345. schůzka: Všechno ostatní propadne smrti

„Když roku 1588. zemřel dánský král Frederik II. a na trůn nastoupil jeho následovník Kristián, tehdy sotva jedenáctiletý, pro Tychona Brahe se na první pohled nic nezměnilo. Nová vláda mu zpočátku potvrdila všechna práva, vyplatila mu 6000 tolarů a souhlasila i s vybudováním nové hvězdárny v samotné Kodani. Na ostrůvek Hven, který dostal Tycho Brahe do léna a kde si vybudoval hvězdárnu Uranienborg neboli Hrad múzy Uranie, mu docházely četné pocty z ciziny, mimo jiné z Českého království. Rudolf II. mu udělil výsadní právo tisknout své knihy. V celé říši bylo zakázáno vyrábět patisky pod pokutou konfiskací.“

r_2100x1400_dvojka.png

Abychom získali tyto informace, nalistovali jsme si příslušnou stránku ve spisu historika Františka Jáchima, pojednávajícím právě o Tychonovi Brahe. Zkrátka: náš starý dobrý známý Tycho měl prakticky neotřesitelné postavení – úctu po celé Evropě, prestiž doma. Jenže – žádná prestiž není bezedná. Stačí, když na příslušném místě přestaneme mít toho, kdo jest nám nakloněn, a naše postavení se jaksi začne viklat. Tycho se začal též viklat. Každopádně to pocítil, ale ta změna nepřišla tak docela bez jeho viny. Jeden z vládnoucí regentů, který byl Tychonovi nakloněn, zemřel, ale on si Tycho k problémům stejně pomohl sám. K jeho osobnosti se jako svízel ke kalhotám vinuly i takové nepěkné vlastnosti jako arogance, pýcha, velikášství a netaktnost. Své určitě sehrála jistá osobní zášť. Vypráví se o tom, jak jeden z královských úředníků se musel při návštěvě na Tychonově ostrově Hvenu zachraňovat útěkem před jeho dogami. Ale byly tu ještě další zádrhele. Tím, že Tycho Brahe dostal před lety ostrov Hven jako léno, nastaly mu kromě práv také povinnosti.

Zaujetí astronomií

On je ovšem – zcela zaujat astronomií – nevnímal. Jako kanovníkovi mu příslušela péče o královskou kryptu a taky o činnost ostrovního majáku. Krypta zpustla a maják byl trvale temný, což vyvolávalo nespokojenost vlády. Jednoho dne se ucho utrhlo a vláda Tychonovi zrušila jeho roční penzi 500 tolarů. Což – jak uznáte – se na ulici nenajde. A když poklesla královská přízeň, ozvali se okamžitě poddaní, o které se Tycho nikdy moc nestaral taky církev se připojila, a ještě někdo vytáhl na světlo denní pochybnosti o zákonnosti Brahova manželského soužití, a svou úlohu sehráli i závistiví zájemci o ušlechtilé Tychonovy chrty. Tycho si nedal nic líbit, všem to pěkně slovně vracel, a celá událost se dostávala do poněkud nechutné polohy.

„Události dostaly nezvratný spád a spěly k velkému životnímu mezníku v hvězdářově životě a současně ke konci tak slavné hvězdárny. Jistě s lítostí pozoroval ničivé a zlodějské návštěvy na Uranienborgu a trpce nesl i zásahy do svého soukromí. Po nelehkém rozhodování vstoupil roku 1597 s rodinou s některými žáky na loď a Hven i Dánsko opustil.“

V té době si zapsal pár veršů, a v nich je i tento řádek: „Co jsem ti, Dánsko, udělal, že mne zavrhuješ?“ Na té lodi zamířil Tycho nejprve do Rostocku. Zbylo mu tady ze studentských časů pár přátel. Jenomže právě tu řádily mor a epidemie a tak se raději městu vyhnul. Na pár měsíců se usadil v Hamburku, kde napsal knihu Přístroje obnovené astronomie. V ní podrobně popsal přístroje a observatoř na Hvenu. Protože nic z toho se nedochovalo do dnešních dnů, má tato publikace neocenitelnou hodnotu. V Hamburku začaly Tychonovy pražské námluvy. Pro Čechy ho získával Rudolfův vyslanec v Dánsku, císařský místokancléř Jakub Kurz. Aby ho nalákal, nabízel mu pro začátek případného pobytu u nás svůj dům na Hradčanech. Dokonce poslal Tychonovi jeho nákres a chtěl od astronoma vědět, jaké úpravy domu bude potřeba provést, aby se stal nejenom přijatelným obydlím, ale i dobrým pracovním prostředím. Hlavní zásluhu na tom, že se nejslavnější evropský astronom té doby Tycho Brahe nakonec do Prahy vydal, má však jeho český kolega Tadeáš Hájek z Hájku. I díky němu je dnes Praha uznávána za rodiště moderní astronomie.

r_2100x1400_dvojka.png

Pocházel z rodiny usedlé v Praze a dům U hájků v sousedství Betlémské kaple byl jedním ze středisek intelektuálního života v Praze. Hájkův otec Šimon Hájek zvaný Bakalář je autorem spisu o české mluvnici a měl na tehdejší dobu rozsáhlou knihovnu s mnoha vzácnými spisy. Mladý Tadeáš projevil velkou všestrannost, studoval v Praze, Vídni, Bologni a Miláně medicínu, matematiku a astronomii. Působil na pražské universitě jako profesor geometrie, ale pro neutěšený stav této školy, a také proto, že profesoři byli nuceni žít v celibátu, universitu opustil. Stal se osobním lékařem císaře Maxmiliána a pak i jeho syna Rudolfa, působil jako lékař na tureckém tažení a nakonec se stal protomedikem Českého království. Funkce protomedika tkvěla v tom, že to byl nejvyšší zemský lékař. Nebyla to ale pouze medicína, ve které se vyznal. Jako doma byl i v matematice a v astronomii, bádal v metoposkopii, věnoval se i technologii vaření piva, prováděl triangulaci a mapování Prahy a jejího okolí a snil o tom, že jednou pořídí podrobnou mapu celého království. Působil v něčem, co snad lze nazvat jakousi výběrovou komisí, která vybírala badatele, kteří se hrnuli do Prahy k Rudolfovu dvoru.

Stěhování do Prahy

Jelikož Hájek ovládal několik jazyků, a jelikož jedním z jeho četných koníčků byla i botanika, není divu, že se pustil do překladu slavného herbáře Petra Ondřeje Matthioliho, který vyšel v Praze jako jeden z nejkrásnějších renesančních tisků. Herbář, jinak bylinář velmi užitečný – líbezný název. Na tehdejší poměry docela stručný, jenomže to je omyl, on byl ten titul mnohem delší: „Herbář, jinak bylinář, velmi užitečný a figůrami pěknými a zřetedlnými podle pravého a jako živého zrostu bylin ozdobený i také mnohými a zkušenými lékařstvími rozhojněný, ježto takový nikdá v žádném jazyku prvé vydán nebyl, od doktora Petra Ondřeje Matthioliho Senenského, nejjasnějšího arciknížete Ferdinanda předního životního lékaře, nejprv v latinské řeči sepsaný a již pro obecné dobré obyvatelův Království českého na českou řeč od doktora Tadeáše Hájka z Hájku přeložený a vůbec všechněm vydaný. Vytištěno v Praze v Starém Městě pražském u Jiříka Melantricha z Aventýna Léta Páně 1562.“ Pokud tedy Tychona Brahe zval do Prahy Tadeáš Hájek z Hájku, tak to sem zval opravdu pan Někdo. Proto Tycho příliš neváhal a rozhodl se. Rozhodl se, že ano. Ale jak? Jak to všecko přestěhovat – rodinu, přátele, přístroje?

Do Prahy to vzal Tycho přes starý známý Wittenberk, kde se trochu zdržel, protože v Praze zase zrovna řádil mor, na druhé straně tady našel výborného společníka, doktora Jana Jessenia, který kromě toho, že byl lékařem a provedl v Praze první pitvu, se zajímal i o astronomii, takže si ti dva měli co povídat. Nejenom povídat, leč i pozorovat. kupříkladu úplné zatmění Slunce v poslední lednový den roku 1599. V Praze už ale Tychona očekávali. Dali mu to i písemně najevo. Tycho usedl k psacímu stolu a svému českému kolegovi a příteli Tadeáši Hájkovi píše odpověď:

„I poslechl bych byl jistě velebného toho a přemilostivého vybídnutí beze všeho odkladu a hned bych byl cestu nastoupil, kdyby cesty skoro všude vysokými sněhy zaváté nebyly a kdyby příhodní koně po ruce bývali, neboť jak oznámil jsem posledním listem, koně své onehdy jsem v Lipsku rozprodal. Avšak vynasnažím se, aby v několik dnech pro jeden nebo dva vozy jiní koně koupeni anebo najati byli, a záležitosti své tak zařídím, abych po čtrnácti dnech s pomocí Boží cestu k Vám mohl podniknouti. Vezmu s sebou několik jen průvodců a služebníků, ostatní rodinu ženskou s čeládkou zde zanechám, až se o nemilostivější vůli císařově něčeho jistějšího dozvím. Přál bych si co nejvíce, kdybys potom tam byl přítomen, abych s Tebou pohovořiti a se poraditi mohl, kdykoli by bylo potřebí, poněvadž já jakožto cizinec místa i osob jsem nepovědomý. Přál bych si také, abych byl zpraven, do které pohodlné hospody v Praze měl bych se obrátiti, která by morem nakažena nebyla. Velice bych byl rád, kdyby taková hospoda nebyla veřejná, abych pokojněji a ve zvláštním oddělení pohodlněji zůstávati mohl. Milou náhodou se stalo, že dnes naskytl se jakýsi vozka olomoucký, Valentin Müller jménem, kterýž s prázdným vozem do Prahy se navrací, odkudž těchto dnů přijel. Týž veze bednu s přihrublejšími věcmi a krabicemi, v nichž jest nástroj, jenž skobami rozevříti i sevříti se dá a k zevrubnému zkoumání vzdálenosti a výšky hvězd se hodí, a kromě toho ještě jiné kusy některé, pro takové zkoumání určené, kteréž snadno přenášeti se mohou. Smluvil jsem s ním, že mu dám 10 jáchymovských od dovozu těch věcí, polovici že zaplatím zde, ostatních pak pět tolarů slíbil jsem, že dostane od Tebe. Měj se dobře, Tadeáši můj nejmilejší, dejž Bůh, abych Tě nalezl zdravého a šťastného a mohl užíti přežádoucího s tebou obcování. Tebe nejvýše milující Tycho Brahe.“

Cestování a stěhování nebylo tehdy věru snadnou záležitostí. Často skutečně záleželo na boží pomoci. Nejvýš si tak člověk pomohl pomoci tím, že se vozkovi zaplatila jenom půlka honoráře a řeklo se – zbytek ti zaplatí můj kamarád v Praze, já mu napíšu. Dobrá metoda. Do Prahy dorazil Tycho v červnu 1599. S transportem přístrojů to bylo horší. Šlo totiž o přepravu rozměrných aparátů přes půlku Evropy. Při cestě vozem hrozilo jejich mechanické poškození, proto byla dohodnuta cesta po vodě. Některé přístroje ještě pořád zůstávaly v laboratoři na ostrově Hvenu, další byly opuštěny v Magdeburku a s sebou do Prahy přivezl Tycho jenom několik malých exemplářů. Co se ubytování týká, dal císař Rudolf slavnému Dánovi na vybranou mezi královskými zámky. Lysou nad Labem, Brandýsem nad Labem a Novými Benátkami nad Jizerou. Tycho si prohlédl všechny tři, a zvolil si. Místo nejméně rušné. Benátky.

„Tycho Brahe byl postavy dosti vysoké.“ Z doby, kdy se u nás poprvé objevil, pochází tento popis jeho osoby, teda alespoň tak, jak ho dotyčný popisovatel stačil vzhledem ke krátkosti jeho pobytu poznat: „Byl silný a složitý a v posledních letech náchylnost jevil k tloustnutí. Obličej jeho byl přísný, ano zamračený, vysoké jeho čelo vráskami rozoráno. Světlé, naryšavělé vlasy nosil prosto a krátce přistřižené, od hořejšího pysku visely mu mocné kníry, dosahující až k okruží okolo krku, brada pak jeho byla jen řídko porostlá. Zlatý jeho nos, jakkoli uměle byl dělán, nemálo znetvořoval jeho obličej; míval proto obyčej nositi při sobě ve zlatém pouzdru líčidlo životní barvy, jímž jej natíral. Oblek jeho byl obyčejně jednoduchý: hladký, žlutý živůtek, plundry, a k tomu vlněné punčochy a střevíce s pentlemi, navrch pak nosil šedivou kožešinami podšitou řízu. Hlavu přikrýval biretem z černého aksamitu, ozdobenou dvěma pštrosími péry, v dílně užíval obyčejné šedivé kukly. Bez čestného řádu krále Kristiána nikam nevycházel, slonovým však řádem řídko se ozdoboval.“ Bylo mu čtyřiapadesát a působil jako muž rozhodný, cílevědomý a důstojný.

Takový Tycho Brahe vstoupil do zámku, vévodícímu malému městečku Benátkám. Zajímavou zprávičku o tom vykutal historik František Jáchim, a to v díle pražského rabína a současně astronoma a matematika Davida Ganse. Tento pán se považoval za žáka rabína Sinaie ben Becalela a možná i jeho slavnějšího bratra Jehudy Löwa ben Becalela. Snažil se o sblížení Židů a křesťanů a v astronomii a přírodních vědách viděl příhodné pole pro takovou vzájemnou spolupráci. Literárně byl značně plodný, i když většina jeho spisů zůstala v rukopise, no a právě díky němu se můžeme na benátecký zámek podívat jeho reportérskýma očima:

r_2100x1400_dvojka.png

„Náš císař Rudolf, naplněn moudrostí, věděním a znamenitými znalostmi vědy astronomické a příznivec vážených a schopných učenců, poslal do země Denmarku, aby odtud povolal vyhlášeného učence, největšího badatele v oboru astronomie ze všech, kdo byli před ním, jednoho ze šlechticů té země jménem Tycho Brahe. A usadil ho na zámku zvaném Benátky nedaleko hlavního královského města. Tam žil s dvanácti muži, z nichž všichni byli vzdělaní a znalí vědy a pracovali tam s astronomickými přístroji a velkým i a dokonalými pozorovacími zařízeními, jaké oko nevidělo. Císař pro ně dal vybudovat třináct velkých místností v řadě za sebou a v každé z těchto místností byl zvláštní přístroj a těmi pozorovali postavení a pohyb všech planet a většiny stálic. Neustále po všechny dny roku pozorovali a upřesňovali a zaznamenávali do knihy pohyb a postavení Slunce na jeho sféře, podle délky a výšky na obloze a jeho vzdálenosti od Země, a totéž zkoumali u všech ostatních planet. A já, pisatel, jsem tam byl třikrát po šest za sebou následujících dní, a seděl jsem s nimi v místnostech observatoře a viděl jsem podivuhodné věci nejen co se týče planet, ale i stálic, které nazývají jmény. Jakmile hvězda prošla půlnoční čarou, byla změřena pomocí tří druhů přístrojů a u každého přístroje seděli dva učenci a všechno bylo zapisováno do knihy. A pro ten účel zde stály hodiny podivuhodného typu, takže skutečně musím říci, že něco podobného tak velkému úsilí a zkoumání jsme v našem životě neviděli, ani o tom neslyšeli, ani naši otcové o tom nevyprávěli, ani jsme to nenalezli v žádné knize.“

V Benátkách nad Jizerou měl Tycho nějaké problémy, takže se raději odstěhoval za císařem do hlavního města. Praha ho uvítala tak, že šel rovnou na pohřeb svému příteli Tadeáši Hájkovi z Hájku, a pak se pustil do práce na nové hvězdárně. Ta se nalézala v budově Belvederu neboli Letohrádku královny Anny. Císař Rudolf dokázal být velkorysý. Což je patrno i z toho, že Tychonovi koupil v ulici na Pohořelci dům. Tycho mohl přímo ze svého domu a taky z jeho zahrad pozorovat oblohu. Často za tímž účelem chodil do královské zahrady k Belvederu. Hvězdárnu měl stranou od ruchu císařského dvora, ale přitom kousek od domova. Zachoval nám o tom svědectví pan Pierre Bergeron, Francouz, který se zúčastnil poselství svého krále k císaři Rudolfovi – to, co v letohrádku královny Anny viděl, byl stav dva roky po smrti Tychona Brahe. „V přízemních arkádových ochozech Belvederu je vidět nespočet sfér, glóbů a astrolábů, kvadrantů a tisícero dalších matematických přístrojů, vesměs z bronzu a cínu a úžasné velikosti.“

Budeš pozorovat Mars! 

V té době už zásilky z Dánska a Německa zřejmě za Tychonem doputovaly. Jsou tam analemnata, kvadranty, sférické triangly, dioptria a Ptolemaiova měřítka k přesnému stanovení výšky, vzdálenosti a konstelace Slunce a hvězd. Jsou dělena na mnoho menších dílů a stupňů. Také jsou tam mnohé pomůcky na měření váhy. To vše bylo zhotoveno za času velkého Tychona Brahe, dánského matematika, jehož císař hostil po určitou dobu. V Belvederu s Tychonem spolupracoval Jan Kepler. Tomu císař nabídl místo dvorního matematika. Rudolfovi záleželo na nějakých tabulkách proto, že je potřeboval k astrologickým výpočtům. Kepler se do nich pustil, ale Tycho ho úkoloval jinak. Budeš pozorovat Mars! To řekl Keplerovi řekl. A jak se pozoruje Mars? Špatně a dobře, protože to je nejneposlušnější planeta, která se nechová tak, jak se spořádaná planeta má chovat, kupříkladu nejvíce se odchyluje od předpokládaného pohybu po kruhové dráze. Na druhé straně se pozoruje dobře, protože není daleko a celou svou dráhu urazí asi za dva roky a skoro nikdy se neztratí ze zorného pole. „Tycho má převeliké bohatství, ale jako většina boháčů neužívá ho správně,“ napsal o svém kolegovi Jan Kepler. Tím bohatstvím nemyslel hmotné statky. Tím bohatstvím myslel výsledky pozorování – databázi. O tu se Tycho nechtěl s nikým dělit. „Pracuj také,“ říkával Keplerovi. „Pracuj také.“

r_2100x1400_dvojka.png

„Na hostině pořádané mocným Petrem Vokem z Rožmberka v jeho paláci na Hradčanech zasedl Tycho Brahe 13. října roku 1601. k tabuli plné jídla a pití. Noční hodování se ukázalo jako začátek rychlého konce. Poměrně rychle propukla v jeho těle urémie, provázená několik dalších dní bolestmi, horečkami a polovědomím, končícím neodvratnou smrtí.“ Říká se ale něco jiného... a to už přes čtyři století... Že totiž Tycho Brahe, když vypil veliké množství vína, nemohl odejít od stolu kvůli etiketě, protože byl přítomen císař, a tak hvězdář statečně odolával tak dlouho, až mu praskl močový měchýř. „Abys nepopadl jako Tycho Brahe,“ ano, to se dodnes říkává, když má dotyčný jaksi neodbytné nucení... Leč nesmysl. Císař tam sice byl, jenže to s tou etiketou a taky s tím měchýřem je to nesmysl. Ale... když si člověk nemůže ulevit, tak je to fakt těžké. Odborníci na urologii ale dokazují, že zemřít tímto způsobem prakticky není možné. Přirozené reflexy dřív nebo později nad etiketou zvítězí. Chudák Tycho by se patrně dopustil ještě trapnějšího společenského prohřešku než kdyby předčasně opustil společnost u stolu. Ostatně na císařském dvoře se hodovalo často a pilo ještě víc a takové pravidlo by pánům a paním dost komplikovalo život. Není však známo, že by se ještě někdo jiný dostal do podobných problémů. Takže zůstaneme raději u již jednou citované urémie. Urémie je v podstatě selhání ledvin s následnou otravou organismu zplodinami látkové výměny, které jsou normálně odváděny močí. Taky to mohlo být u Tychona onemocnění prostaty. Vyskytlo se sice i podezření na otravu rtutí a arzénem, ale i když stopy těchto jedovatých prvků v Tychonových vlasech švédští odborníci našli, nemusí to ještě nic znamenat, protože hvězdář měl za koníčka alchymii a tím pádem se pokládal i za obeznámeného lékaře, který se přece může léčit klidně sám – kupříkladu rtutí... nebo arzénem... Tohleto tajemství už asi nikdo nikdy nevyluští. „Nevyhlašuji Tychona Brahe za boha, neboť vím a přiznávám, že byl člověk, jenž jako my druzí všichni bloudit a chybovat mohl.“

Pohřební řeč pronesl jeho blízký přítel, doktor Jan Jessenius: „Nezapírám ani, že měl své vady, jakýchž i jiné lidé nejsou prázdni. Tu však mohu přede všemi a před každým směle říci, že se vždy zachoval, jak se na křesťana a učeného muže patří. S chotí svou žil v největší svornosti a svoje dítka přidržoval k bohabojnosti a způsobilosti. Žádnému v rodině své nedovoloval oddati se lenosti, tomuto semeništi hříchů. V slovech jeho nacházela pravdivost, v posuncích a vzezření poctivost, v radě jeho rozum a v počínání štěstí. Nebylo v něm nic nepravého a licoměrného, nýbrž všecko čistě vyřkl, což bylo i příčinou nenávisti, kterou k němu někteří chovali. Studie byly jeho životem, rozjímání jeho zábavou, vědy jeho bohatstvím, víra jeho rozkoší. Nenáviděl pýchu a vše marné vychloubání se rodem. Hněv dlouho nechoval, nýbrž uměl brzo odpustit. Vynasnažoval se být všem prospěšný a nikomu škodný. Měl bych ještě mnohé věci k slávě jeho povědět, kdyby tomu nezabraňovala truchlivost má a kdybych nevěděl, že všem již dosti známy jsou. Takovými dary ducha skvěl se Tycho Brahe, dokud živ byl, a nyní jimi v paměti upřímných ještě žije a vždycky žíti bude.“