504. schůzka: Českých knížek hubitelé lítí

„Při tomto posvátném zaměstnání, leč na jiném místě byl dopaden od zlovolných nepřátel víry. Poroučí se mu, aby se neprodleně připravil na smrt. Nepopřáli mu příležitost k útěku ani sluchu jeho prosbám. A tak, padnuv na kolena, očekává každou chvíli osudovou ránu, tiskna k srdci za odpovídajících tomu pocitů znamení ukřižovaného Krista, které nosil vždy na krku. Tu znenadání tluče na dveře a vchází rychtářův čeledín, vidí otce klečícího na zemi a s úžasem se ptá, co tím sleduje. On odpovídá, že vzdělává přítomné rozličnými cvičeními ve ctnostech. Tak odvrátil od vrahů všeliké podezření.“

Koniášova profese nesla v těch dobách nemalé riziko, a kdyby již tehdy existovaly pojišťovny, stěží by která uzavřela s tím jezuitou životní pojistku. Největší potíže potkávaly otce Antonína ve východních Čechách, najmě na Opočensku. Oni tam nějak neměli jezuity rádi. Byl to tam jeden beran vedle druhého. (Beran, rovná se zatvrzený evangelík.) Tady zapustili svoje kořeny luterské a bratrské tradice, kterým nepřestávala dodávat energii ústní a knižní agitace ze blízkého Slezska a taky z Pruska a Saska. Hlavně pietisté zde rozsévali své učení. (Ten pojem pochází z latinského pietas – ve významu zbožnost, jež je spojena se svědomitým plněním mravních povinností... v tom se od katolíků nelišili, on to byl vlastně jakýsi pokatoličtěný protestantismus, na rozdíl od proslulé luterské zásady, že ke spasení stačí pouhá víra.)

Koniášovi se podatřilo zabavit u jednoho sedláka překlad dopisu, který předala pruskému králi Fridrichu Vilémovi tříčlenná česká deputace. Při té audienci se mluvilo o náboženských poměrech v Čechách. Král sice zapověděl deputantům, aby se o rozhovoru jakkoli šířili, nicméně je povzbudil „k vytrvalosti a naději, že Bůh milému českému lidu bude pomáhat svou milostí.“ Což znamenalo, nebo spíš naznačovalo, tedy: bylo to chápáno a vykládáno jako příslib pruské pomoci, ba přímo vojenského zákroku. (Prusko – náš přítel a vzor!) Kromě toho koloval po východních Čechách list napsaný zlatým písmem, který vybízel tajné nekatolíky, aby trvali na žádosti o povolení svobodného vyznání bratrské víry a ujišťoval je taktéž o vojenské pomoci. (Takříkajíc o bratrství ve zbrani.) Kdyby se to všechno nějak nepodařilo, byli konejšeni slibem, že jim bude poskytnuta možnost vystěhovat se do Pruska, kde je král opatří všemi náležitými potřebami. Ono se později ukázalo, že tenhleten zlatý list byl podvrh. Stejně jako byly falšovány zprávy o chystaném zákroku krále švédského.

Na situaci měl vliv i návrat množství českých exulantů ze Slezska a z okolí Žitavy. Ti se tam těžko živili a byli tam hosty docela obtížnými, ba nenáviděnými. Menší i větší skupinky se začali shromažďovat v třebechovických lesích. Situace se přiostřovala, taky zima se blížila, a tak se začalo s buntováním, sbíraly se podpisy, kterých získali agitátoři na 500. (Jak se jim to při tehdejší negramotnosti povedlo, to je záhada.) V září 1733 vypuklo na opočenském panství povstání. Lidi přestali pracovat, namísto toho pořádali průvody a schůze. A taky pobožnosti. Za této napjaté situace se objevuje na scéně Koniáš: „O mně roztrušovali, že dychtí mě na kousky roztrhat, jakmile mě dopadnou. Nicméně jsem neodsoudil ztracené ovečky, třebaže jsem byl nařčen z hašteřivosti. Ač to byl marný pokus, vypravil jsem mezi shromážděné a otcovsky jsem je napomínal. Až na potupu kněží a naši vrátil jsem se s boží pomocí bez úrazu.“ Jedno nelze Antonínovi upřít. Pro strach měl uděláno.

„Historické vědomí o protireformačních misionářích v českých zemích a jmenovitě o páteru Antonínu Koniášovi je, že pálili české knihy a že je pálili proto, že to byly knihy české.“ Svědčí o tom i druhá část známého Havlíčkova epigramu z zhoubcích českých knih:
Českých knížek hubitelé lítí - plesnivina, moli, jezoviti.

Tato obžaloba se objevuje poprvé roku 1783. Tehdy Karel Hynek Thám napsal: „Truchlost a smutek nyní plesajícího obstupuje. Neboť nelze mně z mysli zahladiti, aniž mlčenlivostí pominouti příhod v zemi České k zhoubě jazyka našeho se dálých. Pročež jsa láskou k vlasti hnut, lidu veškerému světle je před oči předestřu. Skryto nebude, že ještě před třemi léty jistý spolek lidí takzvaných vyslanců nařízen byl, ježto o všech krajích země české jako vlci hltaví a řítící těkali, každý kousek vysledivše, kdekolivěk jakousi knihu českou uzřeli, byť dobrá byla nebo zlá, kvapně uchvátili, a jedva dovnitř nahlédnuvše, násilím ji odcizili a zhola nic jí nerozumějíce, ó žel, zprznili, rozsápali, zopálili, zedrali, ano i v oheň ji metali a tak v nic obrátili. Tím se dálo, že počet kněh českých i nejznamenitějších zmenšen, jazyk náš zprzněn, chtíč a tužba bludníků ještě nenapravených vždy více a více po kněhách svých rozpalována byla.“

Tak tedy Koniáš... další výtečník, zanechavší neblahou stopu v našich dějinách. Inu, byla to osoba bezesporu kontroverzní. Ba – figura jednoznačně záporná to byla! Už dobrých dvě stě let nám to potvrzují historici i spisovatelé. Problém je v tom, že my těch informací máme dnes přece jenom o trochu víc, než nám kdysi byly přidělovány v hodinách dějepisu. Ne že bychom tak činili s obzvláštním povyražením, ale musíme se ho aspoň trochu zastat. Koniáše, toho tolikrát proklínaného jezuity. Ze dvou důvodů. „Většina z nás prožila éru, která ve vztahu k literatuře ve všech směrech do daleka překonala ty nejčernější koniášovské historky. V naší zemi přece donedávna, a to celé půlstoletí – totiž za protektorátu a tak za éry totalitní – mohly existovat také jenom pravověrné knihy. Po srpnu 1968 se ve statisícových nákladech šrotovala i dětská leporela a omalovánky jenom proto, že autor veršíků nesouhlasil s internacionální pomocí bratrských tanků. Knihovníci v celém státě pečlivě střežili zámky skladů, kde se ocitly tisícovky kacířských titulů, aniž ovšem – a to je třeba zdůraznit – přitom kdy existoval nějaký jejich seznam jako byl Koniášův Klíč, umožňující posle definovaných kritérií rozeznat správnou literaturu od té zavrženíhodné.“ A snad ani není nutno připomínat osudy desítek autorů od vyhnaných a vězněných až po ty popravené, jakým byl vynikající historik Záviš Kalandra. Byla to doba, ve které většina mlčela. Co když jsme – po téhleté prožité zkušenosti – ztratili právo odsuzovat právě pátera Koniáše, nedokázali-li jsme odsoudit ani jediného z Koniášů svých? Když se ovšem změnil režim, začal soudit věru kdekdo. A přitom kamenem by měl házet ten, kdož bez viny.

A máme tu druhý důvod, proč zde jaksi alespoň zčásti – alespoň na chvíli – alespoň v něčem – děláme Koniášovi advokáta. Ve skutečnosti mohl být tento jezuita sotva tak hrozný démon, jak ho ve svém černobílém zpodobení vyportrétoval Alois Jirásek v Temnu. Byl velmi prostý, žil nenáročným životem, ale jako absolvent jezuitské koleje musel být na svou dobu nepochybně i nadprůměrně vzdělaný. Vynikal kazatelskou virtuozitou, ale ani sociální cítění mu nechybělo, měl pro strastiplný život ubožáků pochopení a dokázal jim pomáhat, často za cenu sebezapření. Měl výtečné ranhojičské znalosti – odsuzoval tehdy rozšířené léčení hadím jedem ve velkých dávkách. Knihy propagující tuto populární terapii bez pardonu zabavoval. Nejenom tyto knihy. Aby bylo možno rozeznat „škodlivé“ publikace, sestavil Klíč. Ale nebyl autorem pouze Klíče – sepsal i mnohem užitečnější Herbář léčivých rostlin. Sestavil rovněž několik lidových kancionálů, překládal západoevropskou lyriku, skvěle ovládal češtinu, a měl hluboké vlastenecké cítění.

Českých knížek hubitelé lítí -
plesnivina, moli, jezoviti...

„Koniášův Klíč ve shodě se stanoviskem katolické církve označoval za kacířskou většinu českých knih husitských a bratrských. Ale zdaleka ne všechny. Podle bádání Josefa Jungmanna v Historii literatury české vyšlo v českých zemích tiskem do roku 1750. (tedy do Koniášových dob) celkem 3 614 titulů. Koniáš jich do svého seznamu zařadil přesně třetinu - 1233.“ Jako závadné byly registrovány nejenom české, ale i protestantské knížky německé, francouzské a latinské, zejména nekatolické postily, kancionály, bible a podobně. Dlužno konstatovat, že to většinou odnášely knížky cizí – bylo jich zhruba 60%, zatímco těch českých 40%. Zvlášť ostrá represe mířila na proslulé drobné špalíčky, tedy na evangelickou literaturu. Ty se k nám pašovaly v nenápadných „krabičkových“ formátech. „Z pašování evangelických knih si mnozí učinili životní povolání. Někteří pro ně položili i životy. Byli mezi nimi lidé prostí: tkalci, krejčí, zedníci, tesaři, pekaři, rolníci a zahradníci, ale také lidé studovaní: kazatelé, učitelé, studenti, knihkupci. Pod rouškou řemesla jako sekerníci, tesaři, krejčí, mlynářští pomocníci a knihaři, nebo pod záštitou obchodu jako platýnkáři, krajkáři, olejkáři, kořenáři, prodavači modlitebních knížek, trhovci a jarmarečníci pronikala tato početná armáda do Čech a na Moravu, aby v tajných evangelících udržovala živou víru Beránkovu a dělala těžkou hlavu vrchnostenským a církevním úřadům.“ Králem pašeráků byl Václav Kleych. Vlastním nákladem vydával knihy v Žitavě a za pomoci českých formanů podnikal beze strachu četné cesty na Moravu a na Slovensko. Unikl nástrahám, mátl pronásledovatele, kolem jeho postavy se vytvořila legendární svatozář „nepřemoženého a nepřemožitelného“. I Alois Jirásek ho ve svém, Temnu zvěčnil:

„Tu a tam se opět ukázal emissarius z Lutrián, ze Saska. To se ani neví, co knížek evangelických přinášejí a tak nahrazují těm beranům knihy, které jim Koniáš a patres jezovité pobrali. Jméno jednoho z těch svůdců, který je všech kápo, nejsmělejší a nejchytřejší ze všech, je nějaký Kleych, ten měl na litomyšlském panství statek, ale z gruntu zběhl pro husitskou víru, před léty, tenkrát ještě mladý člověk, utekl i s celou rodinou do Saska, a tam v Žitavě teď tiskne a vydává knížky a odtud je roznáší a rozváží po Hradecku a jinde, i na Moravu, do Slezska, ano i do Uher přepadá, všude vleze, všude se odváží, pokaždé v jiném přestrojení a jména si různá dává, a tak roznáší ty knížky, takové malé jako špalíček, ty schválně tak vydává, aby se daly snadno schovat i roznášet, to je pravý čertův služebník. Kolikrát prý už byl v pasti a jako chycen, ale pokaždé se šťastně vytrhl a upláchl, jistě s ďáblovou pomocí!“

Bylo jich mnohem víc, pašeráků zakázané literatury, představitelů disentu 18. století. V Morašicích u Litomyšle našla komise u krejčího Václava Litochleba při prohlídce množství kacířských knih, zvláště Nových zákonů, které mu nosil ze Saska jeho bratr. Vytrvalým pomocníkem při pašeráctví knih byl tkadlec Josef Janata z Hrabačova, který se pašování věnoval mnohem víc než tkaní. „Znamenitým svůdníkem“ byl Matěj Čoudil z Měřína u Velkého Meziříčí. Pašeráctví knih provozoval 40 let. Jako stařík prohlásil: „Kdyby to písmo, totiž knihy, bylo pohromadě, co jsem já do Čech přinesl, ani by tato pastuška nepostačila je pobrat!“ Čoudil pronášel knižní kontraband v pytli, zakrytém na vrchu tabákem. Chytnout se jim ho podařilo až v sedmasedmdesáti. Byly u něho zabaveny bible, manuálník, Kleychovy špalíčky, Klíč Davidův. „Velkým a pověstným svůdcem“ byl Jakub Mikulecký, krejčí z Kornice u Litomyšle. Nosil kožený pytel s plátýnky a stuhami, někdy taky tabák, ale hlavním jeho zaměstnáním bylo nejenom pašeráctví knih, ale i lidí, které převáděl do Lužice.

Silný proud nelegální literatury proudil do Čech i z Uher přes Moravu. O to se postaral Jan Pražan, který nosíval knihy v mošně pod chlebem. Pomáhali mu v tom i další pekaři. Pekař Josef Kostelecký ze Svratouchu měl kacířské knihy ukryté ve štandlíku s dvojitým dnem, které jeho manželka zakopala v zahradě. Originální způsob si vymyslela rodina Snítilů z Řetové u Ústí nad Orlicí. Prodej „dobrých, katolických knih“ ve skutečnosti kryl podloudný obchod knihami kacířskými. Někteří pašeráci se kryli prodejem plátýnek na prosívání mouky, a vyskytlo se i pár statečných žen, které pronášely knihy pod pytlíky s kořením, plátnem, tvarohem a sýry. „Ó zlořečené knihy, které tak ukrutného a hrozného skrze dvě stě let a víc v Čechách krveprolití příčinou jsou! Ó, zlořečené knihy, které jako někdy, dle svědectví roucho Pána Ježíše, to jest církev svatou trhají a jednotu pravé víry ruší! Ó, tisíckrát zlořečené knihy, skrze které tolik tisíc tisíců duší vlastenců našich do propasti pekelné zahynutí věčnému přišlo a až podnes přichází!“

Nářek Antonína Koniáše byl dozajista upřímný a nelíčený. Jenomže – nestačilo jen bědovat a slídit a vymáhat a začerňovat a vytrhávat stránky a pálit – bylo nutno nabízet náhradu. „Nejdůstojnější a nejjasnější Svaté říše římské kníže a arcibiskupe, pane nemilostivější! Co jsem nejpokorněji přednesl ústně i písemně nejdůstojnější Jasnosti v záležitosti Nového zákona s poznámkami, to za nového, pláče hodného stavu, milostivé paměti připomínám tím vřeleji, čím zřejměji se můře spasitelně čelit současnému bludnému zlu vydáním Nového zákona. Vydaným totiž tímto spasitelným dílem vykoření se rozvážně náhradou Nový zákon bludařský, nově opět vydaný a hojně svůdci v království rozšířený; připojenými poznámkami budou věcně vyvráceny bludy novodobých kacířů a naši svedení lidé nebudou si více naříkat, že byli zbaveni Božího slova a Evangelia. Pročež znovu nejpokorněji přednáším nejdůstojnější Jasnosti prosbu o milostivou podporu tohoto díla, které zamýšlím vydat podle pražského vydání s věnováním a pod záštitou Vaší nejdůstojnější Jasnosti a zavazuji se zaopatřit tím dílem hodně svědomitě arcidiecézi a diecéze, jako syn tiskaře, který už vydal více tisků za mírnou cenu. Konečný počet archů a tím i náklad díla nelze předem snadno určit. Bude-li dílo obsahovat 100 archů, bude stát 2000 exemplářů na elegantním kancelářském papíře 1200 rýnských. Když se však tento obnos zdál přílišný milostivému přispění, o něž nejposlušněji prosím, mohly by zatím na zálohu vydatně sloužit četné české a německé, lidu velmi prospěšné, mnou dosud vydané svazky jako náhrada mimořádného vydání.“

No... nešel na to Antonín Koniáš špatně. Namísto výtisků jím zabavených, zcenzurovaných, potažmo spálených, nabízí vlastní produkci. A nesepsal toho málo. Celkem deset titulů, většinou původní díla, v jednom případě překlad. Častokrát ve vícenásobném vydání. „Cythara Nového zákona, Zlatá denice, Jediná choti..., Vejtažní naučení, Pravá moudrost, Svaté upamatování, O víře.“ Co název, to návod ke správnému, čistému, samozřejmě že katolickému životu. „Když s rostoucím podzimkem světlo častěji a častěji rozsvěcujeme, církev svatá Kristovými slovy nám návěstí dává, kterak světla duchovního užívati máme. Světlo duchovní je slovo Boží, neb žalmista Páně zpívá: Svíce nohám mým slovo tvé a světlo stezkám mým. Jestliže slovo Boží, spasidetlné knihy světlem duše jsou, do skrýše ani pod kbelec nepatří. Jestliže slovo Boží, spasidetlné čtení světlem duše jest, které nám svítiti a cestu do nebe ukázati má, pozorujme, aby se nám to světlo v temnost neproměnilo, abychom i při tom světle božském v temnostech hříšných nevězeli. Jsou mnozí, kteří čtouce nebo slyšíce slovo Boží zapomínají na sebe, a všeliká naučení z něho na své bližní obracují. V takových drahé světlo slova Božího v temnosti se proměňuje, neb po tolikerých čtených i slyšených vejkladech a příkladech nikdy se nelepší, vždy v hříšných temnostech daleko od cesty spasení bloudí... Lichevník, čte-li v knize něco proti smilstvu a cizoložstvu, chválí nanejvýš takové čtení; ať ale v té knize nalezne, že zákon Boží pro samé půjčování pod zatracením duše lichviti zapovídá - knihu zavře, víc do ní nenahlédne, aby se mu prej svědomí nevzbouřilo. Miluje pravdu jiným, ale ne tu, která jemu svítí. Ne tak kázání, ne tak spasitelného čtení užívejme, abychom se na jiné obraceli. Slyšená neb čtená naučení do srdce svého vložme, sobě je přivlastněme, řkouce: Já na sebe pozor dám a za to Boha snažně prositi budu, abych se té vejstrahy, které jsem teď porozuměl, nikdy nespouštěl.“

Ať už si o Koniášově spisování myslíme cokoli, nebýt jeho knížek, češtině by bylo hůř, mnohem hůř. Jeho jazyk je názorný a přístupný, základem je hovorová řeč. A je to – přes některé chyby, kterých se dopouštěl – kvalitní čeština. On ji vlastně zachraňoval v době, kdy tomuto jazyku hrozily úbytě. Alois Jirásek ho pojednal ve svém Temnu nepřehlédnutelně, takže ho nikdo z našich dějin nevymaže. Svým způsobem otec Antonín snímá – dodnes snímá – hříchy svých spolubojovníků. Ono jich totiž bylo samozřejmě víc (a jednali stejně jako on), jenomže vůči jejich individuálním vinám je naše kolektivní paměť jaksi... milosrdnější? Ano, protože jejich jména – na rozdíl od toho Koniášova – jsme takřka nikdy nezaslechli.
Ale my je známe. V 18. století působila u nás řada jezuitských misionářů. Nuže, dalších „českých knih hubitelé lítí“ se jmenovali pater Matěj Třebický, pater Adam Poustka, pater František Mateřovský, pater Dismas Sýkora, laik Michal Pečka, pater Jakub Firmus.

Ten posledně jmenovaný, otec Firmus, údajně šlapal kacířům na bosé nohy podrážkami plnými hřebíků. Něco takovému bylo Antonínu Koniášovi cizí. „My vás nepotupujeme, než vyhledáváme z upřímné bratrské lásky toho, abyste se obrátili, dobře věřili, pobožni byli, a potom skrze Krista Pána a Spasitele našeho věčně spaseni byli.“ Postavy to byly do značné míry tragické, ale snad ne ďábelské. Byli to vojáci Kristových rot z časů, kdy pojem duchovní plurality čpěl dýmem pekelným. „Hoď po nich kamenem, kdož jsi bez viny. Kdož jsi se nikdy netřásl před moderním Koniášem horším toho, o němž právě byla řeč.“