315. schůzka: Jan Skála z Doubravky, řečený Dubravius

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Johann Balzer: Jan Skála z Doubravky (Jan Dubravius)

V tomto utěšeném dni se vám chystáme ve třístém patnáctém dílu seriálu Toulky českou minulostí vyprávět o jednom člověku s utěšeným osudem. To přídavné jméno zdůrazňujeme záměrně, neboť věru nenalézáme na své pouti, prosekávajíce se pralesem naší historie, podobných osudů přespříliš. Byl to Jan Skála z Doubravky, řečený po latinsku Ioannus Dubravius.

Byl kdysi čas, kdy král nad králi Lev
dal povolat svůj lid a všem pak nařídil,
aby šli přes hory a do odlehlých krajů,
kde šelem domov jest, po celém království
a aby sdělili nejdříve vladařům,
pak následníkům též a lidu prostému,
že s králem sejdou se a budou držet sněm.
Tehdy se velký lev stal pánem nade vším,
co dříve stávalo pod vládou Orlice,
a proto přikázal, ať pozvou poslové
jak celý ptáků sbor, tak samu královnu.
Tak všichni sešli se, ptáci a také zvěř,
a kladli otázku, proč konat nový sněm,
když každý přece ví, že všude trvá mír
a ani království že nyní nehrozí
odvážný Turek či Moschus a Tataři,
nebo snad spiknutí, jež strojí proti Lvu
zákeřný nepřítel. Tu v síních paláce
hledali důvody, jaký smysl má sněm,
různými způsoby. Vtom král Lev přichází
v průvodu věrných svých strážců a vznešený
jak tváří, tak rameny, tak srstí žlutavou
a také ohonem. Jakmile usedl,
zahájil jednání laskavým proslovem,
a jak se uvádí, pronesl tuto řeč:
Vítám zde družinu vždy věrnou králům svým,
jež hbitě přichází dle mého příkazu.
To v srdci hřeje mne a stále bude hřát,
že jste mne poslechli a přišli právě včas.

Lví proslov byl poněkud delší, ale my si jej odpustíme. Je totiž na čase, abychom se věnovali nikoli dílu, nýbrž autorovi. Jeho jméno jsme už nadřekli. Jde o Jana Skálu původem z Doubravky, řečeného pak latinsky Dubravius. Pravděpodobně se narodil roku 1486, o něco blíže jsme jménu jeho rodiště; byla jím Plzeň. Plzeňská rodina Skálů patřila k zámožnější měšťanské menšině. Byla to katolická rodina, a proto když chtěl Jan studovat, tak si namísto do Prahy namířil přes Vídeň do ciziny, přičemž se oba vydali na nic menšího než na slavnou universitu padovskou a hned poté na neméně věhlasné učení boloňské, kde Jan dosáhl hodnosti doktora církevního práva. V Itálii však nezůstali, ale hned následujícího roku se vrátili domů, do Plzně, ale tam Jan Skála nepobyl dlouho, protože se stal členem humanistické družiny Stanislava Thurza, a protože dotyčný byl olomouckým biskupem, stalo se město Olomouc pro Jana Skálu městem osudovým.

Teď buďte pozorni a já vám oznámím,
jaký jsem důvod měl, abych vás povolal.
Věřím, že není zde, kdo by snad nevěděl,
že těžký je to čas, kdy krutá otce smrt
mi náhle přinesla břemeno
v době, kdy jsem tak mlád a málo připraven
podstoupit úkoly, jež vláda přináší.
Já jsem se totiž stal pánem a králem všech.
Nechci však, abyste snad o mně soudili,
že jsem tak nemoudrý, abych jen původ svůj
měl za zdroj hodnosti, jíž se mi dostává,
a na něm založil svou správu království.
Jen podle rodu nechci být králem zván.
Vždyť titul královský spočívá především
v schopnosti vladaře, který zná umění
vládnout a dobře žít. Proto mi ukažte
příklady života i ctnosti královské
a cestu, po které je třeba k slávě jít.
Jistě si přejete, aby váš mladý král
měl jen ty vlastnosti, které mu vštípíte.
A nyní všichni vy, kteří jste přítomni,
hovořte bez zmatku v takovém pořadí,
jak právě stojíte.

Biskup Jan Skála z Doubravky

Načež se jeden savec po druhém a jeden pták rovněž po druhém rozpovídal a dával svému mladému králi jednu dobrou radu za druhou. Pozorní posluchači zajisté poznali v mladém králi všech zvířat jeho českého a uherského kolegu Ludvíka, kterému též „krutá otcova smrt přinesla břemeno v době, kdy byl málo připraven vládnout.“ Zhruba jedenatřicetiletý Dubravius věnoval jedenáctiletému králi Ludvíkovi svou Theriobulii neboli Radu zvířat jako zvláštní dárek při jeho nástupnické návštěvě v Praze trůn, kde byla na českou královnu korunována jeho manželka. Na oplátku ho Ludvík pasoval na rytíře, i když pak trvalo celých pět let, než byl oficiálně přijat mezi české rytíře. Nejenom v našich dobách to na úřadech trvá tak strašně dlouho... Rukopis se nedochoval, do dnešních dnů však zůstal jeho prvotisk. Postaral se o něj Dubraviův synovec Linhart Jílek.

„Když jsem si v tom parném létě 1519. pro zábavu zajel na Moravu, bydlel jsem u svého strýce Jana Dubravia, kde se mi dostalo do rukou libellum, kterou strýc napsal. Velmi mne pobavila, protože bylo zjevné, že obsahuje rady, které se hodí nejen králům a knížatům, ale i těm, kdo nejsou účastni na správě státu. Požádal jsem tedy svého strýce velmi snažně, aby mi dovolil knihu opsat. Svolil s tou podmínkou, že ji podržím jen u sebe. I když jsem zvyklý v jiných věcech jeho rozkazů ochotně poslouchat, v tomto případě jsem se nemohl zdržet toho, abych knížku nezveřejnil.“ Musel synovec strejčka dlouho přemlouvat, aby mohl jeho dílko publikovat? I kdeže. Autorovi na otištění velmi záleželo. I když to ne každý a vždy dává najevo.

Jistě víš, Lve, že jsem jen Osel, který je
hloupý a neschopný k řešení velikých
a vážných otázek, který se nehodí
tak jako jeho rod do rady královské,
i když se častěji i toto přihodí.
Tak došlo k tomu, že já Osel zasedám
dnes v radě dokonce s předními v království.
Je tedy případné, když mne teď vyslechneš.
V době, kdy osudem byl rozdělován los
pro všechna zvířata, žijící v přírodě,
bylo mi určeno přenášet břemena.
A proto jsem, jak víš, mnohem víc ubohý
než jiná zvířata, neboť já jediný
nemívám nikdy klid. Nicméně nosívám
sedlo i s nosičem a všechna břemena
vždy s myslí poklidnou, protože dobře vím,
že trpělivostí se velké těžkosti
mohou stát lehčími. Ty také budeš žít
lépe a poneseš bez velkých nesnází
břímě svých úkolů, když si i v nesnázích
uchováš v mysli klid a pravou statečnost,
nedáš se odradit žádnými těžkostmi
a ani obavou o vlastní bezpečí
od péče o prospěch ve věcech veřejných.
My, osli, nejdeme po špatné cestě
a z té cesty sejdeme, na níž se někdo již
ocitl v propasti. Ty dojdeš štěstí též,
když se včas poučíš u cizího neštěstí.

Moudré naučení. Nejproslulejším členem družiny olomouckého biskupa Stanislava Thurza byl Augustinus Käsenbrot zvaný Augustýn Olomoucký. Jak víme z jeho korespondence, uměl velmi dobře česky, ale v této řeči nic nenapsal. Latina byla zkrátka latina... Z dalších postav katolické humanistické společnosti v Olomouci nesmíme zapomenout na filosofa Jana Šlechtu ze Všehrd. Patřil k ní i brněnský a později olomoucký kanovník Jan Zvolský. Ladislav z Boskovic, nejvyšší komorník Markrabství moravského, ten sice nic nenapsal, zato vlastnil na svém zámku v moravské Třebové bohatou knihovnu. Ještě bychom mohli jmenovat několik dalších literátů, většinou to byli Češi, ale protože propadli humanistickému kouzlení, upravili si podobně Dubravius svoje příjmení pěkně po latinsku – jako třeba Piscicullus, Letavallinus, Clementianus.

Kariéra Jana Skály z Doubravky

A jaká byla kariéra našeho Jana Skály z Doubravky? Ten se stal v Olomouci nejprve správcem biskupské kanceláře, brzy nato nastoupil místo osobního biskupova tajemníka, z jeho milosti byl zvolen olomouckým kanovníkem. Zřejmě byl u Jeho Důstojnosti dobře zapsán... Těšil se Thurzově veliké přízni, takže postupoval rychle u jeho dvora. Prakticky každý rok ho čekalo nějaké povýšení. Asi v 27 letech byl jmenován arcijáhnem olomoucké kapituly, brzy na to i proboštem v Kroměříži a Olbramkostele. Ve funkci biskupského sekretáře prosazoval usnesení biskupského synodu, kterým byla potvrzena tvrdá opatření proti sektě valdenských a proti českým bratřím a luteránům. Jedna věc však bylo usnesení, druhá věc byla skutečnost. Tato věta platí v lecčems dodnes. Však on to Dubravius dobře věděl:

Dobře si vzpomínám, že byly početné
návrhy zákonů, aby se nesměli
scházet ti, kteří jsou jen málo křesťany
a takto ukázat nepevným ve víře
kacířské učení, byly však netečně
nechány osudu. Stejně je tomu dnes
ke škodě mravnosti. Jako se rodívá
víc mušek v teplém dnu letního období,
tak zvůle současná jen dále zmnožila
dav těchto kacířů. A proto česká zem
umírá v dnešní čas na novou chorobu.

Maxmilián I. Habsburský

Náš Skála-Doubravka se začal zúčastňovat stále většího počtu tajných schůzek. Někdy to byly přímo summity na nejvyšší úrovni. Například v Kroměříži roku 1509 byl u toho, když tady spolu důvěrně jednal olomoucký biskup s českým a uherským králem Vladislavem. Probírali spolu korunovaci malého Ludvíčka českou korunou, což si vzal na starost právě Stanislav Thurzo. Za pár let si udělal biskup výlet na moravsko-rakouskou hranici, kde přivítali polského krále Zikmunda, který právě ve Vídni upekl s císařem Maxmiliánem sňatek jeho vnoučat s Vladislavovými dětmi Ludvíkem a Annou. Dubravius si tehdy získal přízeň polského panovníka svou neobyčejnou výřečností, což mu vyneslo záhy na to přední místo v polské delegaci do Itálie. I na této cestě šlo o sňatek. Tentokrát se zachtělo ženění samotnému králi Zikmundovi, který již tehdy měl u svého jména přívlastek „Starý“. Kolikpak let měl onen ušlechtilý stařec? Inu, už dost. Jedenapadesát. To si tedy troufal. Dubravius mu to plně schvaloval, jak to ostatně v Radě zvířat lvímu králi vyštěbetal Datel:

Je třeba pečovat, by se zaskvěla
a ve všem zářila králova velikost.
To bylo vidět, když král Zikmund uzavřel
svůj sňatek nedávno: výzdobou ze zlata
zazářil palác i svatební komnata,
křesla a lůžko též. Ač zlato chybělo
v přístupných jídelnách, byly přec zdobeny
vzácnými závěsy, které by nikdo z nás,
pokud má dobrý vkus, nesměnil za zlato.
Dále tam také stál stůl, kde se kupily
nádherné poháry. Bylo zde jistě víc
než šest set pohárů různého vzezření,
váhy a podoby: číše a poháry
se dvěma držadly, láhve a kalichy,
džbány a měsidla i mísy ze stříbra
a zlata těžkého s povrchem nádherně
zdobeným rytinou. Též bylo důstojné
to, že se sloužící svým vzhledem hodili
pro sídlo vladaře. Neboť ti sluhové,
kteří šli před hosty ve velkém zástupu,
ale i takoví, kteří tu nosili
číše a pokrmy, beze všech výjimek
se skvěli nádherou halží a řetězů
ze zlata, oděvem z jemného hedvábí
zlata a purpuru a hermelínu též.

Kupodivu, kolik si toho takový pták jako datel ze svatební hostiny zapamatoval... Co by si to nezapamatoval, když si o té slavné svatbě dělal vážený host z Moravy Jan Dubravius pečlivé poznámky... Ani Jan Dubravius, ani jeho nadřízený Stanislav Thurzo nikdy nic česky nenapsali. Oba však češtinu určitě ovládali. Tato řeč byla diplomatickým jazykem v Uhrách i v Polsku. Oba stáli i u překladu manských práv lenního soudu. Ta představovala v podstatě tzv. „švábské zrcadlo“, který pomohl Dubraviovi při psaní Rady zvířat. Jakpak byl na tom ten čiperný moravský politik a církevní hodnostář co se majetku týká? Čím dál tím líp. Tak kupříkladu získal hrad a městečko Břeclav se Starou Břeclaví k trvalému užívání, a v témže roce přibral i lenní statek Blansko za jistou sumu peněz. 1800 zlatých uherských. Slušná sumička. Svoje vlastnictví ještě trochu zaoblil o městečko Blansko a příslušné vesnice a také pusté hradiště Blansko. Marně se však domáhal toho, aby mu patřil taky blanenský les. S tím hájkem nepochodil, zato se mu podařilo vybudovat jeden rybník a další opravit. Přitom ještě stačil vyzpovídat jistého starce, kterému dosvědčovali tři jeho vrstevníci, jak před padesáti lety bylo do základů staré hráze kladeno dřevěné potrubí. Pěkný detail... I když mi nedochází, jaký má význam. Značný. Protože Jan Dubravius se stal skutečným zakladatelem nauky o tom, kterak se stavějí rybníky.

Zakladatel nauky o stavbě rybníků

„Vzpomínám své návštěvy ve Slezsku, při níž jsem potkal jistého šlechtice obutého v holínky, jak mají ve zvyku rybáři, a ten se mi svěřil, že se pranic nestydí za to, že loví ryby – kapry a štiky. Již kdysi dávno Uhři předčili v rybářství i Čechy, ale tomu tak v přítomnosti již dávno není. Ale ještě král Matyáš blahé paměti ukázal své manželce, portugalské princezně Beatrici, šedesát vyz. A musím poznamenat, že Jan Bohatý z Pernštejna, největší šlechtic své doby, vytěžil za pouhý rok ze svých rybníků více než třicet milionů moravských zlatých; jeho otec Vilém z Pernštejna se kdysi zmínil, že nejvýnosnější statek je ten, na němž je hodně rybníků s hemžícími se rybami.“

Za nejvýznamnější rybu, chovanou v našich zemích, považoval biskup Dubravius... kapra, to dá rozum. Nedá. Byla to podle něj štika. No tak teda štika. Ale nezazněla čirou náhodou u jména Dubravius biskupská hodnost? Ne. Ale já jsem cosi zaslechl... Nezaznělo to „čirou náhodou“. V době, kdy Jan Dubravius psal svoje – De piscinis neboli O rybách, tak sice ještě olomouckým biskupem nebyl, ale za krátkou dobu nato ano. Nezískal tento úřad na první pokus, ale díky diplomatickým Dubraviovým kvalitám se to podařilo. Byl zvolen jednomyslně, a když získal potřebná kněžská svěcení, nic nestálo v cestě, aby se stal Thurzovým nástupcem.

De piscinis neboli O rybách

„Štiku můžeme klidně srovnat s lidskou povahou, pokud jde o její přirozené vlastnosti. Povahově je shodná se čtyřnohým vlkem, je stejně jako on nenasytná, dravá, zločinná, neboť napadá z hladu i vlastní rod a chystá záhubu pro mladé ryby. Vzpomínám na jednu zajímavou příhodu, které jsem byl spolu s důstojným Stanislavem Thurzem, olomouckým biskupem svědkem u jednoho rybníka v Kroměříži. Na břehu rybníka se tu skrývala žába, a ta plovoucí štiku pozorovala. Když se objevila poblíž míst, kde se nacházela žába, skočila na ni neslyšně, a hned jí ovinula svoje nohy kolem její hlavičky a útočila na její oči svýma nohama tak silně, že byla záhy oslepena a takto poražena, načež se obě ponořily do vody; když všechny pokusy štiky osvobodit se z objetí slabší žáby vyzněly nadarmo, štika měla oči úplně rozdrásány od žáby. Brzy po ponoření do vody objevila se znovu žába nad hladinou a s radostí se uchýlila do svého původního paláce. Rybáři přivolaní pak biskupem Thurzem vytáhli z vody naprosto slepou štiku.“

Věřte nevěřte... Četné další informace jeho díla však platí dodneška. V první knize shrnuje všechny druhy rybníků. Přesvědčuje čtenáře o ušlechtilosti rybníkářství, popisuje obval hráze, popisuje obvodovou strouhu, splav a výtok. Uvádí dřeviny, které se hodí nejlíp pro rybniční taras. „Jedle má být při kladení do základů hráze sloupána. My sami jsme byli svědky při obnovování hráze rybníka u Blanska, která byla od základu úplně zkažena. Přímo před našima očima byla vykopána jedlová roura s tak čerstvým lýkem a dřevem, jakoby nebyla vůbec v zemi. V zástupu pozorovatelů při této práci se vyskytl jistý stařec z blízkého mlýna, který nám sdělil, že tuhle rouru on sám vlastníma rukama pomáhal před padesáti lety zakopávat. I olše je ve vodě velmi trvanlivá, též borovice, vlašský ořech a jalovec.“

V druhé knize najdeme informace o spodině, taky o jeho poloze a stavbě, o spádu vody a o přístrojích, které se hodí k vyměřování, dále o měření hrází, jeho zakládání a výstavbě, a autor nezapomíná ani na odměnu za práci. „Při stavbě rybníků nutno dodržovat náležitou poměrnost, tedy symetrii. Tuto symetrii však ti, kteří se dnes zabývají vyměřováním rybníků, chtějí zachovat v tajnosti a nemluvit o ní; zajisté proto, aby se k nim prostí rybníkáři uchylovali pro radu jako k věštírně. Takoví lidé nám však musejí odpustit, jestliže my pro všechny zveřejňujeme zásady těch, kdo stavějí rybníky podle souměrnosti. Správně je postaven jen ten rybník, kterému bylo vybráno místo přiměřené povahy, zejména s patřičně vhodnou spodinou. Pro kapří rybníky se nejlépe hodí mastná půda, spíše vlhká podložka než suchá, spíše sypká než těžká. Je známo, že se kapři živí hlinitou potravou, takže doporučujeme, aby stavitelé rybníků dobře znali místo, v němž se rybník bude budovat, aby je obhlédli ze všech stran a aby zaručeně poblíž stavby byla též pramenitá voda.“ Dubravius dále vypočítává, kolik ryb se má do rybníka nasadit a proč si má každý dobrý hospodář založit vlastní líheň kaprů.

Třetí kniha popisuje tření kaprů a štik i roční dobu, kdy se tak děje, jakož i okolnosti, za jakých je nejvhodnější nasadit do rybníků štiky. „Nemůžeme brát vážně tvrzení jistého rytíře, který vyprávěl o pramenech vod nikoli podle zásad vodáků, ale dle Starého zákona. Rybník má být hotov co do hráze, obvalu, vody i ryb. Voda se vede do rybníků z řek, ze studánek a z jezer, které jsou uloženy výše než rybník, aby voda z nich stékala po svahu. Rybník se napouští zpočátku nikoli rychle, nýbrž poznenáhlu, s přestávkami, aby se lépe usazovala. Vzpomínáme si také, jak jsme zřídili na svém statku u Blanska sádku z nedávno poražených stromů, aby do ní byly uloženy ryby pro dlouhodobou jejich spotřebu. Upřímně litujeme, že jsme přišli o hodně kaprů ze zkažené vody, neboť šafář dal kapry do nevymočené sádky.“

A máme tu čtvrtou knihu a v ní popis práce porybného. Autor si všímá, oč má pečovat zjara a oč v létě, na podzim a v zimě. „Má se starat o vše, co patří k vodě a k rybám. Má především dbát, aby příval neprotrhl hráz, aby voda nehnila a nevytvářela usazeniny a aby dlouho nestála. Porybný má obcházet rybníky a starat se též o jejich obnovování, dbát, aby ptáci, dobytek ani lidé nepůsobili na rybnících škodu. Největšími škůdci rybníků i ryb se mohou stát prasata, krávy, koně a též menší domácí zvířata. Zjara má porybný upravit hráze rybníků, ucpat místa, která jsou děravá a řádně hráz pročistit; má chodit kolem rybníků ve den i v noci, zejména, když se blíží deštivé jaro, je třeba otevřít dokonale stavidla. V létě potřebují kapři klid a pokoj, neboť rostou a sílí - připomínáme výrok Pliniův, že ryby se radují a živí z mírných dešťů. Na podzim se porybný stará o přípravu lovu divokých kachen a hus, slétajících se k rybníkům. Před začátkem zimy se vypustí trochu voda, aby vyschly okraje a přečkaly sníh a mrazy. V zimě pak si musí porybný všímat ledu, aby svou mohutností a tvrdostí nezadusil ryby, neboť ty často pod ledem ztrácejí možnost volného dýchání. Někdy je důležité, aby byla do rybníků přenesena nová voda, která by vytlačila starou, neboť ochablí kapři často zbytečně umírají.“ Kromě toho hodnotí autor kapří potravu, píše o hubení rákosu na rybnících, a utrousí pár poznámek o nemocech kaprů. „Pokud jde o jakost ryb v zemích Koruny české, jsou na prvém místě ryby v Čechách, na druhém místě z Moravy a na třetím ve Slezsku. Sladká voda kapry lépe uživí než hořká a vlažná lépe než studená; nejlepší ryby pocházejí ze slunných míst bohatých na mělčiny chráněné před větry; rozmanitost plůdku způsobuje výskytu tučnějších a hubenějších ryb. Lov ryb je nejvýhodnější vždy po dvou letech, neboť během jednoho léta kapří plůdek plně nevyroste.“

Pátá kniha je závěrečná. Autor ji věnoval výlovu rybníka a nářadí, které je k tomu zapotřebí, všímá si lovu štik a kaprů, vykládá, jak a kde se mají zakládat sádky a proč mají být blízko rybníků. Zajisté důležité jsou rady, jak lovit tučné a jak hubenější kapry, uvažuje taky, jestli je správné lovit ryby, když voda zamrzne. „Tak se loví ryby na řece Pádu a na Dunaji. Je nutno prosekat led do čtverce u připraveného loviště a pak se odstraní. Král Ferdinand jednou pozval všechny stavy do Znojma a my jsme byli pověřeni, abychom svolali dělníky se sekyrami, kteří by prosekali led za účelem výlovu; musely však být použity pily, protože led byl velmi tlustý a nakonec se ryby nachytaly do sítí, když uslyšely koňská kopyta a hluk obručí na kolech vozů.“ Spisovatel této odborné literatury odpovídá i na otázku, jak se kapři prodávají, a hodnotí vzestup ceny kaprů na trzích, ačkoli nestále přibývaly nové a nové rybníky.

On byl vlastně Jan Dubravius takový... biskup-rybníkář. Ale také biskup-básník a biskup-právník, a ještě diplomat, jakož i historik, který sepsal Třicet tři knihy historie Království českého. Také to však byl politik, a to politik tolerantní, který si dopisoval s pražskou konsistoří podobojí, i když sám byl katolík, a když povstání českých stavů proti Ferdinandů dopadlo špatně, tak to byl on, kdo se přimlouval za odbojné stavy i za uvězněné české bratry a za jejich biskupa Jana Augustu. A proslul i jako ekonom, který zaváděl hospodářské novoty, zejména v rybníkářství. Byl oblíbený u všech mocných, se kterými se setkal a které svou osobností okouzlil – od králů Vladislava, Matyáše, Ludvíka, Zikmunda, Karla VI. i Ferdinanda přes biskupa Thurza až k pánům z Boskovic nebo Ludanic. 9. září 1553 byl v Kroměříži raněn mrtvicí a téhož dne milosrdně zemřel. Jeho 67letý život byl na svém konci. O takovém životě lze říct to, co jsme předeslali už na začátku – že byl utěšený.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?