245. schůzka: Smrt Jana Roháče, odjinud z Tehova a ze Siona

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Přebal knihy Jan Roháč z Dubé od Františka Urbánka

Zikmund vyslal pana Hynce Ptáčka s vojskem, aby toho člověka, pana Roháče z Dubé, ztrestal. Obléhání Sionu trvalo čtyři měsíce.

„Hrad byl dobýván s největším úsilím, ale bylo to velmi nesnadné, protože byl položen na vrcholku hory a příhodně opevněn valem, příkopem a hradbami. Vztyčili věže, které převyšovaly baštu i hradby, dovnitř vrhali střely; na obou stranách padlo mnoho lidí, více však z obléhajících, na něž střely nedopadaly bezvýsledně. Přístupu ke hradbám zabraňoval dosti hluboký příkop. Ačkoli byl bez vody, přece bylo pro vojsko namáhavé a nebezpečné do něho sestoupit a opět z něho vystoupit na val, který obklopoval hradby, protože odevšad dopadaly střely. Z toho důvodu byl upraven přístup do příkopu podkopy a před příkopem bylo ponecháno trochu země jako brána, aby lest nebyla rozpoznána. Čekalo se jen na vítr, který by vanul od tábora směrem k hradu. Když takový vítr začal silně vát, ozbrojenci vstoupili pod podkopu a zároveň s tím bylo zapáleno co nejvíce děl: vítr zanese kouř do hradu, vojáci prolomí uzavření příkopu, vskočí do příkopu a pomocí žebříků se snaží vstoupit na val.“

Eneáš Silvius Piccolomini – papež Pius II.

Máločemu věnoval pan Eneáš Silvius Piccolomini ve své Historii české tolik místa jako dobývaní jednoho nepříliš velkého a ještě méně významného hrádku nedaleko Kutné Hory. On, a ještě jistý, nám neznámý autor Pověsti o jednom lupiči, a taky kronikář, který se podílel na Starých letopisech českých, jakož i Václav Hájek z Libočan, ti všichni se při líčení událostí u Sionu přímo předháněli v podrobnostech. Důležitý fakt: jediný kronikář, Bartošek z Drahonic, nemá o dobývání Sionu ani slovo. Neztrácí ani větu, poněvadž tuší, že čtyřměsíční obléhání Sionu bylo svým způsobem komedie.

Ještě než se patřičnost tohoto slůvka pokusíme obhájit, snad by bylo na místě, abychom si všechny ty zprávy o „cause Sion“ postavili vedle sebe. Líčení Eneáše Silvia jste si přečetli, hned na začátku tohoto článku, takže teď by mohl být na řadě kupříkladu latinsky veršovaný příběh neznámého autora Pověst o jednom lupiči českém, jménem Roháč. Jest to dílko dosti dlouhé. My z něj vyjmeme jenom to, co je pro nás podstatné. A čtenáři prominou, že jsme tu Pověst nepřebásnili, jak by si snad zasloužila; na to již nám nezbylo tvůrčích sil:

Léta Páně 1437. měsíce září Město Pražské
a proslulý Michal Ursat, skvělý satrapa
s družinou šlechticů a četou válečníků,
vedením Božím k dobytí hradu Sionu obrátí
vlnící se šiky, ale dříve než tento dav
udatných ozbrojenců k hradu se přiblížil,
císařův muž, urozený pan Ptáček bojovný,
bezbožného Roháče zajal. Ochabne srdce druhů
v samém táboře zanechaných, když hejtman
byl jim vzat. Smutni jsou a bojí se,
když se jim znovu zaleskl šik ozbrojenců.
Nevidouce jiné naděje, zvolili noční útěk,
aby se zachránili. Avšak nevytrvali, když je naši
do zajetí brali a vydali hrad plamenům.
Trudná jim byla cesta, zatímco co křičeli:
Maria, buď štítem ochráncům! 
A po dobytí hradu byvše zajati,
jsou vedeni v poutech ku Praze.

Na tomto místě barvité líčení prozatím utneme. Poeta o něm napsal, že je to trpaslík, který se chce rovnat Samsonovi, že je bázlivým zajícem. shnilým údem zbloudilým, bezcenným a opovrhovaným... a tak dále. Nejdůležitější informací v tomto nepříliš umném skládání, je ta, kterou nám autor sděluje, že obléhatel Siona pan Ptáček z Pirkštejna zaútočil na tento hrad před příchodem satrapy Országha a jeho rot.

Dobytí hradu Sion

Országha? Básník ale hovoří o nějakém Ursatovi. Je to totéž, ale v druhém případě zkomoleno. Dobrá. A kdepak máme svědectví číslo tři? Je ukryto v jednom ze svazků Starých letopisů českých: „Toho léta Pražané obojí vyjeli na pomoc k hradu Sionu proti Roháčovi s dvořany císařovými; sám císař osobně provodil je z města a potom se vrátil. A to proto, že Jeho Milosti nechtěl poddán býti.“ Poněkud nešikovná formulace: nikoli císař Zikmund, ale Jan Roháč nechtěl Jeho Milosti, tedy právě císaři, poddán býti. Tedy: opověděl mu poslušnost.

Jan Roháč z Dubé, poslední  husitský vojevůdce, který se 6.9. 1437 na hradu Sion neubránil vojsku císaře Zikmunda

„Potom v pátek 6. září před Narozením Matky Boží Roháč vzat jest na valech sám sedmý a hrad jest dobyt s jinými. A ty noviny vzkázal pan Ptáček císaři, kterýžto velmi vděčen byl a rozkázal zvoniti na hradě i po Praze všudy v kostelích, Bohu děkuje za vítězství takové. A potom v neděli na den Narození Matky Boží (8. září) pan Ptáček s jinými pány vrátil se do Prahy se vším vojskem, zkaziv hrad Sion.“

A ještě bychom tu měli našeho starého dobrého známého. Václav Hájka z Libočan. Ten psal svoji Kroniku ovšem až v roce 1541: „Na Den pak narození Panny Marie, dříve než slunce vzešlo, počali dobývající velmi hustě od strany západní k tomu hradu stříleti a probili velikou díru vedle jedné bašty ve srubech, které byly na valech. Ale obležení bez meškání vší pilností tu díru zakládali otépkami dubovými, listnatými a mezi to zemí zasypali. Jeden z drábů přiskočil k valům i zapálil ty otépky, které počali velmi hořeti a oheň se více a více rozmáhal. Obležení to uzřevše hasili velmi snažně, ale že vítr byl od strany západní, hnal ten plamen na zámek. Roháč, kterýž toho času obědval, nechav jídla a vyběhl, aby pomohl hasiti. V tom dobývající k valům se přiblížili a k tomu ohni přiběhli, a tu byla bitva veliká mezi dobývajícími a obleženými, a někteří zaskočivše Roháče u vrat hradových, tu jej jali.“

A zbývá nám ještě poslední svědectví. Bartošek z Drahonic. „Roku 1437. v neděli, v den Narození blahoslavené Panny Marie, s Vyškem, a knězem Martinem a s kýmsi, nejlepším střelcem z pušek, a se svým purkrabím z hory Siona a jinými 46 zajatci do Prahy lidmi císařovými byl Jan Roháč přiveden.“

Vojtěch Král: Poloha hradu Sion s pečetí Jana Roháče z Dubé

Ani slovo o dobývání hradu, o kterém přitom tvrdí pan Eneáš Silvius dramaticky: „Hrad byl dobýván s největším úsilím, ale bylo to velmi nesnadné, protože byl položen na vrcholku hory,“ a tak dále. Pan Eneáš nikdy na Sioně nebyl a neviděl jej ani z dálky, jinak by nemohl tvrdit, že je na vrcholku hory. Nad údolím potoka Vrchlice se žádná hora nevypíná a nikdy nevypínala. A vůbec – hledat pravdu o tom, co se v létě roku 1437 na Sioně a před ním skutečně stalo, není ani trochu jednoduché. A nám se opět dere a přímo neodbytně na jazyk jedno slůvko, které tu už v souvislosti s podivným obléhání Roháčova hradu padlo. Komedie.

Jak zjistily archeologické výzkumy z počátku 60. let, byl Sion daleko spíš než hrad no, takový hrádek. Zabíral jeden hektar plochy. Ani ne. Neměl žádné přehradí, chyběly tam jakékoli hospodářské budovy, a neměl ani studnu. A na tomto hradě – spíš hrádku – byl Roháč čtyři měsíce „tvrdě“ obléhán. Nechť nám laskaví čtenáři prominou, ale jako by tento divadelní kus o dobývání Sionu sepsal Jára Cimrman. Již potřetí se nám nabízí slovíčko – komedie.

Když komedie, tak komedie. Znamená to snad, že obléhatelé byli s obléhanými nějak - domluveni? Že ten špílec na dobývání a bránění jenom hráli? Vypadá to tak. Vojáci na hradě bez studny by nevydrželi ani týden, pokud by jim obléhatelé velkoryse nedovolili chodit si pro ni s putnami dolů k potoku Vrchlici. Na hradě se ze všeho nejvíc nacházela keramika. Tedy hlavně kachle pro kamna, což uvádí ve své souhrnné zprávě o výzkumu na Sioně jeho vedoucí doktorka Eva Janská, a ještě k tomu dodává: „A dále různé zbytky nádob, ať už džbánečků či hrnečků, pohárků, hrnců, trojnožek, někdy i zbytky pokliček, misek a kahánků. Dvanáct nádob se dalo rekonstruovat úplně, stovky zbývajících úlomků už navždy zůstanou pouhými střepy. Kromě keramiky se našly na Sioně velké železné skoby, asi tisíc železných hřebíků, zlomek železného nebozezu, u hradební zdi byl objeven špičák, dále železná motyka, visací zámeček, několik klíčů, kladívko, dlátko, zbytky nožů a sekyrek, různé kování, tři mince z doby Roháčovy, zbytek kovového kahance a snad i vah. Pak kamenné koule, které obléhatelé vrhali na hrad, prakové i dělostřelecké, celkem asi 100 kusů, a posléze železné hroty šípů. Byly vystřelovány ze samostřílu neboli kuše, zbraně v husitských dobách početné, dokonce tak početné, že o mnoho předstihla svým počtem palné zbraně. Na Sionu se našly i přezky k napínání kuše, dva zlomky jezdeckých kopí, část třmenu, několik ostruh, zbytek dýky – a vedle dalších maličkostí ještě zdobená měděná pípa. Asi od soudku.“

Matyáš Korvín: Chronica Hungarorum

Pípa. Od soudku. Taky od čeho jiného, pípa. Všechno. Hm. Tedy na hrad, který měl být po čtyři měsíce dobýván má překvapivě málo nalezených předmětů válečný charakter. Je jich tak málo, že to archeologům až vyráželo dech. Vedoucí zdejšího průzkumu dr. Janská si dala tu práci a procentuálně srovnávala poměr vojenských předmětů, nalezených v osmi jiných tvrzích či hradech, s nálezy ze Sionu. Pět těchto míst bylo zničeno za tažení Matyáše Korvína. Byl to Burkvíz, Cvilín, Přerovece, Sovinec a Vartnov. „Zbytky předmětů bojového charakteru tu tvořily 65 až 95 procent.“ Paní doktorka uvedla i dvě místa, kde docházelo k postupnému chátrání a posléze zániku: šlo o tvrz Bolkov a hrad Valdek. „Předměty bojového charakteru tu představovaly 53 procenta všech nálezů. Naproti tomu na hradě Příběnicích, který byl opuštěn, se našlo jenom necelých 29 % předmětů vojenského charakteru.“ Zajímavá čísla. Nemusejí být samozřejmě beze zbytku přesná – počet nálezů může být staletími zkreslen. Někdy se dobyvatelé zmocnili zbraní, které pak sloužily dál, jenomže všechny tyto případné zkresleniny mají své hranice. Jistě, vítězové přece nesbírali hroty šípů – to jim za to určitě nestálo. Ale jak říkáme: zajímavá čísla. Na jedno z nich se však pořád nedostalo. Na Sioně byl archeologický průzkum opravdu důkladný. Zjistilo se, že z celkového počtu asi tří tisíc nalezených předmětů činilo šípových hrotů asi ne padesát předmětů vojenského charakteru tam dohromady nebyla ani stovka, takže všechny zdejší nálezy zbrojné povahy činí – asi 3 až 4%. Což znamená, jako by se tu snad vůbec nikdy nebojovalo...

„Již počátkem května 1437. roku vypravil císař proti Sionu pod vedením pana Hynce Ptáčka z Pirkštejna značný oddíl pražského lidu i pánů sobě oddaných a žádal spolu na sněmu právě zasedajícím, aby proti Roháči z Dubé jakožto škůdci zemského byla vypravena do pole hotovost celé země. Většina sněmovní však byla jiného mínění; myslila, že Roháč není nepřítelem země, nýbrž jenom císařovým, pročež je slušno a spravedlivo, aby proti němu válčil on sám vlastními prostředky.“

Jan Roháč z Dubé

Hynce Ptáček. Z Pirkštejna. Velitel vojska, které čtyři měsíce Roháče obléhalo. A teď to přijde. Co má jako přijít? Překvapení. Takové malé, drobné – detail. Hynce Ptáček – byl synovcem Jana Roháče! Roháč byl jeho strejda. Rodný. Každý z nich stál na opačné straně barikády už od Lipan: Roháč ve vojsku Prokopa Holého a Hynce Ptáček v řadách panské jednoty. Pan Ptáček stál bok po boku čtrnáctiletému mladíčku, kterého bude později vychovávat a který se jmenuje Jiří z Poděbrad a na Kunštátě. Což je už ovšem dočista jiná kapitola...Ale aby nám mezitím něco neufrnklo...Co to bylo za ptáčka, tenhleten pan Ptáček?

Nepřátelství v rodině

Kdy se narodil, nikdo přesně neví. Snad to bylo v roce 1404, v době obléhání Sionu mohl být v Kristových létech... Plus minus. Z katolíka se stal kališníkem, ale umírněným, takže přijatelným i pro císaře Zikmunda. Když se po lipanské bitvě volilo poselstvo k císaři, stal se jeho členem. Rok po Lipanech dostal příkaz, aby obklíčil hrad Ostromeč, načež se obležení spořádaně vzdali a pan Hynce jim zaručil neméně spořádaný odchod do Tábora. Zdá se, že po společenském žebříčku stoupal pan Ptáček docela svižně stupínek po stupínku vzhůru... Jako nekatolík, který se v husitských bouřích nijak nezkompromitoval, znamenal dobrého partnera i pro katolické pány. Nejspíš to sám dobře věděl... věděl a využíval toho. Roku 1437 byl zvolen nejvyšším mincmistrem a zemským soudcem. Ve třiatřiceti stál hodně vysoko... Pokud někoho zajímá, jak Hynce Ptáček vypadal, tak tedy podle Eneáše Silvia byl to malý, přitloustlý, holohlavý pán; stále se usmíval, hovořil a hovořil a když to vyžadovala nutnost, tu se hovornost měnila v neutuchající vodopád vět. Eneáš připomíná i jeho ctižádostivost, raději prý chtěl být prvním mezi kacíři než prostředním mezi katolickými pány, z nichž ho někteří převyšovali. Formátem i vzrůstem. V jednom svém dopise Eneáš Silvius poznamenává, že „ten plešatý Čech Ptáček je muž při rozumu a nevypočitatelný“.

Když si to shrneme: ctižádostivý, chytrý, bystrý, při rozumu, za jeho hovorností a usměvavostí se zřejmě skrývala cílevědomost, uměl taktizovat a zřejmě byl zastáncem kompromisu, tři měsíce obléhá Ostromeč a nakonec posádku klidně propustí – moment! A nepočítal on s něčím podobným i v případě Sionu? Tím spíš, že uvnitř byl jeho strýc? Ano... právě snaha po kompromisu mohla způsobit, že se tady nalezlo ani ne 5% předmětů bojového charakteru... Jestli Hynce Ptáček čtyři měsíce pouze předstíral, že někoho obléhá a něco dobývá, tam tím by se vysvětlilo, že se obležení udrželi, i když neměli na hradě studnu... prostě Ptáčkovi vojáci přimhouřili oči nad každým, kdo se spustil v noci dolů z ostrohu k potoku. No dobře. Ale proč potom to byl právě on, kdo svého strýce zajal a dovedl ho pak do Prahy na popravu?

„V době, kdy bylo zapáleno co nejvíce děl a vojáci se snažili vystoupit na val, Roháč zrovna obědval. Několik málo těch, kteří hlídkovali na hradbách, strhli pokřik. Nastane shon; ze všech stran se sbíhají obležení, aby bránili val. Také Roháč zanechá jídla, chopí se zbraně a přižene se z hradu za pomoc svým. V tu dobu se bojovalo urputně na několika místech. Jakmile Roháč dorazil, nepřítel překročil příkop z jiné strany, všechny všude pobíjí a vnikne do hradu. Když se Roháč spěšně vrací do hradu, je mu uzavřena cesta a je zajat.“

Někdy začátkem července 1437 píše Zikmund list panu Oldřichu Rožmberkovi: „Zarmoutiliť jsou nás velmi listy svými ti, jež u Siona leží, když nám psali o rozličných a mnohých pracích svých a nebezpečnostech, že jich jest velmi málo...“ U Sionu ležel obléhatel Hynce Ptáček. Ten svému králi psal listy, ve kterých zdůvodňoval, proč celé obléhání trvá tak dlouho, v té době už dva měsíce. Psal určitě něco v tom smyslu: Mám málo mužstva, mám málo praků, mám málo palných zbraní. Císař prosí u Rožmberka o pomoc, ten mu ji odmítá, je opatrný a čert ví, jak to všecko dopadne... Zemí pulsuje nespokojenost, „a k tomu jiní v témž kraji jak je Sion sněmy jakési jednají, listy po městech i kdež vědí rozepisují, čemuž my rozuměti nemůžeme...“ stěžuje si Rožmberkovi Zikmund. Ty sněmy a listy určitě nebyly na obranu Zikmundovu, to by se tak nerozčiloval. A v téhleté situaci je pan Hynce Ptáček, který byl chytrý, moudrý, ale i kompromisní, a jako takový a rovněž i jako Roháčův synovec asi velice váhal, aby Sion dobyl naráz, jedním útokem. Vždyť Zikmund byl nemocný, čekalo se na jeho smrt, a ta stále nepřicházela.

Mnohé a divné věci v zemi povstávají, jež se pohříchu k bouřkám chýlí!

Oldřich II. z Rožmberka

„Mnohé a divné věci v zemi povstávají, jež se pohříchu k bouřkám chýlí!“ Datum tohoto dalšího Zikmundova listu Oldřichovi z Rožmberka: 23. srpna 1437. No a pak někdo přišel na ten nápad. Možná to byl Zikmund, liška ryšavá a všemi mastmi mazaná, možná někdo jiný z jeho okolí. Museli na to přijít právě na konci srpna. Na to, aby poslal k Sionu pomoc. Pomoc panu Ptáčkovi. A ta pomoc, to byl Michal Országh, což byl onen Michal Ursat, skvělý satrapa, kterého jsme poznali už na začátku v básnickém dílku o Roháčovi, lupiči českém. Mezi námi, ale opravdu jenom mezi námi: tenhleten Országh byl blízký císařovně Barboře. Jak blízký? Dost blízko jí byl blízký. Z čehož by mohla vyplynout i odpověď na otázku, proč nevděčný úkol odjet z Prahy od mladé Barbory někam do horoucím pekel, kde stál Sion, dostal právě Országh. Zikmund se ho potřeboval zbavit? Odstranit ho ze svého dvora, kde se nápadně točil kolem jeho manželky.

„A tak co zbývalo Országhovi než nasednout na koně, vzít družinu bojovníků a vytáhnout za panem Hyncem,“ sděluje nám autor této hypotézy spisovatel a historik doktor Miroslav Ivanov. „Tím – aniž to Országh tušil – pobídl dějiny. Ptáček byl nucen urychleně dobýt Sion, poněvadž se domníval, že pro Roháče bude asi lepší, když ho zajme on, jeho synovec, než nějaký uherský divoký šlechtic, který nemá cit pro jemné nuance Ptáčkovy politiky.“ Nebýt veršované Pověsti o jednom lupiči českém, jménem Roháči, tak bychom dodnes nic nevěděli ani netušili. Ani Eneáš Silvius, ani Bartošek z Drahonic, ani Staré letopisy české neříkají o panu Országovi ani slovo. Byl pro ně příliš bezvýznamným, pouhým velitelem posilovacího oddílu... Ironií dějin se stal právě oním kamínkem, který strhl lavinu.

Jan Roháč z Dubé na šibenici

„Hrad byl zbořen, a loupežníci, kteří se tam uchýlili, byli pochytáni, a kněz, přívrženec husitské zběsilosti, který podával kacířům svátosti, je spoután. Všichni byli dovedeni do Prahy a skončili život oběšením. Šibenice, na kterých odsouzenci odpykali trest, byla trojího druhu: na nejvyšší visel Roháč, na nejnižší devadesát loupežníků, na prostřední byl oběšen kněz, který se jmenoval Prostředek. A tak Prostředek vypustil prokletou a satanu oddanou duši na prostřední šibenici.“

Došlo k něčemu, co v plánech obratného pana Ptáčka nebylo. Zikmund přece nemusel Roháče z Dubé věšet. Všichni historici psali o jeho činu jako neprozřetelném a nepředvídavém. Ta poprava na Staroměstském náměstí byla neočekávaná, krutá, protiprávní, okázalá a provokativní. Měla zastrašit, způsobit hrůzu a přinutit o poslušnosti. „A v tom, když se císař Zikmund z hradu díval s radostí, obklíčen jest nemocí náhlou a hned rychle poslal posla, aby, jestli-li Roháč živ, nic jemu neučinili, ale zase k němu přivedli. Ale on již visel. Teprve litoval toho, ale pozdě.“ Pokud vůbec říkají Staré letopisy české pravdu, tak bylo opravdu pozdě a císař už nic nezachránil. Ani co se týkalo života Jana Roháče z Dubé, ani co se týkalo Českého království.