308. schůzka: Ferdinand a Anna

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Anna Jagellonská
0:00
/
0:00

Po čtyřech stech třiceti devíti letech vlády Přemyslovců, po 127letém panování Lucemburků, po zanedbatelné epizodě korutanské a také po letech správcování a posléze i kralování poděbradském, jakož i po necelém půlstoletí Jagellonců usedla na pražský stolec několikráte i habsburská pozadí. Bylo to víceméně na jednu sezónu, což platí o Rudolfovi I. i o Albrechtovi; pouze Ladislav Pohrobek nám vydržel čtyři léta. 

Roku 1526 se potomci rodu z habichtsburského hradu, nacházejícího se v dnešním Švýcarsku, v Království českém usadili. Říkali, že nadlouho. A trvalo to 392 léta.

„Že král český a uherský Vladislav, těžkou nemocí sklíčen jsa, na počátku roku 1506. pomýšlel na blízkou smrt svou, toho důkazem jest tajné vyjednávání s císařem Maxmiliánem, jež pak vedlo k úmluvám přízně co možná nejužší a nejúplnější. 20. března toho roku ve Vídeňském Novém Městě zasnuboval císař vnuka svého s královou dcerou Annou a vnučku svou Marii se synem královým, bude-li mu který narozen, jak se očekávalo. Vladislav i Anna stvrdili to zápisy svými danými v Budíně 27. března; nazítří pak jmenoval král císaře poručníkem dítek svých, kdyby sám sejíti měl smrtí před časem. Není se čemu diviti, že Maxmilián snažil se pojistiti domu svému právo dědické, kterého nabyl smírem prešpurským z roku 1491. Jakou myslí však Vladislav a manželka jeho dávali se do tajných smluv těchto, bude teprve tehdáž možné posouditi spravedlivě, až okolnosti časové nabudou hojnějšího a nestranného světla.“

Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj!

Zdá se, že okolnosti časové již vskutku nabyly hojnějšího a nestranného světla a my si můžeme říct, kterak k tomu došlo, že jsme se ocitli pod Habsburky. „Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj!“ Tak právě tímto heslem se řídil císař Maxmilián, rodem Habsburk, zatímco ve svém štítě měl jinou ušlechtilou myšlenku: „Přes všechny zkoušky!“ Nejraději to však zkoušel skrze sňatkovou politiku. V tom Vídeňském Novém Městě uzavřel s králem Vladislavem tajnou dohodu, podle níž si mladičká princezna Anna Jagellonská (slůvko „mladičká“ jest vskutku na místě, neboť jí bylo tehdy asi dva a půl roku) vezme za muže císařova vnuka. Budoucímu ženichovi byly v té době tři roky. Ovšem tím to přísně utajené ujednání nekončilo. Potvrzovalo se v něm, že když se Vladislavově manželce narodí syn, dostane za manželku Ferdinandovu sestru Marii, což je skutečnost, kterou bychom marně hledali v Guinessově knize rekordů, i když tam bezesporu patří: chudáček Ludvíček měl nevěstu, jsa přitom ještě nenarozen, nalézaje se momentálně v mámině děloze.

Kdože se v životě do paměti nezapíše, nebude míti ani po smrti paměť žádnou a člověk ten bude se zvonu úderem zapomenut.

Po téhleté první úmluvě následovaly další. „Kdože se v životě do paměti nezapíše, nebude míti ani po smrti paměť žádnou a člověk ten bude se zvonu úderem zapomenut,“ napsal vlastnoručně a bezpochyby byl o tom přesvědčen. V dalších smlouvách a dohodách byly prvotní úmysly upřesněny a prohloubeny. Roku 1511 bylo mimo jiné usneseno, že v případě Ludvíkovy smrti bude Anna uznána za Vladislavovu dědičku. Maxmiliánovi to myslelo hodně dopředu. Jak mohl tušit, že Ludvík zahyne jako dvacetiletý v bitvě u Moháče?

Císař trpělivě, pečlivě a přesně připravoval budoucí životní dráhu všem svým potomkům. 22. července 1515 dosáhl svého. V dómu svatého Štěpána ve Vídni se odehrávala velice podivná slavnost. „V neděli na den svaté Máří Magdaleny,“ psal v dopise pan Zdeněk Lev z Rožmitálu svému šlechtickému kolegovi Petrovi z Rožmberka, „císař ráčil u přítomnosti nás některých z několikera království vstaviti korunu na hlavu dcery pána našeho a za královou ji ohlásiti. Ta potom s tou korunou jela do kostela svatého Štěpána ke mši svaté a hned za ní císař i králové; a císař připravil se v majestát císařský, a tu po mši svaté učinili slib císař i královna, dcera pána našeho, k manželství na ten způsob, jestliže by jí žádný jeho vnuk nepojal, že císař má ji konečně sám pojmouti v roce a ve třech měsících, a již má Její Milost zůstati ve Vídni.“

Maxmilián I. Habsburský

Moment. Obáváme se, že téhleté pasáži z korespondence pana Lva porozumí jenom málokdo. A přece je to náramně jednoduché. Prostě v tom okamžiku, kdy se Anička vdávala, tak zkrátka nevěděla, koho si vlastně bere. V tom svatoštěpánském dómě ve Vídni byla oddána s římskoněmeckým císařem Maxmiliánem Habsburským, který tu však pouze zastupoval svého vnuka. Kterého? Správná otázka. Ferdinanda. Anebo možná Karla. Takové sňatky per procurationem byly mezi královskými dětmi vcelku běžnou záležitostí. Že chuderka nevěsta nevěděla, jak že se její ženich vlastně jmenuje, to však běžné moc nebylo.

Vdavky jisté, ženich nejistý

Ono bylo jaksi drobet zvláštní, že se mělo teprve časem rozhodnout, jestli bude Anniným manželem Karel (neboli pozdější římský císař a španělský král), anebo jeho mladší bratr Ferdinand. A ta poznámka, že když by ji žádný z vnuků nepojal, pojme ji sám císař. Císař Maxmilián prostě ručil svým slovem, že si Andulka někoho z Habsburků vezme, i kdyby to měl být on sám. Že to někomu připadá jaksi nemravné? Spíše pragmatické.

Leč Anninou svatbou s jedním z možných dvou či tří ženichů to ve Vídni zdaleka neskončilo. „Také oddán tu byl k manželství král Ludvík s vnučkou císařovou Marií.“ Marušku nezastupovala babička, Marie byla osobně přítomna, jakož i Ludvík. Připomeňme si ještě jednou, kolik bylo tomuto ženichovi a této nevěstě: devět a deset. Nejvyšší čas, že si pospíšili. „Císař i tři králové (kromě císaře Maxmilána tu byli přítomni král Vladislav a jeho syn král Ludvík, jakož i polský král Zikmund) tu v tom kostele pro poctivost takových přátelství pasováni byli. Pro veliký lidu dav přihodilo se mnohému, když klekal, aby byl pasován, že ho jiní dorazili, až upadl,“ povšiml si v dopise pan Zdeněk Lev z Rožmitálu, ale už nedodává, po kolikátém korbelu Jejich Veličenstva při pasování padala. „Další dnové stráveni byli v rozmanitých kratochvílích, tancích, turnajích, hrách a hostinách, výměnách darů, spisování a prohlašování smluv et cetera.“

Dvojitá svatba císaře Maximiliána I. s Annou a Marií Habsburskou s Ludvíkem II.

Zvlášť známý psavec Maxmilián si zřejmě přišel na své. Mohl být vskutku spokojen. Dosáhl všeho, čeho dosáhnout chtěl. V historických spisech je tato dvojnásobná svatba označována za počátek mnohonárodnostní habsburské monarchie. Tam to všecko začalo, už v tom patnáctém roce, ne až o jedenáct let později. Maxmilián zajistil sňatkem nástupnická práva po jagellonské dynastii v Čechách i v Uhrách a tím napomohl jejich spojení s rakouskými zeměmi.

Ale abychom v tom svatební mumraji neztratili nevěstu bez ženicha. Aničku Jagellonskou. Po slavnostech se už nevrátila do rodných Uher, ale když krátce pobyla ve Vídni, rozjela se do tyrolského Innsbrucku. To bylo Maxmiliánovo oblíbené sídlo. Tady císař o budoucí manželku některého ze svých vnuků pečoval a dbal na to, aby se připravovala na svůj budoucí úkol choti a panovnice. Nebyla v tom městě na řece Innu sama, společnosti jí dělala i její nová švagrová Marie, zatímco bratr Ludvík se vrátil s těžce nemocným otcem do Budína a brzy nato se po jeho smrti ujal vlády nad českými i uherskými zeměmi.

„Císař Maxmilián I. skonal dne 12. ledna roku 1519. ve Welsu. Již předtím jmenoval krále Ludvíka Jagelonského svým náměstkem v říši a sliboval přičiniti se u kurfiřtů, aby časem zvolen byl také za jeho nástupce v říši.“ Ale sliby chyby. „To však nejenže nestalo se, ale Maxmilián nedlouho před svou smrtí na sněmu říšském v Augspurku měl s kurfiřty jednání o volbě vnuka svého Karla, krále španělského, na místo své, a jen odpor některých byl příčinou, že úmysl ten byl zatím neproveden; ba i druhý hlavní článek smluv z roku 1515 o zasnoubení Anny, dcery Vladislavovy, stal se pochybným, ježto žádný ze zasnoubených neměl se k svatbě s ní.“

Anna Jagellonská

V skrytu své dušičky Anna doufala, že to bude Karel, kdo si ji vezme. Bylo jasné, že jako prvorozený má před sebou skvělou budoucnost. Jenomže když se po nečekané smrti svého otce stal Karel španělským králem, a vzápětí nato mu úmrtí dědečka Maxmiliána otevřelo cestu i na císařský trůn. Anička pro něj přestala být atraktivní. Aniž mohla do toho nevěsta říct jediné slovo, bylo rozhodnuto, že se jejím manželem stane – arcivévoda Ferdinand. Starší bratr mu postoupil rakouské země a svěřil mu hodnost místodržícího v zemi. Rozhodli bez Anny, ale na to byly královské dcerky zvyklé. Horší to bylo se společenským postavením ženichovým. Španělský král a nastávající císař na jedné straně, a pouhý arcivévoda a místodržící v Rakousích na straně druhé. Anna, Ludvík a uherská šlechta to nesla dost těžce, ale jak se nakonec ukázalo, z lidského hlediska na tom Anna vydělala.

Svým vzhledem Ferdinand nikterak neoslnil. Ale zatímco jeho starší bratr Karel byl uzavřený, nedůvěřivý, bigotní a velmi sobecký, působil Ferdinand opačným dojmem: dokázal být šarmantní, vtipný, ohleduplný a v mnoha ohledech značně vzdělaný. A ještě jeden detail: stal se z něj přímo vzorný manžel, kterému byla milostná dobrodružství jak před svatbou, tak i po ní cizí. Skutečná svatba se konala roku 1521 v Linci. Oběma snoubencům bylo osmnáct let.

Oba sourozenci se do svých partnerů upřímně zamilovali. To znamená Ludvík do Marie a Anna do Ferdinanda. Marie nebyla podle mínění současníků zrovna kráska, a po pravdě ani o svůj zevnějšek příliš nedbala. Vysloužila si proto hanlivé označení „mužatka“. Tenkrát sice tenis už existoval, něco podobného se hrálo už ve starém Římě a ve středověké Francii mu říkali jeu de pomme, tedy hra s míčem, ale Marie se stejně dobře uplatnila kupříkladu v jízdě na koni, v tanci, střelbě, a také v honbě.

Than Mór: Bitva u Moháče

Její švagrová Anna byla mnohem jemnější a nesporně hezčí. O tom svědčí i dvojportrét Ferdinanda a Anny z rukopisu norimberského, podle něhož by si novomanželka svým půvabem nezadala s leckterou královnou krásy. A co se týká tělesné zdatnosti, ani v ní nezůstala za manželkou svého bratra příliš pozadu. Jeden z reliéfů janovského malíře Paola della Stella na pražském Belvederu ji představuje spolu s Ferdinandem v lese nad zabitým kancem. Zdá se, že i ona ráda honila a že to byla obratná jezdkyně. Ostatně na koni ji vidíme i při známém slavnostním aktu, který zahajoval habsburskou vládu v českých zemích – při Ferdinandově přísaze na české hranici u Jihlavy. To bylo 30. ledna 1527. Půl roku předtím padl Annin bratr Ludvík bitvě u Moháče a český trůn byl náhle volný. Několikeré úmluvy hovořily o nástupnictví jasně – na trůn měla nastoupit Anna. Jenže ještě než mohl na český trůn usednout, musel budoucí český král do hlavního města své nové země přijet. Předtím však musel přejet české hranice. Právě tady, na hraničním pomezí, měl být slavnostně uvítán. Pedantický, k sobě i k jiným náročný muž s dravou energií byl na místě včas. Musel tady však řadu hodin nervózně čekat. Vítací ceremoniál nějak pořád nezačínal... a nezačínal... Copak se stalo? Ale no tak vcelku nic... Čeští páni. Rozčileně se hádali o to, do jakého pořadí se rozestaví v královském průvodu. To bylo důležité? Skoro tak jako sestavení vlády. Což lze pochopit. Podařilo se? Podařilo. Ale trvalo to.

Teprve když se věci urovnaly, mohl král složit příslušnou přísahu, zřejmě náležitě naštvaný, a pak se jelo dál. Trapná epizoda. Velice trapná. Ani by zvláštního povšimnutí nezasluhovala, kdyby se v ní jako v čočce nesoustřeďovaly tři typické vlastnosti českého panstva. Jaké to byly vlastnosti? Samolibost, malost, neschopnost jednotného postupu. Bylo to skoro symbolické: banální třenicí mezi sebou vítali čeští stavové státníka, o jehož formátu, programu a úkolech si zatím neuměli udělat přiměřenou představu. Byl tu však ještě jeden zádrhel, kvůli kterému to neměl od začátku Ferdinand v Čechách lehké. „V Čechách stavovská obec sice uznávala dědická práva princezny Anny k české koruně, avšak s podmínkou, že Annu otec neprovdá bez vědomí a souhlasu stavů,“ čteme v knize historika docenta Eduarda Maura. „Tuto podmínku Vladislav v případě vídeňských sňatků roku 1515 nedodržel. Čeští stavové však roku 1526 při svém odporu proti Ferdinandovým nárokům argumentovali spíše tím, že podle listiny Karla IV. o nástupnictví v českém státě královské dcery zůstávají dědičkami trůnu jen do chvíle, než jsou vdány a vybyty.“

Ferdinand I. Habsburský

Ferdinand musel na stanovisko českých stavů přistoupit a ucházet se o český trůn jako jeden z kandidátů volby. Čeští stavové jej nakonec tak jako tak zvolili, ovšem za podmínek, které podstatně omezovaly jeho pravomoc. Dopustili se přitom velké chyby. Tím, že si kladli podmínky, tím ani ne, ono se vždycky muselo vyjednávat... Tím, že Ferdinanda zvolili jenom Češi. I když pro to žádné přijatelné právní důvody nebyly, tak čeští páni prostě svoje kolegy z Moravy, Slezska a Lužice nepřizvali. Do toho starého ohýnku kompetenčních i osobních sporů se přiložilo nové polínko. Přezíravost českých pánů. Ta plynula z falešného pocitu nadřazenosti nad stavy ostatních zemí. My jsme přece pány království! Nebudeme se ptát na názor nějaké Moravy, nějakého Slezska, neřku-li Lužice! Vyvolalo to to, co to vyvolat muselo – pohoršení, pobouření, hořkost, a zapsalo se to do paměti. A stalo se to podnětem k demonstrativnímu gestu: stavové na Moravě, potom v Horní a Dolní Lužici a nakonec i ve Slezsku prohlásili pražskou volbu pro sebe za nezávaznou. Habsburka sice přijali, nikoli však volbou, nýbrž z titulu jeho dědičných práv. Mezi tím byl rozdíl. Na Moravě, v Lužicích a ve Slezsku uznali právě ten princip, proti kterému se české panstvo při volební kampani tak nesmlouvavě stavělo. Jestli Praha po perném diplomatickém boji prosadila samostatné právo svobodné volby krále, tak stavy ostatních zemí koruny se vlastně vyprovokovány opřely ve svém stanovisku o protikladný argument. Složily hold Habsburkovi proto, že byl manželem Anny coby dědičky jagellonského trůnu. Hrozně neradi bychom ty či ony historické okolnosti podceňovali, ale... nešlo o záležitost přece jenom podružného významu? Tenkrát ne.

Ferdinand si dobře všiml, jak je špička českého státu nejednotná, jak dokonce před očima svého krále svou nesoudržnost ještě demonstruje. Habsburk si toho nejenom všiml, on to taky brzy využil. Nebyla to ani tak jeho zásluha, byla to vina českých politiků. „Ferdinand dobře věděl, že stavové, jsouce napříště příliš vázáni a osamoceni, se nechopí proti němu zbraně,“ napsal Francouz Ernest Denis, profesor na pařížské Sorbonně a vynikající znalec české historie. „Když přibyl do Prahy s manželkou na počátku roku 1527, ohlásil svoje námitky. Stavové chtějí, aby ve věcech českých užíval rad jen domácích; jsou však otázky, ve kterých účast mají různé země, kterým vládne, a bude s prospěchem, aby ve svém okolí měl muže všeobecné situace znalé. Dále: král nemá odmítat úřad nejvyšším hodnostářům, ale zda neznamená to osvobodit je od zákonů a pudit je k tyranství? A jestliže zneužijí svých úřadů k útisku země a její záhubě, jakou zbraň bude mít proti nim? A proč zakazovat králi, aby nedal korunovat syna za svého života? Svoboda sněmu se tím nijak neumenší. Stavové křičeli, hašteřili se a posléze se nevrle poddali. Takto v prvním utkání král zvítězil plně. od počátku si vytkl dráhu, kterou se chtěl ubírat: v jeho rukou královská autorita nedozná újmy, nedopustí, aby byla změněna v moc volební a jen podle jména, ale vynasnaží se, aby jí byla vrácena síla, které pozbyla za vlády slabých Jagellonců, a zároveň bude pracovat na těsnějším sblížení různých zemí, které mu osud vydal, aby byly podrobeny společné správě.“

Byla to tradice. Každý panovník při nástupu skládal přísahu nebo slib a podepisoval takzvanou volební kapitulaci. Což nebyla žádná prohra, žádné podrobení se, ale souhrn podmínek přijatelných pro obě strany, jakýsi můžeme říct vládní program, zajišťující trvání starých zákonů a privilegií, kontinuitu řízení státu a zároveň náčrt politické koncepce pro následující léta – je to řečeno dobře? Ano, přesně tak. Podepsal Ferdinand tu volební kapitulaci? Podepsal. Podmínky, domluvené po složitých a dlouhých debatách vypadaly na první pohled jako skutečná kapitulace, ale on si Habsburk o nich stejně myslel svoje. Většina z nich se skutečností nikdy stejně nestala.

„Toho léta 1527. 24. dne měsíce března v neděli okolo 17. hodiny Ferdinand, arcikníže rakouské, od Stanislava, biskupa olomouckého, na Hradě pražském slavně na Království české korunován, maje let věku svého 27. Na druhý den pak, totiž v pondělí po svatém Matěji Anna, krále Ferdinanda manželka, krále Vladislava II. dcera a Ludvíkova sestra, na České království rovněž korunována. Byla tehdáž stáří let 23, měsíců 7 a dní 5.“ Kronikář Marek Bydžovský z Florentina byl muž na svém místě. Tak trochu cifršpión. Ani trochu se nezmiňuje o jásotu, se kterým Praha vítala svého nového krále. Ani slovo o všech těch slavnostních řečech, stejně medových jako neupřímných. Tiše, nenápadně, ale přece jenom znatelně u nás zavládla nejistota. Nejistota z toho, že nikdo ze zdejších hodnostářů, ještě nedávno všemocných, si nyní nebyl jist svými perspektivami. Všecka ta noblesní panská roucha skrývala úzkost před budoucností. Když měl Ferdinand českou korunu pevně na své hlavě, tak dlouho v Praze nepobyl. Spěchal do vedlejších zemí koruny, aby přijal jejich hold. Na nic víc nebyl čas. Čtyři století dlouhá habsburská éra našich dějin byla oficiálně zahájena.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související