309. schůzka: Ins Thal, ins Thal!

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Štěpán Šlik z Holíče a Pasounu
0:00
/
0:00

Sankt Joachimsthal... Ano, takto se jmenovalo město, které rychlostí svého vzniku a růstu si zaslouží místo v Guinessově knize rekordů. Je to Údolí svatého Jáchyma, neboli Jáchymov. „Ins Thal, ins Thal!“ Tímto zvoláním jsme nazvali 309. pokračování rozhlasového seriálu, v němž jsme urazili už notný kus cesty. Od pravěku až k přelomu doby jagellonské a habsburské. Taky se mu říká konec středověku, začátek novověku.

„Na panství ostrovském v Loketsku, na pozemcích někdy vesnice Konradsgrün zvané, odkryty byly stříbrné doly tak hojné, že v krátké době bohatství jejich zastínilo starožitnou slávu Hor Kutných a pozor všeobecný obrátil se k nim v míře napnuté. Roku 1516. počala se tam tvořiti nová osada, které dáno jméno Údolí svatého Jáchyma neboli Sankt Joachimsthal, a již sněm svatováclavský v roce následujícím pojal tu věc do své agendy, ačkoli neustanovil o ní ještě nic konečného. Již roku 1518. vydal hrabě Štěpán Šlik tiskem v Lipsku zvláštní řád horní pro tyto doly.“

Tajemník císaře Zikmunda Kašpar Šlik

Ještě než se vydáme do toho srázného údolí mezi Karlovými Vary a Božím Darem, pozastavil bych se nad tím „hrabětem“. Jako by tam byly slyšet uvozovky. A vskutku tam jsou. Ale proč? On pan Šlik nebyl hrabě? Štěpán ano. Mezi jeho předky se však vyskytovaly úplně jiné tituly. Akademické. Celá ta šlikovská historie začala už v Kostnici, na Husově procesu. V tomto výstavném městě na břehu Bodamského jezera bylo tehdy jen velmi málo Čechů, kteří se nestyděli ukázat ve dne s císařem Zikmundem. On se pan římský císař a český král netěšil u našinců té nejlepší pověsti. Tím raději přijal panovník služby, jež mu prokazoval mladý doktor jménem Šlik. Křestním: Kašpar. Rodem z Chebu. Zavděčil se náramně. Postupně byl jmenován tajemníkem Jeho Milosti císaře Zikmunda, později svobodným pánem Šlikem, a nakonec hrabětem Šlikem a majitelem rozsáhlých panství v severozápadních Čechách. A již uvedený Štěpán z rodu Šliků byl jeho vnukem a dědicem.

Pan hrabě byl ještě mladík, když se o tom jednoho letního dne roku 1515 dozvěděl. O tom, co se dělo zhruba už nějaké tři roky – pravděpodobně od roku 1512. Že na samém to nejzapadlejším konci jeho obrovského panství, v údolí říčky Bystřice, leží na povrchu země stříbro. Jenomže: i když se stačilo pro ně pouze shýbnout, samo místo bylo poněkud z ruky. Štěpán Šlik, osmadvacetiletý majitel onoho označeného místa, se jeho nepřístupností odradit nedal. Leželo sice za stržemi a takřka uprostřed pralesů, ale stříbro dokáže dobře svítit na cestu. Štěpán se dostavil přímo osobně, a shlédnuv situaci, rozhodl se bez váhání, že se tam bude těžit, v tom údolí. V jakém údolí? To je to. On sám nevěděl, jak mu má říkat. Poblíž se tam sice nacházela vesnice Konradsgrün, ale kdoví, jestli o ní pan Šlik vůbec věděl. Abychom to neprodlužovali: vzpomněl si na strejčka. Vlastně na jeho patrona. Na svatého Jáchyma, muže z rodu Davidova, jemuž se narodila již v pokročilém věku obou rodičů dcerka Mirjam, kterou známe dodnes pod jménem Marie, Panna Marie, které se narodil syn Ježíš, a Jáchym byl jeho dědečkem.

Erb rodu Šliků

„Při tak náhle objevené studnici velikého jmění nebylo divu, že přemítána byla i otázka, kdo měl k ní právo, a to ve smyslu sporném. Páni Šlikové, kteří nyní již vesměs hrabaty z Pasaunu neboli Bassana se psali, drželi kraj loketský ne co dědictví zpupné (autor František Palacký míní zpupným dědictvím to, které bylo bez lenního závazku, tedy plně svobodné), ale měli ji co zástavu od koruny české, která splacením částky zástavní mohla každou chvíli do komory královské zase navrácena býti; ostatně zástava ta náležela celému rodu a ne toliko linii ostrovské.“

Vlastnictví pozemků v Údolí svatého Jáchyma

S vlastnictvím pozemků v Údolí svatého Jáchyma to bylo řekněme podivné. „Naskytlo se tu hned několik dalších otázek sporných drahně: Komu náleželo právo desátku a právo mincovní? Byli-li páni linie ostrovské samojediní oprávněni k velikým těm užitkům, nebo též strýcové jejich linie loketské a falknovské? Rozumí se, že na rozhodnutí jejich ke svému prospěchu hrabě Štěpán i bratří jeho dali sobě velice záležeti a nabývajíce každého dne většího bohatství není divu, že odhodlali se obětovati části jeho k tomu cíli.“

Pan Palacký mluví už zcela určitě o bohatství. Takže se to rozkřiklo. U nás se nic neutají. V té době bez telegrafu, telefonu, neřku-li internetu se ta zpráva roznesla po Evropě rychlostí nevídanou. Nastalo jedno z klasických stříbrných opojení, což je forma stříbrné horečky, jež není o nic méně závažným onemocněním než horečka zlatá. U nás byla tato choroba známa již poměrně dlouho. České stříbro z Kutné Hory, Příbramě, Jihlavy, ze Stříbra, ze Stříbrné Skalice, ze Stříbrných Hor a ještě z mnoha dalších míst – to byla věc ve světě velmi vzácná, velmi obdivovaná a – velmi záviděná.

Logo

O králi Přemyslu Otakarovi Druhém se po Evropě vyprávělo, že má tolik stříbra, že je musí přechovávat v dutých věžích: stříbro se do nich sype horem, a když je věž tím kovem doslova našlapaná, no tak se postaví o kousek dál věž nová. Což je možná jakási historická anekdota, ale faktem zůstává, že syn a nástupce tohoto Přemysla Otakara, český král Václav II. měl tolik drahého kovu, že mnozí evropští panovníci vedle našeho vladaře vypadali jako docela chudí příbuzní. České království bylo zemí soběstačnou i pokud jde o umění, kterak drahé těžit a tavit. Z listiny, sepsané už v roce 1088, víme, že tenkrát už pro havíře a horníky bylo vžité české označení rudníci. Tito rudníci vytěžili miliony hřiven stříbra, a tyto miliony většinou těžili bez zahraniční pomoci, a to až do doby Přemysla Otakara I., který začal povolovat německé osady.

Vraťme se však za zcela určitými rudníky, do Údolí svatého Jáchyma. Pan hrabě Šlik se vskutku nemusel o dostatek pracovních sil starat. Verbířskou službu za něj obstaraly pověsti. A byly to docela pravdivé pověsti o možnosti snadného, rychlého, ohromného výdělku. V měřítku střední Evropy se odehrálo totéž, co o tři století později kolem amerického zlata na Klondyku a kolem diamantových polí v jihoafrickém Kimberley. Do Údolí svatého Jáchyma začali putovat ze všech světových stran lidé, přivábení úslovím, které se nejenom v němčině, ale v mnoha jazycích a dialektech rozléhalo Evropou:

Vezmi starou, vezmi děcko, do Údolí běží všecko!

Dobové znázornění těžby stříbra v Jáchymově

S tím během to zas tak horké nebylo. Touha po majetku jest sice vydatnou pohonnou hmotou, ale - kterak běžeti, cesty nemajíce? Cest nebylo, zato hvozdů. A když se řekne hvozd, tak se myslí skutečný prales s medvědy a divočáky, kteří hájili energicky své domovské právo, a vlci a rysi se tam sháněli po teplé svačině. Stejně ale přicházeli lidé odevšad. Z Kutné Hory a Jihlavy přišlo jen pár nespokojenců, zato ze zkrachovalých dolů zpoza hranice tvořily doslova zástupy. V Sasku měl báňský průmysl už tenkrát útlumový program, Jihlava, ale i Kutná Hora se po husitských bouřích už nikdy nevzpamatovaly, koncem 15. století se však stříbrná ruda nachází v Krušných horách, přesněji na jejich saské straně, kde tím pádem vzniká jedno báňské město za druhým, a když pak jsou doly největšího z nich při náhlé katastrofě zatopeny, a tak osiřelí horníci pátrají v okolí po nových výchozech. Což jsou místa, kde se ruda dostává až k zemskému povrchu. Což se stalo právě v Údolí svatého Jáchyma. Saští horníci nakonec vytvořili v Jáchymově německou většinu. Tu už jenom doplnili další příchozí z Porýní, z Rakous, ze Solnohradska, hledači pokladů ze Švýcar.

Ale v létě roku 1515 není v tom údolí Bystřice ještě nic. Tedy kromě toho stříbra. Zato už v prosinci téhož roku tam stálo 400 domů, a nedlouho potom 1200 domů. Tady to máme černé na bílém: 400, posléze 1200, a to na ploše osmdesáti hektarů. Čtyři sta domů během necelého půl roku? Vskutku dobrý příklad pro bytovou politiku naší vlády. Pouze jednu jedinou výhodu měly. Když už byly na spadnutí, postavila se nová chata vedle, a předchozího domu se využilo jako paliva. Na každý pád rostlo Údolí svatého Jáchyma neboli Joachimsthal čili Jáchmstál a ještě taky Jochnstál, tedy dnešní Jáchymov, rychlostí nevídanou. Navzdory zimám vskutku fantastickým, ještě horším než dnes. V dobové kronice se dočteme, že za jednu jedinou zimu zmrzli v jediném lese dva medvědi a tisíc pět set kusů jiné zvěře. Chaty se rozpadaly, protože v tom třeskutém mrazu praskaly skoby i hřebíky. O jedněch Svatodušních svátcích tady bylo ještě na metr sněhu! Karavany lidí však nic nezastavilo. Bodejť by je taky něco zastavilo, když v Údolí svatého Jáchyma byla ruda vzácného kovu kolikrát jen dlaň pod povrchem půdy, nebo přímo v kořenech starých stromů.

Znak města Jáchymova

Mince z jáchymovského stříbra

Deset let po svém založení měl Jáchymov 18 000 obyvatel, tedy pětkrát tolik, kolik jich žilo v tehdejší Plzni, a sedmkrát tolik, kolik tenkrát měly České Budějovice. V Karlových Varech žilo tehdy pouhých šest set duší. Jenom pro srovnání: Praha měla tenkrát 30 000 obyvatel. A ještě jednou Jáchymov: 18 000. Z toho 8000 horníků, dále osm set štajgrů, taky čtyři sta šichtmistrů a ještě dalších báňských úředníků. Ti všichni pracovali v devíti stech stříbrných dolech. Stříbrných hutí bylo 13. Za pouhé čtyři roky od nálezu stříbra dal Štěpán Šlik razit z jáchymovského stříbra mince. Jak vypadaly? Na líci vidíme muže s plnovousem, nápis na minci uváděl vše na pravou míru: „Sanctus Joachimus“. Svatý Jáchym. O koleno muže je opřený štít se čtyřdílným znakem Šliků. V jeho modrých polích se nacházejí zlatí lvi, nesoucí malý kostel, naproti nim jsou dvě dvojice kroužků v červené a stříbrné barvě. Rub mince nesl obraz velkého heraldického českého lva, a kolem nápis: „Ludovicus Primus. Dei gratia rex Bohemiae. Ludvík První, z Boží milosti král český.“

„Zachovala se listina ze dne 25. ledna roku 1520., daná za jednání sněmu českého, v níž se bratří Šlikové zavázali pánům Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu, Ladislavovi ze Šternberka, Janu Pluhovi z Rabštejna i jejich potomkům dávati ze všech stříber, která na těch horách svatojoachimtálských a na okolních gruntech jejich dobývati se budou a mincovati, od každé hřivny obyčejné váhy sedm grošů českých , bude-li to sjednáno u krále Ludvíka Českého, aby tu při těch horách mincovati se mohly jak groše české, tak i mince podobné těm, které v knížectví saském byly dělány; přáli sobě při tom, aby jim povoleno bylo jednu třetinu stříber svých zmincovati na groše české, dvě třetiny podle způsobu saského. Tím objasňuje se článek v usnesení sněmovním, kterým svoleno bylo, že pan Štěpán Šlik s bratřími svými může na horách joachimtálských bíti groše na zrno, kterak na Horách Kutných se tepe, s tímž rázem i textem, jen s malou proměnou, co se tkne jejich erbu. Tyto groše byly větší, na číslo rýnských zlatých, a sice groše čtvrt-, půl- i celozlatkové; na největších groších, platících celý zlatý rýnský, měl býti na jedné straně ráz krále Jeho Milosti s textem, na druhé obraz svatého Joachima i erb páně Šlikův. Nepotřebí dokládati, že zřízení toto dalo původ krásným oněm grošům joachimtálským, jejichž památka ve slově tolar ozývá se podnes po celém světě.“

Kdyby jenom ve slůvku tolar. Těm mincím se v Čechách říkalo, že jsou dólské, popřípadě dólary. Už tenkrát. A u nás prosím. V německých zemích dostaly jméno thalery. Nastoupily cestu, jejíž vítěznost dosvědčuje srovnávací jazykozpyt: Ta mince se stala thalerem, tolarem, dolarem, ale taky to bylo dólaro ve Španělsku a daaler v Holandsku, v Itálii zase joachimico. Zo všechno byla jména pro mince, které se z českého stříbra razily v Jáchymově, ve městě stříbrné horečky.

Roku 1526 se v močálech u Moháče utopí český a uherský král Ludvík a beze stopy v něm zmizí i zakladatel Údolí svatého Jáchyma Štěpán Šlik. A do tohoto města přišel tehdy 33letý doktor medicíny jménem Jiří Agricola. On se sice narodil v saském městě jménem Hluchov zdejšímu soukeníkovi jako Jiří Bauer, ale když pak šel do světa studovat, tak si to svoje jméno přeložil po tehdejším velmi praktickém zvyku do latiny. Bauer, to je Sedlák. Latinsky: Agricola. Georgius Agricola.

Georgius Agricola

Nový městský lékař Jiří Agricola

Na svou dobu byl Jiří Agricola muž náramně vzdělaný, a taky zcestovalý. To patřilo k sobě. Kdo se chtěl vzdělávat, musel do světa. Do světa, to znamenalo nejprve na universitu do Lipska, pak z Lipska do Itálie, taky na školy, poslouchal tam přednášky na vysokých učeních v Bologni a Benátkách, přičemž doktorátu dosáhl ve Ferraře. A v Kristových letech se dostává do Jáchymova. Bylo to zvláštní město. Bylo bez dějin. Jeho historie se počítala na pouhých několik let. Víc lidí tam do roka umíralo, než se jich narodilo, ale přece rostlo. V roce 1527, když Agricola do Jáchymova dorazil, už to město nemělo zdaleka zlatokopecký ráz. Už to bylo město. Se všemi kletbami města ve středověku. Kupříkladu s francouzskou nemocí, tedy se syfilidou, která stačila nakazit Evropany. I jáchymovské obyvatele. A další metla: Anglií proběhla zvláštní epidemie nemoci smrtelné do tří dnů. Říkalo se jí anglický pot. Anglický pot se dostal do Jáchymově stejně jako „španělské neštovice“ nebo jakási „uherská nemoc“. Nic a nikdo necestoval tak rychle jako nemoci. A k tomu ještě četná důlní neštěstí, nový městský lékař v Údolí svatého Jáchyma pan doktor Agricola měl plné ruce práce. Nejen ruce. Taky hlavu. On o těch nemocech přemýšlel, a svoje myšlenky ukládal na papír.

„Theologové tvrdí, že Bůh je vyvolavatelem moru,“ rozepsal se ve své práci, kterou pojmenoval De peste neboli O moru. „Astrologové zase říkají, že za mor mohou určité konstelace hvězd. Ale lékaři nemají zapotřebí takovým způsobem vyvozovat příčinu moru. Jsouce žáky filosofie, musejí sledovat to, co může být smyslem zachyceno, co může být poznáno a dokázáno ze smyslových údajů nebo z rozumových pojmů.“ Docela přemýšlivý pantáta...

Za svého pobytu v Jáchymově sepsal doktor Agricola svou první knihu, nikoli o medicíně, jako bychom si snad mohli myslet, nýbrž o hornictví. A je docela zajímavé, že nepřivedl na svět nějaký nudný spis, ale – dnes bychom mohli říct, že z jeho brka vzešlo – jakési naučné rozhlasové pásmo. Vymyslel si dvojici lékařů, kteří se dali do řeči s jistým Vavřincem Bermannem. Tenhleten pan Bermann ovšem už smyšlený nebyl. Onoho času působil jako hutní písař nově jmenovaného královského horního města Jáchymova. Kromě toho to byl Agricolův přítel. Jiří zřejmě dost brzy rozpoznal bezmocnost lékaře, pokud jde o boj proti tehdejším nakažlivým chorobám, a tak se raději soustředil na jevy, kterým mohl spíš přijít na kloub. Věnoval se mineralogii a hornictví a tenhleten koníček ho neopustil, ani když se z Jáchymova odstěhoval. To bylo někdy roku 1535. Přesunul se do Saské Kamenice, kde se stal rovněž městským lékařem a dokonce tam vykonával šest let funkci starosty. Nějaké stříbrné bohatství... odvezl si s sebou domů? Lze o tom pochybovat. Leda – bohatství vědění, to ano. Všechny knížky, které kdy sepsal, mají svůj počátek v Jáchymově. Sepsal jich dost, ale klidně by mu stačila jedna. Ta samotná mu zajistila čestné místo v dějinách přírodních věd. Agricola ji psal sedmnáct let. A to ještě čtyři léta ležela u ilustrátora a tiskaře ve švýcarské Basileji.

Dvanáct knih o hornictví a hutnictví

„Táži se,“ tázal se v 16. století doktor Jiří Agricola, „zda je hornictví a hutnictví povoláním pro řádného občana, či je-li ho nedůstojným? My je právem počítáme mezi zaměstnání čestná. Hornický a hutnický výdělek je právě tak poctivý jako rolníkův. To kořist válečníkova jest bezbožná. Rolnictví, stavitelství a lékařství jsou počítány mezi čestná umění. Nemá tudíž ani hornictví býti vylučováno z jejich kruhu. Velice značné jsou výdělky lichvářovy či válečníkovy, avšak: lichva jest nenáviděna a kořist krutě vyrvána lidem bez viny bědným.“

Než stačilo vyjít jeho životní dílo De re metallica libri duodecim aneb Dvanáct knih o hornictví a hutnictví, jeho autor zemřel. Celý život se těšil záviděníhodnému zdraví, prý nikdy ani nezastonal, až teď, a bylo to naposled. Čtyři dny bojoval s horečkou. 21. listopadu 1555 zemřel. Za svého života hřímal: „Z důvodů rozumem pochopitelných nesmějí mrtví zůstávat nepohřbeni, aby nezamořili okolí!“ Sám zůstal po své smrti mnoho dní nepohřben. Byl katolík a v Saské Kamenici byl knězem protestantský pastor. Do dnešního dne není známo, kde ho nakonec pochovali.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související