313. schůzka: Podtrhniž mu nohu, ať sám upadne...

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pohled na Prahu, dřevořez (1493)

„Jan Pašek byl rodem ze Starého Knína, od chatrných rodičů pošlý. Býval také chatrným žákem po školách, rektorem i kantorem; potom oddav se do koleje pražské, byl učiněn bakalářem i mistrem. A tak stále vzhůru jda, byl vzat od Pražanů staroměstských za nejvyššího písaře radního – pracoval v tom několik let, jsa na slovo znamenitě vzat, a když se zbavil písařství, po nedlouhém čase volen byl na konšelství.“

Tak to bychom tu měli vskutku jednu strmou kariéru „chatrného“ synka „chatrných“ rodičů. František Palacký cudně zamlčel, že byl nejen chatrný, ale i nemanželský. Narodil se místní hokyni jako panchart. Na ty, co byli počati, ale zejména co se narodili v nemanželské loži, na ty čekal poněkud nezáviděníhodný osud. Byl to trpký osud vyděděnce. Z toho bludného kruhu nebylo úniku. Jen málokdy se podařilo, že si zajistili život podobný, jaký žili řádní potomkové řádných rodičů. Jan Pašek si užil si zřejmě během dětství a dospívání svoje, ale zatímco jiného něco takového poznamenalo, zranilo a třeba i zlomilo, Jana ne. Lze se domnívat, že všecky ty ústrky v něm vypěstovaly vzdor a touhu po vyniknutí. To je ovšem spekulace, ale dohady o jeho touze po majetku a kariéře (jako že se u něj projevovala od raného mládí) – ty potvrzuje na sobě nezávisle několik soudobých svědků. Autor Starých letopisů českých, který líčí mladého Jana Paška jako potulného žebravého studenta, zaznamenal jednu zajímavou epizodu. Když ten otrhaný žák bloumal krajinou kolem Brandýsa nad Labem, tak najednou viděl před sebou vznosnou tvrz Toušeň a v hloubi své duše zatoužil ji vlastnit. Tedy: jednou. No a to přání se mu vyplnilo.

Jan Pašek a jeho cestička vzhůru

Mezitím ho ale čekalo dostudování, vystřídal několik škol, až nakonec zakotvil na pražské universitě, kde dosáhl bakalářského a nakonec i magisterského gradu. Gradus měl. Ale taky pověst. Nevalnou. Říkalo se o něm, že se vyučil „na dobrého kumpána a bumbálka“. To o něm ovšem šířili jeho protivníci. Pravdu měli jenom částečnou. Kdyby to byla pravda úplná (tedy s tou jeho zálibou v alkoholu během universitních studií), no tak to by mohl těžko dosáhnout až na funkci děkana artistické fakulty a hlavně na roli uznávaného odborníka ve věcech složitých právních předpisů. „Městská práva měl v malíčku a říkal často, že mají voskový nos, který můžeš ohnout, na kterou stranu chceš.“

Ten původně bastard, poznamenaný nemanželským cejchem, se začal škrábat strmou cestičkou vzhůru. Jako právník i získal dobré renomé, jako staroměstský písař povýšil postupně až na kancléře Starého Města pražského. Roku 1514 pronikl mezi konšely. Jako člen městské rady začal prosazovat velice odvážný plán – chtěl totiž spojit Staré a Nové Město v jeden správní celek. K tomu bylo zapotřebí odvahy. Jedno pražské město mělo jednoho purkmistra a jednu městskou radu, druhé město taky jednoho purkmistra a jednu městskou radu. No a teď, když by se města spojila. jeden purkmistr a jedna městská rada. Jenomže teď už pro celou Prahu. Nějak by nám tím pádem ubylo funkcí, čemuž se každý funkcionář hodný toho jména děsí jako čert kříže svatého.

„Kněží v obou městech pražských to oznamovali při kázáních v kostelech a vyzývali všechny, aby přišli do Karolina, že uslyší věci, které už dávno neslyšeli. Z pověření onou purkmistrů, pánů radních a starších obou měst promluvil mistr Pašek. Mluvil obšírně, začal od prvního českého knížete Přemysla, pak mluvil o králích a pokračoval až do současnosti. Před prvním knížetem nebylo v Čechách správce, řádu ani pokoje, až teprve za jeho vlády. Když pak bylo více knížat, přišly rozbroje, války a nepokoje, až si potom Čechové zvolili krále a jen toho poslouchali. Ale ani tehdy nebyl klid, protože když jim dal císař za pána nějakého cizince, ten chtěl vládnout v zemi podle svých zvyků a obyčejů, takže ho to museli odvykat a nakonec se ho, ač neradi, vzdali. Když to byl Němec, s tím se mohli Čechové sotva shodnout, až nakonec dosáhli od císaře toho, že jim svým majestátem povolil, aby si volili krále, koho budou sami chtít. O tom mluvil dlouho a pak přešel k tomu, jak císař Karel IV. založil Nové Město a od té doby byl mezi Starým a Novým Městem jen zřídka skutečný pokoj. V předešlých letech obě města jednala o nápravě, ale Pán Bůh jim toho nepopřál pro to, že se našli lidé, kteří byli proti tomu a stavěli do cesty různé překážky, ale boží pomsta je neminula a oni různou smrtí sešli ze světa.“

„Proto, milí páni, když se teď změnily poměry a je k tomu vhodná doba, přistupme k čestné a svobodné jednotě, aby ze dvou měst stalo se jedno, když jsme jedné víry, máme stejná práva a jsme spojeni přátelstvím i pokrevním příbuzenstvím, protože na jedné straně jsou otcové a na druhé synové. A uvědomte si také, milí páni, že ještě nejsme skuteční měšťané. Neboť co je to město? Jedině jednota měšťanů! Kolik zla nám přineslo to, když jednota nebyla! Tvrdím, že dříve často jsme usilovali o něco a Novoměstští usilovali o totéž, ale vstoupil mezi nás někdo třetí a překazil to a ani jedni ani druzí jsme nic neuměli zařídit. A co jsme vynakládali na různé obecní záležitosti, na všelijaké jízdy nebo na jiné věci, my zvlášť a vy také zvlášť, a zatím jsme to mohli zaplatit všichni společně z jednoho města; takhle byly náklady však dvojnásobné. A mohl bych to dokazovat ještě na dalších věcech, ale pro nedostatek času už končím.“

Spojení Starého a Nového Města pražského

On už nakonec stejně řekl všechno, a jeho argumenty zněly celkem rozumně. Mimo jiné díky Janu Paškovi prožívá Praha významnou chvíli ve svých dějinách. Z důvodů hospodářských, politických a hlavně v souvislosti s trvajícím konfliktem mezi městy a šlechtou dochází k administrativnímu spojení Starého a Nového Města pražského. V Karolinu se koná vlastní sjednocovací akt. Bourají se některé brány, taky příkopy v centru města se zasypávají, slučují se cechy a vzniká taky jedna konšelská rada. Obchodním středem se stal z obou měst přístupný prostor Havelského tržiště a Koňského trhu.

Pak promluvil purkmistr: „Protože Bůh tomu chtěl a ráčil to způsobit, budiž na věky pochváleno jeho svaté jméno.“ A dodal: „Páni obecní, jestli je mezi vámi někdo, kdo s tímto sjednocením nesouhlasí a má nějaký lepší návrh, ať to řekne nyní, dokud je ještě čas, a nemluví proti tomu potom někde potají. A my všichni prosíme pány purkmistry i konšely, aby takového člověka vypověděli z města nebo nějak jinak potrestali.“ Čehož zřejmě nebylo zapotřebí, neboť všichni svorně volali: „Tak! Tak! Tak! Tak! Tak tedy došlo k tomu sjednocení a žádný se neodvážil proti tomu něco říci. Pak začali zpívat píseň Ó ty svatý Spasiteli, pak vyzváněli a zpívali Te Deum a na radnici také zvonili, a zvonili i příštího dne ve všech kostelích i na radnici. Potom bylo dáno sedm staroměstských konšelů na novoměstskou radnici a sedm novoměstských konšelů na staroměstskou radnici. Pozvali také všechny cechmistry, staroměstské na jejich radnici a novoměstské zase na novoměstskou a ty také navzájem spojili. Budou-li jednat čestně, jednota přetrvá; ale jestli je v tom lest, podvody a neupřímnost, zhyne a nebude dlouho trvat – však to potom také tak dopadlo,“ stěžuje si starý letopisec český, a ví dobře, o čem mluví.

K majetku si dopomohl ženěním

Logo

Mezitím si Jan Pašek polepšoval. Měl na to dvě metody – jednak sbírání funkcí, postů, ba i titulů; jednak ženění. K majetku si dopomohl tím, že se výhodně ženil – celkem to udělal třikrát. Pokaždé si dokázal vybrat zámožnou vdovu, která pokud možno brzy skonala a dopřála mu tak nerušené potěšení z vyženěného jmění. Od krále Ludvíka Jagellonského získal rytířský pás a meč, ale erb a titul mu udělil už Ludvíkův otec, král Vladislav. (V tom erbu měl ptáka v modrém štítu – přesněji: pštrosa s podkovou v zobáku.) Jan si teď dával říkat: Jan Pašek z Vratu a na Toušeni. „Neboť od padesáti let Toušeň se tak nerděla a neblyštěla od cihel a od jiného stavení, jak nyní za držení Paškova,“ poznamenal ve své kronice Bartoš písař. On kronikář toho zbohatlíka upřímně neměl rád, a tak popsal podrobně všechnu domnělou i skutečnou svévoli, kterou Pašek projevoval vůči svým odpůrcům.

„Roku 1521. podal Albrecht Rendl žalobu na Klatovské, protože bezprávně a bezdůvodně připravili pana Petra Sudu o majetek. Pašek z Vratu mu dal odpověď: Ty ses ke všem třem stavům zachoval špatně a všechny jsi zradil, a proto věz, jestli to nevíš, že nemáš před žádným soudem co mluvit ani se nemáš co ohánět nějakým právem. On na to odpověděl, že je lepší než všechna města dohromady. A Pašek mu zase řekl: Já sám jediný jsem lepší než ty, Rendlíku! A on zase, že ne, že on je lepší, až je museli okřiknout. Ale Pašek mu přesto ještě řekl: Pamatuješ, jak jsi říkal Klatovským, aby oblehli Janovice, že jim při tom pomůžeš? A tak podobně, a pak ještě: Já jsem tě udělal podkomořím!“ No, a já si bláhově myslel, že žabomyší spory jsou vynálezem moderních politiků. Kdepak, všechno už tu bylo.

„Toho roku 1521. přijel do Prahy jeden učený Němec od doktora Martina Luthera, mnich mistr Tomáš Müntzer, ještě s jedním člověkem. Přijel z Cvikova nejprve do Žatce a odtud do Prahy, a tady podával prostému lidu obojího pohlaví tělo a krev Páně pod obojí způsobou; podával také v Týnském chrámě a kázal německy a latinsky zde i v Betlémské kapli a u Božího těla. Páni ho na vlastní náklady vydržovali ve veliké universitní koleji mezi mistry.“

Thomas Müntzer

Takže jeden z úhlavních „lutriánů“, Tomáš Müntzer byl v Praze. Zpočátku moc velký úspěch neměl. Nezaujal. Pražané jeho němčině a latině nerozuměli, jeho kázání musela být do češtiny tlumočena. Ale mladí patricijové, kteří většinou německy uměli, ti si začali uvědomovat, jaký je rozdíl mezi konzervativním kališnictvím, a radikálním Lutherovým učením. Mnozí se od starokališníků odklonili a začali popřávat luterství sluchu. Například Jan Hlavsa z Liboslavě. Jeden z vůdců města. Jan Pašek z Vratu byl opačného názoru. Někdejší přítel Hlavsa tím dal svému nyní úhlavnímu protivníkovi do ruky zbraň, o jejíž ničivosti neměl ani potuchy.

Kompletní převrat na radnici

„Roku 1524. v pondělí po svatém Řehoři v deset hodin dopoledne byla v Praze obnovena rada: první purkmistr Jan Pašek z Vratu. Dále Mikuláš Šorf, Ziga Vaníčkovic, mistr Václav Lazar, Jan Karban, mistr Burian, Jan Erazim z Černík až po Jiříka Švíka a soukeníka Blažka.“ Kompletní přestavba na radnici. Kompletní převrat. Paškův převrat. Paškův puč. Ochotných spolupracovníků měl dost, kupříkladu kněze Havla Caheru, který bleskurychle vyměnil radikální luteránství za věrnost konzervativnímu kališnictví. Neocenitelným Paškovým pomocníkem byl řezník Ziga Vaníčkovic. V nové radě byl jmenován na druhém místě. Ziga zorganizoval v srpnu 1524 na Staroměstské radnici zatčení posledních čtyř členů městské rady, kteří se přikláněli na stranu konkurenčního Jana Hlavsy z Liboslavě. A Jan Pašek mohl spustit v Praze represálie, jaké tohle město dlouho nezažilo.

„Když byli páni radní pohromadě, shluknul se tak veliký počet lidu obecného na radnici, že naplňoval všechny její místnosti. Ziga Vaníčkovic promluvil k tomu množství a zavázav je k pomoci, vstoupil s nejodvážlivějšími do poradní síně a tam slovy diktátorskými, ve jménu krále i obce jal se viniti purkmistra i konšely ze spiknutí a zrady, ježto ukládali prý o bezživotí spoluměšťanů svých. Nejprve obořil se na městského kancléře, Lutherova přítele, lotrem, šibalem a zrádcem jej nazývaje; kázal jej zatknouti a vzíti do vězení jeho Milosti. Potom purkmistrovi ani mluvit nedal a odňal mu úřad, donutil ho k vydání klíčů a pečeti městské a tu i s úřadem odevzdal svému švagrovi mistru Paškovi a purkmistra kázal do vězení dáti, taktéž i konšely, které do místnosti ve vyšším patře radnice na vězení ustrojených odvésti dal. Když pověst o tom roznesla se po Praze, ještě před polednem bez meškání ze všech stran lidé u velikém množství běželi se zbraní na radnici a na náměstí, že bylo strachu se podívati, ale ani v té zhovadilosti a zkrvavilosti lidí jedněch proti druhým nestalo se žádné bitvy, ani útoky na domy, ani krveprolití nejmenšího, protože v pochybení o tom byli mezi sebou, kdo by s kým byl, an z obojí strany byl znamenitý počet, ve kterém otec proti synu, bratr proti bratru i jiní přátelé proti sobě museli by povstati; neboť vesměs se shloučili, nevědouce co činiti.“ Jediný, kdo přesně věděl, co činiti byl Jan Pašek z Vratu. Bezohledný primas vyštval z rady a taky z Prahy všechny své soupeře, ale nebyl to žádný improvizátor. Velice dobře odhadoval v časovém předstihu, co bude následovat. Věděl, že musí ospravedlnit své činy před lidmi, kteří ho činy i mocí předčili. Proto se obrátil na krále Ludvíka, na stavy a na politické reprezentanty okolních zemí. Ve svých listech vysvětlovat, že on vlastně zachránil hlavní město před spiknutím luteránů. „Papež v psaních svých králi a králové velebil to nové potlačení pikhartů v Čechách jakožto jedno z největších dobrodiní, které za jeho času Bůh církvi svaté propůjčiti ráčil.“

Když měl Pašek papežovo uznání v kapse, opevnil se v Praze jako v pevnosti. Svolal takzvanou velkou obec, tedy shromáždění všech plnoprávných obyvatel města, které mělo funkci jakéhosi pražského parlamentu. Příslušníků velké obce bylo celkem 1868 měšťanů. S tím parlamentem to ale byla šaškárna. Nebo snad tragédie? Tragikomedie. Všech 1868 Pražanů muselo před svého primase předstupovat jednotlivě a prohlašovat, že mu zachovají loajalitu. Městský písař zapsal jejich jména do městské knihy, vynucená demonstrace věrnosti se dočkala symbolického zvěcnění.

„Roku 1529. Ferdinand český král sesadil radu nejprve na Starém Městě a zanechal ze starých konšelů nežli tři, jiné všecky nové volil, potom i na Novém Městě. A tu Pražanům jednotu jejich, v kterou se byli před desíti lety sami o své újmě, bez povolení královského spojili, zase roztrhl a rozdvojil a z Prahy dvě města a práva, jakož prve vždycky bývalo, udělal. Za to rozdvojení zejména mnozí ze Staroměstských nebyli vděčni, zvláště kteří z úřadů zvykli svých užitků vyhledávati.“

Tak se nám zdá, že se v Praze radovali, když se spojovali i když se trhali. Režim Jana Pašku z Vratu byl v té době už minulostí. Jeho pád vlastně způsobily oslavy. Oslavy desátého výročí sjednocení Prahy. Dva dny před ním dal Pašek popravit dva odpůrce a poté se v Praze konal na jeho popud průvod obyvatelstva. Tato provokace ze strany vlastních poddaných přiměla Ferdinanda k činu. Milého Paška sesadil. Stalo se tak se stejnou rychlostí a nepředvídatelností, s jakou provedl Pašek o čtyři roky dřív svůj puč. Načež ho Ferdinand obvinil ze všech možných prohřešků, na které přišel, a Pašek jako zkušený právník pochopil, že obrana nemá smysl a poprosil krále o milost, a král mu ji dal. Jediným Paškovým trestem bylo vypovězení z Prahy. Dožil na majetku v Toušeni, ze kterého si vybudoval impozantní sídlo. Tam také roku 1533 zemřel, aniž zanechal jediného potomka. Tak tedy končí příběh cynického dobrodruha, který se dostal k moci.

Když byl mladým potulným studentem, rád si hrál na upřímného obránce správné věci. Když dospěl na vrchol kariéry, tato maska z jeho obličeje až příliš často padala. „Kristus, prej Kristus. Tak jste již všichni zkristovali, aby dobře nebylo.“ Tak se nekontrololovaně obořil na kališnické měšťany a kněží, kteří si mu dovolili připomenout příklad Ježíše Krista. „Já nemohu tak dokonalý býti křesťan, abych mohl odpustit nepříteli, co proti mně učiní.“ A na tom vytrval až do své smrti. Nikomu nic neodpustil. Nejvíc všem neodpustil. sám sebe. Ta slova z titulu této schůzky, jsou z jeho dopisu: „Nikdá se s nepřítele svým se slovy mnoho nesvař, ale dočkaje ho, když přes lávku půjde, podtrhniž mu nohy, ať sám upadne.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související