346. schůzka: Zasněný čas hvězd a mandragory

Významné osobnosti musely čekat často celé týdny na audienci, zatímco do císařských komnat získávali snadno přístup podezřelí lidé, kteří chtěli císaři údajně svěřit nějaké dosud netušené poznatky z oblasti uznávaných i obskurních věd, nebo mu chtěli předvést výplody svého tvůrčího snažení, a všem kromě císaře připadali na první pohled jako podvodníci. Benátský vyslanec Tomasso Contarini označoval tento svérázný císařův postoj za zarážející a stejný názor sdíleli i jiní cizí vyslanci a mnozí císařovi dvořané.

On byl Rudolf takový divný pavouk. Velice svérázný. Po prvních pěti letech panování se víceméně uzavřel před světem i před svými povinnostmi. Radil se a stýkal se s čím dál užším kruhem lidí. Pokud někoho ze spolupracovníků zavrhl, už mu ten nešťastník nesměl na oči. Vážnost císařova přerostla v zamračenost a v absolutní nedůtklivost. Rudolfova povaha se však postupně přetavila v samotářství, v odpor k vystupování na veřejnosti, k udílení audiencí, k řízení politických porad. Čímž na straně druhé zase dnešní garnitura netrpí. „Útěk do pohodlnosti a samoty, útěk od politiky a vladařských povinností do vznešené izolace podivína a nakonec šílence, nebyl ve skutečnosti tak překotný a náhlý. K obratu na trůně došlo po Rudolfově onemocnění v letech 1580 až 81. Osobnost císaře, předtím v mezích normy, se rozdvojila po přestálé chorobě,“ a tou byla syfilis.

r_2100x1400_dvojka.png

„I nadále míval kratší či delší období aktivity, někdy dokonce přehnané,“ což by zase ukazovalo na maniodepresivní psychózu. Dokázal cestovat, účastnit se sněmů, činil politická rozhodnutí. Ale s postupem let Rudolfova iniciativa vyhasínala, duševní úchylka se projevovala čím dál výrazněji. A tak i rudolfinská Praha, kterou panovník roku 1583 označil za „stolici Jeho Milosti císařské nejpřednější“ a učinil ji svou residencí, prožila čtvrt století dlouhou éru, prosycenou zvláštní, dalo by se říct schizofrenní atmosférou. Několikatisícový císařský dvůr skýtal Praze až do počátku 17. století výjimečný lesk. Přítomnost desítek umělců i vědců učinila z města věhlasné centrum kultury i tvořivého experimentování. Na druhé straně tady byla stále víc a víc sílící nenormálnost císařského vládce. Málokdo se mohl pochlubit, že viděl Rudolfa živého, později se dokonce šeptalo, že snad už dávno zemřel. Do oslnivého lesku Prahy tak vstupovaly temné stíny. Asi jenom tenkrát mohl městem chodit současně Golem, ďábelský doktor Faust a bláznivý císař Rudolf. „Už před smrtí Tadeáše Hájka z Hájku měl pražský dvůr pověst intelektuálního centra, které lákala lidi nejrůznějších oborů ke kratšímu i delšímu pobytu,“ dozvídáme se z knihy historika doktora Josefa Janáčka o Rudolfu Druhém. „Městem se pravděpodobně jen mihl filosof Giordano Bruno.“ Bylo to v roce 1588. Po dobu šesti měsíců hledal v Praze azyl tento muž, který jako první pochopil, že Slunce je ve vesmíru pouhou tuctovou hvězdou, protože už tehdy prchal před inkvizicí. Ten azyl nakonec nedostal, ale zato tu vydal knížku tezí proti učení soudobých matematiků a filosofů, za kterou obdržel od Rudolfa II. 300 tolarů a odešel hledat klid o kousek dál.

Kodex gigas - nejznámější stránka|foto:Romana Joudalová, Český rozhlas

Kromě Giordana Bruna se tu objevili různí zázrační ranhojiči a lékaři, učení i méně vzdělaní astronomové a především alchymisté. Na první pohled nebyl v tomto hemžení zhola žádný řád a ambiciózní jedinci na sebe chtěli upoutat pozornost častěji údajnou hloubkou svých filosofických myšlenek než odbornými znalostmi vlastního oboru. Platilo to také o lékařích, pro něž projevoval věčně trpící Rudolf obzvláštní slabost. Z nich pronikli ke dvoru mezi císařovy osobní strážce především mnozí cizinci, kteří se však nedokázali shodnout v názorech na choroby Rudolfovy a na jejich léčení. Nejpočetněji byli mezi samozvanými experimentátory u dvora i v pražských městech zastoupeni astrologové, alchymisté a provozovatelé černé magie. Nechceme se dotknout všech zastánců těchto učení, ať už bývalých či současných, ale všechny ty nekontrolovatelné zprávy o možných i nemožných divech musí přijímat dnešní člověk se značnou skepsí. Současně se tentýž táže, jak mohli vzdělanci typu Rudolfa II. nebo například Viléma z Rožmberka tak nekriticky všem těm šarlatánům věřit? Co to bylo za posedlost, která jim velela investovat do výzkumů pochybné hodnoty a vesměs nulových výsledků? To lze jen potvrdit - Rožmberk prý utopil v alchymii celkem 300 000 zlatých. V podstatě takový menší státní rozpočet. Výdaje Rudolfovy byly zřejmě ještě vyšší. Nikdo neví kolik, protože Rudolf proinvestované sumy raději tajil. Alchymie však měla pořád velký kredit. Z čeho ale pramenil? Z čeho, z čeho. Především tu byla přítomna ona příslovečná magická atmosféra doby, plná nebeských znamení, krvavých dešťů, astrologických proroctví. Letáky chrlily samé neuvěřitelné zprávy. Tak například slovutný doktor Gall (to byl lékař Rudolfova prastrýce Karla V., toho španělského) objevil prý aquavit. totiž dávno hledanou živou vodu. Díky tomu, že aquavit pilně užíval, se dr. Gall dožil údajně sto dvaceti devíti let.

Jinou tehdejší senzací byl bezoáry. Nikoli kozy, ale kameny. Kameny bezoáry byly dobré na jed. Ve smyslu ochranném. Chránily před všemi druhy jedů. Za nejkvalitnější bezoár byl považován kámen, který se tvořil v žaludku indických koz. Mimochodem – Rudolf na účinky kamínků z kozích vnitřností věřil. Věřil, za druhé peníze je skupoval a ukládal je ve svých sbírkách. Asi si říkal: co kdyby.

Jiný mudrc – Theophrastus Bombastus von Hohenheim, řečený Paracelsus (pobýval i u nás, na zámku v Moravském Krumlově) se zcela vážně zabýval problematikou stvoření homuncula. Česky: umělého mužíčka. Konstruktéři i matematici hledali cestu k věčnému pohybu bez energetické spotřeby neboli pokoušeli se sestrojit perpetuum mobile. Kámen mudrců. transmutace neboli přeměna prvků. elixír věčného mládí. to všechno byly otázky, které se jevily jako řešitelné. No a právě v tom tkvěl další spolupůsobící faktor: obzory vědění se v renesanci posunuly oproti dřívějším věkům tak zprudka, že to rodilo hyperoptimistické iluze o všemohoucnosti člověka. A je tu třetí faktor: Děravým poznáním se jak myši dírou protáhli šarlatáni a zmocnili se některých pozic v rodící se vědě. Jejich rafinovanost se tehdy skryla do černokněžnického hávu.

Největší prostor jim poskytla právě tajemná alchymie. Proslulý Edward Kelley, tento alchymista, připutovavší k nám z britských ostrovů, dokázal před zrakem samotného císaře Rudolfa s pomocí tinktury jakési proměnit rtuť ve zlato. Což je zásluha na několik Nobelových cen. Jak se mu to povedlo, to nemáme tušení, ale zřejmě šlo o nějaké nápadité eskamotérství. U Kelleyho se na tu fintu nepřišlo, u jiných však ano. Pár šarlatánů kupříkladu čarovalo zlato tím způsobem, že používali kelímky se zdvojeným tavitelným dnem, pod kterým ukryli zlatý prach. Anebo metoda s hůlkou. Obsah v tyglíku míchali hůlkou, ve které byly kousky zlata zataveného ve vosku. Anebo se zlato skrývalo v uhlících, které když vyhořely, tak se z nich uvolnily krůpěje zlata. V atmosféře vstřícné zázrakům pak efektní triky tohoto druhu vynášely bohatství, ba šlechtické predikáty.

Benátky – Mekka alchymistů

„Mekkou alchymistů se v té době stalo jedno z nejvýznamnějších evropských obchodních center, v němž se soustřeďovala intenzivní peněžní směna, totiž italské Benátky.“ Praha však nezůstávala moc pozadu. „Zde působil před rokem 1590 jeden z nejslavnějších alchymistů té doby, Kypřan Marco Antonio Bragadini, jenž krátce nato odešel do Českého království do císařských služeb. Zprávy o jeho pokusech hltali lidé v celé Evropě se stejným i nadějemi, s jakými nosili na holém těle kameny nalezené v žaludcích zvířat, jimž přičítali čarovnou léčivou moc. Celkový počet alchymistů, profesionálů i náhodných diletantů se odhaduje u pražského dvora na dvě stě osob. Jejich fluktuace byla zcela mimořádná, protože Rudolf II. se projevoval jako mimořádně náročný zaměstnavatel a jen malý počet lid si dokázal pod jeho přísným dozorem udržet místo u dvora déle. Mezi alchymisty, kteří pronikli k císařskému dvoru, nechyběli lidé zvučných jmen, známých po celé Evropě – Jeroným Scotus pracoval před příchodem do Prahy na dvoře královny Kateřiny Medicejské v Paříži a u arcibiskupa v Kolíně nad Rýnem; John Dee, spíš filosof než alchymista, působil v Anglii u dvora králů Eduarda VI. a Alžběty I. Mezi císařskými alchymisty se objevila dokonce i jedna žena - jistá hraběnka z Öttingen, kterou posléze Rudolf vypověděl z Prahy.“

Jaké měly rudolfinští alchymisté mzdy? To se neví. Náklady na plat a odměny alchymistům, i na pokusy, které nebyly vůbec levné, ty císař přede všemi utajil, a proto zůstaly utajeny i pro historiky. Postavení alchymistů u Rudolfova dvora bylo o to ošidnější, že císař měl o alchymistických experimentech poměrně značné vědomosti, takže ho páni pokusníci za fusekli moc tahat nemohli... Alchymisté ho s notnou dávkou nadsázky nazývali dokonce novým Hermem Trismegistem, což byl údajný zakladatel vědy věd, autor alchymistické bible zvané Smaragdové desky. Mezi českými alchymisty vynikl učený Tadeáš Hájek z Hájku, před nímž museli uchazeči o službu u dvora skládat jakési přijímací zkoušky. Patrně největším odborníkem české národnosti byl Bavor Rodovský z Hustiřan, autor několik alchymistických traktátů. Ten pracoval především pro Rožmberky. Bavor proslul nejenom svými znalostmi, alchymistickými spisy i překlady, ale také tím, že rychle prohospodařil rodový statek v Radostově a dva domy v Praze. Začal si proto na své pokusy půjčovat, až skončil v pražské Černé věži ve vězení pro dlužníky. Odtud ho dostal a pro sebe získal Vilém z Rožmberka.

Ukázka iniciály - kopie Kodexu gigas|foto:Romana Joudalová, Český rozhlas

Nebyla to dobrá investice, dalo by se říct, že nula od nuly pošla, dodnes však je známé a kupodivu i vydávané jeho kulinářské dílo. Již jsme k němu přičichli – jmenuje Kuchařství, to jest knížka o rozličných krmích... Ve špalíru známých alchymistů na pražském dvoře bychom mohli ještě zahlédnout i takovou osobnost, jakou byl Jan Humprecht Černín z Chudenic, nebo hrabě Jindřich Šlik. V Praze působil i Polák Michal Sendivoj a štrasburský divotvorce Filip Güstenhofer, a pokud o nějaké to stoletíčko předběhneme směrem k našim časům, tak v roce 1785 si hrabě z Valdštejna přivezl z Paříže na svůj zámek v Duchcově jednoho z posledních zlatodějů působících na české půdě. Byl to onen legendární záletník, Giacomo Casanova. Ale když se vrátíme opět do doby rudolfinské, tak největší kapacitou v daném oboru, takřka odborníkem na všechno byl sám muž, který té době dal jméno. Rudolf. Pokud císař někoho přistihl při zjevném podvádění, neváhal ho přísně potrestat. Mnoho alchymistů bylo od Rudolfova dvora s hanbou vyhnáno, jiní skončili ve vězení, a jenom zřídka se některým destilátorům podařilo pracovat u císařského dvora delší čas, nebo si dokonce vysloužit císařův projev uznání. Byla to zkrátka riziková profese...

„Koupí a hlavně darem získal císař nejrůznější předměty, o jejichž původu a smyslu neměl nikdo jistotu, ale které ho zaujaly svou kuriózností. Tak se ve sbírkách ocitla mumie, ale i soubor prehistorických popelnic, vykopaných někde ve Slezsku, železné, umělecky zpracované křeslo, oceněné roku 1619 na 20 000 zlatých, antické nádobí, francouzské nádobí, orientální tapisérie, sádrové odlitky zvířat, modely a figurky z vosku, růžence a mnoho bezcenných památek z cest do Svaté země. Většina těchto věcí skončila v depozitářích zastrčena ve skříních a truhlách a objevila se zase až při inventarizaci. Přes tento zmatek narůstaly sbírky od roku 1583 velmi rychlým tempem především zásluhou samotného císaře, který zatím už sbírání úplně propadl a v zápalu sběratelské vášně ztrácel rozvahu i poslední zbytky kázně. A jak se šířily pověsti o císařově sběratelství, přibývalo darů do jeho sbírek, protože kdekdo se chtěl Rudolfovi zavděčit.“

Ve své sbírce měl Rudolf několik mužíčků z kořene mandragory. Mandragora je rostlina, česky pokřín obecný. Blízký příbuzný lilku a rulíku. Roste hlavně u Středozemního moře a její nejdůležitější částí je kořen. Někdy až padesátiletý. Stejně jako kořen ženšenu se podobá i mandragora lidskému tělu s hlavou a končetinami. Měl zhruba stejnou cenu jako ženšenový kořen nebo roh z jednorožce. Platil se zlatem. Bylo mu přičítáno i pohlaví – rozeznával se mužíček a ženička. Vyskytoval se takřka výhradně na popravištích. Přesněji: vyrostl tam, kde do půdy skanulo sperma popraveného zločince. Kořen rostliny vězí hluboko v zemi a je takřka nedobytný, nepoužije-li se speciálních praktik. „Kdo chce mandragoru ze země dobýt,“ dočítáme se v knize profesora Vladimíra Vondráčka Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, „musí tak učinit o půlnoci a za jistých magických kouzel. Musí mít hodně odvahy, ale i fyzickou sílu, protože se ze země vytrhávaná mandragora brání, a také musí mít dotyčný zacpány uši voskem, protože vytrhávaný kořen ohlušivě řve.“

Kopie Kodexu gigas|foto:Romana Joudalová, Český rozhlas

Kromě toho je při dobývání mandragory nezbytně nutný pes. Nikoli aby ji vyhrabal – když se kolem rostliny odhrabe zemina až ke kořenům, tak ten kořen se musí omotat šňůrou, jejíž druhý konec se přiváže psovi k ocasu. Poté je pronesena tajná zaříkávací formule, jak ta zní, to se neví, je přece tajná, každopádně když se ta formulka řekne, tak je nutno přimět psa, aby ze všech sil táhl. Vyrve-li mandragoru ze země, pes klesne mrtev. Není nutno ho píchat do němé tváře? Pouze ve filmu, jinak ne. S takovou získanou mandragorou se musí rychle spěchat domů, tam ten kořen vykoupat v červeném víně, zabalit do bílého a červeného hedvábí a uložit do dřevěné rakvičky. Velice složitá technologie. Což všem není ještě všecko. Každý pátek se ta mandragora musí opět vykoupat a převléknout do čistého. A co z toho? Při pečlivém opatrování mandragora obdařila majitele trvalým štěstím. Měla pomáhat při výrobě zlata, taky budoucnost předpovídala a zámky otevírala, chránila proti nemocem. Duše vlastníka mandragory však bude upsána ďáblu. Cože se s ní stane? Bude upsána. Ďáblu. Tak to radši ne. A to je abrakadabra přibližně vše.

Člověk z baňky

„Homunculus – to je charakteristický fenomén zasněného času hvězd a mandragor.“ Člověk z baňky. Dnes bychom řekli ze zkumavky. Uměle vyrobené stvoření. V posvátných knihách kabaly vyčetli alchymisté, že existuje možnost syntetizovat život bez procedury pohlavního rozmnožování. Vlastně – klonováním. Oni tomu tak tenkrát neříkali. Říkali tomu přímé spojení ducha a hmoty. Praktické... Zmatených představ o sestrojení homuncula byla řada. Podle jedné z teorií měl být homunculus synem Slunce a Měsíce, podle jiné se jako zakletá princezna skrýval v kořenu mandragory. Další možnost: mohl vzniknout působením moci lásky. Tak to je normální technologie, používaná pro vznik lidských homunculů vcelku s úspěchem dodnes. Experimentální cesta k homunculovi vedla skrze křivule, alembiky a separační pícky alchymistů, pracujících v přísné shodě s astrologickými znameními. Zřejmě vůbec nejslavnějším z homunculů byl pražský golem moudrého rabína Löwa ben Becalela. I na něj a na jeho tvůrce si uděláme čas; teď jenom drobná poznámka: nebyl Golem jako homunculus poněkud přerostlý? Po pravdě: byl. Správný homunculus neboli mužíček je přece mrňous, to dá rozum. Však byl takto nejčastěji zobrazován. Jako chlapeček. Čurající. Tohoto symbolu se zmocnilo výtvarné umění, zvlášť sochařství. Kolik je třeba chrličů na palácích a kašnách! Moc. Samí homunculové. A mezi nimi jeden přímo světoznámý. Ten je však v Bruselu, ten není v Praze, i když by sem do tohoto rudolfinského města docela patřil.