301. schůzka: Škůdce zemský Jiří Kopidlanský

Jeho titulek jsme si vypůjčili od spisovatele Václava Kaplického, který si jej zase opsal ze starých soudních lejster a kronik. Bez okolkování napovídá, oč (či spíše) o koho nám půjde: Škůdce zemský Jiří Kopidlanský.

„Bezohledné chování Pražanů při popravě rytíře Jana Kopidlanského rozšířilo ještě víc dávnou propast mezi stavy v Čechách a dalo veškeré šlechtě příležitost síliti se mravně horlením proti přehmatům a ukrutné zpupnosti stavu městského. Avšak ani pouhým horlením neomezil se hněv vzbuzený: bratr sťatého Jana Kopidlanského, Jiřík, povstal k pomstě neslýchané: psaním daným 18. července 1507 vzal odpuštění od země, učinil se zřejmým zemským opovědníkem a počal ihned činiti Pražanům škody ukrutné i bezpočetné.“

Tentokrát jste to s popravou přehnali

Tak docela „ihned“, jak nám to líčí František Palacký, válka rytíře Jiřího Kopidlanského proti hlavnímu městu království ovšem nebyla. Předcházely jí pochybnosti, zvažování, váhání na straně jedné, a usilovné jednání, konzultace a manévrování na straně druhé. Pražský purkmistr a konšelé si dost brzy uvědomili, že tentokrát to s popravou rytíře Jana přehnali, přinejmenším že neměli tolik spěchat. Dost důrazně jim to vytkl městský kancléř, mistr Jan Pašek z Vratu, a na Pražském hradě jim to ještě důrazněji připomněl nejvyšší kancléř Království českého, pan Albrecht Kolovrat Libštejnský. Za Pražany mluvil většinou kancléř Pašek. Uměl to ze všech nejlíp.

„Tys dal stít pana Kopidlanského?“
„Ne já, Milosti, ale konšelský soud staroměstský.“
„Byli při tom všichni konšelé?“
„Ne, byl den jarmareční a těžko bylo všechny sehnat.“
„Proč jste tak spěchali?“
„Bylo to třeba, Milosti. Na rynku bylo velké pobouření. mohlo snadno dojít k nepředloženým činům. Tak velké množství lidu lze těžko zvládnout. Proto musil být bezodkladně vykonán soud a po něm exekuce. Lid se musil přesvědčit, že spravedlnost nezemřela a že zákony platí stejně pro chudého jako pro bohatého, pro urozeného i neurozeného.“
„Ale i těm největším lotrům se před popravou dostává milosti, že se mohou vyzpovídat knězi.“
„Pan Kopidlanský si toho nepřál.“
„Řekl to snad před soudem? Je to zapsáno písařem?“
„Řekl to katovi.“
„Je snad na Starém Městě kat nad purkmistrem a konšely?“
„O některých podrobnostech lze mít zajisté různé názory, nesporné však je, že pražský purkmistr a konšelé v podstatě postupovali podle starého práva, které již neplatí!“
„Už jsem pravil, že věc velice spěchala. Bylo velké nebezpečí všeobecné vzpoury.“
„Jestliže pražští konšelé neuznávají zemské zákony, měli mít aspoň tolik slušnosti, aby rozsudek, dřív než přikročili k exekuci, oznámili panu nejvyššímu purkrabímu!“
„Dnes ráno se sešli konšelé obou měst pražských, aby se poradili. Výsledkem je tato deputace jako důkaz slušnosti i úcty k nejvyšším úředníkům království.“

Městský kancléř Jan Pašek z Vratu si vedl jako ten nejobratnější advokát a měl úspěch. Nejstarší bratr popraveného Jana Kopidlanského Jiří byl na tom nesrovnatelně hůř. „Tu noc, kdy přišla zprávu z Prahy, nespal u Kopidlanských nikdo. Matka, paní Eliška, střídavě plakala, modlila se a vzdychala; cítila, že na ni přišlo neštěstí, které zlomilo všechnu její dosavadní vůli. Jiří si uvědomoval, že pohana bratrova je pohanou celého jeho rodu Kopidlanských a že on jako nejstarší syn má povinnost, jíž se vyhnout nemůže: čest svou i jména Kopidlanských bránit. Ale ještě nevěděl jak. Prostředí bratr Zikmund na mrtvého Jana nevzpomínal ani v dobrém, ani ve zlém, myslil spíš na to, že mu teď připadne polovina jmění otcova.“

Myšlenky na pomstu

Na všechno to rozhodování byl Jiří sám. Když se radil, tak se mu dostalo odpovědí vyhýbavých. Jediní, kdo ho podpořili, byli zemanští synkové. „Vítej, Jiříku! Zapíjíme duši našeho přítele a tvého bratra Jeníka, kterého Pražané dali popravit jako zkaženého psa!“ To ani zdaleka nebylo jediné, co od nich toho večera Jiří slyšel. Další věty byly daleko určitější. „Všichni, jak jsme tady, jdeme s tebou. Ukážeme Pražanům, co to je troufnout si na rytíře! A jako se pan Bavůrek ze Švamberka mstí Plzeňským, tak i my všichni s tebou, Jiří, zatopíme těm pražským zkurvysynům! A tak pomstíme Jeníka!“ Asi tady někdy vznikla ta myšlenka. Co to říkal dotyčný zeman o pánovi ze Švamberka? Všem bylo známo, že Bavůrek ze Švamberka před časem opověděl Plzeňským. Nikdo z přítomných zemanů sice nevěděl, z jakého důvodu, ale všichni přirozeně stáli za ním. Přirozeně. Vždyť přece šlo o spor mezi urozeným pánem a plzeňskými kramáři. Jiří se ale držel zpátky. Zdržoval své přátele od nepředloženého činu. Dobře věděl, co znamená stát se opovědníkem. Podle zákona se každý opovědník stává zemským škůdcem, štvancem, horším než palič, jeho statek propadá králi a každý, ať pán, měšťan nebo poddaný, je povinen honit ho a stíhat, kdykoli a kdekoli se objeví.

Najevo to tedy páni zrovna nedávali – nemohli dávat - ale v duchu s Jiřím Kopidlanským sympatizovali. „Sympatizovali“ je možná silné slovo, ale dejme tomu, že s ním tiše souhlasili. Pan Hořický, někdejší hejtman ve vojsku krále Jiřího a nyní nejvyšší písař království (právě k němu se chystal vstoupit do služby popravený Jan), ten mohl svoje mínění říct Jiřímu Kopidlanskému zhruba takovými slovy: „Opovědník musí vědět, jak si vše opatřit, i peníze. Ostatně od mnohých zemanů i pánů se ti dostane pomoci, o to se bát nemusíš. Ale než se do toho dáš, zajeď za panem Rendlem z Oušavy (i tohoto pána už známe, byl to on, kdo sestavil nová český zákoník neboli zřízení zemské). Ten střeží práva vyšších stavů víc než mnozí jiní. Ten ti poradí nejlíp. Mám za to, že bys dříve, než se do toho pustíš, měl zajít do zemských desk a svůj majetek převést na svou matku a bratra. A pan Rendl ti také poradí, jak sestavit opovědný list, aby se všechno rytířstvo postavilo na tvou stranu. A ještě jednu radu ti dám – šetři lidských životů, aby mnoho lidí na tebe nenaříkalo. Nezapomeň, že Bůh všechno vidí a že jednou budeš před ním skládat počet ze svých činů!“

Mezitím se děly věci. Děly se v západních Čechách. Opovědník plzeňských a žateckých měšťanů (jeho jméno už známe: Bavůrek ze Švamberka), který oběma městům způsobil veliké škody, se nedočkal slíbené pomoci a namísto toho, aby utekl za hranice, uzavřel se ve své tvrzi Chřínově u Horšovského Týna. Šanci neměl – Plzeňští tvrz zapálili a přinutili opovědníka, aby se vzdal. Byl převezen do Plzně a tam ho hned natáhli na skřipec, vyslýchali ho, městským soudem byl uznán vinným a dva dni nato spolu se dvěma svými pomocníky veřejně sťat. Jana Kopidlanského popravili v Praze začátkem října a další příslušník panského stavu Bavůrek ze Švamberka se odebral nedobrovolně na onen svět ještě před koncem ledna. Mezi pány to vzbudilo zděšení a pobouření. Na únorovém sněmu uzavřely oba vyšší stavy mezi sebou smlouvu, ve které se zavázaly, že se všichni společně budou mstít a trestat beze všeho opovídání, kdyby Pražané nebo konšelé kteréhokoli královského města ještě někdy podobným způsobem zbavili života někoho z obou vyšších stavů, protože podle zemských zákonů přísluší právo rozhodování nad takovým protivníkem výhradně jen zemskému soudu v Praze.

„Podmínky mám dvě!“ Tato tři slova řekl rytíř Jiří z Kopidlna, když se nečekaně dostavil na Staroměstskou radnici v Praze v době zasedání městské rady. (Ne že by ho staroměstští konšelé viděli zrovna rádi.) „Jaké podmínky?“ „Předně: v Proseku bude zřízeno kaplanství a kaplan bude denně sloužit mši za spásu duše mého tam pohřbeného nebohého bratra Jana Kopidlanského.“ „A ta druhá podmínka?“ „Druhá podmínka je, že mi bude vyplaceno odškodné ve výši dvaceti tisíc kop míšeňských!“ „To je všechno?“ „Vše.“ „Není to právě málo. Slyšeli jsme, pane Kopidlanský vaše podmínky. Soudíme, že budou sotva přijaty. Nabízíme vám pro vyrovnání jinou právní cestu. Vezměte laskavě na vědomí, že váš bratr byl odsouzen podle práva. Domníváte-li se však, že zákon byl porušen, co vám brání obrátit se na Jeho Milost se žádostí, aby zemský soud přezkoušel rozhodnutí pražského městského soudu? Můžeme vás ubezpečit, že rozhodnutí zemského soudu se pražští konšelé podrobí. To je vše, co vám můžeme odpovědět.“

Kostky jsou vrženy

Jiří chvilku mlčel, a pak bezděky sáhl po mečíku: „Budete, páni, litovat!“ A odešel (bez pozdravu) a práskl za sebou dveřmi. Kostky byly vrženy. „Velká zasedací síň Staroměstské radnice se toho dne naplnila to-lik, že pro všechny ani nebylo místa u dlouhého stolu. Povstal kancléř Jan Pašek z Vratu a prohlásil, že ze všeho nejdřív přečte opovědní list, který pan Jiří Kopidlanský z Kopidlna zaslal Pražanům. Četl pomalu a hlasitě. Každý musil uznat, že text opovědního listu byl volen obratně, takže nemohlo být pochyb, že list nesložil rytíř sám, ale že jej za něho sepsal někdo v právech velmi honěný. Kopidlanský Pražanům nejdříve vytýkal, že proti veškerému řádu a právu zemskému dali popravit rytíře Jana Kopidlanského, ačkoli byl prost jakékoli viny, že sami nechtějí uznat překročení své pra-vomoci, a že dokonce odmítají nabízený smír. Protože jako bratr zavražděného nemůže se dovolat práva ani nedostiučinění cestou právní, bude o ně usilovat vlastními silami jako opovědník. Proto se zříká krále, přestává být obyvatelem Českého království a bude vlastními silami bránit čest svou i svého rodu vždy, všude a proti komukoli jako opovědník. Nakonec Kopidlanský prohlašoval, že doufá v pomoc všeho rytířstva ve svém boji proti Pražanům a s nimi spojeným ostatním městům královským.“

Sám by ale Jiří proti hlavnímu městu království a jeho spojenců těžko něco zmohl. Potřeboval lidi. Dalo to hodně práce, ale nakonec sehnal on a i jeho hradecký přítel, zeman Vaněk Halama z Běchar hlouček zchudlých zemanů. Někteří z nich přijali pro jistotu nová jména, jiní se pyšnili erby a starými jmény, jako například Jiřík Vražda s modrým štítem a drakem uprostřed. (Ten měl ještě jedno znamení – dlouhou jizvu přes celý obličej.) Bylo jich dvanáct. Pro začátek Kopidlanský víc ani nepotřeboval. „Muž ten zdivočelý,“ popisuje jeho činy historik František Palacký s komentářem, který si neodpustil, „připojil k sobě několik odvážlivých dobrodruhů, a bezpříkladnou svou smělostí i ukrutností daleko převýšil to, co potud o kusech loupežnických a rejtarských bylo slýcháno, přepadávaje co nějaký všudybyl pražské obyvatele, přátele a lidi poddané, kdekoli kromě zdí městských se ukázali.“

V lese se skrývají lotři

První akce proběhla v červnu 1507 na silnici u nového Bydžova. Kdyby po ní jeli pražští kupci, mohli by je dohonit, ale lepší by bylo někde na ně počkat a pak na ně vyrazit hurtem. Jiří dobře věděl, že u Hradiska cesta vede lesem. Silnice byla prázdná, slunce stálo vysoko v nebi, od západu vál svěží větřík, na polích se vlnilo obilí, kdesi v dálce se ozývala kukačka. Přímo vzorový den míru a klidu. V lese jménem Dubina Kopidlanský své lidi rozdělil. Jedna polovina se ukryla po pravé straně cesty, ostatní po levé. Nařídil, aby lidé odvedli koně dál do lesa, sami aby zalehli do hustého křoví u silnice. Kdyby zapískl, ať rychle vyrazí na silnici, Chlapi jistě budou vědět, co dělat. V Krčmě před Dubinou popíjel Halama se svým druhem Blažkem džbánek piva. Aby bylo jasno – oni neodpočívali, oni číhali. A nečekali dlouho. Brzy vyjeli ze záhybu cesty tři formanské vozy, naložené zbožím. „Pražané?“ optal se Halama, a když mu forman odpověděl, že Pražané, sdělili mu důvěrně: „V krčmě nám bylo řečeno, že se v lese skrývají nějací lotři.“ Forman na to, že cesta byla vždycky bezpečná. „Byla, ale zdá se, že už není. Pojedeme před vámi. Když uslyšíte střelbu nebo křik, víte, co máte dělat.“

Dobře to měli Kopidlanského lidé vymyšleno. Vyrazili vpřed a za malou chvilku byl oddíl Kopidlanského v pohotovosti. „Těžké formanské vozy patřily zámožnému staroměstskému formanovi Haškovi. U každého vozu byli zapřaženi tři koně. Všechny vozy byly pod šperlochem a plně naloženy; v prvním byly sudy s žitavským pivem pro Kutnou Horu, v druhém herynky v soli a sušené ryby, v třetím hovězí i drahé kůže kozlečí a také kbelíky s polským medem, všechno to zboží pro Prahu. Uprostřed lesa, blízko mohutného dubu se ozvalo dvakrát pronikavé zapísknutí. Míst aby práskl do koní a vozatajové to učinili po něm, zastavil. Z obou stran silnice se vyřítilo asi deset chlapů ozbrojených většinou selskými zbraněmi. První, co učinili, strhli vozataje z koní. Před formana se postavil mladý muž s tasenou šavlí a vedle něho chlap jako hora se strašným šrámem před obličej. Forman maně zvedl ruku se sekyrou. V tu chvíli rytíř Vražda ťal. A to tak mocně, že formanovi odlétla ruka i se sekyrou jako useknutá haluz. Dones ji Pražanům jako pozdrav od pana Kopidlanského!“ Ten se rozhodoval, co s kořistí. Celou ji spotřebovat nemohl. Nařídil, aby jeho lidé shodili z prvního vozu dva sudy piva a z třetího vozu aby přenesli co nejvíc beček s herynky i trochu štokfiše. Nato Kopidlanský velel přenést koně a nasedat. O raněného formana a jeho dva vozy se nikdo nestaral.

Kde se ukázal, tak opovědník Jiří Kopidlanský přepadával pražské obyvatele. Nechal jim osekávat bez milosrdenství a bez rozdílu ruce, nohy, chřípí, zapaloval a drancoval městečka i vesnice a zmizel vždy zase, kdykoli moc veřejná sbírala se k pronásledování jeho. Pravilo se, že v čas potřeby nalézal u některých šlechticů aspoň potají útulku i ochrany.

V nedalekých Běcharech byl naražen sud s výborným pivem žitavským a taky soudky se slanečky. Pilo se a hodovalo dlouho do noci. Nejvíc se připíjeno Vraždovi za jeho mistrovskou ránu. „Ani kat by to tak nesvedl!“ „Ne kat, mladíku, ale rytíř Jiří Vražda s erbem draka na modrém poli!“ A co Kopidlanský? Ten se násilí ani pitky nezúčastnil. Velení odevzdal Halamovi, sám odjel domů. Ani matce, ani bratrovi se nezmínil slovem, že toho dne nastoupil cestu opovědníka, který navždy ztratil domov. „V poklidném kraji hradeckém se zpráva o silnici u Hradiska rychle rozšířila. Čím dále zpráva pronikala, tím počet posekaných vzrůstal a kořist útočníků se už ani nedala spočítat. Nakonec nebyl už jenom samotný hejtman s useknutou rukou, aby zbitých bylo pět, deset, dvacet, ztráta jednoho vozu vzrostla přinejmenším na deset. A tlupa, ta čítala padesát, co říkám, sto chlapů!“

Přepadení u Pískové Lhoty

Další přepadení se konalo u Pískové Lhoty. Terén byl vyhlédnut dobře. Napadení neměli kam utíkat, na jedné straně byl les, na druhé straně rozbředlá louka a za ní řeka Jizera. Něco bylo však přece jenom jiné. Zpozoroval je totiž rychtář, který nemeškal a zburcoval všechny lidi ze vsi. Mezitím se už blížil novoměstský perníkář Vít na prvním voze. Na druhém seděl jirchář Hudec, měšťan staroměstský. Třetí patřil novoměstskému bečváři Blažejovi. „Stát! Pražané?“ „Ano, pane. Všichni pražští měšťané. Jedeme z boleslavského jarmarku. Dobře jsme pochodili...“ „Pražané! Víte co jste? Kurvy biřičské, k smrti odsouzené. Hej, tovaryši! Stáhněte ty chlapy z vozů! A každého jednoho přivažte ke stromům!“ Když to provedli, postavil se velitel ve třmenech před třemi ubožáky, třesoucími se a s drkotajícími zuby: „Nejsem lupič ani žhář nebo zloděj. Jsem opovědník Starého Města pražského, rytíř Jiří Kopidlandský z Kopidlna, který se tímto způsobem mstí za smrt svého bratra!“ „Ale my dva tady jsme měšťané novoměstští a Nové Město s popravou pana Kopidlanského nemělo nic společného!“ „Vlka od psa nepoznáš.“ A Jiří Vražda (ten, jak už víme, převzal v tlupě ochotně službu kata), se s dlouhým mečem přiblížil k perníkáři Vítovi. Vít zavřel v hrůze oči, ale Vražda se zastavil a vypůjčil si od kumpána tesák. K práci, na kterou se chystal, jeho meč nebyl vhodný. Levou rukou si přidržel hlavu perníkářovu a tesákem v druhé ruce jedním šmikem uřízl nebožákovi kus nosu. Vít strašně vykřikl, ale Vražda na to, že bude řvát ještě víc. Vzal ze země svůj meč, zkusil prstem ostří, bokem se postavil k perníkáři a mistrnou ranou mu usekl levou ruku a podobně i pravou. Kopidlanský to viděl. Tvář měl zamračenou, zuby zaťaté, ale kata nezadržel. „Pro Krista Spasitele našeho, smiluj se, bratře, nade mnou a mými třemi dětmi,“ křičel druhý, tedy jirchář. Víc už neřekl. Následovalo přesně to, co měl už za sebou perníkář. Zatímco někteří z lidí Kopidlanského začali hospodařit ve vozech, došlo na novoměstského bečváře Matěje. Vražda se ho zeptal, kolik že má on dětí, a ten mu plivl do obličeje. Zatímco co se kat chystal k ortelu, zachytilo ucho Kopidlanského z lesa podivný zvuk. Bylo to docela blízko. Bylo to z lesa a na silnici se už hrnuli sedláci s vidlemi, cepy a kosami. „Na koně!“ Na boj nikdo nepomyslel. Za chvilku se ptali toho jediného, kdo zůstal ze tří formanů živ a zdráv, kdo to byl. „Rytíř Kopidlanský. Staroměstští konšelé mu popravili bratra a on se za to mstí. Ale já jsem měšťan novoměstský. Nebýt vás, bratří...“

„Léta tisícího pětistého osmého. To léta na úterý u vigilií Nanebevzetí Panny Marie Jiřík Kopidlanský ve dvacíti koních vpadl do Michel a tu ves, patřící Pražanům, vypálil a některé sedláky zranil, a táhl odtud k Jesenici, a tu učinil tolikéž a hned té noci přijel ve vsi Běchovicům a vypálil tam dvůr i ves a dvěma pacholkům nádvorním každému ruku uťali. Potom jel k Počernicům a tu spálil stodoly i stohy. Pražané, něco svých žoldnéřů z města vypustiti rozkázavše, honiti kázali ho jezdecky i pěšky.“

Michle, Jesenice, Počernice, Běchovice, všechna tato jména patří do Prahy. Dnes je to součást hlavní města, na začátku 16. století patřila kupříkladu Michle původně Starému Městu, později ji pražský měšťan Reček z Ledče odkázal Karlově universitě. Strašnice, kam měli oné noci lidé Kopidlanského také namířeno, patřila se dvěma poplužnímu dvory a se samotou Vápenkou Novoměstským. Tlupa se dostala ve vší tichosti pod kopec Bohdalec. Tam nařídil Kopidlanský zapálit fakule, které letěly na stodolu, plnou sklizeného žita, na stavení i osamělé chalupy. Netrvalo dlouho a celá bohatá vesnice Michle stála v plamenech. Když se vydali ke Strašnicům, byla tato vesnice už vzhůru. S hrůzou a úzkostí pozorovala požár v sousední Michli. Neježe pozorovala, ale taky se připravila. Byly nachystány štoudve vody na hašení a taky cepy, vidle a podávky. Ve chvíli, kdy Kopidlanský zadržel koně a chtěl dát rozkaz, aby jeho lidé sesedli z koní a dali se do pálení, porušilo ticho mohutné zvolání rychtářovo: „Hr na ně, bratří!“ „Už podruhé abych utíkal před těmi hnojokydy!“ Ale musel. Trochu si spravil chuť v Jesenici a ve Vescích.

Žebrák a Točník od jihozápadu. Žebrák byl založen při důležité dálkové cestě ve druhé polovině 13. století. Roku 1353 je Žebrák zmiňován jako pustý. Když roku 1395 vyhořel, nechal král Václav IV. postavit Točník|foto:Josef Soukup, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY 4.0, ©

„15. srpna 1507 dával pan Petr z Rožmberka Pražanům výstrahu, že Kopidlanský, jak je mu známo, má až dvě stě koní a sto pěších pohotově má a že má v úmyslu činiti škodu, když pojedou na jarmark do Plzně o svatém Bartoloměji.“ „I znaje to, opatřte se, aby se vám škoda nestala,“ psal pan z Rožmberk do Prahy, „neboť bych jí já vám, jako svým milým přátelům, nerad přál.“ K přepadení výpravy kupeckých vozů došlo u Žebráku. Dva patřily Pražanům, jeden formanovi z Tábora. Útočníci šli nejprve po kočích – staří lapkové s tím měli dobrou zkušenost. Hodili na ně provazy, strhli je v mžiku z koní a stejně rychle je svázali do kozelců. „Já nejsem Pražen, já jsem měšťan táborský!“ „S Pražany ale držíš!“ „Myslil jsem, že jste rytíř, který má chránit zákon a bránit počestné řemeslníky proti lapkům!“ „Mám se ti představit? Jsem Kopidlanský!“ „Rytíř, nebo lapka?“ „Vraždo, poznamenej toho jedáka!“ Strhli ho z koně, na zemi mu Vražda klekl na prsa a ostrým nožem, než se táborský kožišník nadál, mu ufikl obě uši. A navíc, protože nešťastník nelidsky křičel, odřízl mu ještě spodní ret.

Nic nepomohlo, že si Pražané zjednali svoje vlastní vojsko pod velením zemana Kavana z Dědibab. Po Jiřím jako by se slehla zem – až do té doby, než u lesa Vidrholce poblíž Úval přepadl a na útěk obrátil pražské vojsko. Jeho velitel se pomstil, že vypálil Kopidlno, jenomže to už Jiřímu nepatřilo, dal je přepsat na svou matku a bratra, a tak to byl nakonec zeman Kavan, kdo se stal zemským škůdcem. A teď ještě ke všemu dostali Pražané od krále Vladislava dva listy, ve které jsou vyzýváni, „abyste ve všech ohledech řídili rozkazy zemské vlády, jak velí zemské zřízení, a purkmistrovi nařizuji, aby bezodkladně vydal bezpečnostní list Jiřímu Kopidlanskému z Kopidlna s platností jednoho roku.“

Opovědník zabil opovědníka

Závěr příběhu je krátký. Všichni druhové Kopidlanského, který se dostalo odpouštění, se rozprchli, každý do svého kraje a na svou tvrz. Kopidlanský zůstal sám. Dostal doporučení, že se svolává hotovost plzeňského kraje a že tam potřebují zkušeného hejtmana. V Plzni se dozvěděl, jaký úkol ho čeká. U Horšovského Týna bratří Jindřich a Jetřich z Gutštejnu utvořili tlupu z chudých zemanů, zmocnili se hradu Starého Horštejna a Ronšperka a z nich pak konali loupeživé výpravy do okolí i do Bavor, přepadali kupce na silnicích, loupili s vraždili. Bývalý opovědník bude tedy bojovat proti plzeňským opovědníkům! Bratří Gutštejnové se na hradě Horštejně dobře opevnili. Když jej Kopidlanský viděl, uvědomil si, že nebude snadné se toho hradu zmocnit. Útok si promyslel co nejpečlivěji. Vybral si místo, kde byly hradby zpola sesuté. V noci se k nim přiblížil a za úsvitu nařídil zteč. Ale když mocně vykřikl a zvedl svůj meč, dobře mířená střela z ručnice zasáhla Kopidlanského rovnou do hlavy. Byla to kulka Jetřicha z Gutštejna, jak se potom vyprávělo. Opovědník zabil opovědníka. Byla to spravedlnost?