246. schůzka: Rok 127. (a poslední) lucemburské vlády u nás

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Barbora jako Venuše v Kyeserově spisu Bellifortis

„Toho roku 1437 po svatém Václavu pan Jan Hertvik z Rušinova, Chval z Říčan, Beneš z Mokrovous a jejich přívrženci vyhlásili nepřátelství císaři a spolu s nimi také kněz Bedřich z Kolína.“

„Stěžovali si na císaře, že nedodržuje některé články kompaktát a dohod, jak pan Diviš Bořek oznámil na staroměstské radnici, kam přijel se zárukou bezpečnosti jako zástupce kraje hradeckého, chrudimského a vysokomýtského; řekl, že císař s tou smlouvou Čechy chytře napálil.“

Vlastně už v tom milém názvu, který dal bodrý český lid kompaktátům, byl zachycen vztah, jaký k nim naši předkové měli: „Komprdáta.“ Boj o to, aby i hubený výsledek, zakotvený v kompaktátech, byl proměněn v skutek, tak ten se protáhl na celou poděbradskou epochu.

Církev spatřovala v ústupcích provizórium, jehož výsledky se dřív nebo později stejně anulují. Snad nebude škodit, když si zopakujeme, co kompaktáta připustila. Především, že přijímání krve Kristovy laiky je možnou, beztrestnou formou podávání svátostí oltářní, oněch „hodů lásky“, nejposvátnějšího obřadu katolíků. Nařídila křesťanům všech zemí, aby napříště s Čechy zachovávali mír a považovali je za věrné a pravé syny církve. Takové bylo obsahové jádro jinak rozlehlého, krkolomně mnohomluvného a záměrně zašmodrchaného souboru dokumentů. Když Češi dostali oficiální povolení užívat kalich, problémy nevymizely. Nevymazalo to ani hříchy minulosti, ani nedůvěru k národu, jemuž církevní otcové připsali na vrub 78 bludných článků a o němž se tradovalo, že „neexistuje kacířství, aby se ho Češi nechytli“. Konflikt se přitom nestavěl jako spor věřících s bezbožnými. To ani nešlo. Kdekoli se Češi objevili, čišela z jejich chování i skutků víra naopak až exaltovaná.

Shrbivé báby a pošetilí starci na pivě nebo na víně sedíce tajemství Svaté trojice prokletými otázkami zpytují.

Zdůrazňovala se proto zvrhlost této přísné nábožnosti. Fakt, že kdekterý kališník z těch nejnižších společenských vrstev rozuměl subtilním naučením Písma a po svém zaníceně konfrontoval názory s bližními, byl tendenčně vysvětlován takto: „Shrbivé báby a pošetilí starci na pivě nebo na víně sedíce tajemství Svaté trojice prokletými otázkami zpytují.“ Ale v kompaktátních dobách se už tolik nevykřikovalo do světa, jací jsme kacíři, jenomže i nadále byly Čechy zemí podezřelou, její obyvatelé nedůvěryhodnými lidmi, prostě odpadlíky. Dnešním termínem řečeno – ztratili jsme před světem tu správnou image. My si těžko dovedeme dnes představit, jakou obrovitou setrvačnou sílu musely mít ústně šířené, mnohonásobnými procesy deformované fámy o našem národě v oněch časech bez médií, bez rychlé dopravy, bez pružné komunikační sítě. Fakta byla méně důležitá než emoce a fantazie. Jednou zformované veřejné mínění se stalo nehybným zahnívajícím blátem. Češi dál po léta budili „hnusivý odpor“. Zůstávali pro daleké okolí – kacířským plemenem.

Zikmund Lucemburský vyobrazený na zhořelecké radnici

„Mezitím začal Zikmund churavět a nemoc zvětšovala obtíže stáří.“ Což platí nejenom pro obyčejné, nepomazané, nekorunované a neprivilegované smrtelníky, leč jako jediná opravdová spravedlnost na světě i pro jeho mocné. „Císařovna Barbara byla znepokojená starostí o udržení vlády.“ Císařovna Barbara. Již druhá Zikmundova manželka. Ta první, Marie, zemřela po sedmi letech manželství, v pouhých jedenadvaceti letech. Díky ní se Zikmund stal uherským králem. Když ovdověl, tak v tom vdoveckém stavu setrval celých šestnáct let. Jeho druhá žena Barbara se narodila v době, kdy jeho první žena odešla na věčnost. Byla totiž o celé čtvrtstoletí mladší než manžel.

Barbara – Zikmundova nevázaná manželka

Barbara. Z jakého vlastně byla rodu tato římská císařovna a uherská královna? Její předkové byli celkem málo významní hrabata Celští. Ti byli známí svou tvrdostí, vášnivostí, poživačností a také nevázaným životem. Barbora – pokud to bylo možné – tak ještě nevázanějším. Chtivost moci u ní byla spojena s tělesnými vášněmi, které se projevovaly značnou sexuální aktivitou. „Byla to žena nesmírně smyslná,“ píše o ní Eneáš Silvius Piccolomini. Barbara byla pro tyto své aktivity vybavena náležitě fyzicky – vynikala neobyčejně tělesnou krásou, štíhlou postavou, bělostnou pletí s několika maličkými pikantními pihami. Dlužno říct, že atraktivitou si nijak nezadala se Zikmundem, takže byli pokládáni za nejkrásnější manželskou dvojici té doby. A co se oné náruživosti a smyslnosti týká – neměli si co vyčítat. Je známo, že Zikmund měl nepřehlednou řadu milenek, ale jeho příkladu záhy následovala i mladá královna. „Žila veřejně se souložníky a muže častěji sváděla, než sama byla sváděna.“ Mezi její milence patřili například Friedrich Hohenzolernský, Arnošt Habsburský anebo rytíř Jan z Walenrodu. Byl to v nejednom případě sám Zikmund, kterou svou manželku naváděl k nemravnému životu. „Cizoložník promíjel cizoložnici,“ tuhle poznámečku utrousil i náš kronikář Eneáš.

Zikmund Lucemburský a Barbora Cellská na koncilu v Kostnici

On toho o Barbaře utrousil víc. Císařovna se totiž netajila názory, za které by každá jiná skončila na hranici: „Necítila se vázána ani křesťanským náboženstvím, ani kterýmkoli jiným, a dokonce popírala, že existuje nebe a peklo. Často prý plísnila své služky, že se modlí a postí; prý své tělo zbytečně vysilují a věří, že usmíří slovy vymyšlené nebeské božstvo. Má se žít příjemně, dokud je člověk živ, a oddávat se rozkoším. Jen to je dopřáno člověku, jehož duše umírá zároveň s tělem. Snílkové jsou ti, kdo si slibují posmrtný život. Ten názor se shodoval s jejími mravy. Neboť ti, kteří zanechali pěstění ducha a oddali se tělesným rozkoším obtíženi břemenem hříchů přijímají snadno nikoli ty zásady, jejichž působením by se vymanili a život napravili, nýbrž ty, pomocí nichž by mohli dokázat správnost započaté cesty. Pro hříšné mysli není žádná útěcha platnější než ta, když se domnívají, že smrt znamená úplný konec člověka. Jedinou spásou pro člověka, který nedoufá, že přijde do nebe, je nebát se pekla.“

Poté, co se stal Zikmund uznaným českým králem (to bylo až v roce 1436), se začala královna Barbara zajímat o víc o české poměry. Naučila se česky, a učení jí šlo dobře; s dětmi příliš práce neměla, protože porodila pouze jedinou dceru, poslední Lucemburkovnu Alžbětu. Svou korespondenci s domácími politiky vedla v češtině. Zároveň se připravovala na své nové postavení v rozdělené zemi. Na rozdíl od ní její manžel Zikmund zdráv nebyl, a co se věku týká, blížila se mu sedmdesátka. Jak už nás informoval Eneáš Silvius, císařovna Barbara náboženství a víře moc nedala, ale jako manželka katolického panovníka měla mít blíž k českým katolíkům, například k Oldřichovi z Rožmberka. Měla mít, ale – neměla. „Zikmundova manželka Barbara byla Ptáčkovou spojenkyní,“ uvažuje ve své knize Podivuhodné příběhy její autor Miroslav Ivanov. No a pan Hynce Ptáček z Pirkštejna byl kališník. Barbaře přitom nešlo jenom o nastolení své vlády v osiřelém království. Ve hře byla i otázka nástupnická. Šlo především o Barbařinu dceru, která byla provdána za Albrechta Rakouského. Počítat se však muselo i s Barbařinými dvěma vnučkami.

Barbaře jde o moc

„Barbara se začala tajně domlouvat s Poláky o českém trůnu.“ Vymyslela rafinovaný plán. Chtěla se jako vdova, přesněji: chtěla se jako budoucí vdova provdat co nejdřív za polského krále, tehdy třináctiletého. Táhlo mu už na třináct, klukovi, zatímco Barbaře? Padesát jí ještě nebylo. A zda jí to nepřišlo nepatřičné? Co bylo kdy kde komu nepatřičné, šlo-li o moc? „Žena, již stařena,“ říká Eneáš Silvius; ve skutečnosti bylo Barbaře jak víme teprve nějakých pětačtyřicet, „pojala úmysl znovu se vdát, zapudila z mysli dceru, která vyrostla v naději na královský trůn a provdala se za rakouského vévodu Albrechta, a neuvažovala o ničem jiném než o radostech nového manželství. Jak nevyčerpatelná smyslnost ženy, která čím je blíže hrobu, tím více touží po manželském loži a svatební pochodni a horlivě o ně usiluje!“ Kdyby to ale Barboře s těmi divokými zásnubami nevyšlo, tak měla v zásobě svoje dvě mladičké vnučky. Ty by mohly nastoupit na její místo a ona by se „skromně“ spokojila s poručnickou vládou nad třemi královstvími.

Oltář sv. Barbory z Kalanti

„Již téhož dne, kdy byl Jan Roháč z Dubé oběšen, zjevily se u císaře Zikmunda neduhy nezhojitelné.“ Jaké neduhy? „Tak řečený sacer ignis.“ Když tento termín Františka Palackého přeložíme doslova, vyjde nám „svatý oheň“, ale on to byl spíš „oheň pekelný“. Sacer ignis je nemoc zvaná „růže“, jenomže: podle příznaků šlo spíše o záchvat dny neboli podagry, která byla v rodině Lucemburků jako doma. „A když tak řečený sacer ignis vrhl se mu na palec u nohy, nepřátelé mnozí plesali nad tím jako nad boží pomstou, která ho zastihla. Ačkoli podle rady lékařské dal sobě palec ten uříznouti, myslí hrdinskou bolest snášeje, vida však, že zdraví se mu nenavrací, počal mysliti na lepší ubezpečení osoby a dvora svého.“

Poslední záchvat probíhal velmi intenzivně, panovník přestal chodit, v případě nutnosti byl přenášen na nosítkách. Daleko větší hrozbu však představovalo prozrazené spiknutím, v jeho čele stál císařovna a její synovec Jindřich Celský. Ti dva spolu plánovali po císařově smrti Barbořin sňatek s polským Vladislavem a spojení české, polské, popřípadě i uherské koruny v jednu unii. Jenomže Zikmund byl pořád ještě naživu, i když čím dál tím méně, a jeho představa uherské hráze proti Osmanům byla spojena s někým úplně jiným. „A tak umínil si jeti do Uher zase, kde ve Velikém Varadíně sám sobě hrobku připravil, a obmýšlel již jen prostředky, kterak by zemi českou po sobě uvésti mohl v moc zetě svého Albrechta Rakouského.“ Ten byl i se svou ženou Alžbětou, Zikmundovou dcerou, pochopitelně pro... Nebo snad ne? No... nějakou dobu dělal okolky, prý „že jim takové břímě příliš těžko je na se vzíti, pro nesvornost království a jiné příčiny prosí, aby císař raději to království moudrostí svou a rozšafenstvím sám spravovati ráčil“, ale když císař holt nedal jinak, „tu konečně nemohli odepříti prý vůli otcovské a slíbili přijeti do Prahy a poslušni býti přikázání Jeho Velebnosti“.

Život ohrožující nemoc

Mezitím však Zikmundova nemoc přešla ve vážnou, život ohrožující gangrénu. Navzdory svému zdravotnímu stavu se císař nechal obléci do svých rouch a 11. listopadu opustil Prahu. Jeho kroky vedly do Uher, aby zachránil, co se ještě dá. „V pondělí ještě před východem slunce nešen jest Zikmund na křesle v rouše císařském a pod věncem zeleným po ulicích města Prahy i branou ven, v průvodu manželky své a vévodů a pánů mnohých, též asi tisíce oděnců jízdných a několika zástupů pěších. Z Pražanů jedni provodili ho s žalostí, jiní pak radovali se řkouce, že aby se nikdy již nenavracoval; a krásné paní pod korouhví svou šly za ním i s jinými kejklíři, nesmějíce v Praze ostati.“ Proviant a vše potřebné pro provoz dvora vezlo 100 vozů. Zuboženého císaře vezli na nosítkách zavěšených mezi dvěma koňmi vpředu a vzadu. Na hlavě měl vavřínový věnec – posadil si ho na znamení vítězství, i když každému bylo jasné, že prohrál. Spolu s ním opouštěli město i kejklíři, nevěstky a obstaravatelé zábavy, kteří si v Praze bez Zikmundovy ochrany netroufali zůstat. Ještě toho dne dojel císař do Vlašimě a tam přenocoval. Podle dochovaných svědectví byl vyhublý na kost, přesto však pracoval do posledního dechu. Vzkazoval, rozkazoval, psal dopisy, diktoval, z Vlašimě kupříkladu psal Oldřichovi z Rožmberka, aby nebránil královským berníkům ve vybírání daní.

Albrecht II. Habsburský s manželkou Alžbětou Lucemburskou na obraze v Klosterneuburgu

O císařově neskutečné aktivitě svědčí další dva listy se stejným datem. V prvním slevuje Čáslavi po dobu patnácti let královskou berni ze 220 na 110 kop ročně, ve druhém zastavuje svobodnou rychtu Klatovům. Následovala krátká zastávka v Benešově, a odtud už vedla jenom mrazivá pouť Vysočinou. Pouť, která představovala cestu ke smrti. 18. listopadu byl v Telči. Téhož dne, po dobrodružné cestě lesy a mezi mrtvolami obětí místních bojů, sem dorazil mrazem se třesoucí biskup Jorge z Vichu. Ten se snažit císaře dohnat jako vyslanec papežského koncilu. Město bylo přeplněno, tak se pan biskup musel spokojit s noclehem na slámě ve vesnické chýši v okolí. Teprve druhého dne ho uvítali dvořané v čele s kancléřem Šlikem a ubytovali jej v domě poblíž císaře. Následujícího dnes však nemohl být přijat, protože císař dostal nějaký bolest otupující lék. Teprve 21. listopadu mohl odevzdat pověřovací listiny. „Byl slabý,“ napsal o císaři biskup Jorge, „podobal se oněm otcům žijícím na poušti; byl jen kost a kůže.“

Zatkněte manželku!

Když dojel do Znojma, už tam na něj čekala dcera Alžběta a zeť Albrecht. „Od pánů uherských naň čekajících byv přivítán, dal hned první noci zatknouti manželku svou a pod stráží držeti; kníže celský měl ale výstrahu a rychlým útěkem unikl témuž osudu.“ 30. listopadu 1374 je datován dopis, který Zikmund dal ve Znojmě napsat „k nejvyšším úředníkům a soudcům zemským i všem stavům českým vůbec“. Stálo v něm:

„Urození, stateční, slovutní a opatrní, věrní naši milí! Jakož jste nám nedávno jménem vší země naší české psali, řád a způsob, v němžto jste se ty časy ustanovili, široce oznamujíce a žádajíce a prosíce, abychom my dále s vůlí, úmyslem i rozkázáním naším vyslati ráčili k vám ke sněmu o suchých dnech příštích vámi uloženému, přičemž shledáváme, že v jiném nechcete shledáni býti, než jako věrní a upřímní poddaní ku pánu svému; to my s vděčností a s nemalým potěšením přijímáme a již jsme vám odepsali, že tak učiniti míníme, ježto sami to již z listu našeho lépe víte. I nezdáť se nám toho potřeba. bychom šíře vypisovali vám vůli a žádost svou o vyzdvižení a zvelebení toho království i vás všech, kterážto žádost z přirozené té země příchylnosti nám v srdci z mladosti naší až do této doby vždy lpěla jest a lpí; neb jste nás, když jsme s vámi byli, ve všem skutečně lépe shledali, nežli vypsáno mohlo býti a v tom s Boží pomocí i setrváme. Ukracujíce řeči, posíláme k Vám urozené Kašpara Šlika kancléře nejvyššího a Hartunga z Kluxu, radu našeho a věrné milé.“

O čem ještě jednal Zikmund ve Znojmě? Nač mu ještě zbyl čas? Ukázalo se, že vyjednávat s Albrechtem, aby přijal úřad zemského správce v Čechách, nemá smysl, že teď už zbývá jenom prosadit ho za českého krále. Proto také určil Zikmund prosincový sněm jako celokorunní. Zikmundova dcera Alžběta byla poslední Lucemburkovna a její muž Albrecht měl být jediným dědicem. „Svolal proto k sobě všecky ve Znojmě přítomné pány uherské i české, poroučel jim slovy tklivými syna i dceru co dědice své, a prosil, aby přijmouce je za pány, šetřili netoliko přirozených a úmluvami stvrzených práv jejich, ale i prospěchů velikých, jež by jedné každé zemi jíti měly ze spojení všech pod jedním panovníkem. Vychvaloval také vysoce ctnosti Albrechtovy a ujišťoval, že jim bude pánem, nad nějž hodnějšího a lepšího sobě ani žádati nemohou. O Uhřích nebylo téměř ani pochyby, že dostojí žádosti umírajícího pána svého; tím více pečováno bylo tedy o Čechy a o země náležité ke koruně české - ještě poslední známé Zikmundovo psaní bylo dne 7. prosince k šesti městům lužickým k tomu cíli, aby vypravíce znamenité poselství ke sněmu příštímu do Prahy, pomohli tam hájiti dědičných práv Albrechtových a Alžbětiných.“

Zikmund umírá

A je tu datum 8. prosince: Zikmund zapřísahá Šlika i Hartunga se zdviženýma rukama a slzivýma očima, aby se i oni zasadili na prosincovém sněmu o Albrechtovy nároky. A den nato, tedy 9. prosince, vyslechl Zikmund v síni znojemského hradu, sedě na trůně a oděn do císařského majestátu, mši. Po ní, už v pohřebním rouchu, vsedě na trůnu k večeru zemřel.

„Jak smutné divadlo a jedinečný doklad lidských osudů! Do Prešpurka zároveň je vezena zajatá císařovna a císařova mrtvola!“ povzdechl si při vzpomínce na Zikmunda Eneáš Silvius, a když už si tak na něj vzpomněl, tak dodal: „Byl Zikmund, jak se dí, postavy výtečné, měl oči jasné, čelo prostranné, líce jemně se rdící, bradu dlouhou a hojnou, chtěl duchem velikým všelicos, ale nestále, liboval si v žertech, rád víno pil, po ženách jen hořel, cizoložství tisícera se dopouštěl; kvapný ke hněvu snadno dal se udobřiti; nezdržemný pokladů a dárce rukotržný, více sliboval nežli plnil a klamal častokrát. Když byl v Římě u papeže Eugenia, řekl, že tři jsou věci, nejsvětější otče, ve kterých se nesnášíme a opět tři, ve kterých se shodujeme: ty ráno spáváš, já přede dnem vstávám; ty vodu piješ, já víno; ty žen se štítíš, já po nich se sháním. Ale v tom se snášíme, že ty štědře rozdáváš poklady církevní, a já ničeho sobě nenechávám; ty máš špatné ruce, já špatné nohy; ty kazíš církev – a já říši svatou.“