonaly se žádné bouřlivé scény, žádné drancování, žádné pouliční boje, žádné veřejné účtování s dosavadními vládci. Všechno se uskutečnilo tak nějak – sametově. Výmluvný vzor, jak si představuje změnu pražské vlády, dal sám pan Jiří. Kupříkladu – takový purkmistr Pešík z Kunvaldu. Byl proslulým stoupencem katolického panstva a taky vděčným cílem satirických šlehů kališníků. Skončil sice ve vězení, ale dlouho v něm nepobyl. Vítěz ho propouští na svobodu, protože jinak by pan Pešík ztratil své statky – a to pan Jiří nechtěl dopustit. Měl zřejmě hmotný zájem na osobní svobodě bývalého rivala. Pan správce postupoval obezřetně, rozvážně, velkoryse. „Tak se štěstí proměnilo,“ poznamenal 3. září lakonicky písař, když pan Jiří obnovil 3. září městskou radu. Šlo o změny, ale ty změny byly řízené a uskutečňované pěkně za dohledu shora.

Jan Vilímek – Jiří z Poděbrad a z Kunštátu

Pražský převrat sledovali v zahraničí s napjatou pozorností. Ve Francii se začalo povstání říkat výrazem „praguerie“ – tedy něco jako „pražanství“, „pražanismus“. A pouhé jméno „Praha“ se stalo synonymem vzpoury, rebelie, revoluce. Vstup kališnického pána Jiřího z Poděbrad a voleného arcibiskupa Rokycany do Prahy jako by mnohým zahraničním pozorovatelům připomínal léta 1419 a 1420. Opět prý Praha padla do rukou buřičů, opět je třeba se obávat pražské rebelie. Náš starý známý Eneáš Silvius si všiml, že z Prahy bude vládnout opět, „ten zhoubný syn temnot a vyznavač ďáblův Rokycana“. O Jiřím z Poděbrad nedovedl říct nic jiného, než se pozastavuje „nad četnými jeho šibalstvími“.

Ale nic z obav ciziny se nesplnilo. Nový vládce Prahy držel městskou obec pevně na uzdě a bouřím a revoluci v žádném případě nepřál. Postaral se především o obranu pražského souměstí, posílil posádky v branách a na Hradě, a zavedl přísnou kontrolu příchozích do Prahy. Taky jmenoval nové zemské úředníky, jako by už byl nejenom správcem poděbradské jednoty, ale přímo zemským správcem. Nejvyšším purkrabím se přitom stal pan Zdeněk ze Šternberka. Pan Jiří v tom uměl chodit. Byl poslední, který by se řídil heslem, že vítěz bere všechno.

„Mezitím pan Menhart z Hradce, starý, osudem vězně na těle i na duši sklíčený, upadl na Poděbradech v těžkou nemoc. Pan Jiří, obávaje se smrti jeho, nastrojil sám jednoho z panošů svých, aby zašel k panošům Menhartovým a pobídl je, zdali by mohli zprostiti pana svého aspoň na závazek. Což když učinili, milerád povolil žádosti jejich, která potají byla i jeho vlastní; požádal však kromě oněch dvou panošů i pány Zbyňka Zajíce a Smiřického za rukojmí, že nebude-li sjednán pokoj, pan Menhart dostaví se opět na povolání páně Jiříkovo dobrovolně do vězení. Tak propuštěn byl na svobodu, ale jeda z Poděbrad na Karlštejn, na cestě v Říčanech již třetí den dokonal pan Menhart život svůj. Pan Jiří, čeho by se bál, toho se neubál. Syn Menhartův, pan Oldřich z Hradce, rozeslal do všech krajů listy žalobné, ve kterých zjevně vinil pana Jiřího otrávením otcovým.“

Jiří z Poděbrad je jako had jedovatý a pes vzteklý.

Menhartovu smrt potřeboval Jiří ze všeho nejméně. Po celé země se rozletěly zvěsti, že ho správce umořil, popřípadě rovnou otrávil. Už několik dní po smrti pana Menharta se ve Strakonicích schází skupina katolických šlechticů a zakládá jednotu strakonickou. V provolání se praví, že přímým popudem k jejímu založení je potupná smrt Menhartova. Páni jsou si prý vědomi nebezpečí, které jim hrozí, a vytvořili novou jednotu, „aby sebe nedali po jednom tisknouti.“ A zase se zbrojilo a řinčelo zbraněmi a chystalo se k boji. Zatím pouze slovně: „Jiří z Poděbrad je jako had jedovatý a pes vzteklý!“ Takto začala verbální dělostřelecká příprava, ale rozhodně se na tom neskončilo: „Jest nutno proti němu vésti boží válku!“ Pochopitelně s boží pomocí. „Bůh přispěje božím bojovníkům svrhnouti onoho mladičkého faraona do hlubin pekelných!“

Erb pánů ze Žampachu

Nic nového pod sluncem. Podobná propaganda tu už byla vícekrát. Nové bylo jenom to, že kněží zesměšňovali Jiříkovu mladost: „Sám ani žákem nejsa, již chce býti učitelem!“ Toto kázání naráželo nejenom na Jiříkových osmadvacet let, ale i na nedostatek jeho školního vzdělání. „Poděbradská jednota toliko houfem kacířů jest, jež je nutno pobít a zmocnit se jejich majetku, kterého hříšně nabyli!“ Ke strakonické jednotě se hbitě přidal pan Kolda ze Žampachu, no a v zemi české se to mohlo zase pěkně bít, hlava nehlava.

Kolda ze Žampachu proti Jiřímu z Poděbrad

„Počátek nové války stal se již v polovině měsíce února panem Janem Koldou na Náchodě. Bojovný ten pán opětovnými vpády na zboží jednoty poděbradské činil kraji hradeckému veliké škody. Aby pak mohl bezpečněji počínati sobě, vzal ku pomoci znamenitého země škůdce, Kryštofa Šoffa, který jemu postoupil i hrad Valdštejn, od nedávna sídlo loupežnické. Kraje hradecký a chrudimský se sebraly polem a trhly se před hrady Koldovy, aby jich dobyly; přispěly jim i houfy z Moravy, ale byli všichni od čeledi páně Koldovy poraženy a rozptýleny. O nic lépe se nevedlo ani dalším jednotníkům Jiříkovým – když vytrhli ke Kolínu, byli posádkou městskou na ně vypadlou na hlavu poraženi, že kromě dvou set zabitých i půldruha sta zajatých musili také patnáct vozů naložených nechati vítězům v kořist.“

Jan Rokycana

Tedy že by se Jiříkovi a jeho spojencům ve válce nějak dařilo, to se říct rozhodně nedá... Pan Kolda ze Žampachu se osvědčil v těchto půtkách jako tuhý a velmi schopný válečník. Podařilo se mu získat pomocné sbory proti Jiřímu „a proti všem, kteří chtějí panu Jiříkovi v jeho tancích pomáhati.“ U Moravské Třebové Kolda poděbradské houfy porazil. Jiří kombinoval boj s jednáním o příměří. Jsou zvoleni zprostředkovatelé míru, kteří jednají o smíření obou jednot. Nepodařilo se. Tedy zatím ještě ne. Záští bylo příliš mocné a obě strany ještě příliš věřily v argumenty svých děl a mečů. „Vytvořte procesí a přijďte ke staroměstské radnici!“ vyzval z kazatelny pražský lid Jan Rokycana. „Pán správce vám oznámí naléhavé věci.“ A taky že oznámil. Že se musí pustit do války se strakonickou jednotou. „Páni jednoty poděbradské se pak obrátili proti dvěma hradům, kterýchžto posádky byly zvláště Pražanům obtížné: proti Buštěhradu totiž, a proti Černém Kostelci.“

Jiřík neměl víc štěstí než proti pan Koldovi. Aspoň zpočátku, ale pak se stalo něco, co „vzbouřilo nejen jednotníky poděbradské, ale celý takřka národ.“ Do rukou poděbradských spojenců padl rožmberský posel. Takový posel je většinou někým někam poslán. Tento posel byl poslán s dopisem panu Hynkovi Krušinovi. Odesilatel: Oldřich z Rožmberka. Obsah toho listu: řečeno soudobým jazykem – vlastizrada. „Jakož mi nyní píšeš, abych Míšeňského obeslal, aby se s námi strhl, vědět ti dávám, že jsem Jeho Milost již obeslal, aby sám vojensky vtrhl mezi jejich města a pomocníky a je hubil. Mně se však nezdá podobné, by se on s námi měl strhnouti: a to proto, že by se někteří lidé nad námi mohli rozpačiti, řkouce, že Němce sem vedeme.“

Takže Rožmberk pozval do země Sasy, tedy míšeňského knížete, aby mu pomohl v občanské válce... „Zpráva tato proletěla v okamžení celou zemí a hnala do zbraně všecky ty, kdo za povinnost sobě ukládali hájiti vlast oproti cizozemcům. Brzy rojila se psaní opovědná po všech krajích proti jednotníkům strakonickým jakožto hubitelům jazyka svého. Pan Jiří vytáhl s Pražany před Kostelec, a když dobyl a rozmetal hradby jeho, obrátil se k Buštěhradu. Mezitím se jeho zástupové zmocnili Nového Hradu u Kunratic a pan Jiří, uzavřev příměří s Buštěhradskými a maje pohromadě celé vojsko, umínil si táhnouti dále na Plzeňsko, aby bitvou v poli širém rozhodl osud války.“

Vojsko pana správce postupovalo do nitra území, ovládaného strakonickou jednotou. U Rokycan se střetli s panskými žoldnéři a zahnali je na útěk, bylo to hlavně díky silné dělostřelbě. Páni ustoupili k Plzni, „neb mdli byli“. Poděbradská jednota pak obrátila směr svého pochodu k Nepomuku a tady se setkala s posly Strakonických, kteří přinášeli návrhy na příměří. K jednání došlo v červnu 1450 na hradě Vildštejně mezi Plzní a Nepomukem. „Smlouva na hradě Vildštejně uzavřená vynikala vlastností vzácnou a blahodárnou, od dávných let ve všech téměř aktech státních národa českého bolestně pohřešovanou: byla z obou stran upřímná, opravdivá, poctivá, a vedla tudíž skutečně ke smíření stran a k upokojení země.“

Sjednané příměří

Příměří bylo sjednáno až do jara příštího roku, ale Fridricha Saského, Koldy ze Žampachu a Bedřicha ze Strážnice se netýkalo. Smlouva byla jednoznačným vítězstvím Jiříkovým. Brzy po ní se Jiří smířil i s panem Oldřichem z Hradce. Že by si zrovna padli do náručí, to si nepadli, ale oba výslovně zdůraznili, „že se navzájem nebudeme haněti,“ a taky prohlásili, „že si nejsme v ničem vinni.“ Podobnou dohodu uzavřel Jiří vzápětí nato i s Jindřichem z Rožmberka. Starý pán to vzdal. Ustoupil do pozadí. Ztráta Prahy a porážky strakonické jednoty zasadily sebevědomí „jihočeského krále“ těžkou ránu. Jeho sláva pohasínala a syn Jindřich ho už začal zbavoval moci, a dokonce i živobytí.

„Nový sněm, který byl ke dni svatého Kiliana (8. července) v roce 1451. do Prahy rozepsán, pro vzmáhající se mor do Benešova přenesen byl. Stal se památným zvláště skrze přítomnost na něm Eneáše Silvia Piccolominiho, který se později stal papežem Piem II. Ten nejprve chválil ochotnost stavů uznati krále Ladislava Pohrobka za pána svého a zříditi dvůr jeho v Čechách po královsku. Ladislav ale pro útlý věk svůj že panovati ještě nemůže, pročež stavové, kteří již bezmála dvanáct let bez přítomnosti jeho byli, aby pozdrželi ještě něco málo. Odpověď tak jalová a prázdná rozhořčila sněmovníky, že se ptali, do které chvíle se mínilo to slovo pozdržeti se málo.“

Setkání s budoucím římským papežem

V Benešově se ti dva setkali tváří v tvář. Tedy Jiří z Poděbrad, budoucí český král, a Eneáš Silvius, budoucí římský papež. Byla to schůzka důvěrná, ale nikoli mezi čtyřma očima. Ani nemohla být – Jiří neuměl latinsky, takže oba potřebovali tlumočníka; byl jím Prokop z Rabštejna. V troskách benešovského kláštera se setkali dva muži, o kterých bude do deseti let mluvit celý svět. „Přál jsem si mluviti s tebou, muži výtečný,“ oslovil Jiřího Eneáš Silvius, „o věci ani soukromé, ani nedůležité, dotýkající se pokoje země této a jejího dobra; chceš-li slyšeti, hned ti ji vyložím.“ „Žádostiv jsem,“ byl žádostiv Jiří. „Povídej, cokoli se ti líbí.“ „Avšak já mluviti chci v lásce upřímné, která ničeho nezamlčuje a velmi svobodně si počíná.“ „Tak tomu rád budu, jen mluv.“ „Království toto bylo kdysi ve stavu nanejvýše kvetoucím a mezi zeměmi západními nejbohatší. Nyní země chudá jest, vyhubená, zubožená. Proč medle? Jak dí evangelista: každá říše v sobě rozdvojená zpustošena bude a dům padne na dům. Vy Čechové netoliko mezi sebou jste rozdvojeni, ale také od větší části křesťanstva odtrženi. Kdybyste přijali jednotu církve a chodili v domu Páně se svorností, snadno by vaše království nabylo dávné své důstojnosti a slávy zase.“ „Děkuji tobě, otče, že péči dáváš o království naše. Země ta, o níž mluvíš, jest pohubena a zubožena; Bůh ví, čí vinou. My jsme míru žádostivi, aniž válčíme, abychom válku měli, ale abychom dobyli pokoje. Bezděky nosíme zbraň, bezděky svádíme bitvy. Vyslali jsme kdysi posly své ke sboru basilejskému, a s otci, kteří tehdáž tam vládli, některé uzavřeli jsme úmluvy. Ty kdyby byly zachovávány, měli bychom pokoj i se stolicí apoštolskou, i s ostatním křesťanstvem a nebylo by rozdvojení v zemi naší. Ale ruší se, co nám bylo slíbeno; kacířů, odtrženců nám spílají, a umře-li kdo z našinců mezi vámi, má pohřeb s osly zároveň.“

Ten rozhovor pokračoval ještě dlouho. Pan Jiří projevoval ochotu ke smíru s církví. Naznačil, že by nebyl proti vrácení církevních statků, a volba Jana Rokycany taky že není nepřekročitelnou překážkou. Eneáš Silvius to musel pochopit jako ústupek... Pochopil to tak, a posílil se ve víře, že stačí, aby se Jiří včlenil do církevního ovčince a ostatní Čechové za ním půjdou jako poslušné ovečky. „Ty tedy, pane, jenž táhneš za sebou lid, kamkoli chceš, udělej sobě jméno veliké, hleď získati lásku stolice apoštolské. Navrať jí syny, které ďábel od ní odvedl. Nabírej ze zdroje potok vody své, aby nevyschl. Vrátí se všichni a vzývati budou církev římskou, budeš-li ty chtíti.“ Eneáš byl přesvědčen, že Jiřímu jde především o moc, a že se to jeho kacířství dá vyléčit. Jiří si o tom myslel své.