296. schůzka: Černá smrt

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tanec smrti (1493) inspirovaný morovou epidemií
0:00
/
0:00

Černá smrt... Nezastíráme nikterak, že jaký název, takový obsah. V tomto rozhlasovém seriálu se však žádnou epidemií nenakazíte – leda poznáním, jak prchavá, nestálá a křehká je lidská existence. ale to přece není nic nového.

Roku 1425 bylo o žních veliké horko, takže lidé omdlévali při práci na poli. A hned potom kolem svatého Václava přišel tak veliký mor na lidi, že nestačili kopat hroby a hloubili společné šachty. Roku 1433 během obléhání Plzně tábory povstala v Čechách drahota a vzápětí hlad a mor ve všelikých krajích, zvláště pak na Plzeňsku, takže nejen obležené město, ale i obléhající vojsko znamenitě strádalo.

Kometa, která znamenala úzkost a strach

Roku 1439 objevila se na nebi kometa a ta znamenala úzkost a strach, protože nikdy nebylo slýcháno, že by pomřelo mnoho pánů jako toho roku. V tomto roce vypukl totiž po svatém Vítu v Čechách a jiných zemích veliký mor, který trval až do svatého Ondřeje. V Praze pohřbívali za den přes sto lidí. Za celé léto pomřelo na jedenapadesát tisíc lidí. V Hradci Králové zemřelo toho roku kromě jiných obyvatel sto padesát žáků zdejší školy.

Lékař s maskou při morové epidemii na rytině ze 17. století

Léta Páně 1451 byl v české zemi veliký mor. V neděli před svatou Markétou zemřela na něj i císařovna Barbora. Roku 1472 se pro mor nekonaly zkoušky na vysokém učení pražském. A následujícího roku byl v Čechách mor, který řádil mezi chudými bohatými, starými i mladými. Nastalo veliké horko, tři a půl měsíce nepršelo, lesy hořely, řeky a potoky vysychaly, urodilo se málo obilí. K velkému umírání docházelo zejména v Praze, takže zemský sněm byl přeložen do Benešova, ale i tam umírali lidé včetně některých sněmovníků.

A roku 1482 jest zaznamenán mor v Olomouci, Jihlavě a další roku po svatém Vítu po celých Čechách, obzvláště v Praze, kde zemřelo mnoho lidí - přes 30 000. Ó, kolik to bylo krásných dětí a zejména školních žáčků (těch bylo několik set), kolik pěkných panen na vdávání, mladých žen a paní, kolik jinochů a jiných lidí! Mor trval až do svatého Václava. Král Vladislav ujel před tím morem z Prahy do Plzně a tam začali umírat jeho dvořané. Hned potom ujel král z Plzně do Třebíče, kde pak byl po celou dobu moru.
Léta Páně 1496 umírá v Trutnově na dvě stě padesát lidí.

Černá smrt neboli mor

Ve středověku běžné označení takzvaného plicního moru. Provází s většími či menšími odstupy celé 15. století, ale do Evropy se černá smrt dostala už ve století čtrnáctém. Do našeho světadílu připutovala z Asie a podle střízlivého odhadu zda zahubila přes třetinu veškerého obyvatelstva, tedy asi 25 milionů. Jenom v samotné Florencii (kvůli tamnímu moru vlastně napsal Giovanni Boccaccio svůj Dekameron) zemřelo 50 000 lidí. V Neapoli bylo mrtvých ještě o 10 000 víc, stejně jako v Avignonu. Papež Klement VI. později potvrdil dokonce smrt „čtyřiceti osmi milionů osmi set třiceti šesti tisíc čtyř set osmdesáti šesti osob propadnuvších moru na celém světě,“ ale ona přesnost až na jedince je podezřelá. Pravda však je, že jenom v Českém království podlehlo černé smrti asi 800 000 lidí.

Morová epidemie. Rytina Marcantonia Raimondiho z roku 1515.

K podezřívaným původcům moru však patřili i ti, kteří na něj zemřeli. Byli to především Židé. Mělo se za to, že mor je způsoben čarováním, otravou studní, a to vedlo k tomu, že byli hledáni, pronásledováni a vražděni domnělí viníci. Přispěla k tomu i skutečnost, že Židé někde raději používali tekoucí vodu než vodu ze studní. A vysvětlení, že tak činí proto, že studně sami otrávili, bylo dostatečným důvodem k pogromům. Někde byli Židé zabíjeni jaksi preventivně. ještě než se vůbec nějaký mor objevil. Nikoho nezaráželo, že i tam, kde byli Židé už upáleni, řádil mor stejně jako jinde. A Židé, žijící často v horších hygienických podmínkách ve stěsnaných ghettech, umírali na mor stejně často, někde i ve větších počtu jako křesťané. Měšťanům a šlechticům, třebaže se kdysi zavázali Židy chránit, ovšem nevadilo, že s Židy shořely i směnky u nich uložené. (Spíše naopak.)

Někde se skrýval mor i za zápisem „zkažený žaludek“, jindy zase lékaři nebo ranhojiči označili za mor i úmrtí, o kterém dnes bezpečně víme, že o mor nešlo. Například u krále Ladislava Porobka. Ten zemřel na akutní leukémii, a ne na černou smrt. „Loimos“ – ano, určitý zmatek způsobilo tohleto řecké pojmenování moru. Někdy se totiž zaměňovalo se syfilidou neboli lues, jejíž příčinu tenkrát nikdo neznal. „Pestis“ – i tento latinský výraz pro mor se právě u kožních příznaků spojoval s „petechiemi“ (neboli počeštěně s petešemi), což byla vyrážka třeba úplně jiného původu. U krále Ladislava Pohrobka se vyrazily peteše jako následek rakoviny krve. Pro mor existovalo ještě jedno staré české slovo: „šelma“. Tahleta šelma byla opravdu krutý zabiják.

„Spis o nemocech morních, kterak se lidé času toho a před nakažením povětří chovati mají. Aby jeden každý podle své možnosti opatřiti se mohl.“ Spisek s tímto působivým názvem vyšel dvakrát knihtiskem dvakrát anonymně, třetí vydání už autora prozrazovalo: „Vydán někdy od mistra Jana Černého, lékaře výborného.“ Ale mistr Černý neboli Johannes Niger byl vskutku výborný doktor. Připomeňme si jeho Spis o nemocech morních. Ten byl ve své době (tedy v 16. století) prakticky jeden z nejúspěšnějších a nejrozšířenějších bestsellerů a u nás nejznámější kniha s protimorovým obsahem vůbec – v rozpětí 137 let vyšla v devíti či v desíti vydáních. O něco později se k jeho úsilí přidal současník, lékař Vavřinec Span ze Spanova. To byl žatecký rodák, absolvent wittemberské university, který působil dlouhá léta v Olomouci a Kroměříži. Ze všech spisů (a těch vytištěných lze počítat na třicet) čtyři věnoval moru. Dva další nebyly nikdy vydány leží a dodnes v rukopisech v rakouské národní knihovně ve Vídni. Oba autoři jsou stejnou měrou poplatní lékařského myšlení i omylům svém doby, oba však poctivě hledali možnosti, jak vysvětlit, chránit se a pomáhat proti moru. Příčinu onemocnění nacházeli v otravě vzduchu, v němž „jedovaté výpary a vodní páry tvoří morový jed.“ Všechno závisí na vlivu hvězd (on si totiž tehdejší člověk nedokázal jinak vysvětlit nečekané klimatické změny). A vodní páry, tak ty jsou obzvláště škodlivé. Tak tomu bylo roku 1554, kdy v Praze údajně tekla ve Vltavě zelená voda. Za všemi „nebeskými“ vlivy bylo ovšem tušiti „trest Boží“. Postižené tělo trpělo „otravou přebytkem vlhkosti“, což (jak zdůrazňuje mistr Jan Černý) může způsobit nestřídmost v jídle, pití a pohlavním životě.“

Příčina onemocnění se hledá i ve smutku a trudnomyslnosti

A oba autoři považovali za zvlášť ohrožené choleriky a sangviniky, „protože právě v nich převládá žlutá žluč.“ Nemoc však může být přenesena i subtilními výpary, dotekem šatů, ložního prádla mrtvých. Jak si tehdejší lékaři příčinu moru vysvětlili, to už jsme se dozvěděli, ale – jak se proti němu bránili? Různě. Některá opatření měla své opodstatnění – například karantény, neboli čtrnáctidenní izolace posádky lodí, které připluly do přístavů v Benátkách, Marseille a Dubrovníku. Účinkem se ovšem minulo spalování vonných substancí v domech a ulicích měst. Příčina onemocnění se hledala i v nadměrném smutku a trudnomyslnosti, takže byly zakázány pohřební průvody, směly jít jenom dvě osoby a smuteční oděv směly nosit jenom vdovy, omezeno bylo taky zvonění za zemřelé. Někdejší přítel a rádce Karla IV., pozdější římský papež Klement VI. vyhlásil generální odpustky všem obětem morových epidemií. Těm živým to moc nepomohlo, poněkud pochybné bylo i papežovo vysedávání v paláci mezi planoucími ohni, které mělo dle mínění jeho lékaře mor zahánět. „Předejít onemocnění lze nejlépe změnou místa pobytu, přestěhováním na místo s lepším, čistším vzduchem. Komu to okolnosti nedovolí, nechť zbaví tělo přebytku vlhkosti - a to pouštěním žilou, pro něž jsou přesné návody, nebo projímadlem – a nechť také dodržuje střídmou životosprávu. Nechť vykuřuje místnosti jalovcem, dubovým listím, pelyňkem, kadidlem myrhou, nechť dává na uhlí růže, fialky, růžovou vodu s octem či kafrem nebo s práškem, nechť čistí krev sirupem z routničky, brutnáku, vršků planého chmele, čekanky, vinného octa a tak dále. Jako nejúčinnější se jeví takzvané pilulae pestilentiales (tedy pilulky na mor), obsahující aloe. Na přání je lékárna dodá obalené zlatem. Užívají se dva až tři týdny, 2 až 3 hodiny před večeří.“

Což ani zdaleka nebylo všechno. Používalo se větrání ráno tím, že se otevřela okna k východu, večer zase k severu. V poledne měla být okna neprodyšně uzavřena, aby nevnikl dovnitř škodlivý jižní vítr. Byt měl být vzdálen od stojatých a páchnoucích vod, od hřbitovů, jatek, masných krámů, od dílen jirchářů, kožešníků, mydlářů, od hnojišť, stájí a rasoven, od míst, kde se máčí len a konopí a kde se nakládá zelí. Podlahu bylo třeba kropit octem, v němž byl svařen pelyněk, růže, pomerančová kůra, muškátový květ atakdále nebo vínem smíšeným s meruňkovou a růžovou vodou. „Je třeba se varovat shluku lidí v krčmách, lázních i v kostelích, nestýkat se, pokud je to možné s lidmi, kteří ošetřují nemocné, ale není správné opustit nemocné, jimž je třeba křesťansky pomáhat. Než člověk vyjde z domu, měl by si vzít do úst dryák. Lze jej však nahradit routou s vlašskými ořechy nebo mandlemi, a jsi-li tomu zvyklý – jako lid selský – také česnekem.“ Rovněž není k zahození vzít si do pusy kousek topinky z bílého chleba, namočené ve víně s octem, v němž byly vařeny hřebíčky, mochna lesní atak dále. (Chuť to muselo mít přímo otřesnou.) To ještě není všechno. Aby víno po namočení topinky více posilňovalo srdce a aby lépe potíralo morní jed, bylo možno v něm hasit několikrát po sobě žhavé plátky zlata. (Zlaté ruce, které to připravovaly.)

„Všechny tyto léky účinkují, jen bylo-li tělo dříve vyčištěno pouštěním žilou nebo projímadly.“ Na to byly uváděny konkrétní recepty, ale bylo možné užít i manu ve slepičí polévce nebo rebarboru ve víně. Jako zvlášť účinné je jevilo čichání k vonným věcem od ambry po hřebíček, od pálenky až po pelyněk, koriandr a kozlík. „Nesmějí se jíst pokrmy zkažené a výstředního složení, ale ani příliš horké, příliš studené, příliš mokré a příliš suché.“ (Tady se u doktora Černého ozývají čtyři kardinální vlastnosti živlů, ze kterých je složen svět vezdejší a kterým odpovídají čtyři tělesné vlhkosti: krev, hlen, žlutá žluč a zelená žluč). Najdeme tady recept na pečení zdravého chleba z pšeničné mouky, nejsou doporučovány lívance, koblihy, vdolky a buchty, nýbrž jídla z obilovin a luštěnin. Mnohem méně nás potěší doporučení, že se má jíst maso z dobytka paseného na horách, jelenímu masu byla připisována protijedová vlastnost, bylo doporučováno kůzlečí, telecí, kapouní maso, holoubata, kuřata, nikoli však maso kachní a husí. „To dělá špatnou krev.“ Lepší je maso vařené než pečené. Ryby z tekoucích vod jsou doporučovány, nikoli však z vod stojatých nebo ryby nasolené či uzené. Mléčná jídla doporučována nejsou, s výjimkou dobře uleženého sýra. Autoři Černý a Span nedoporučují čerstvé, vodnaté ovoce, velkomyslně však povolují švestky, jahody, višně, blumy a meruňky. Co se sladkostí týče, tam bychom u mistrů narazili: zásadně se mohly jíst pouze pokrmy kyselé, okyselené octem a šťávou z nezralých citrónů a hroznů; houby, no tak ty dovoleny nejsou, aniž zelí, jinak mrkev a řepa pouze v malém množství, v létě pak není vhodné jíst hořčici, řeřichu, křen a česnek - to pro vysoký stupeň horkosti.

„Pít se má jen lehké, čisté, bílé víno, mladým lidem se má ředit vodou. Vhodným nápojem je dobré pivo. Je třeba dodržovat i režim spánku v noci, krátce před poledne a po poledni. Je doporučováno čisté prádlo prané v louhu, navoněné pelyňkem, vymáchané v tekoucí vodě. Prádlo se zakuřovalo kadidlem, do šatníků s vkládaly vonné byliny, do šatů též levandule, rozmarýn, cypřiš a pomerančová kůra.“ A tělesný pohyb? Ten byl kupodivu doporučován, avšak přísně bylo varováno před uřícením, před koupáním a doporučovalo se jenom mytí obličeje odvarem ze šalvěje a pelyňku, „a aby tělo nepáchlo, doporučují se morové pilulky. Vous měl být jen stříhán, holit se smělo výhradně vlastní břitvou, nebo jen holičem, který nepřišel do styku s nemocnými.“ A opět se zdůrazňovala veselá mysl (půl zdraví), zapuzení zármutku, zlosti i nadávek, ba byly doporučovány hry v kostky, šachy a karty. Posilnit srdce měla růžová voda, lektvar z fíků, ořechů a routy. Doktor Span doporučoval i bonbony do úst podle vlastního receptu a houbičky k čichání. Na srdce by přikládán pytlík s kořením nebo obklad ze zvláštní vody, olej ze škorpióna, dryák a údajně (to doporučoval dr. Ondřej Matthioli) prý i arsenik.

K lidem s podezřením na mor odmítali chodit felčaři i bradýři. Taky zásobování domů, kde leželi nemocní anebo tam někdo umřel, se tučně vydělávalo. „Platil jako mourovatý“ – tohleto úsloví je ve skutečnosti zkomoleninou původního „platil jako morovatý“.

„Příznaky té šelmy, moru aneb černé smrti jsou: vysoká horečka, zimnice, strach, obluzení, neklid, bolest hlavy, žízeň, studený pot, zvracení, někdy dušnost, krvavé vykašlávání, smrdutý dech, červené skvrny na kůži, boule až hlízy, a také kalná moč (autor dodává:) špatně chutnající.“ Vyšetřovacích metod se v tomto případě z pochopitelných důvodů zdržíme (ne všichni máme zcela stabilní žaludek), ale o jednom léčebném zákroku se zmínit musíme. Boule a hlízy. „Ty se snaží lékař nejdříve rozehnat pitím chrastavcové vody a pilátové šťávy nebo vína s pelyňkem svařeného podle přesného pokynu, nebo roztlučenou ředkví přiloženou na chodidlo. Na bouli se přikládala náplast z cibule opečené v popeli z fíků, vlašských ořechů a holubího trusu.“ Někdy se však boule a hlízy nepodařilo potlačit. „Pak se nasadily baňky. Jakmile hlíza změkla, ranhojič ji nařízl, pak se léčilo dále jako u provalených karbunklů náplastí z fíků, pšeničné mouky a lněného semene.“

Jestli dojde ze zhojení nebo ne, tak to bylo možné předpovědět pomocí zkoušky. Doktor Černý doporučuje přiložit na bouli dryák. Jestliže uschl, bylo to zlé znamení, neuschl-li a byl-li nemocný při chuti, při síle a rozumu, nastalo uzdravení. Tedy údajně. „Jestli se tato pryskyřice nedala odtrhnout, leč s hnisem, došlo ke zhojení.“ Jinak: „Jinak musel nemocný zemřít.“

Připomínka moru zůstala přítomna v mnoha českých, moravských a slezských městech. Nikoli živá připomínka, ale vtesaná do kamene a pamětních desek. Jako houby po dešti rostly u nás morové sloupy, zejména za epidemií v době po třicetileté války. Od roku 1716 se však u nás mor neobjevil. Důvod: do určité míry to mohlo snad způsobit změněné klima, a také odolnost, kterou lidé získali; v úvahu připadá i snížená schopnost mikrobů vyvolat onemocnění. Obranyschopnosti chudého obyvatelstva mohlo pomoci pěstování brambor. Možná že se změnila čilost blech, které nákazu přenášely, a také životní podmínky krys, které ji šířily. Mohlo dojít s mutacím mikroorganismů, které jsou skutečnými původci epidemií. A svůj neočekávaný kladný podíl mohou mít dokonce salmonelly, které se naopak rozšířily. V některých zemích v zahraničí, kde děti prodělaly střevní tyfus, tak morem neonemocněly. (Místo moru obsadila od léta roku 1981 jiná nemoc. Ta už má jiné jméno, na první poslech stejně hrozivé jako mor, šelma, černá smrt. Říká se AIDS. Když se ptali objevitele jejího původce viru HIV Luca Montagniera, kde, odkud a proč se tu najednou objevil, odpověděl stručně: "To nevíme a asi nikdy vědět nebudeme." Jako by se po zvládnutí jednoho neštěstí náhle a nečekaně zase objevilo nové.)