247. schůzka: Kladivo kacířů

V Praze se konaly slavnostní bohoslužby; v noci četli hodinky a pak byly za Zikmundovu duši slouženy mše. Téhož roku, hned po smrti císařově, ještě před Vánocemi, poslal rakouský vévoda Albrecht své služebníky jako vyslance do Prahy s četnými listinami, ve kterých dokazoval svá práva na České království.

Nástupnictví svěřil poslední Lucemburk po meči ještě před svou smrtí muži, kterého považoval takřka za syna. Svou dvouletou dceru Alžbětu zaslíbil dvanáctiletému Albrechtovi. Svatba se konala, když ženich dosáhl pětadvaceti let, zatímco nevěsta byla patnáctiletá. Jako chlapec byl Albrecht hubený, vytáhlý blondýn. Poznávací znamení: nápadně velké oči. Nejenom oči měl velké, ale i vzrůst. Jako dospělý nejméně o hlavu převyšoval své okolí. Vlasy mu při dospívání ztmavly dočerna, i pleť měl snědou, a oči (již jednou vzpomenuté), ty byly „terribiles“.

„Celý jeho zjev dýchal drsnou silou lovce,“ popisuje ho historik Rudolf Urbánek. „Byl vysoké postavy, silné tělo nesly poněkud tenké nohy, snědou tvář, v níž hořely hrozné oči, lemoval černý, až na ramena splývající vlas, rty měl odulé, s mohutným, černým knírem, ale brada byla podle domácího zvyku oholena.“

Tvrdý, málomluvný a statečný král

Byl tvrdý, málomluvný, statečný, nebezpečný. Zásadně nechodil bez meče. Ani do postele. Rozhodně tomuto nástroji rozuměl víc než sumě základního vzdělání a boj mu hověl víc než kupříkladu jazyková výbava. „Po úplném vymření rodu lucemburského po meči jednalo se o uvedení a uznání netoliko nového panovníka, ale i nové dynastie. Albrecht ani čtrnáctiletým panováním na Moravě, ani nadějí na kralování v Čechách nedal sebou hnouti, aby se byl přiučil jazyku českému.“ Nejenže neuměl česky. Neovládal ani maďarštinu, i když byl Zikmundovým následníkem i na uherském trůně, a že by rozuměl latině, to se o něm taky nedalo říct. Což ovšem je pro politika handicap. Jinak však projevoval od svých mladých let značnou cílevědomost a pevnou vůli. V sedmi letech osiřel, a už ve čtrnácti byl prohlášen za plnoletého a ujal se vlády v rakouských zemích. Na služby jeho otce se mohl král Zikmund v minulosti spolehnout, například když hlídal ve Vídni jeho bratra Václava IV. Jeho synovi z toho kynul nejeden příslib. Ale nejenom proto.

Byla tu ještě mnohem starší smlouva (z roku 1364). Uzavřel ji Zikmundův otec Karel IV. s Habsburky. Byla to smlouva o eventuálním vzájemném dědění. Albrechtovi měl díky ní naději na získání všech lucemburských držav, protože Zikmund jako poslední muž v dynastii se nemohl dočkat mužského dědice. Za rok po svatbě ho tchán prohlásil za svého dědice, a aby si Albrecht kousek té moci užil i za jeho života, odevzdal mu prozatím alespoň Markrabství moravské. Jinak se ale Albrecht Rakouský nemusel nějak zvlášť snažit. Stačilo být jenom trpělivým a věrným Zikmundovým stínem. A to on uměl. Uměl být trpělivý a uměl čekat.

„Léta Páně 1438. ve čtvrtek po Novém roce (2. ledna) byl Albrecht, kníže rakouský a markrabí moravský, korunován na krále uherského ve Stoličném Bělehradě biskupy a arcibiskupy, urozenými pány a zemany tohoto království s velikými poctami a slávou. Potom jel do Budína, aby po-tvrdil řád a práva tohoto království.“

Kladivo kacířů

Uhři ho přijali za krále bez problémů, Češi se však k témuž nějak neměli. Ne že by jim nelíbil, o líbení nešlo. Šlo o to, jakou pověst si Albrecht vysloužil za husitských válek u nás. „Kladivo kacířů“, tak se mu u nás říkalo, i když přesněji to mělo být Kladivo na kacíře. Ze všech sousedů to byl právě on, kdo vedl nejrozhodnější boj proti té „české zpupnosti“. Proslul jako fanatik, a také nelidským zacházením se zajatými husity. Tohle zrovna doporučením pro nástup na český trůn nebylo. A ještě tu figurovala jedna jeho vlastnost, kvůli které nebyl mezi Čechy. Jak to říct jemně? Inu, nebyl zrovna oblíben. František Palacký to napsal ve svých Dějinách bez servítků:

„Co kovaný Němec sloužil Čechům za reprezentanta onoho zlého ducha, který osoboval Němcům odjakživa jakousi přednost před Slovany a v opovržení dával vše, co slovanského bylo. Vítězství husitská zjednala sice jménu českému větší v Němcích vážnost, ba strach; ale dávné antipatie nebyly jimi zmírněny, leč spíše utuženy.“

S těmi antipatiemi to bylo tenkrát velice na pováženou. Propaganda pracovala na obou stranách. Což se na straně české projevilo pamětním spisem, právě tehdy puštěným do oběhu. „Krátké sebrání kronik českých k výstraze věrným Čechům“ se to dílko jmenovalo. Nenechalo nitku suchou ani na Janu Lucemburkovi, ba ani na jeho synu Karlovi IV. „Ačkoli jest českou zemi velebil,“ říká se o Karlovi v tom letáku, „pražské město rozšiřoval, učení obecné v něm založil i jiné další věci, však všude po zemi Němce plodil. Neboť kdo byli téměř po všech královských městech v Čechách purkmistrové a konšelé? Němci. Kdo rychtáři? Němci. Kde Němcům kázali? V hlavních kostelích. Kde Čechům? Na krchovech a v domech, a to důvod jest jistý, že německým plemenem, z něhož byl jest sám pošel, mínil českou zemi osaditi a Čechy pomalu z ní vypleniti.“

Jako každá propaganda i tahleta je tendenční. Lucemburkové měli vždycky daleko blíž k Francii než k Němcům. „Měli by tedy Čechové, nemohou-li ze svého jazyka pána míti, na jiný slovanský jazyk, nebo na jiný kterýkoli pod nebem křesťanským pomysliti, ač by bohatý nebyl a jeho sobě za pána vzíti, neb jejich jazyk a jejich svobody pod králem každého jazyka, kromě německého, lépe stanou.“ V tom spisku Albrecht uveden jmenovitě nebyl. Ale každému bylo jasné, že ten spis je proti němu. Ale aby to zase nevypadalo, že proti Němcům byli naježení akorát Češi: „Čechové tehdáž nebyli jediným národem, jenž ukazoval na sobě příklad takové rozjitřenosti proti Němcům,“ tvrdí František Palacký. „Také Uhři, ačkoli přijali Albrechta bez odporu za krále, ještě krutější dali o ní důkaz, když nejen úředníky německé ze země vyháněli, ale v obecném vzbouření taky všecky s Albrechtem do Budína přišlé Němce napořád vražditi se jali.“

„Ne posledními vlastnostmi tohoto knížete byla jeho přímá, bezelstná poctivost i počestnost,“ píše o Albrechtovi historik doktor Urbánek, a dodává: „Ale tyto sympatické rysy jeho povahy jeho českým odpůrcům unikaly.“ Prý si nepotrpěl na nějakou okázalost, ale dokázal být štědrý ke svým služebníkům a laskavý k poddaným. S jeho jménem byly spojovány rozličné dobré skutky. Pro kališnickou část Čech však byl Albrecht ještě méně přijatelným panovníkem než předtím Zikmund. Což se nakonec ukázalo hned na pražském sněmu v prosinci 1437. „Ve čtvrtek po Narození Páně (26. prosince) se páni, rytíři, panoši i města jedné strany radili, koho si mají vyvolit za krále.“ V čele této „jedné strany“ stál Oldřich z Rožmberka. „Přestože měli různé názory, sešli na svatého Jana Evangelistu (27. prosince) ve veliké koleji university a jednomyslně se všichni dohodli, že chtějí za svého pána a krále přijmout knížete Albrechta Rakouského, a oznámili to zástupcům druhé strany.“ Což byla „strana“ kališníků.

Jejich hlava se jmenovala Hynce Ptáček z Pirkštejna. „Ta chtěla, aby českým králem byl polský král Kazimír. Tito páni a rytíři a s nimi i čtyřiadvacet královských měst nechtěli souhlasit s tím, aby se poddali pod německou moc, proto by to mohlo nyní i v budoucnosti přinést mnoho zlého nejen Čechům, ale všem Slovanům. Neboť se stále ukazuje, že Němci vždycky byli a nepřestávají být úhlavními nepřáteli Čechů, Poláků a všech Slovanů,“ konstatuje kronikář Starých letopisů českých. Neshody mezi oběma politickými křídly české šlechty vyvrcholily odchodem skupiny Hynce Ptáčka. Pole ovládla prorakouská strana Oldřicha z Rožmberka, která prosazovala volbu rakouského Albrechta za českého krále.

Kališníci chtějí za krále Kazimíra

Moment. Volbu? Copak český král se musel volit? Ano: musel. Podle dědické smlouvy mezi Lucemburky a Habsburky měla sice česká koruna prostě přejít z jedné dynastie do druhé, leč z právního hlediska nebyla ta věc zas tak jednoduchá. Český stát však nebyl nějaký soukromý šperk, aby si ho cizí feudálové předávali podle vlastního uvážení. Zabránit jim v tom mohlo domácí panstvo. Jeho sebevědomí i bohatství v průběhu husitských válek podstatně vzrostlo a něco takového prostě nemínilo dopustit. Už odedávna bylo zvykem, že panovník v naší zemi podléhal volbě. Nebylo to sice žádné demokratické a svobodné hlasování, spíš bychom mohli říct formální přijetí stavovským sněmem, ale svou váhu volba měla. Čeští páni stručně řečeno měli právo do obsazování trůnu mluvit, a ani v případě Albrechtově si tuto příležitost nenechali ujít. Zbývala jenom jedna maličkost. Aby se čeští páni na nějakém tom jméně vůbec shodli.

„Do Krakova byli v měsíci březnu vypraveni Jan Hertvík z Rušínova, Beneš z Mokrovous, Jan z Pernštejna i kněz Bedřich ze Strážnice, kteří byvše od polského krále Vladislava laskavě přijati, podávali koruny české ne králi samému, ale bratrovi jeho, teprve třináctiletému Kazimírovi. Vladislav uložil o tu otázku sněm království ke dni 4. května, kde velikou hlasů většinou uzavřeno bylo, aby koruna česká přijata byla pro Kazimíra, i aby vyslána byla do Čech pomoc k jejímu hájení proti Albrechtovi, zvláště z té příčiny, že by tento (co král římský, uherský a český) pospolu stal se Polsku příliš nebezpečným sousedem. Strana propolská v Čechách měla potom sněm na Mělníce a tam přijala Kazimíra za krále, i poslala k Albrechtovi, jenž na počátku měsíce června do Jihlavy přijel, Přibíka Klenovského s žádostí, aby nevstupoval do země.“

Převrat v Praze

Ještě dřív, než to, co bylo v Polsku sjednáno, mohlo vejít v platnost, uskutečnili Oldřich z Rožmberka (katolík) a Menhart z Hradce (kališník) v Praze převrat. Menhart byl tehdy nejvyšším purkrabím, funkčně tedy momentální hlavou země. Když dosadil sobě oddané konšely na Starém i Novém Městě, byla Praha na dobu dalších deseti let v jeho rukou. Asi třem desítkám staroměstských a novoměstských politiků, od kterých se daly čekat potíže při Albrechtově volbě, byl zkonfiskován majetek; pokud se jim nepodařilo uprchnout, byli uvrženi do vězení a podrobeni výslechům na mučidlech. Ihned po puči poslali Oldřich a Menhart svému rakouskému spojenci dopis. Byl to „zvací dopis“.

„V pátek po Božím těle, 13. června roku 1438. přijel do Prahy s velikým množstvím lidí a s vozy král Albrecht, zvolený urozenými pány, rytířstvem, zemany a pražskými městy. V Praze byl přijat velmi slavně: naproti mu vyšel Filibert, biskup z Coutances, s pražskými preláty a kanovníky a s pražským vysokým učením, měšťané se všemi cechy a korouhvemi i se svícemi ho pak provázeli městem až na náměstí k domu, kde se ubytoval. Potom v neděli na svatého Víta (15. června) jel tento zvolený král na Pražský hrad spolu s urozenými pány, a tam mu vyšli vstříc před Strahovskou bránu preláti a pražští kanovníci se žáky a se svátostmi. Legát mu udělil požehnání a on byl pak uveden na Hrad do chrámu svatého Víta, kde byla slavnostní mše. Pak ho zase provázeli do Prahy, a toho dne mu Pražané slíbili poslušnost a poddanství a on přitom seděl na stolici na náměstí. V neděli na svatého Petra a Pavla (29. června) byl král Albrecht na Pražském hradě korunován biskupy z Coutances, z Olomouce a Ostřihomi. Bylo přitom veliké množství knížat, vévodů, pánů, rytířů a panošů.“

Když čtyři přední páni, kteří nesli odznaky jeho vznešeného úřadu, pozdvihli královskou korunu nad Albrechtovu hlavu, zeptal se třikrát Oldřich z Rožmberka, první magnát v zemi, zda je to vůle českých pánů, aby byl Albrecht korunována zda ho budou poslouchat. Odpovědí bylo pokaždé zvučné: „Ano, rádi! Ano, rádi! Ano, rádi!“ Poobědval ve velkém paláci na Hradě a pak byl nový král, s korunou na hlavě, opět slavně provázen z Hradu do Prahy, podle zvyku a práva. „Pan Menhart z Hradce po jeho pravici nesl žezlo a pan Oldřich z Rožmberka nesl jablko s křížem. Cestou házeli lidem peníze a groše.“ Tak, a v Českém království to vypadalo, že je tady o panovníka na nějaké to desetiletí postaráno. Král Albrecht byl přece na vrcholu svých životních sil – bylo mu teprve jedenačtyřicet let. Kdo mohl tušit, že v této zemi, jakož i v dalších, které mu teď patřily, to znamená Rakousku a Uhrách, bude panovat z hlediska dějin vlastně jenom chvíli... Necelý rok a půl.

„Druhého dne po korunovaci svolal český král Albrecht všechny pány Království českého a uherského i Knížectví rakouského a Markrabství moravského, a zjednal mezi nimi a sebou jednotu, kdyby je někdo napadl nebo se jim protivil, aby se všichni proti komukoli bránili a pomáhali svými statky i životy. Dohoda byla uzavřena rychle a stvrzena pečetěmi.“ S tou smlouvou už byl nejvyšší čas, protože Albrechtova korunovace v Praze znamenala válku. S kališníky a s Poláky. Strana podobojí se opevnila v Táboře. Na pomoc jí přispěchaly polské kontingenty. „Pan Ptáček a kněz Bedřich se svými přívrženci uvedli Poláky (pana Držka a jiné) na hrady a do měst, která byla na jejich straně, a vypověděli nepřátelství králi Albrechtovi a jeho přívržencům.“

„Tehdy začali páni a zemané strany Albrechtovy shromažďovat lidi a každý přitáhl se svým vojskem k Praze, kde se utábořili a čekali na ostatní. Nejprve dorazili z plzeňského kraje, hned nato přijeli páni z Uher, také palatin, s honosným vojskem, v brnění a s koňmi v krásných postrojích a každý měl stříbrný chochol. Přitáhlo i veliké vojsko markraběte míšeňského.“ Čerstvě korunovaný český král Albrecht se pokusil Tábor, tuto proslulou pevnost husitské revoluce oblehnout. Jenom „pokusil“. Po pěti nedělích marného snažení to vzdal, i když se chvílemi zdálo, že si s Táborem poradí. „V obou táborech bylo mnoho kovových děl, více jich měl Albrecht,“ dozvídáme se od reportéra, nikoli však očitého svědka, Eneáše Silvia Piccolominiho. „Rozkázal, aby bylo vypáleno z jednoho děla, které bylo největší; když vystřelený kámen neobyčejné velikosti mimo očekávání padl do nepřátelského tábora, zabil mnoho lidí. Všude bys byl viděl ležící těla bez hlavy a také hlavy, nohy a údy bez těla plovoucí v krvi a na zemi mrtvý dobytek. Kámen totiž způsobil pohromu nejen prvním úderem, ale i tím, že se mnohokrát odrazil a dopadl na více míst. Albrecht pochopil, že město nedobude jinak vyhladověním a tak upustil od obléhání a vrátil se do Prahy.“ Opustil ležení, protože mu došla zvěst, že od severu (tedy od Polska) se blíží nové nebezpečí.

Bitva u vsi Želenice

„Když se král vrátil do Prahy, markrabí míšeňský hned z Prahy odejel. Král přikázal Jakoubkovi Bílinskému z Vřesovic, aby ho doprovodil z Čech. Když táhli k Bílině a chtěli pak do Mostu, který byl tehdy v držení míšeňských knížat, shromáždili se proti nim mladý pan Petr Holický, pan Petr Zvířetický, Václav Carda, Absolon, Svojše ze Zahrádky a další s městy Žatcem, Louny, Klatovy a asi se třemi sty Poláků na koních a téměř nekrytě vytáhli do pole a chtěli knížata porazit. Když to uviděl pan Jakoubek, vyjel k nim; pěkně s nimi mluvil a prosil je, aby nechali Němce na pokoji a raději se vrátili domů, protože on má od krále přísný rozkaz, aby cizince neopouštěl a doprovodil je a dal jim ochranu až do Míšně. Ale oni na to nic nedbali a panu Jakoubkovi nadávali. A tak od nich odejel, a když sešikoval své i knížecí houfy, táhl vpřed k Bílině. Když viděl, že tamti táhnou přímo proti němu, udeřil na ně se svou jízdou a porazil Žatecké i Lounské se všemi jejich houfy, a to u vsi Želenice, která leží mezi Mostem a Bílinou. V bitvě byli zajati pan Holický a pan Svojše a další pět set Žateckých i s jezdci, zabitých zůstalo na místě půl šesté stovky. Byli zajati také Absolon a Cecek, kteří připadli spolu s dalšími vězni panu Jakoubkovi. Ostatní zajatce odvedli do Míšně. Když se to dozvěděl král Albrecht, radoval se a přikázal zvonit v kostelích a zpívat Tebe Boha chválíme, neboť Pán Bůh to dopustil na Čechy pro jejich pýchu a lakotu. K té porážce došlo den po svatém Mauriciovi 23. září Léta Páně 1438.“

Mezitím do Slezska zamířily dvěma směry polské armády. Albrecht spěchal zakročit, ale k většímu střetnutí nakonec nedošlo. Ozbrojené houfy Poláků se zase stáhly. Celou zimu mohl Albrecht strávit v míru a bezpečí, v baště katolíků, ve slezské Vratislavi. Podařilo se mu uzavřít příměří do června 1439. „Král Albrecht se zdržel ve Vratislavi přes masopust a vystrojil tu radovánky s pannami a mladými paními, však o tom veselí Vratislavané umějí vyprávět pěkné věci. Pak zařídil své záležitosti a ještě v postu jel přes Olomouc do Rakouska. Tam pobyl nějaký čas se svou manželkou, a když ji přivedl do jiného stavu, jel do Uher, protože byl také králem uherským.“ Skutečně neradi vnikáme hlavám našeho státu takříkajíc až do postelí, ale v tomto případě je to na místě, neboť zřejmě tehdy někdy – v květnu roku 1439 – byl počat po dvou Albrechtových dcerách a jednom synkovi, který už dříve zemřel při porodu, následník trůnu. Z matčiny strany Lucemburk – Zikmundův vnuk a pravnuk Karla IV. Malý dílek jeho krve byl i přemyslovský, protože praprababička se jmenovala Eliška Přemyslovna. Tatínek si ale Ladislava, pokračovatele svého rodu a nové moci, neužil. Tatínek ho vlastně nikdy neviděl. Čtyři měsíce před jeho narozením zemřel a budoucímu králi Ladislavovi se tudíž dostalo přídomku Posthumus. Pohrobek.