302. schůzka: Báseň zakletá do kamene

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vladislavský sál

„Ještě k tomu, co naše kroniky vyprávějí o úmyslu krále Vladislava nebydleti déle na Starém Městě, ale přenésti stálé sídlo své na hrad Pražský.“

„Když totiž vrátil se do Prahy, přijeli také někteří z těch, kteří dali příčinu k nedávné bouřce a nepokojům vůbec, jako jistý Ocásek, pro něhož vznikl rozbroj v obci, takže se i král tomu divil a pak se i bál. Proto nechtěl prý více ve dvoře královském (u Prašné brány, jíž se tehdy říkalo Nová) bytu míti, a hned myslil, aby hrad opraven byl; zvláště poněvadž prý jakýsi soused novoměstský, vyskočiv ze svého domu na příkopy a zlořečiv, napínal kuši a král přitom na to ze dvora hleděl, jak přikládaje šíp volal: Vydejte nám ty zrádce!" Avšak příhoda ta bezpochyby nevzbudila úmysl dotčeného, nýbrž urychlila jen jeho provedení. Když pak král bydlil na Hradě, nemohlo překážeti, aby také desky zemské a úřady královské vůbec za ním tam přeneseny nebyly. Té doby počala stavěti se a roku 1493. dokonána mistrem Benešem Lounským ona Vladislavova síň na hradě Pražském, která i podnes sluje co jeden z nejzdařilejších pomníků staročeské architektury.“

Nový architekt krále Vladislava

Ještě dřív, že onen „Beneš Lounský“ mohl jakoukoli síň (byť tak velkolepou, jakou se ona na Pražském hradě ukázala býti) postavit, musel se k nám nějak dostat. Ačkoli – nemusel. Mohl být přece odtud. Domácí. Copak všichni, kdo u nás něco pořádného postavili, případně stavějí, musejí být odjinud? To zajisté ne, ale. S Benešem Lounským neboli s Benešem z Loun, popřípadě také Benediktem Rottou, ale též Retem, Riedem či Rejtem.

Vladislav II. Jagellonský

„Daleko menší pozornost než jeho práci na Vladislavském sále byla mu věnována jako fortifikačnímu architektovi,“ dozvídáme se z velice tlusté knihy, dvoudílné publikace Dobroslavy Menclové o českých hradech. Benedikt Rejt nebo Ried (či jak se vlastně ve skutečnosti jmenoval) nastoupil v Praze jako stavitel nového opevnění Hradu. „Chci, abys postavil mohutné opevnění. Takové, které by zabránilo vstupu Matyášova vojska na hrad.“ Tuto větu měl (podle historičky a spisovatelky Jany Janusové) pronést král Vladislav II. „Pozval jsem tě k sobě. Slyšel jsem o tobě mnohé, hlavně od svého švagra, vévody z Landhutu. Prý jsi mu v Burghausenu postavil opevnění, které odolá i velkému náporu Turků.“ Nejenom Matyáš, který obsadil Vladislavovy země Moravu, Slezsko a obojí Lužici, ale i Turci bylo to, co českého krále strašilo. „I sem mohou přijít Turci. Ale ještě spíš Matyáš.“ A také jinověrci, kališníci, kterých se Vladislav rovněž bál. Prostě těch důvodů, proč by se měl přestěhovat ze svého dvora na Starém Městě blízko Nové brány na Hrad, bylo víc. A proto ta státní zakázka přímo z nejvyšších míst.

V době, kdy Benedikt Rejt přišel do Prahy, měl Vladislav dvaatřicet let. Jeho novému architektovi bylo možná o pět let víc. Mohl se narodit někdy mezi lety 1451 až 1454. Bližší údaje k dispozici nejsou, a ni s místem narození si nejsme jisti. Někteří historikové (například Jan Herain) se domnívají, že jeho rodištěm by mohl být Pístov, který leží pár kilometrů u Chodové Plané v západních Čechách. Mnohem později (když byl Benedikt povýšen do šlechtického stavu) si začal skutečně říkat „z Pístova“ a my ten predikát u jeho jména používáme dodnes. Jenomže on to taky nemusel být žádný západočeský Pístov, ale kupříkladu rakouský Piesting. Pístov. Piesting. to k sobě zvukově nemá daleko. Třeba novopečený pán použil jména svého rodiště v Rakousích (do české podoby upraveného). Všem možnostem ještě není konec. Máme tu Ried. Což je Benediktovo příjmení. Tedy – po německu. Taky to mohlo být místo narození. A ten Ried je také v Rakousku. I když by se nám asi český původ věhlasného architekta zamlouval mnohem víc, tak s tím Rakouskem je mnohem pravděpodobnější.

Logo

„Rejtova práce na opevnění Pražského hradu, i když v jeho díle znamená jen malou položku, je natolik typická, že může vnést nový pohled do tajemství Rejtova původu,“ začíná se svou teorií doktorka Menclová, a protože si svůj dohad necucá z palečku, ale podepírá jej skutečnými argumenty, tak jí myslím budeme věřit: „Opevnění Pražského hradu mělo několik zvláštních vlastností. Od běžného hradního opevnění té doby se odlišuje už tím, že Rejt rozšířil ochoz hradební zdi slepými arkádami, které k ní zvnitřku přistavěl. To je prvek, příznačný spíše pro městská opevnění, kde se počítalo s větším množstvím obránců a kde se nedalo tolik spoléhat na příznivou a přírodou chráněnou polohu jako u hradů. Nad Vltavou se sice hrad vypínal, ale byl trochu jiný než ostatní hrady – nacházel se vlastně ve městě. Kromě slepých arkád má však Rejtovo opevnění ještě jeden daleko typičtější znak. Je to neobvyklý tvar střílen, do jejichž otvorů je vložen otočný buben s průstřelnicí.“ Tento fakt, byť nám může poněkud vadit vojenská hatmatilka, nám může pomoci v pátrání po Rejtově původu. Díky těm střílnám... a taky a kvůli dřevu, ze kterého byly vyrobeny. Používání dřeva v jinak kamenném opevnění bylo totiž omezeno jenom na úzký okruh alpských zemí, hlavně na ty, odkud mohl Rejt pocházet, což jsou Rakousy, případně oblast horních Bavor.

Pražský hrad byl vždycky nejvíc ohrožen ze severu. To znamená od Jeleního příkopu. Tím v době Vladislavově protékal potok Brusnice. Příkop není špatná obranná vymoženost – tento příkop je sice hluboce zaříznutý, ale poměrně úzký. Z protější stejně vysoké planiny, v té době osázené měšťanskými vinohrady, bylo možné hrad při zvýšeném donosu děl snadno ohrozit. Proto nechal Rejt dosavadní starší parkánovou zeď zbořit a na jejím místě postavil novou, 8 metrů vysokou hradbu, která byla u země 3 a půl metrů a široká a ochoz nahoře měl 2 a půl metru. Ten ochoz byl určen pro střelce z ručnic, proto ho chránila sedlová střecha, a ta nesla dřevěnou konstrukci na vnitřní straně zdi. Říkalo se jí pavlače. V přízemí chránily střelce, který manipuloval s těžkými střelnými zbraněmi, slepé arkády, a v té zdi se nacházely zvláštní, velmi nezvyklé střílny. „Buben byl vložen navenek i dovnitř široce rozevřeného otvoru. Nahoře a dole měl dva kovové čepy, které se otáčely v okovaných ložiscích střílny. Jeho středem byla proražena úzká štěrbina, jíž se prostrčila zbraň, které byl otáčením bubnu umožněn značný akční úhel. Buben kryl zároveň střelce stojícího na ochozu a v případě potřeby celou střílnu uzavřel.“ Muselo to být vmyšleno přímo hlavou. Benediktovou. Pokud se někde něco podobného objevilo, tak to bylo právě v Rakousích a v Bavořích, a je pravděpodobné, že právě odtud Rejt přišel.

Pražský hrad, Černá věž a Daliborka

„Hradbu zesilovalo několik věží, z nichž se alespoň zčásti zachovaly dvě: takzvaná Daliborka na východní straně a Bílá věž za klášterem svatého Jiří. Zajímavější je Daliborka. Nejenom svou historií, ale i stavebně. Rejt ji vysunul daleko do Jeleního příkopu po způsobu věží na uherském hradě ve Visegrádu. Protože byla posunutá až na dno příkopu, bývala značně vysoká. Ještě dnes má tato okrouhlá věž, měřící v průměru 10 metrů, kromě horního patra čtyři spodní etáže. Dvě nejspodnější, víc jak 5 metrů vysoké, kryté kupolemi a přístupné jedině shora otvory ve vrcholku klenby, byly úplně bez oken. Tlusté, víc jak dvoumetrové zdi zabezpečovaly tyto temné kobky, sloužící jako nejtěžší vězení.“ Což si Dalibor z Kozojed, její první nedobrovolný obyvatel, vyzkoušel na vlastní kůži.

Brzy poté, co se rozběhly stavební práce na hradbách kolem Pražského hradu, dostal Benedikt Rejt další zakázku. Byl v té době na roztrhání, což domácí mistři nepřivítali s nadšením. (Pochopitelně. Konkurent, a pravděpodobně cizinec, a ještě měl protekci na Hradě.) Vladislav mu svěřil přestavbu hradu Křivoklátu na královský palác. Králi se v té krajině nad Berounkou (tehdy se té krásné řece ještě neříkalo Berounka, ale byla to od Plzně až do k vltavském ústí řeka Mže) líbilo. Ne že by se věnoval honitbě, on lovec spíš nebyl, a Křivoklát jako pevnost ho taky nelákal, ale měl rád zdejší klid a malebnost. Ta tu naštěstí zůstala dodnes... Když vypukl roku 1483 v Praze mor, neutekl Vladislav sem, ani na Karlštejn, ale nejprve do katolické Plzně a pak na Moravu do Třebíče. A když vypukly v Praze bouře, ve kterých se angažoval (jak už víme) i tamní občan jménem Ocásek, tak nehledal útulek zde, ale v katolické Kutné Hoře.

Dalibor z Kozojed ve věži

Lákal ho Křivoklát, který je jako tvořený na odpočinek, jenomže potřeboval přestavět. V časech husitských válek vyhořel a od té doby jaksepatří zpustl. Za to, že ho známe tak, jak ho známe, vděčíme králi Vladislavovi Jagellonskéhmu a Benediktu Rejtovi. Vladislav byl velkorysý. Zadal svému architektovi úkol nejprve vystavět velký dům při jižní hradební zdi předhradí, a pak mu uložil, aby nakreslil plány na přestavbu celého vnitřního hradu. Rejt moc času neměl, ale protože byl už tenkrát typickým představitelem workoholiků, tak svoje úkoly zvládl. Jenže po smrti krále Matyáše se Vladislav coby uherský král přestěhoval natrvalo do Budína a do Čech se od té doby podíval asi jenom třikrát. K další přestavbě nebylo žádného důvodu, hrad sloužil ponejvíc jako státní vězení, na hradě se přesto stavělo podle Rejtových plánů dál, asi proto, že král chtěl vzbudit zdání, že ani po svém přesídlení do Budína na Čechy nezapomíná a že tu bude alespoň občas také sídlit. To teda nesídlil, leč stavební ruch na hradě pokračoval. Stará budova purkrabství obnovena nebyla, ale vyrostla tu nová budova, a horní hrad byl důkladně přestavěn.

Po vězeňsku, pochopitelně, což znamená, že byla postavena řada přízemních komor, do kterých pak byli „sázeni“ vězňové. Komory měly samostatné vchody z nádvoří s malými zamřížovanými otvory ve dveřích, jimiž stráže kontrolovaly chování vězňů. Jenom nechápeme, co na tomto hradě chtěl Vladislav dělat. Jako by se současný státník jezdil rekreovat na Mírov. Ona tu však nebyla jenom spodní patra. Vyrostl tam i palác v horním patře. Stará raně gotická klenba v něm byla nahrazena novou hvězdovou klenbou. Seshora na nás koukají busty krále Vladislava s korunou na hlavě, a jeho syna Ludvíka s vysokou čapkou na zkadeřených vlasech.

„Chtěl bych, mistře Rejte, abys mi tady na Hradě postavil trůnní sál. Měl by sloužit významným zasedáním, ale i turnajům a skvělým hostinám. Muselo by to být něco zvláštního, co se jinde nevidí. Sál, který by byl hodný českého a možná že i uherského krále.“ Taková slova (možná že trošku jiná, ale zřejmě se stejným smyslem) pronesl někdy kolem roku 1490 před svým architektem. Bylo to v době, kdy z Uher nepřicházela žádná zpráva, jestli jeho, tedy Vladislava, přijmou tamní páni za svého krále. O Matyášovi se vědělo, jak si potrpěl na nádheru, a Vladislav se mu chtěl vyrovnat – v nádheře oděvů i v krásných stavbách. To, co Matyáš postavil v Budíně, chtěl mít v Praze taky. Proto zadal přestavbu Křivoklátu mistru Hanuši Špissovi, královskému kameníkovi, původem z Frankfurtu, zatímco na mistra Benedikta Rejta už čekal onačejší úkol. Vladislavský sál. Tehdy se mu ještě tak neříkalo, zatím to byl Velký sál.

Mezitím vykonala česká diplomacie ve městě nad Dunajem svoje a Uhři si mezi několika kandidáty vybrali pražského panovníka. Zadarmo to nebylo – soupis podmínek, který Vladislava čekal, byl úctyhodný. Práce na Velkém sále na Pražském hradě se však nezastavily. Před odjezdem do Budína si král staveniště prohlédl. Benedikt Rejt ho zavedl dlouhou chodbou až do bývalých místností paláce Karla IV. Když král vešel, zůstal překvapen stát. Ohromil ho velký prostor. Zmizely původní menší místnosti, příční zdi byly vybourány a odstraněno bylo i dřevěné patro nad nimi. Začínal se rýsovat nový, opravdu velkoryse a odvážně pojatý celek,který neměl osud obdoby. „Podivuhodná stavba, mistře Rejte. Pokračuj jako dosud. Až se vrátím zase někdy z Budína do Prahy, byl bych rád, kdyby mě sál vítal v celé kráse.“ Stáli vedle sebe nad započatým dílem a každý z nich si představovat hotový sál po svém. Rejt ho viděl prosvětlený širokými okny, sevřený neobvyklou klenbou. Vladislav tak přesně představy neměl, cítil však, že sál bude krásný, jako stvořený pro nádherné dvorské slavnosti a turnaje. Proto Rejt navrhl na přístupové cestě do velkého sálu jezdecké schody, po kterých měli štolbové a panoši přivádět koně k turnajům.

František Fridrich: Vladislavský sál na Pražském hradě (1870)

„I když v té době byl Rejt přetížen prací na jiných úkolech, hlavně na přestavbě královského hradu v Praze a na rekonstrukci hradního opevnění Pražského hradu, pustil se do stavby Vladislavského sálu, který byl tím nejpozoruhodnějším dílem, jímž předčil všechno, co se tehdy ve střední Evropě stavělo. Poprvé se mu tady podařilo spojit dva protichůdné světy – vytváří úplně nový prostor, zaklenutý sice žebrovou gotickou klenbou, ale osvětlený velkým čtvercovými renesančními okny. Byl vyzbrojen dokonalým citem pro prostor a mistrovsky ovládal světelné efekty. Klenba sálu, zbavená vnitřních podpor a uzavírající prostor stejně široký jako vysoký, byla něco zcela nového. Okenní parapety jsou tu mimořádně nízko proto, aby světlo, prostupující okny, se odráželo od podlahy sálu a prosvětlilo stejnoměrně klenbu. Interiér s tak nejenom dokonale prosvětlil, ale i pohledově zcelil.“

Přestavba Pražského hradu

Když se král přestěhoval do Budína, neznamenalo to, že se práce na přestavbě Pražského hradu zastavily? Že by se zastavily, to tedy ne, ale – dá se mluvit o zpomalení. Sedm let trvalo, než mistr Benedikt Rejt rozprostřel na lešení papíry s přesnými nákresy klenby. To už byla obnažena jedna stěna sálu, přiléhající k románské věži bývalého paláce Přemyslovců, a rýsovala se i druhá stěna, která přiléhala ke kapli Všech svatých – tu před lety navrhl Petr Parléř. Do výšky se začala zvedat severní i jižní stěna s otvory pro budoucí okna. Na Křivoklát už pan architekt jezdit nemusel, namísto toho mu však přibyla zakázka na vodní hrad Švihov. Na místě původní tvrze nad řekou Úhlavou vznikla jedna z mála hradních novostaveb v té době, a nadto to byl hrad vodní, u nás nepříliš častý. Přestavba začala už před Benediktovým příchodem, ale teprve on jí vtiskl úplně jinou tvář. „Dřevěný stroj při požáru shoří, klenba ne. Jistě znáš křížové klenby bez žeber, kterých jsem použil na Pražském hradě a které nejsou nikde jinde v Čechách k spatření. Vytvářejí krásný prostor, vznosnější a důstojnější. Kdyby bylo po mém, odstranil bych všechny rovné stropy v již hotovém paláci a nahradil je křížovými klenbami bez žeber. Rovné trámové stropy, umně provedené, bych ponechal jen ve velkých sálech druhého patra u obou paláců. Jinak všude klenby, pane.“

Petr Parléř; autoportrét; busta

Komu říkal Benedikt Rejt „pane“? Majiteli a investorovi na Švihově. Byl jím pan Půta Švihovský z Rýzmberka. Na takovou nákladnou přestavbu měl zřejmě dost. Vystudoval na universitě v Lipsku, čtvrt století byl nejvyšším sudím Království českého, vlastnil panství švihovské a rábské, dále arcibiskupské statky v Roudnici, knížectví kozelské ve Slezsku, patřily mu Horažďovice, Střela u Strakonic, Kašperk a Prácheň. Než se pustil do stavby na Švihově, měl už za sebou rekonstrukci hradu Rabí.

„Změnil se způsob válčení, pane Půto, všude se používá střelných zbraní, děl. Mohutnosti palby může odolat jen velmi silná kamenná zeď. Hradby na Švihově jsou jen dva metry silné – je třeba je zdvojnásobit. Bude třeba přestavět i bašty. Je to sice krásné, kolik bašt zdobí hrad, není to ale účelné. Bašty vybíhají před hradby proto, aby se z nich mohlo z boku střílet na obléhající nepřátele. A dále... je třeba využít blízkosti řeky Úhlavy a tří rybníků. V případě nebezpečí musí být celé okolí hradu zaplaveno vodou. Hrad sám stojí na vyvýšeném místě, zůstane nad úrovní vody, ale jinak se půda kolem promění v bažiny a znemožní těžkým dělům, aby se přiblížila k tvému sídlu. Navrhuji prokopat vodní příkop od řeky Úhlavy. Tím bude kruh kolem Švihova uzavřen.“ Pan Půta byl spokojen, a jelikož nemusel hledět na nějaký ten groš, povedla se přestavba dokonale.

„Nekonečně dlouhé týdny a měsíce se pracovalo na klenbě Velkého sálu Pražského hradu. Podle nákresů, které Rejt rozložil na podlahu lešení, postupně vznikala smělá konstrukce, jejíž kamenná žebra se vzájemně proplétala v kroužených pohybech a vytvářela zvláštní obrazce připomínající hvězdy. Nad šedesát metrů dlouhým prostorem se pak konečně zvedl skvostný baldachýn vzdušné klenby. Z opěrných pilířů ve stěnách sálu vyrůstalo v propleteninách kamenné žebroví, aby se nahoře rozběhlo v podivuhodné kružby, jež roztančily klenbu rytmickými souzvuky. Váha obrovské klenby spočívala na opěrných pilířích ve zdech, a protože se Rejt obával, že samy neunesou velké klenební tlaky, zpevnil zeď několika železnými tyčemi.“

Tak popsala ve své knize o kameníku krále Vladislava dokončení Velkého sálu doktorka Jana Janusová. To bylo na začátku roku 1500, a někdy v únoru se to stalo. Dělníci pracovali právě na jezdeckých schodech, když uslyšeli silný praskot, a pak se ozvala ohlušující rána. Rachot byl slyšet ze sálu. Všichni se tam běželi podívat, ale pro oblak prachu nebylo zpočátku nic vidět. Až potom všichni uviděli dílo zkázy. Na místě jednoho klenebního pole zela tmavá díra. Trvalo dvě léta, než byla klenba zase celá. Ve Starých letopisech českých se sice zaznamenává kdejaký mord, přírodní pohroma, válečné tažení a podobné optimistické zprávy, ale na Vladislavský sál musela stačila jedna věta. I když co se časových údajů týká, byla akurátní: „Roku 1502. v úterý před svatým Václavem (27. září) byl v jedenáct hodin dopoledne dokončen palác na Pražském hradě a v pátek před svatým Václavem (23. září) byla dokončena klenba.“ To je všechno. Letopočet ve Velkém sále Pražského hradu (kterému my říkáme sál Vladislavský) však zůstal původní. Je na něm číslovka: 1500.

Roku 1510 byl Benedikt Rejt povýšen do šlechtického stavu. Král ho osobně pasoval v chrámu svatého Víta na rytíře a udělil mu erb zlatého lva na černém poli. Ten lev drží v drápech něco, co jinak bral často do rukou novopečený rytíř. Kružítko. Do konce svého života stačil rytíř Benedikt Rejt ještě postavit letohrádek v Bubenči, navrhl rozšíření hradu Blatná, který byl v držení Zdeňka Lva z Rožmitálu (zdejšímu paláci se říká dodnes Rejtův). Od roku 1512 pracoval na dostavbě kostela svaté Barbory v Kutné Hoře (tuto stavbu řídil až do konce svého života), na místě vyhořelého kostela svatého Mikuláše v Lounech (ze kterého zbyla jenom věž) postavil nový kostel s krásnou žebrovou klenbou. Mimo Čechy působil ve Slezsku na zámku Frankenštejně a ve Zhořelci. Když 29. října roku 1534 (pravděpodobně jako třiaosmdesátiletý) zemřel, bylo to uprostřed práce v Lounech.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?