314. schůzka: O tom jednom schylování a úchvatech

Nějaké to špatné znamení se v Evropě ukazovalo v jednom kuse. Tu to byl nůž v útrobách, onde kometa na obloze, popřípadě ryba s lidskou hlavou na způsob mouřenína, a všechna tato a ještě další znamení nevěštila nic dobrého. Stěží mohla něco jiného věštit, když se nějaká ta válka vyskytovala prakticky nepřetržitě. V době pro naše vyprávění právě aktuální to byla zrovna válka šmalkaldská. Habsburkové si totiž smlouvami zajistili mír s Francií a s Tureckem. Nikoli snad proto, aby byl mír, nýbrž aby se mohla uskutečnit jedna dobře naplánovaná válka.

Šmalkaldská válka

r_2100x1400_dvojka.png

Již podruhé tu to podivné přídavné jméno padlo. Šmalkaldská. Po jakém Šmalkaldu dostala jméno? Po Šmalkadském spolku. To bylo sdružení, které sjednocovalo německá knížata a některá říšská města. Jejich společným jmenovatele bylo přestoupení k protestantismu Jméno dostal ten spolek po po městě Schmalkalden u Durynského lesa. Právě tam byla uzavřena luteránská dohoda proti panu císaři, což se témuž hrubě nelíbilo. A když už se mu to tak moc nelíbilo, tak se rozhodl, že s těmi šmalkaldskými něco udělá. Ta otázka se přímo vnucuje: Co? Že s nimi zamete. Říkal si Karel. Říkali si oba i s bratrem Ferdinandem. Jakože že Habsburkové v té Evropě udělají pořádek, takový po habsbursku.

„Před bouří všecky strany sbíraly své síly,“ popisuje tu předbouřkovou situaci francouzský historik a vynikající znalec českých dějin, profesor Ernest Denis. „Karel V. stárnul a nemohl tudíž déle odkládat úlohu, které se vyhýbal posud, totiž pokořit odbojníky. Pokud protestanté nejsou přemoženi, všechen jeho úspěch vydán jest náhodě. Porážkou jejich Habsburkové se zmocní světa.“

Začátkem léta roku 1546 se císařsko-královští sourozenci sešli v Řezně. Probrali všechno možné, ale hlavně podrobnosti společného postupu proti Lutherovým přívržencům. V té době zasedl v Českém království zemský sněm. Ten měl podle králova očekávání schválit mimořádnou válečnou berni. Leč neschválil. Ferdinand byl za hranicemi a naši domácí páni se postarali o to, aby jednání o takové veskrze nepříjemné věci, aby ta jednání ztroskotala ještě dřív, než pořádně začala. „Právě v té době naskytla se vhodná příležitost, kdy stavové čeští mohli dobýt svobody náboženské a pomstít se Ferdinandovi za jeho úchvaty.“ Úchvaty měly čeští pánové Ferdinandovi velmi za zlé. „Zda se tedy svobody oné nechopit? Zda nečinnost není rozhodnutím nejnebezpečnějším? Jestliže katolíci zvítězí v Německu, jaký osud hrozí Čechům?“

Vojsko se vrací domů

Mezitím se události začaly hrnout jako lavina do horského údolí. Na podzim toho 46. roku potřeboval Ferdinand uskutečnit podpůrnou vojenskou akci z Čech do Saska. Povolal proto hotovost ke Kadani a pokoušel se ji přimět, aby se vydala do pole. Většina oddílů však odmítla. Zbytek vojska sice zůstal poslušen, ale v Sasku toho moc nepořídil – vlastně operoval jenom v oblasti tamějších českých lén. Žádné nepřátelské posádky se tam logicky nevyskytovaly, takže s obsazením nebyl problém. Ostatně – jakmile se v kalendáři objevilo magické datum 11. listopadu, ohlásili Češi „padla“. Vojsko se Ferdinandovi doslova rozložilo pod rukama. Všichni ti původním povoláním sedláci a měšťané, narukovaní do stavovských oddílů, využili to, nač měli právo, sbalili se a hajdy domů. Co taky v zimě? Přece nebudou nedejbože bojovat? Mimo sezónu?

r_2100x1400_dvojka.png

„Vojáci byli přemlouváni od emisarů protestantských: Ferdinand neohrožuje Sasko, nýbrž Čechy; zda Čechové vlastníma rukama zahubí svobody své vlasti? Některé voje ani nechtěly opustit Kadaň; jiné zase odpíraly překročit hranici. Vzhledem k této obecné neochotě král konečně toto neužitečné vojsko rozpustil.“ Což jsou poněkud silná slova, protože – jak jsme si už řekli – ono už nebylo prakticky co rozpouštět. „Nikdo z Čechů už nechtěl táhnout proti kurfiřtovi saskému,“ který byl vůdcem šmalkaldského spolku, „proti tomu kurfiřtovi, který s poddanými svými pod obojí způsobou přijímal a tudíž s Čechy v náboženství nemálo se srovnával a toho učení obhajoval.“ To napsal Sixt z Ottersdorfu – navzdory svému cize znějícímu jménu i příjmení Čech, pražský měšťan, dokonce kancléř Starého Města pražského, vzděláním právník. Ostatně – napsal nám toho víc:

„Ti, kteří na ouřadě konšelském jsou, v ničem jiné sousedy nepředčí, než samým toliko ouřadem, a podle toho, že jim možno není sobě rovným rozkazovati, aby kdo na vojnu táhl; neboť prý by jim mi každý odpověděti mohl, že nepotáhne, ano na ně mohl by podati, aby ten, kdož tak rozkazuje, sám tak učinil a na vojnu táhl.“ Ono se prostě Čechům do té vojny nechtělo. Nikterak se jim nedivíme. Ferdinand však na ně vyzrál. Vydal v lednu mandát. V tom lednu svolával Ferdinand českou vojenskou hotovost znovu. Byl v tísni, spěchal, nemohl riskovat prodlení. Nečekal proto na povolení zemského sněmu a vydal rozkaz k mobilizaci sám. Formou královského mandátu. Aby tento krok jinak protiústavní ospravedlnil, kryl manévr záminkou, že vojsko saského kurfiřta vtrhlo na území české koruny, do Lužice. Sasové do Lužice skutečně vtrhli. Ferdinand však velkoryse přehlédl jednu věc. Vůbec se neobtěžoval svoláním zemského sněmu, a ten v tomto případě svolat prostě musel, protože pouze a jenom zemský sněm mohl vyslovit souhlas s užitím domácího vojska. Mimořádnou pravomoc osobně disponovat brannými silami země přiznával zákon králi jen pro situace krajní nouze, pro čas kritického ohrožení země, a to pouze do 11. listopadu, tedy do svatého Martina. Po tomto datu nesměla být zemská hotovost už v poli.

Ferdinandova snaha nerespektovat zemské zvyklosti se proměnila v něco jako... No ano: referendum. V něm dali čeští politikové najevo jednoznačně, co si o praktikách svého krále myslí. Ferdinandův krok si vyložili jako do nebe volající nezákonnost. Mezi námi: v Praze už dávno měli té Habsburkovy arogance plné zuby. Takže teď džbánek s českou trpělivostí přetekl. Doslova se přelil. Na shromaždiště zemské hotovosti u Litoměřic dorazila jenom hrstka vojáků, zato sem přicestoval celý zástup zemských předáků. Ti projevili náramný zájem všechny ty události posledních týdnů s panovníkem jaksepatří projednat. Se svým jednoznačným záměrem se ani moc netajili.

Zahájení revoluce

„V zemi vření vzmáhalo se víc a více. Pověsti kolovaly nejpříšernější; žoldnéři táhnoucí královstvím svými výhrůžkami šířili nepokoj: po kacířích a buřičích německých dojde prý na Čechy, za krátký čas se pobrodí v krvi českého národa, zadarmo budou mít v Čechách jeho domy, ženy a dcery.“ Autorem tohoto svědectví je opět Sixt z Ottersdorfu. Na tyto hrozby měšťané odpověděli skutky: „Kdybychom bez obecného sněmovního snesení tomuto mandátu své povolení dali a podle něho se zachovali, již svobody netoliko naše, ale i všeho tohoto království by klesly, a sněmové obecní starobylí zahynouti by musily, a my všickni obyvatelé tohoto království ze všech tří stavů horší bychom byli než sedláci, kterýchžto jejich pán mimo vyměřenou věc k ničemu nepotahuje a potahovat nemůže a ani podle spravedlnosti nemá.“ Jak na to reagoval Ferdinand? Chytře. Udeřil na strunku letitého záští proti Německu. „Předešle, když do království jacísi vpádové od Němců se dály a oni nejmenší ves neb městečko sebrali, tu předkové vaši hned vzhůru byli a všickni toho bránili; neb o Češích to slyšáno, že se jich všickni co čertů báli. Ale vás se již žádný nebojí, neboť vy co baby bojíte se těch, jichžto není se co báti, a majíce vy předními býti, doma zůstáváte. Jaká vaše poctivost bude, když byste nejprve pána svého a potom jiné v tom opustili, toho zdravě u sebe považte!“ Živě si dokážu představit, že podobným výrazivem hecuje český trenér své svěřence před důležitým zápasem na mistrovství světa. Jenomže Ferdinand nebyl hokejový trenér, a to, co se hrálo ve středu Evropy, rozhodně nebyl šampionát. Ferdinandovo hecování však české uši neslyšely, a tak mu nezbylo nic jiného, než platnost svého problematického mandátu odvolat. To skutečně udělal, ale okamžitě se snažil svolat zemskou hotovost jenom na základě vlastního rozhodnutí. Nevyhrál nikdo, takže – kompromis. Tažení po Ferdinandově boku se účastnilo několik žoldnéřských sborů společně s vojskem malé části šlechty a tří měst – Plzně, Českých Budějovic a Ústí nad Labem. Zároveň však Ferdinand oficiálně uznal jakoukoli pomoc ze strany stavů za dobrovolnou akci jednotlivců.

„Ve skutečnosti byla už zahájena revoluce. Ferdinand nepřeháněl, když o něco později vytýkal stavům, že se chovaly jako by Království české bez krále bylo a jim k spravování a k vladařství náleželo. Osoby, které chtěly mírnit hnutí, brzo byly zatlačeny. Hanopisy byly stále prudší, shromáždění bouřlivější, řečníci smělejší. Bouře se posílila příchodem pánů, kteří vracejíce se od Litoměřic byli ještě velice rozníceni částečným svým úspěchem nad králem.“

Zkrátka, jak už jsme tu pověděli na začátku: schylovalo se nám to, schylovalo. Brzy přijdou úchvaty. U Litoměřic se upekl ještě mezi Čechy a Ferdinandem kompromis. V Praze to bylo něco dočista jiného. V únoru tady zástupci Starého a Nového Města uzavřeli obranný spolek proti králi. Brzy se k němu připojili i někteří šlechtici, kteří se hlásili k pronásledované jednotě bratrské. To si ovšem nemohl Ferdinand nechat líbit...Taky si to líbit nenechal. V jeho očích to byl jednoznačný akt – vzpoury. Pražané se rozpomněli na všechny křivdy skutečné, kterých se panovník na nich dopustil. Tak například českobratrští šlechtici zdůrazňovali, jak byli persekvováni, když se panovník odvážil vůči jednotě a konfesi bratří. A výsledek toho všeho: Ne! Dost bylo poslušnosti! Nyní přišla chvíle, kdy Habsburk stojí před vojenskou porážkou, a diktovat budeme my! On stál Ferdinand před nějakou porážkou? Skoro. Habsburk totiž měl teď na svém krku jeden malér za druhým. Jako by nestačili ti vzpurní Češi. Saský kurfiřt porazil v bitvě u Rochlice císařova braniborského spojence. Jeho vojsko vzápětí vstoupilo na české území a obsadilo Jáchymov a Přísečnici. A tohle byla voda na český mlýn. Rebelie! Povstání! Českého národa. No tak celého národa snad ani ne, ba ani velké jeho části. Žádné zástupy lidových mas. Jenom stavy. Tedy šlechta a měšťanstvo. Jinými slovy: povstání izolované, svým způsobem sice pochopitelné, ale spíše spiknutí privilegovaných špiček společnosti. Takže revoluce elity... V našich dějinách to nebylo – jak víme – ani poprvé, ani naposled.

„Stavové svolali veřejnou hotovost zemskou. Vojsko se scházelo zdlouhavě, bez nadšení; vůdcové bázliví a vojáci nedostateční. Výmluvnými manifesty nebyla zastřena skutečná slabost. Ohromná většina šlechty se postavila proti Ferdinandovi: 1738 pánů a rytířů přiložilo pečeti své k zápisu jednoty, ale zdálo se, jako by tímto úsilím se vyčerpala jejich síla. Ze zemí vedlejších nepřicházela žádná pomoc: těžký to trest za sobeckou politiku stavů českých. Moravané, jsouce spokojeni nerušenou svobodou náboženskou, ani se nehnuli; Slezané nacházeli se právě v jedné ze svých častých zoufalých krizí proti Slovanům; jejich horlivost pro reformaci se jevila toliko jako zdlouhavost, s jakou svá vojska posílali Ferdinandovi. Jedině města lužická poslala některé posily saskému kurfiřtovi.“

r_2100x1400_dvojka.png

Kdyby protestanté byli projevili poněkud odvahy, král by byl ve velikém nebezpečenství. Zakročení velitele Pluha s vojskem jakkoli nedostatečným bylo by způsobilo nedozírné následky. Saský kurfiřt ho žádal o součinnost. Císař Karel V. postoupil až k Chebu, jeho bratr Ferdinand mu vytáhl naproti. Společný útok Čechů se Sasy byl vážnou zárukou úspěchu. Pluh nechtěl postoupit bez písemného rozkazů českých stavovských direktorů, a tito, jsouce jati pozdní úzkostlivostí, neodvážili se ho bát. Král bez překážky a bez vážného znepokojení se spojil se svým bratrem. Osud odboje byl rozhodnut. O měsíc později – 24. dubna 1547 – byl kurfiřt saský u Mühlberka na hlavu poražen a zajat.

Vítězný Ferdinand přijíždí do Čech

No, a měli jsme to. To jsme tedy měli. Vítězný Ferdinand mohl přicestovat do Čech. To mohl, a skutečně si to nenechal ujít: v čele vojska a v doprovodu svých spojenců přibyl do Litoměřic. Tady přijímal zástupce stavů, kteří ho horlivě ujišťovali o své věrnosti a oddanosti a loajálnosti, a přitom tiše přemýšlel, jak vzbouřence potrestat. Nejlépe exemplárně. Prostě aby si kdokoli příští nechal raději zajít chuť. Hodně z Ferdinandových plánů naznačila skutečnost, že odmítl přijmout posly královských měst. Královská města odskákala odboj opravdu těžce. Panovník je mimo jiné podřídil přímému dozoru vlastních rychtářů a hejtmanů, omezil v nich pravomoci cechů, zabavil jim značné množství městských statků a důchodů, a taky zrušil četná měšťanská privilegia. Prostě: provinili jste se, holoubkové? No tak pykejte. Pykejte, pykejte... Ale ještě tu bylo hlavní město. Praha.

„Já, ani lid můj nijakého nepřátelství nezačneme, ale jestliže vy začnete, tím hůře pro vás, konec to vezme zlý.“ Není divu, že Pražané to raději vzdali. Ferdinand neznal slitování. Praha se musela rozloučit se zápisem své jednoty a vydat všechny listiny, které s ní měly něco společného. Odevzdala své zbraně, vojenské zásoby, statky i důchody. Zavázala se platit stálou daň z piva a sladu, takzvané „posudné“, předložila všechny privilegia, která měla od dřívějších králů, k revizi. Do roku 1547 byla jakousi republikou, ve které platila královská moc jenom omezeně – teď jí byla většina výsad odňata. „Napříště Praha, jsouc zbavena velikých svých statků, zničena těžkými břemeny, připravena o nejpotřebnější důchody, přestala být metropolí království, střediskem měšťanstva českého, duchem a vzorem druhých měst. Později tento těžký odsudek byl v některých kusech zmírněn - Ferdinand usiloval ne o její zkázu, ale o pokoření; své rány však vedl dost obratně, aby nebylo možné plné obnovení. Praha nikdy nepozbyla vší důležitosti, jakou jí zabezpečovalo její obyvatelstvo, bohatství a upomínky její historie – ale dny její slávy a moci minuly navždy: hlavní město Království českého se účastní revolucí, ale nevede jich více.“ Sixt z Ottersdorfu, který se odboje proti krále aktivně účastnil, si o této době s hořkostí poznamenal: „A těchto časů jsme se dočkali, jichž se předkové naši skrze zvláštní zjevení boží strašili a hrozili, řkouce: by i Pán Bůh všemohoucí jejich životem prodlíti ráčil, že v tom světě déle býti nechtějí a nežádají.“

Města dostala na pamětnou. A co páni? Ti si přece taky v tom povstání omočili... Někteří pocítili, jak se Habsburk dokáže mstít. Mnohé z nich postihly konfiskace majetku, jiným byly jejich statky proměněny v pouhá královská léna. Jako v pronájmu. Směli je nadále užívat jenom díky panovníkově libovůli. Řadu šlechticů čekalo domácí vězení. Nejhorší důsledky postihly jednotu bratrskou – Ferdinand zahájil hned na podzim 1547 systematické pronásledování jejích stoupenců. V té době však bylo i po tom nejhorším.

„Za obecného pohnutí a postrachu sešel se sněm svolaný od Ferdinanda, aby vyslyšel stížnosti stavů. Před samým jeho zahájením čtyři osoby byly popraveny na náměstí Hradčanském 22. srpna roku 1547. Proto se sněmu dostalo názvu krvavý sněm.“ Popravení nebyli čelnými vůdci protihabsburského povstání, ale naopak osoby méně významné, které postrádaly vlivné přímluvce. Neměli prostě protekci. „Mezi oběťmi byl i dvorský rychtář královský Jakub Fikar z Vratu. Milosti králově odporučoval se vším: svým stářím (bylo mu 70 let), obecnou svou vážností, službami králi prokázanými, svým pravověřím, nezúčastnil se odboje, leda aby utišil mysli, Pražanům radil ke vzdání se, za krize nebyl ve městě, a to bylo právě proviněním, za něž pykal svou smrtí.“ Asi nejsem sám, kdo nechápe, zač byl tedy vlastně popraven... „Jsa jakožto hofrychtéř královský přísežným úředníkem (tento rozsudek provolával biřic na popravišti), a maje zvláštní přísahu, podle té jest se nezachoval a králi o tom, co se v Praze dálo, nic neoznamoval, ano v nejpilnější čas pryč z Prahy odjel.“ Všichni úředníci současní i budoucí dostali od Ferdinanda výstrahu. Král se spoléhal nejen na jejich poslušnost, ale i na bdělost a oddanost: „Veškeré kolísání jest odpadlictvím a všeliká nedbalost zločinem!“

„Stavové takto varovaní bez rokování přijali všecky předlohy královské. Všecky kusy sporné byly rozhodnuty v prospěch moci panovnické: jednota branná a všeliké zápisy postranní byly zakázány pod ztrátou hrdla; pravomoc soudů královských rozšířena; dědičnost koruny v rodě Habsburků znovu prohlášena; ustanoveno, že jmenování nejvyšších úředníků a členů nejvyššího soudu zemského náleží králi samému s radou úředníků zemských; sněmy obecné a sjezdy krajské budou se konat toliko, když svolá je král. Všecky úchvaty, připravované po dvacet let obezřelou a vytrvalou politikou takto slavně byly přijaty od sněmu; stavové uznali svou porážku a pokořili se před šťastným protivníkem. Moc královská byla posílena. Nic napříště nebude překážet Ferdinandovi, poněvadž zcela pokořil Království české.“