310. schůzka: Konec polského hospodářství

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Císař Ferdinand I. Habsburský

„O tom pánu a králi Ferdinandovi když se roznesla pověst, kterak jest horlivý milovník spravedlnosti, maje křivdu v nenávisti, mnohým Čechům těžko bylo o něm slyšeti, zvláště těm, kterýmž spravedlnost i všecken řád dobrý v nelibosti byl, ale dobrým a šlechetným a po spravedlnosti žíznícím byl velmi vděčný, protože již nesměli mnozí hlavy pozdvihnouti pro přílišnou nespravedlnost těch, kteří moc nad nimi měli. “

„Neb jsou byli tomu mnozí přivykli, aby měli pána takového, který by jim tak rozkazoval, co by oni chtěli a kdy by chtěli, to aby činili beze vší překážky, a aby toliko bylo slovo královské bez moci a skutečnosti, jakžpak tím způsobem země česká příliš hladem spravedlnosti jest vymořena a zemdlena byla. A tak tomuto králi a pánu dal Pán Bůh, aby nesl meč k chvále dobrým a ku pomstě lidem nepravým.“

Podivně zatuchlá atmosféra v Čechách

Myslel si a taky to tak napsal, kronikář mistr Marek Bydžovský z Florentina. Marek vskutku uhodil hřebíček na hlavičku. Přesně doprostřed. Ferdinand velice brzo po svém příchodu do Čech postřehl onu podivně zatuchlou atmosféru, která u nás zůstala po Jagelloncích. „Pospíším si,“ psal svému staršímu bratrovi Karlovi, římskému císaři a španělskému králi, „pospíším si, seč budu s to, abych dal do pořádku záležitosti této země. Je zde spousta úkolů tak velikých a spletitých, že je to téměř k nevíře.“ Čechovi je zatěžko přiznat Habsburkovi vůbec nějaké zásluhy. Jenomže apriorní odstup, to je něco na způsob předsudku, a ten brání podívat se pravdě do očí.

Jan Vilímek – Jiří z Poděbrad a z Kunštátu

Zmatek – takový zmatek byl a je vlastně pohodlný stav. Kdekdo ho vidí, zpovzdálí kritizuje, ale protože nestačí pořádku se jenom lacině dovolávat, najde si člověk nakonec své soukromé „pohodlí a teplíčko“. Odvrátí se od vyšších, jaksi nadosobních cílů, resignuje a začne pečovat o košili, která je bližší než kabát. Taková neuspořádanost se sice protiví každému, kdo je vůbec schopen postřehnout ji jako obecný jev, jakmile však trvá dlouho a poměry zůstávají stejně neřešeny jako dřív, kdekterý dobrák objeví příjemné, pohodlné stránky chaosu a zařídí se tak, aby z nich těžil. Jedinec i společnost mají vzácně vyvinuté dispozice adaptovat se na dané prostředí. Zvlášť česky mluvící člověk to má snad zakódováno v genech.

„Šel vůbec na věk jagellonský v Čechách, na krále Vladislava i Ludvíka nářek, že pod nimi a namnoze skrze ně, skrze neschopnost a nestatečnost jejich národ český nejen ztratil státní samobytnost svou, ale také octnul se v bezvládí, v rozbrojích a svízelech větších, nežli nastaly v dlouhém bezkráloví za Hynka Ptáčka z Pirkštejna i Jiřího z Poděbrad.“

Jagellonská éra českých dějin byla zajímavým příkladem jistého druhu historické situace. Poměry za moc nestály, reptalo se, ale – žít se dalo. Většina lidí se prostě přizpůsobila. Po dobu celých pětapadesáti let jsme u nás měli luxus dvou ochablých vladařů za sebou, chyběla tu promyšlená, koncepční státní politika, přezrálé konflikty ve společnosti se hasily zmateně a neúspěšně, zkrátka: „polské hospodaření“.

Jaký je rozdíl mezi „polským hospodařením“ a „tureckým hospodářstvím?“ Prakticky jen co se týká mateřského jazyka. Všecko to zanechalo hluboké stopy v ekonomice, politice i myšlení lidí. Český stát jako by se z mezinárodní scény vytrácel. Kdysi obávaný národ husitských zkrotl, zabředl až po kolena, do věroučných polemik třetího řádu, do neplodných diskusí o něčem, co nikoho za hranicemi nezajímalo. Zatímco vyspělejší země Evropy budovaly nový typ raně kapitalistické ekonomiky, vytvářely mohutnou síť moderních obchodních a finančních vztahů i transakcí, my jsme se toho dění prakticky nezúčastnili. Svět zažíval své první velké urychlení, ale český stát za Jagellonců o něm věděl spíš jenom z doslechu.

Zatímco mamutí podnikatelské a bankovní domy Welserů, augšpurských Fuggerů i další se odvážně pouštěly do riskantních projektů, otevíraly doly v Americe, organizovaly obchod s dálným orientem i Novým světem, pojišťovaly zaoceánské flotily i s jejich cennými náklady, vydržovaly svými úvěry mnohé královské dvory, tak u nás se zatím cechovní mistři na svých trudnomyslných schůzích dohadovali: Kolik párů bot? Troje. Nebo čtvery? Kolik štůčků plátna může řemeslník týdně nebo měsíčně vyrobit a prodat, aby byla zachována rovnost a živnostníci se vzájemnou konkurencí existenčně neohrožovali?

Ferdinand I. Jagellonský

Inu, oni to mysleli dobře. A cit pro spravedlnost měli, to se jim nedá upřít. A taky staromilské rovnostářství a ještě k tomu cechovní ochranářství. všechno to už dávno stalo brzdou, umrtvovalo to pokrok jak v ekonomice, tak v myšlení. Přitom se v našem království ani hmotně, ani duchovně nežilo nejhůř. Pro široké vrstvy společnosti bylo celkem dost práce. Dnes bychom řekli, že trh pracovních sil nebyl pořád ještě nasycen. A zásobování potravinami a spotřebním zbožím? Doznávalo výkyvy jenom při neúrodách nebo epidemiích. Moment: A co náboženský útisk? Ve srovnání s poměrně nedávnou minulostí viditelně polevil. A vyšší vrstvy, počínaje měšťanstvem a konče šlechtou? Reptaly, a hodně, a na všechno, ale po pravdě - vlastně si neměly nač naříkat. Leda samy na sebe. Měšťanstvo mělo koneckonců své jisté, a šlechta, ta si díky privilegiím a polovičnímu bezvládí dělala vyloženě, co chtěla. Tak bylo si tedy nač stěžovat?

Jagellonské časy prohlubují malost a zápecnictví

Jagellonské časy prohloubily v našem státě malost, zápecnictví, izolaci od hlavního řečiště vývoje. Společnost se situaci přizpůsobila. Každý si ve špatných poměrech našel něco pro sebe. Někdo aspoň obživu, jiný sinekuru.
„Nelze neuznat, že se dílo, které si vytkl Ferdinand, srovnávalo se všeobecnými snahami toho století: všude řády feudální mizejí a ustrojují se moderní organismy politické. Ostatně dílo to bylo nevyhnutelné vzhledem k invazi turecké. Kdyby vykonána bylo s pomocí stavů a provedeno tak, aby svobody politické a samostatnost národní nebyly tím poškozeny, bylo by bývalo šťastné a plodné. Stavové se nedovedli ani odhodlat k osudné přeměně, ani se jí vzepřít s potřebnou rázností. Nepodařilo se jim ani zamezit jí, a jejich odpor ji učinil jen prudší a plnější,“ to tvrdí francouzský historik a znalec českých dějin Ernest Denis a zdá se, že má pravdu.

Svého nového panovníka Ferdinanda I. z rodu Habsburků jsme zatím poznali jako mladíka poměrně málo sympatického vzhledu i vystupování, chladného, nepřístupného nitra. Současně nás však překvapuje jeden kontrast. Kontrast mezi tím vnějším dojmem a nespornými profesionálními kvalitami. Ferdinand je měl v míře značné. Prokázal rozhodnost, výkonnost a politickou suverenitu už ve věku, kdy teprve dorůstal k mužné zralosti. Jeho ráznost a ambicióznost, která neodpovídala věku, vzbuzovala respekt od samého začátku Ferdinandovy politické dráhy. Část českých stavů výstražně zvedala prst ještě dřív, než byl zvolen za panovníka. Tušili nebezpečí, cítili ho přímo ve vzduchu.

Ferdinandův absolutismus

Soudili na základě toho, jak Ferdinand prokázal svoji tendenci k absolutismu už jako mladík – v rakouských zemích. Ujal si jich v šestnácti, sedmnácti letech. Uspěl dokonale. V krátkém čase dokázal umlčet opozici, obnovil pořádky a vysloužil si pověst železného muže. To mohla být pro Čechy výstraha. Mohla, ale nebyla. Přitom našinci měli tak rádi slabé krále. Čím slabší, tím větší a svobodnější prostor pro vlastní cíle. Na druhé straně on takový slabý panovník taky není dobré řešení – jeho vláda vede k anarchii a důsledky má přímo zkázonosné. To byla taky výstraha, i když z druhého konce. Nakonec na miskách vah, když se v říjnu 1526 dohadovali čeští stavové na novém panovníkovi, převážily Ferdinandovy kvality. Volební zápas skončil vítězstvím Ferdinanda. Stála za ním autorita nejmocnějšího dynastického rodu v Evropě. Teprve se však mělo ukázat, že on si vystačí s autoritou vlastní.

„Ferdinand usnadnil českým stavům ústup. Slíbil vymoci na dvoru papežském, aby podobojím bylo schváleno jejich přijímání, nenaléhal, aby bylo prohlášeno dědičné právo Annino ke koruně, neboť uznal, že byl zvolen svobodnou vůlí stavů. Když mu byly předloženy další žádosti českého sněmu, choval se zdrženlivě – osvědčoval sice svůj pevný úmysl, že zachovávat bude svobody zemské, ale některé články jemu navrhované zdají prý se mu novotami, jiné jsou nebezpečné neb proveditelné, není spravedlivé takto mu je vnucovat a nedovolit pronést své mínění, smluví se o nich v Praze. Poslové sněmu se vraceli rozmrzelí – ze všech těch neurčitých slibů jim nekynulo nic dobrého.“

Byla to tradice, že každý panovník při nástupu na černý trůn podepisoval kapitulaci. To mělo naše království opravdu hezkou tradici... Volební kapitulaci. Což znamená souhrn podmínek přijatelných pro obě strany. Jakýsi vládní program. Je ale fakt, že podmínky, které po složitých a dlouhých debatách Ferdinand podepsal, vypadaly opravdu jako kapitulace. No, jedna věc je něco podepsat, druhá je podle podepsaného se řídit.... Většina českých požadavků se nakonec nikdy nesplnila. Už jsme se o některých z nich zmínili, ale nezaškodí si je připomenout. Tak tedy: panovník neměl být korunován, dokud by stavům nepotvrdil všechny staré výsady. Měl se zavázat, že nikoho nebude sesazovat ze zemských úřadů. Sídlem krále se stane Praha. České záležitosti nebudou řešit cizinci, nýbrž lidé domácí. Následoval výčet dalších požadavků, od zachování respektu vůči náboženské svobodě katolíků a kališníků až po takové podmínky, jako bylo doporučení, „aby ožralství a pití hanebné a jiné zjevní hříchové žádnému trpěny nebyly.“ Ferdinand, ten odchovanec španělského dvora, zvyklý na majestátní odstup mezi panovníkem a jeho vazaly, musel nejspíš trnout nad tou drzostí... Trošku mu asi zatrnulo, ale zachoval ledový klid. Podepsal a schválil, co na něm chtěli. Nikoli bod po bodu, i když to po něm žádali. Dohromady. En block. A bylo.

Jan Zápolský

„K pravému ocenění veliké zásluhy Ferdinandovy nestačí ani připomínat si stav země české a hluboký úpadek moci královské v době, kdy byl zvolen za krále. Dlužno pomýšlet na zahraniční obtíže, se kterými se potýkal po všechen svůj život. Zejména mu bylo zápasiti o Uhry s Janem Zápolským, kterého sněm bělehradský zvolil uherským králem měsíc po Ferdinandově volbě v Praze. Dále musel Ferdinand po všechen svůj život odpírat útokům muslimů, kteří tehdáž došli vrcholu své moci. Roku 1529 byla Vídeň ve velikém nebezpečenství, a až do roku 1562 země rakouské byly skoro každoročně vydány nájezdům – Maďaři, kvůli jejichž nezávislosti bojoval, se svého ochránce báli a nenáviděli ho víc než nevěřící. Aby získal aspoň nějaký odklad, musil nejen odříci se dvou třetin Uher, ale též odvádět sultánovi velmi těžký poplatek. Věci německé mu rovněž způsobily mnoho práce. Roku 1531 byl zvolen za krále římského, ale katolíci neposlouchali téměř jeho rozkazů, a lutheráni, jejichž počet neustále vzrůstal, evidentně odpírali jeho rozhodnutím. Reformace pronikla do jeho zemí dědičných a vedle všech dávných živlů nepořádku se stala novým a hrozivým kvasem pobuřování.“

Co z toho bylo nejhorší? Všechno. A z toho všeho co bylo ještě horší? Začalo to Uhry. Tady předběhl Ferdinanda hrdina válek s Turky, magnát Jan Zápolský. Část svých zboží měl na Slovensku, sídlíval v Trenčíně. Pro uherské pány byl "našincem," což vážilo víc než kandidatura „člověka přišlého“, tedy cizince. Když byl zvolen uherským králem, stála na ním drtivá část domácí střední šlechty. Ferdinanda to spíš vyburcovalo než odradilo. Netrvalo ani měsíc a v Prešpurku byl s diplomatickým přispěním své švagrové Marie Uherské pomazán na krále i on. Pro poměry bylo příznačné, že svatý olej mu lil na hlavu nitranský biskup Štěpán Podmanický, který nedávno totéž dělal i Zápolskému. (Hlavně když uměl mastit – temena). Co následovalo, to muselo přijít. Fakt, že Uhrám byl dopřán přepych dvou korunovaných králů, uvrhl tuto zemi na skoro tři desítky let do víru pustošivé občanské války. Nás však i v této historii nejvíc zajímá Ferdinand, a tak si povězme, že ve všech těch válečných peripetiích projevil odvahu k maximálnímu riskování. Při riskování se má ztrácet hlava. Skoro bez prostředků, hlavně s úvěrovou pomocí jihoněmeckých finančníků během roku 1527 zaútočil na Zápolského a v několika týdnech dokázal jeho moc v převážné části Uher zlikvidovat. Boje se odehrávaly hlavně na území Slovenska, a tam všude se muselo narazit na Turky.

Isabela Zápolská

Ferdinandovi bylo jasné, že celá akce může vyvolat zápletku s osmanskou říši. To by tak bylo, aby se Habsburk s Maďary pral, aniž k tomu dal sultán svolení... Když byl v té největší tísni, obrátil se Zápolský o pomoc k sultánu Sülejmanovi. No a konflikt se rozhořel do nových rozměrů, jako když se přilije oleje do ohně. Turci se vložili do hry, oblehli Vídeň, a i když byli zahnáni, klid zmizel v nedohlednu. Nové tažení proti Turkům v roce 1532 skončilo neúspěchem. Následovaly další bitvy, pokusy o smír, dočasná příměří. Zápas o Uhry se protahoval a stál neuvěřitelné prostředky. Teprve roku 1538 uzavřel Ferdinand se Zápolským konečně mír. Habsburci jím ovládli Slovensko, vyjma území kolem Košic, dále západní Uhry a Chorvatsko. Po smrti Zápolského měly Habsburkovi připadnout i Uhry východní, takzvané Sedmihradsko. Roku 1540 Zápolský splnil svůj slib a zemřel, jenomže krátce předtím: malér. Narodil se mu syn. To je přece štěstí, a ne malér, ale pro Ferdinanda ne. Vdova Isabela Zápolská dala to nemluvně, které dostalo jméno po otci, korunovat, a zase se to mydlilo. Habsburské žoldnéřské armády znovu zaútočily, a Turci? I ti se objevili na scéně, jako by pro ně poslali, a když už byli v pohybu, tak obsadili Budín. To, co přišlo, byly dvě válečné výpravy proti nim, jenomže neskončily příliš slavně, a všechny země Ferdinandovy monarchie měly čím tím dál menší chuť házet další a další prostředky do té černé díry jménem válka.

Budínský pašalik

Jaký byl konec té pranice v Uhrách? Turci si nakonec ponechali okupovanou střední část Uher, vytvořili tady takzvaný budínský pašalik. Sedmihradsko zůstalo samostatným vévodstvím, politicky to však byl přívěšek osmanské říše. Ferdinand se stal pánem nad zbytkem země. To znamená, že habsburské Uhry se zmenšily... Významně. Jádrem územního zbytku bylo vlastně Slovensko. Prešpurk (tedy dnešní Bratislava) se nadlouho proměnil v hlavní město Uher. Aby se aspoň trošku pojistil před dalším tureckým vpádem, zavázal se Ferdinand k placení ročního poplatku – říkalo se mu tribut míru. 30 000 dukátů. Dost, ale nikoli na to, aby byla nová hranice zabezpečena definitivně. Jenomže to už jsme se dostali až k roku 1547. Musíme přibrzdit.

„Důležité je vystříhat se všelikého přehánění, způsobeného často předsudky naší doby, ale i při těchto výhradách je zcela jisto, že dobou Ferdinanda I. počíná se obrat, který se dovrší za Josefa II. a promění pak České království v pouhou provincii mocnářství rakouského. Tlak okolností pomáhá tu panovníkům: stálé spojení se státy sousedními ukládalo každému členu společnosti jakési zříkání se. Téměř nevyhnutelně přivodilo utvoření úřadů ústředních, jež samým svým trváním ohrožovaly samosprávu jednotlivých království.“

Vznik české královské komory

Hned v roce 1527 vznikla česká královská komora. Dnes bychom řekli: finanční úřad. Důvod: Nutnost zmocnit se všech dostupných finančních zdrojů. Ano, tak o to se snaží všichni, kdo pilně centralizují. Jejím úkolem byl podchytit a mobilizovat veškeré druhy královských příjmů, především pečovat o zdroj nejmohutnější, což je pravidelné a regulérní a všemi vládci milované vybíraní daní. Tenkrát se jim říkalo berně. Už v loňském roce (tedy 1527) založil Ferdinand nadřízený finanční úřad – ten se jmenoval „dvorská komora“. Skrze českou královskou komoru se řadou plánovitých opatření Ferdinand rychle dostal k moci nad finančními prostředky českého státu. Hned od počátku vlády plně obnovil panovnickou autoritu nad mincovním regálem. Po dramatickém sporu se stavovským sněmem se zmocnil i nejvýnosnějších (právě objevených) soukromých stříbrných dolů v Jáchymově. S dovolením to teď všecko napíšeme pod sebe a shrneme. Takže – to máme cla, mýta, úvěry, různé regály, královský pozemkový majetek – to všechno se najednou ocitlo pod strohým úředním dohledem. To už nebyl takový nepořádek, jaký býval, když bylo „polské hospodářství“. Ne, ne, s tím byl konec.

Teď zavládlo přesné účetnictví, striktní organizační pravidla, účinná kontrola. Ferdinand to všechno dělal chytře, rafinovaně. Všechny ty centralizační tlaky – my, tady, Vídeň, jsme hlava; všechno ostatní jsou údy – všechny ty tlaky vyvíjel při současném zdůrazňování, že to je zákonné, opravdu, no vážně, já jenom podle zákona! Země habsburského soustátí zůstávaly nadále samostatnými politickými celky s velice širokou samosprávou, česká královská komora představovala domácí, právně samostatný královský úřad, přece jen se však musela podřizovat rozhodnutím, pokynům a doporučením dvorské komory ve Vídni. Ona to byla taková ústředna, která řídila finance celé monarchie. A tak to šlo dál a dál. Ani se proti tomu nedalo moc co namítat – takový kolos, jakým Ferdinandova říše byla, nezbytně potřebuje řízení z jednoho centra. Po ministerstvu financí neboli dvorské komoře vzniklo ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo vnitra a ministerstvo války. A všechno to mělo jeden účel: Jasně: My, tady, hlava. Ostatní? Údy.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související