303. schůzka: Katastrofa u Moháče

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Than Mór: Bitva u Moháče
0:00
/
0:00

„Vypravování naše blíží se rychlým krokem ke konci tragickému. nectnosti občanské vedou říši kdysi mohutnou a slavnou do děsné propasti, jíž panovník mladý a nezkušený, ne bez viny své, ale také ne bez ušlechtilosti, padá za oběť. Rozhodné výjevy v té truchlohře dějí se ne v naší vlasti, ale v Uhřích; na Čechy padá vina i odpovědnost jen vedlejší. Má-li tedy žalostný ten pád zračiti se v náležitém světle, potřebí jest obrátiti zřetel poněkud pilnější k věcem také uherským.“

Ty věci se vskutku udály v Uhřích, ale začaly od těch Uher směrem ještě trochu východnějším a taky jižnějším. Právě z této světové strany se hnulo do nitra evropského kontinentu turecké vojsko. Tedy – ono se hnulo již před nějakým časem, už několikráte jsme zpravovali o jistém tureckém „hýbání“. Poprvé se Turci „hnuli“ ve 14. století. Osmanská vojska ovládla knížectví na pobřeží Egejského moře, zmocnila se byzantských pevností na severním břehu Dardanel, obsadila Thrákii, Srbsko a Bulharsko. Na samém konci tohoto století (tedy stále ještě čtrnáctého) v roce 1396 porazili Turci u Nikopole spojená evropská vojska. Pak byl pár let klid, ale roku 1444 se východní interventi opět v zápase Turecko versus zbytek Evropy u bulharské Varny. A zase jim to nandali. Za několik let nato byl dobyt územně i politicky izolovaný Cařihrad, a když Turci připojili ke své říši Hercegovinu a Moldávii, tak už kontrolovali skoro celý Balkán. A pak byl zase klid, ale jenom zdánlivý. Začátkem 16. století se sice bojovalo – nikoli však v Evropě.

Sultán Sülejman I. míří na jih

Sultán Sülejman I. neboli Soliman I. si to nenamířil jako obvykle na západ, ale na východ a na jih. Osmanská vojska se zmocnila nejprve Arménie, Kurdistánu a severní Mezopotámie, pak si poradila se Sýrií, Libanonem, Palestinou., Egyptem a Hidžázem (dnes je Hidžáz součástí Saúdské Arábie), a obsadila dokonce i valnou část Maghribu (neboli skoro celou severní Afriku). A teď už klid nebyl.

Sultán Sulejman I.

„Sousedství Turků bývalo Uhrům odjakživa nepokojné a nebezpečné, i když panovalo příměří. Nyní však, když nastoupil vládu Soliman II., jeden z nejmocnějších a nejdravějších sultánů, dostoupilo nebezpečí svého vrcholu. panovník tento, maje pojištěný pokoj v Asii a v Africe (ten pokoj si zajistil tím, že okupoval, co mohl), obrátil všecky snahy a síly své proti západu a již v únoru 1521. roku počalo táhnouti mohutné vojsko přes Balkán k Dunaji kvůli dobytí nejdůležitějších tam ležících pevností Bělehradu a Šabace. V Uhřích o nastávající pohromě nejen starosti, ale ještě ani tušení neměli.“

Brzy si však ty starosti začali dělat, a to nejenom Uhři. Ono to postupně došlo všem Evropanům. Totiž že by se Sülejman nemusel zastavit v Srbsku. Jenže jim to došlo poněkud pozdě, jak to už v podobných případech bývá.

„Není pochyby, že by Uhři sami, bez cizí pomoci, mohli odolati moci Solimanově, kdyby byli chtěli opravdově – dokázal to příklad hrdinské posádky šabacké, která bránila se (s veliké nepřátel škodou) až do posledního muže. Ale tak upřímné dobré vůle bylo v národu tom příliš namále. Pevnosti všecky nacházely se ve stavu hříšné zanedbanosti a velitelé jejich nemohli se dovolati pomoci u pokladníků zemských. Bělehrad (jak ujišťovali svědkové souvěcí biskupu Janu Dubraviovi) mohl býti zachován, kdyby včas jen sto dukátů bylo se poslalo posádce na potřeby a na žold. Daně dosti hojné, na obraně země vybírané, tratily se při úřadech vždy nevidomě a vysychaly jako řeky na poušti pískové, nedocházejíce svého cíle. (Ani tento poznatek nepatří zcela do říše historie – i dnes se tu či onde tratí při různých úřadech daně. No někdy přímo vysychají...) K hnusné lenosti a netečnosti obecného lidu pojily se rozbroje a zrádné pikle mezi hlavami národa; o zhoubném jejich působení máme též domácí svědectví. Nejvyšší purkrabí český pan Lev z Rožmitálu napsal Petrovi z Rožmberka tato slova: Páni uherští a obyvatelé toho království dvorně se pletou, a nebude-li zvláštní Boží milosti, strach jest, že oni se bez pomoci jiných národů málo ubrání a prospějí. Nýbrž toto jest slyšeti, že by leckdo z nich přál našemu pánu pád, snad chtěje on sám panovati; že by se teprve on uměl, když by vešel v panování, Turkům bráni-ti a toho království obhajovati.“

Ludvík Jagellonský

Ještěže se to všecko dálo v Uhrách, a ne u nás. Ono to ale bylo skoro jedno. Nad Uhrami i Královstvím českým panoval tentýž král, mladý Ludvík Jagellonský, takže tamější chaos mohl dopadnout i na nás. A kromě toho – kdyby byly ohroženy Uhry, tak jsme v tu ránu mohli mít Turky na své východní hranici. „V běhu léta 1524. ztratili Uhři na dolním Dunaji tři pevnosti dosti znamenité – Péč, Oršavu a Severin. To způsobilo všude v zemi veliké pohnutí a žalováno na krále i na veškerou jeho vládu; na dvoře králově zase panovalo domnění, že hrabě Jan Zápolský nechal hrady ty bez dostatečné ochrany, aby jen národ tím více bouřil se proti vládě.“

Tureckou agresi je třeba zastavit

S tureckou agresí do střední Evropy bylo v tomto okamžiku už nutno něco udělat. Bylo třeba ji zadržet, jenže maďarští grófové jako by to nebezpečí nebrali pořád vážně. Nemínili se bít, nevytáhne-li proti Turkům sám král. A Ludvík? Slíbil to udělat. V rozhodující chvíli ho však většina spojenců nechala na holičkách. „Král Ludvík svolal sněm do Pešti po svatém Jiří 1525. roku. Ten se skutečně sešel na počátku máje, ale ze šlechty nižší dostavilo se k němu na pole Rákoš přes sedm tisíc osob ve zbrani.“ Což byla vskutku viditelná nátlaková skupina. A také slyšitelná. Po králi chtěla, „aby vyhnal ze dvora svého všecky Němce a nechoval na něm než samé Uhry; za druhé, aby vypudil ze země vyslance císařova, který prý všetečně vkládal se do věcí uherských, a také posla Republiky benátské, jenž prý Turkům za špehouna slouží; za třetí, aby na místě dosavadních členů povolal do rady své vesměs jiné osoby; a za čtvrté, aby královský pokladník, pokřtěný Žid, vzat byl v náležitou kázeň. Na provedení všeho toho dávala se králi lhůta pětidenní. Nazítří dáno jemu věděti, že budou-li měšťané budínští a peštští zbrojiti, šlechta na Rákoši shromážděná i s lidmi svými zamezí oběma městům veškeren přívoz věcí potřebných.“

Logo

Tomu se ovšem říká ultimátum. A cosi podobného to vskutku bylo. „Po králově odpovědi, že není čas na to, aby Uhři sobě dělali nepřátele z Němců, od nichž potřebovali a očekávali pomoc proti Turkům, ale že jinou cestou má vyhověti se žádostem jejich, sněmovníci na Rákoši shromáždění vzkázali, aby král přišel mezi ně a staral se o vládu sám, oni že budou nejen radni a pomocni, ale i poslušni.“ A kdyby král nepřišel? „Nepřijde-li, pak se sami postarají o lepší v zemi pořádek.“ Neboli když král nepřijde, tak bude puč. „Pak přišla deputace 120 osob s dotazem, přijde-li či nic. Král připověděl příchod svůj nazítří a proti vůli rady své skutečně jel na Rákoš, kde přijat nejprve uctivě, ale potom, když na dotíravou žádost o splnění nadepsaných čtyř článků odkládal odpověď svou k jiné době a shromáždění proto začalo se bouřiti, někteří přední sněmovníci vzavše ho do svého středu, učinili mu průvod bezpečný až k lodi na Dunaji, která převezla ho nazpět do Budína.“

Slova a činy se rozcházejí

Na Ludvíkově budínském dvoře se o připravované turecké ofenzívě vědělo skoro rok předem. Horečně se jednalo, ale bezvýsledně. Mobilisovalo se, leč toliko slovy. (Ano, u nás se mobilisuje nejčastěji verbálně.) Nejinak tomu bylo i jinde. Plané, ovšem o to ohnivější výzvy do nastávajícího boje proti násilníkům a neznabohům se ozývaly z Říma a s říšského sjezdu ve Špýru, řada zemí proklamovala ochotu vojensky podpořit obranu, avšak pomoc se nakonec ve většině případů smrskla na finanční příspěvek. Podcenění nebezpečí a nevůle přispět společné věci křesťanstva, byly obecné. Říšský sněm kupříkladu schválil peníze na postavení desetitisícové armády. Dva dny před rozhodující bitvou. Pouhé dva dny před bitvou. Roli vpravdě bezectnou sehrál i Ferdinand, Ludvíkův soused (a brzký nástupce). Ačkoli se před časem nabízel papeži Klimentovi VII. jako ochránce Uher, ba poukazoval přitom na nekompetentnost svého švagra Ludvíka, nakonec nehnul ani prstem ani brvou. Tomu mladíkovi, Ludvíku Jagellonskému, z toho všeho musela jít hlava kolem. Nabízelo se jedno řešení. Jenomže to se v kruzích kolem krále považovalo za ostudné: Vyjednávat s Turky o míru a tučně jej zaplatit. Přitom rok předtím sáhlo k placení pravidelného tributu Sülejmanovi Polsko. V Uhrách ovšem zvítězila nad střízlivostí žvanivá pýcha. Proto byla očekávaná válka vlastně ztracena předem.

„Záležitosti uherské nabývaly mezitím tvářnosti ještě mnohem povážlivější. Sněm zjednal nejvyšší moc a vliv v zemi panovačnému hraběti trenčanskému, kterému nejenom dosavadní vladař, totiž arcibiskup Salkan, kořil se a vděčil mu za vše možné, ale i král s královna všelijak hověti mu museli. Nový palatin Štěpán z Vrbovce se stal najednou velikým pánem a počínal sobě tak, že zanedlouho všickni byli s ním nespokojeni; králi a královně hleděl přilichotiti se, v obcování s preláty a magnáty zapomínal na předešlé své zásady a řeči, a skromnost v chování ukazovala se býti lichou, protože pánovitostí svou odvracel od sebe i samou šlechtu, která tak neobyčejně ho byla povýšila.“

Dvacetiletý chlapec, který stál v čele jedné z evropských velmocí, neměl ani autoritu, ani pevné stanovisko. Přitom se však od něj očekávalo rozhodnutí. Ale on politice ani válečnictví nerozuměl. Budínský dvůr propadl zoufalství. Proti početné a skvěle vyzbrojené turecké armádě nebyla naděje na úspěch. Na jedné straně se mluvilo o tom, že by se mohl s Turky uzavřít mír, na straně druhé se (pro všechny případy) konaly přípravy k válce. Jenomže peněz na opravdu podunajských pevností a na dobrou žoldnéřskou armádu se pořád nedostávalo. Ve velice truchlivé situaci se ocitl i Pavel Tomory, hejtman Dolních Uher (tedy území dnešního Maďarska). On to byl jinak kaločský arcibiskup a nesmlouvavý protivník Turků. V čem byla tristnost jeho situace? Aby vůbec mohl vyplácet svým vojákům žold, musel Turkům prodávat sůl a nože.

Mimochodem: jak veliký zájem na boji s těmi pohany tureckými měla papežská stolice? Značný. Dá se to nějak kvantifikovat? Dá. Pětadvaceti tisíci dukátů. Tolik poskytla svému zástupci v Uhrách. Nuncius mohl za tuto sumu najmout pouze třináct set moravských žoldnéřů. Měla papežská propaganda nějaký ohlas? Minimální. Polsko uzavřelo s Turky roční mír (tučně zaplacený, samozřejmě), rakouský arcivévoda Ferdinand sledoval raději svoje zájmy v Itálii, no a kdy uvolnil peníze říšský sněm ve Špýru, o tom už tu zmínka padla. Dva dny před bitvou. Republika benátská (pořád to ještě byla středomořská velmoc prvního řádu) neskrývala pragmatický přístup a vnímala Turky nikoli jako boží metlu, nýbrž jako politického a obchodního partnera. A co kupříkladu takový francouzský král? František I. spatřoval v muslimské mocnosti dokonce možného spojence proti Habsburkům. Tomu se říká mít politický rozhled. Vize jednotné křesťanské Evropy, hájící své hodnoty a ideály, vzala zase jednou za své.

Na koho Bůh dopouští záhubu, tomu odjímá neprve rozum

„Praví se, že na koho Bůh dopouští záhubu, tomu odjímá nejprve rozum. Mravy uherského národa té doby (to jest prelátů, magnátů a šlechty vůbec) líčeny jsou od souvěkých spisovatelů barvami velmi neutěšenými. O bláhovém přepychu předních pánů jak světských, tak i duchovních, svorná jest řeč: kterak nesmírným počtem bohatě ozdobeného služebnictva i komonstva jedni druhé převýšiti chtěli; kterak, kudykoli se brali, s trubači napřed, ulice průvodu jejich nestačily, při skvostném a hlučném hodování po mnohé hodiny veselé píšťaly, trouby a bubny rozléhaly se městem (jen okolo dvora králova tichá samota se činila); kterak když ve všem jen moc dávala právo, každý jen moci se domáhal, k úřadům a hodnostem se třel, aby svému a ne obecnému dobrému sloužil, lid utiskoval a v sobeckých svých snahách nevzpomínal ani na vlast, ani na Boha; kterak Uhři, kvůli národní své pýše příliš pohrdali jak cizinci, tak i nepřáteli svými, než aby se čemu od nich učiti chtěli a tak dále. Ačkoli nacházeli se starší někteří, jež povážlivě patřili na válku nastávající, většina byla přesvědčena o své síle a nepřemožitelnosti, že slýchati bylo i veřejné chvasty, kterak prý samy toliko prsteny od Uhrů nošené postačí k zaplašení veškeré moci turecké. Proto ani nežádali u ciziny vůbec a zvláště z Čech valné pomoci, ale jen prý střídmé, aby o ní aspoň se mluvilo.“

Nalezení těla krále Ludvíka Jagellonského

Jenom tak mezi námi a pro pořádek: to, co tvrdí František Palacký je sice pravda, ale Češi a Moravané se do války s Turkem nikterak nehrnuli. Ne že by se jim nechtělo, o chuť by nebylo, ale – žárlili. Na uherskou šlechtu. Odedávna na ni žárlili a nic dobrého jí nepřáli. Těžce totiž nesli, že Vladislav i Ludvík zdůrazňovali větší význam Uher (nakonec sami sídlili na Budíně), a podléhali vlivu uherských magnátů. K sestavení vojska a jeho vyslání do Uher vyzýval nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu české stavy bez valného nadšení a spíš jenom z povinnosti, jako že panovníka je třeba poslechnout, i když si o tom můžeme myslet svoje... České oddíly měly svůj sraz určený na 25. července 1526, ale scházely se jenom neochotně a pomalu.

„V takovém zmatku věcí jak českých, tak i uherských sultán Soliman II., příjmím Veliký (Solimanovi neboli Sülejmanovi se taky říkalo Nádherný) zbrojil po celou zimu a předeslav již části valného vojska svého, dne 23. dubna vytáhl z Cařihradu osobně do boje proti Uhrům. Přes 200 000 lidu branného, všemi válečnými potřebami dobře opatřeného, valilo se přes hory a doly v několika proudech k Dunaji, vše v nejlepším pořádku, neboť vojsko turecké té doby vyznamenávalo se a předčilo jak přísnou kázní, tak i uměním válečným všechny nepřátele.“

Sulejman II.

Přitom Sülejman v létě roku 1526 vlastně uherské teritorium ovládnout celé ani nechtěl. Zatím měl v úmyslu pouze omezený kořistnický vpád – svou početnou armádu hodlal do zimy znovu stáhnout do výchozích základen na Bosporu. Takže on si vyrazil do Uher jenom tak na výlet... Jako výlet to zrovna nevypadalo. První sled pod vedením velkovezíra Ibrahima dorazil v poslední červnový den k Bělehradu a už 12. července stanuli Turci před Petrovaradínem. Ten hájilo 1500 mužů Pavla Tomoryho. Tomory se hodlal bránit, ale budínský dvůr mu přikázal, aby hrad vyklidil a stáhl se do Bačky, východně od Nového Sadu. 28. července tak Turci bez boje ovládli poslední důležitý uherský opěrný bod na Dunaji. Ale ještě předtím napsal král Ludvík dopis.

„V pátek dne 20. července psal Ludvík papeži, že jemu i jeho radě jest známa nepostačitelnost sil králových proti tak mocnému nepříteli. Proto prosil úpěnlivě pro lásku Boží a pro spasení křesťanstva, aby neopouštěl ho v jeho úzkostech a co nejprve poslal aspoň něco peněz na ozbrojení lidu. Potom pomodliv se v kostele svatého Zikmunda vytáhl z Budína do pole asi se čtyřmi tisíci jízdnými a třemi tisíci pěšími v dobrém pořádku; v předním voji táhli dvořané a žoldnéři Čechové, Moravané a Slezané v počtu šesti set a celá výprava pohybovala se v hradbách vozových, podle řádu válečné školy táborské. Rozkaz dán byl celému království strhnouti se u Tolny na Dunaji, mezi Budínem a Moháčem. Královna vydavši se za manželem svým na dlouhý ostrov Čepel pod Budínem, teprve 24. července tam rozloučila se s ním.“

Zatímco koncem června byli Turci v Bělehradě, nenacházel se ještě 2. července na shromaždišti uherského vojska u Tolny ani jediný muž. Teprve když padl Petrovaradín, vytáhl král z Budína a svým příkladem strhl některé dosud váhající šlechtice k následování. V Tolně na poradách znovu vážil další postup a vyslovil souhlas se jmenováním vrchních velitelů své armády. Stali se jimi Pavel Tomory a Jiří Zápolský, což byl bratr sedmihradského vévody a nejvlivnějšího uherského magnáta Jana Zápolského. Jan Zápolský v Tolně nebyl? Právě na něho král Ludvík nejvíc spoléhal. Jeho 15 000 mužů leželo u řeky Tisy, ale do Tolny nespěchalo. Ani další oddíly (a mnohé byly dost početné) neopouštěly své pozice, například u chorvatského Záhřebu. Bojovat se nechtělo. Jan Zápolský i další uherští páni přesvědčovali krále Ludvíka, aby se vyhýbal až do jejich příchodu jakékoli větší bitvě s Turky a raději před nimi ustupoval. Nepřál si nakonec pan Zápolský Ludvíkovu smrt? Říkalo se to o něm, ale nejspíš šlo o dodatečnou pomluvu. Nicméně zůstává faktem, že jeho a ještě další oddíly králi citelně chyběly, protože uherská armáda byla početně mnohem slabší než turecká. „V Földváru, kam král přitáhl 28. července, došlo ho dvoje poselství – jedno o ztrátě Petrovaradína, jehož posádka bránila se velmi statečně, druhé o vojvodovi Zápolském, jenž stěžoval si na odporné sobě rozkazy.“ Tedy ne že by se panu Zápolskému zdály ony rozkazy hnusné; František Palacký tím chce říct, že ty rozkazy si sobě odporovaly. „Podle jednoho se měl velnout Turkům v bok, dle druhého zase pospíchati ke králi, takže prý nakonec nevěděl vlastně co činiti. I nařízeno mu důrazněji opět, aby pod pokutou nevěry a zrady pospíchal k Tolně, kde s králem spojiti se měl. Táhl tedy (podobně jako Čechové pana Lva) tak, aby nedotáhl, neb zastavil se v Szegedině na několik neděl.“

„Vidím, že jeden každý jen na mne vymlouvati a mou hlavou krýti se chcem“ prohlásil Ludvík přede všemi údajně hlasem „velmi vysokým“. „Já život svůj dal jsem v nebezpečí, abych zachránil království toto i vás; nuže, ať neochota nemá omluvy, odvážím já se hrdla svého a s Boží pomocí potáhnu zítra tam, kam jiní beze mne jíti nechtějí!“ „Osudná slova tato svědčila mnohem více o ušlechtilé mysli králově nežli o věhlasu vojevůdce, jenž by pojišťoval vítězství. Když 19. srpna vojsko to rozložilo se táborem pod městečkem Moháčem, přemítáno bylo v radě vojenské, zdali by nebylo raději čekati ještě na pomoc slíbenou a již se blížící z Chorvat, ze Sedmihradska, z Čech a z Moravy – zvláště králův hofmistr, Polák Trepka přimlouval se v tom smyslu. Ale Uhři postavili se zuřivě proti každému odkladu, hrozíce sami se bíti s těmi, kdož by do bitvy jíti nechtěli.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související