293. schůzka: Budeme spát stále spolu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Anna z Foix a Candale

„Jakož Vladislav byl první král český, jenž stále přebýval v cizině, tak i jeho konečně ženění považováno bylo v zemi téměř za událost cizí a zahraniční. Ženich 46letý, jenž již oklamal dvě nevěsty, nenalézal, jak se zdá, snadno třetí, aspoň nablízku předních trůnů křesťanských, která by byla ochotna svěřiti jemu osudy své. Zasnoubil se tedy v dalekých podpyrenejských končinách s Annou, dcerou Gastona, hraběte candalského, a Kateřiny, hraběnky z Foix.“

Uherský a český král měl skoro nejvyšší čas na ženění. 46 let. V jeho věku vskutku nejeden jeho kolega byl již dědečkem, ne-li dávno na pravdě Boží. Svatební smlouvy byly sepsány a podepsány na zámku Blois na řece Loiře. „Král Vladislav, král uherský, český, dalmatský, chorvatský a tak dále“ pověřil své zástupce, aby jeho jménem dali manželský slib a uzavřeli sňatek „se slavnou a urozenou paní Annou z Foix, řečenou de Candale, příbuznou francouzského krále Ludvíka a královny Anny.“

Vladislav II. Jagellonský

Vladislav se potřetí žení

Francouzsky a latinsky se Vladislavovi slibovalo, že nevěsta přinese do manželství věno ve výši 40 000 franků. Další paragraf – král a stavové jí zabezpečí v Uhrách příjmy z korunních majetků – mimo jiné z dolů v Kremnici. Kdyby Anna zemřela bez dětí, je povinen král Vladislav a uherští stavové vyplatit do Francie věno, a to tak, že tři čtvrtiny připadnou francouzské královské komoře a jednu čtvrtinu dostane Annin bratr. Zkrátka, myslelo se na všecko. A když se všichni na všem hezky dohodli, konala se svatba. Nevěsta byla k dispozici, ženich měl již zmíněné zástupce. Ti dostali otázku, zda si berou v zastoupení svého panovníka zde přítomnou Annu z Foix za ženu.

„Ano, přijímáme jménem krále řečenou paní Annu za manželku a uzavíráme tímto sňatek těmito slovy a tím, že odevzdáváme od krále Vladislava do rukou řečené panny Anny prsten zdobený čtverhranným diamantem.“ „Chci a beru si pana Vladislava, uherského krále,“ takto odvětila budoucí královna, přičemž podružné tituly jako kupříkladu „krále českého“ ze stručnosti vynechala, i když v otázce jí kladené byla hlava Českého království výslovně uvedena. „Beru si jej za muže a manžela a uzavírám s ním prostřednictvím těchto jeho zástupců.“ Podpisy, pečeti, přípitky a Vladislav byl opět ženat. Tentokrát to však mělo být doopravdy. A taky že bylo.

Nová králová chválena byla ne tak pro krásu, jako pro rozumné chování, neboť moudrým hospodařením uvodila důchody královské do lepšího pořádku; Vladislav nabyl v ní konečně rádce, kterému úplně věřil a věřiti mohl.

Tedy: pan Palacký mohl být jako muž přece jen trochu galantnější. Pan Palacký jako historik nechtěl mlžit. Podle jeho vyjádření jako by Anna z Foix jaksi příliš nepobrala. půvabu. Jenomže to rozhodně nelze tvrdit. Dochoval se její portrét. Na společném obraze jsou král i královna vedle sebe. Po pravdě: král na něm vypadá ještě poněkud silněji než jeho manželka, a paní Anna vyhlíží vedle toho vousatého strejce jako docela půvabná mladá žena. Na nástěnné malbě ve svatováclavské kapli katedrály svatého Víta v Praze působí královna Anna docela mile, i když ani na ní jistou oblost nepostrádáme. Ovšem tloušťka, tak ta tam žádná nebyla. Královnina tvář je souměrná, pohled velkých, kulatých očí směřuje k manželi-králi. Prsty levé ruky svírá pootevřenou knihu. Ale nejenom ji. Taky jistou zkušenost v účasti na dvorských slavnostech, radovánkách a tancích. Mluvilo se též o tom, že zde zažila i první milostné dobrodružství s mladým rytířem-pážetem, členem královnina doprovodu. Podrobnosti bohužel žádné.

Pečeť Anny z Foix-Candale

Ti dva manželé se konečně uviděli za půl roku po svatbě. Tak dlouho to trvalo, protože, jelikož cesta z Blois do Budapešti trvá dnes rychlíkem nejvýš den a noc, rychlým vozem po evropských dálnicích to lze zvládnout třeba ještě dřív, tehdy (na začátku 15. století) se však ta cesta měřila na měsíce. Nejprve bylo nutno vykonat cestovní přípravy. Taková svatební výprava se chystala dva měsíce. Teprve potom se celý zástup vydal na cestu, která byla jednak dobrodružstvím, jednak propagační jízdou. Vybraní rytíři, pěkně upravené vozy, šaty pacholků s odznaky francouzského krále i nevěstina výbava – to všechno bylo součástí chlouby francouzské monarchie před domácí i zahraniční veřejností.

Marnivá královna

Budoucí královna Anna nespěchala. Tedy: trochu zvědavá byla, jak vypadá její manžel, ale čas jejím pánem nebyl, a tak si mohla užít docela turistických zážitků: V Lyonu pohledu na zasněžené Alpy, v Provenci zrovna hýřil květen všemi barvami a vůněmi, uprostřed léta dorazil svatební průvod do Benátek. Tato republika postupně obsadila kus severní Itálie (Padovu, Veronu, Vicenzu), ale i Dalmácii na druhém břehu jaderského moře. Benátky si daly záležet, aby přivítaly budoucí královnu – městská rada vyčlenila ze svého rozpočtu značné částky na výlohy s pohoštěním a ubytováním početného poselstva. Uherský a český král jako spojenec nebyla partie k zahození ani pro bohatou republiku. Anna tu strávila tři týdny a byla by svůj pobyt jistě ráda prodloužila, kdyby již nebyla silně toužila po manželovi. Benátský kronikář Marino Sanuto, který měl na starosti úřední doklady, si po prohlídce účtů povzdechl: „Královna žije na naše útraty.“ Anna totiž nakupovala nové šaty, lahůdky, klenoty, a počítala, že její útratu zaplatí Vladislavovi rytíři, až dorazí do Benátek. Jenomže po těch zatím nebylo ani vidu ani slechu. Čechům se nechtělo jít jí naproti. Češi nebyli Vladislavem přizváni. Budínský dvůr a jeho král byl už docela v moci uherských magnátů a prelátů, kteří nechtěli dopustit, aby se české stavy vměšovali do zahraniční politiky a aby pro sebe vyžadovali pocty, které přísluší přece jenom uherské šlechtě. Čeští páni u Vladislava protestovali, ale ten se dost nešikovně vymlouval, že prý pro nedostatek času nebyl čas je pozvat.

Vladislav II. Jagellonský

V srpnu se konečně v městě na lagunách objevila uherské rytířstvo. Od samého začátku se šetrní benátští úředníci obávali, že teď k Francouzům přibudou další darmožrouti, a měli pravdu. Cizinci sice chlubivě prohlašovali, že si přivezli dost financí z domova a že na benátské milodary odkázáni nejsou, jenomže po třech dnech nákupní horečky jim pytlíky vyschly, a začalo se žebrat. Dali, ale zároveň vyzvali Annu, aby i se svým doprovodem už ráčila jejich republiku opustiti. Vedoucí činitelé uherské šlechty si však řekli, že nejlepší obrana je útok, a že prý neodejdou, dokud nepřevezmou v hotovosti královnino věno. Mluvili přitom o čtyřiceti tisících dukátů, nikoli franků. Vypadalo to skoro na skandál. Annin odjezd z Benátek se odehrál v napjaté atmosféře, možní spojenci teď totiž vypadali jako vyděrači, ale bez komplikací to neproběhlo, protože Anna se jako suchozemské dítě bála mořských vln a jen po domluvách se odhodlala vstoupit na palubu, přeplula ten kousek moře a potom už na pevnině, ve voze v doprovodu vyšňořených uherských šlechticů směřovala do Uher. Do měsíce dorazila do Stoličného Bělehradu.

„Také toho léta král Vladislav se oženil a pojal sobě kněžnu Annu, sestřenici krále franského, a potom slavně jest v Uhřích korunována na svatého Michala a tak hned svatbu měli.“ To je všecko, co starý letopisec český uznal za nutné o svatbě svého krále poznamenat. Prakticky stejný prostor věnoval jistým dvěma českým rytířům jménem „pan Mikuláš Pecinagar z Bydžína a pan Mikuláš Žďárský. Ti při tom vykonávali službu a byli za to bohatě obdarováni.“ Když si kronikář znovu namočil brk a přečetl, co napsal, tak se přece jenom zdála zmínka o hlavě svého státu příliš stručnou, a tak dodal: „Král Vladislav s královnou Annou měli pak přijet do Čech, ale dlouho nejeli, až královna pak zemřela při narození syna, jak se o tom dočtete dále.“

Něčemu takovému se říká drastická dramatická zkratka. Tak daleko však ve svém vypravování ještě nejsme. Královna Anna má před sebou ještě pár let života. Při svatbě, se podle některých pramenů naznačuje, že Anna snad byla „o trochu starší“. Není však jasné, zda pisatel mínil: o trochu starší než ženich, anebo snad o trochu starší, než by nevěsta ve věku vdavek měla být! No, dejme tomu, že platí to poslední... Na tehdejší zvyklosti se vdávala sice po termínu, ale vedle vousatého Vladislava vypadala docela mladě.

Logo

Zdali se Vladislavovi líbila? Díky důvěrným zprávám benátských diplomatů usedlých v Budíně víme zcela bezpečně, že se král do své choti zamiloval. Až po uši? Přímo po lalůčky. Doslova jako študent. To je tak: až dosud se mu v milostném toužení, jakož i ve sňatkové politice, lepila na paty nehorázná smůla (po Evropě se o něm dlouho povídalo, že je pořád ještě panic), kdežto teď... Teď konečně pocítil, že v jeho životě nastala nová etapa. „Konečně mohl poskytnout někomu vše, co dřímalo v jeho srdci, konečně se mohla jeho pověstná dobrota, laskavost a umírněnost rozžhavit, přetavit a vybuchnout v prudkém milostném citu.“ Překrásně vyjádřeno – však to taky napsal jeden z nejlepších znalců jagellonské doby u nás, historik profesor Josef Macek. S důvěrnějším sblížením obou manželů se však zpočátku nevypadalo nikterak valně. Bránil jim jednak ostych, hlavně však hlučné oficiální slavnosti, pořádané po počest královské svatby. Na budínském hradě se v turnajích sráželi rytíři, v noci hořely kol dokola ohně, dnem i nocí s v paláci střídaly bohaté hostiny. Královně i králi přinášeli dary příbuzní a uherští stavové, s gratulacemi si pospíšili i členové české delegace, a to nejenom páni. Kupříkladu takoví Kutnohorští poslali novomanželům cínové talíře, kmentové ubrusy a nože. Vladislav si však nevšímal ničeho jiného než své choti. Neměl oči pro nikoho, jenom pro ni.

„Královna Anna vyniká všemi ctnostmi a je králi tak drahá a milá jako nic jiného na tomto světě.“ Napsal a vlastnoručně podepsal v dopise francouzské královně Vladislav. Když skončilo svatební veselí, dává král přede všemi povinnostmi přednost pobytu v královniných komnatách. Pro Annu nechává přestavět komplex zámeckých budov. Pilně pečuje o její pohodlí, uvolňuje ochotně peníze z komory na výbavu jejího dvora. Vzchopí se a vymámí z uherských stavů a bankéřů hotové peníze. Královna dostane darem 6000 dukátů – částku, která se v minulosti zdála královi závratným přepychem. Oživlý Vladislav sežene prostředky na nákup šperků, ozdobí ji perlami a v Benátkách dá pro ni nakoupit hedvábí a zlatě vyšívaná roucha. Vypomohou i čeští stavové: z kutnohorské mincovny je zaplaceno zlatnické dílo, které zhotovili mistři z Mostě a královně Anně je zaslali darem. Lze předpokládat, že se Anně v manželství líbilo. V jejich listech domů není slyšet žádný nářek na středoevropskou zimu nebo na zaostalost životního stylu v Uhrách. Přitom si o třeskutosti mrazů v Panonské nížině a o vyšších formách dvornosti a hmotné kultury Uhrů nemusíme dělat žádné iluze, zdá se však, že se Anna rychle přizpůsobila.

Oboustranná bláznivá láska

Nakonec – splnil se jí nesmělý dívčí sen. Stala se královnou. Tato skutečnost překryla všechny potíže, se kterými se v Budíně určitě setkala. Ale hlavně: ona se do Vladislava rovněž zamilovala. Skoro bláznivě. Zatímco u Vladislava se zdá výbuch lásky k mladé choti jaksi. Inu, pochopitelný, u Anny by se mohlo předpokládat, že ve vztahu k stárnoucímu Vladislavovi hledala jenom společenské postavení. Zdá se to divné, ale – ne. Vladislav se stal mužem jejích snů. Jako manžel byl sice fyzicky starší, byl však fyzicky zdatný a taky pohledný. Nejvíc si však král získal Annu svou láskou, která byla opravdu vřelá, a svou laskavostí, která byla dobrotivá. V jeho blízkosti se Anna cítila dobře a ráda trávila noci v královské ložnici. Což se ví. Jednoho dne před Vladislavem prohlásila (aspoň to tak slyšeli benátští zpravodajové, a ti slyšeli všecko):

„Veličenstvo, nechodím k Vám kvůli dárkům. Už se od vás nehnu. Budeme spát stále spolu.“ Koncem září 1502 se ti dva vzali, a přesně 5. ledna 1503 hlásí pečlivý vyslanec benátské signorie domů, že uherská a česká královna je těhotná. Čtrnáct dní nato se i sám benátský dóže dotazoval, zda ona správa plně odpovídá skutečnosti. Se vší určitostí to potvrdili lékaři a další informátoři, že je tomu vskutku tak, že královna Anna porodí děťátko. „Král Vladislav září přímo radostí a pečuje o to, aby manželčina gravidita probíhala bez rušivých momentů.“ Všeobecná radost zavládla. Pardon - nebyla všeobecná. Kupříkladu římského krále Maxmiliána ta těhotenská zpráva vůbec nepotěšila. Děti on snad rád i měl, ale pokud možno jenom svoje. Vidina jednoduchého zisku a uherské a ještě k tomu české koruny po smrti bezdětného Jagellonce zdá se nadobro zmizela. „A toho roku 1503. v neděli před svátkem Rozeslání svatých apoštolů 9. července králová Anna, dcera francouzského krále slehla v Uhřích a dala králi Vladislavovi dceru Annu, která pak měla jméno Alžběta.“ Tady je vidět, jací byli Čechové mizerní zpravodajové. Anna totiž porodila svou dcerku nikoli 9., ale 13. července. Anna nebyla dcerou francouzského krále, ale sestřenicí, a její dcerka se jmenovala Anna napořád.

„V tom roce, kdy se narodila královská dcera, bylo na polích veliké sucho, které začalo na svatého Filipa a Jakuba (1. května), a od toho dne nepršelo tři měsíce. Pro to sucho bylo obilí i píce velmi drahé; strych pšenice podle pražské míry byl za čtyřicet grošů, věrtel piva stál kopu míšeňskou.“

Zdá se, že u nás měli lidé jiné starosti než se zabývat královskými křtinami. Prudce stouply nejenom ceny obilí a piva. Hovězí a vepřový dobytek a koně hynuli a vesničané je hromadně pobíjeli, protože je nebylo čím živit. Tu a tam vznikaly ve městech požáry. Postižena byla i Praha. „Ve čtvrtek po nanebevzetí Panny Marie 17. srpna začalo náhle na Malé Straně hořet a nikdo neví, jak ten požár vznikl. Shořelo šedesát domů, počínaje od brány, kterou se jezdí na Zbraslav, až k Mostecké bráně. Shořely střechy na věžích v hradbách, jedna krásná břidlicová, druhá tašková. Saský dům shořel celý, dále lázně, střecha na křížovnickém klášteře Matky Boží a také obrazy a varhany a na druhé straně až ke kostelu svatého Tomáše a další domy až k malostranské radnici. Proti svatému Tomáši zůstal stát jediný dům, krejčovský. Udušených a ohořelých lidí tam našli dvaadvacet, dospělých i dětí; stalo se, že zachraňoval jeden druhého a zůstali tam oba. Prudký požár trval dvě hodiny, od jedenácti do jedné. Bylo to trest za to, že Malostranští dali volnost zjevným hříchům, jako hře v kostky a kuplířství, nevěstkám, tancům, pití a kartám a zejména dali volnost protivníkům kalicha Páně. Bůh nenechá žádné zlo bez potrestání.“

Po suchu přišla zima přímo arktická. Vysušená, vyprahlá země byla zavalena na počátku roku 1504 sněhovými závějemi. „Zima byla ukrutná a sněhové velicí,“ naříká kronikář. „Dobytek mřel hladem, neboť sedláci neměli mu co dávati. Došky z chalup trhali a to dávali koňům i jiným hovadům.“ Důsledkem sucha a krutých mrazů byl všeobecný nedostatek potravin, drahota a hlad. Ale to ještě nestačilo, protože do země vtrhly nové, dosud neznámé epidemie. „V tomto roce a minulá tři léta se ve Francii i v jiných zemích a také v Čechách objevila mezi lidmi podivná a neslýchaná nemoc, která se nazývala francouzská. Byly to různé boláky a mokvavé vředy, na kterých se pak udělal strup jako škraloup - k tomu přistoupilo ukrutné lámání v kostech, takže mnozí lidé na to umírali.“ Syfilis pronikala od Atlantiku do střední Evropy neskutečnou rychlostí. Lékaři i ranhojiči byli proti ní bezmocní. „Ta nemoc se rozšířila v mnoha zemích a dlouho ji nebylo možné vymýtit. Přišla proto, že lidé stavu světského i duchovního zlobou a nepravostmi se protivili Pánu Bohu.“

Jan Hunyady

Navzdory všem těm „božím ranám“ se klenula nad budínským hradem duha pokoje a štěstí. Klenula. Až do ledna 1504. 10. dne tohoto měsíce byl osmačtyřicetiletý Vladislav postižen mozkovou mrtvicí, která mu ochromila pravou ruku a nohu a zbavila ho řeči. Namísto slov slyšeli sloužící i benátští lékaři z králových úst jenom nesrozumitelné skřeky. Do světa se rozletěla zpráva, že uherský a český král stanul na prahu smrti. (V Dalmácii se dokonce šířila „ověřená“ zpráva, že Vladislav to má již za sebou.) Největší Vladislavův protivník, Korvínův levoboček János Hunyady považoval jeho smrt za bezpečně prokázanou a začal už šikovat oddíly, se kterými obsadí Budín.

Na smrt nemocný král Vladislav

Král Vladislav na tom nebyl bledě poprvé. Roku 1491, v obě bojů o uherskou korunu měl užuž podlehnout náporu horečnaté nemoci. Zvěsti o Vladislavově smrti se šířily i v roce 1497. V lednu 1504 byl však úder nemoci opravdu nebezpečný. Vyděšená Anna zoufale volala na pomoc nejlepší lékaře. Benátčané poslali svého specialistu. Jestli to bylo díky lékařskému umění, nebo snad kvůli pacientově udatnosti ní, těžko říct; každopádně ochrnutí začalo po pouhých pěti dnech ustupovat, a do měsíce byl král už mimo nebezpečí smrti. Dřívější kondice se mu sice už nevrátila, ale mluvil a pohyboval se. Královo uzdravení považovali současníci v Budíně, v Benátkách i v okolních zemích za zázrak. Královna svůj slib splnila. Ten, který dala při modlitbách nad bezvládným tělem svého manžela. „Uzdraví-li se, půjdu pěšky k mariánskému poutnímu místu u Budína a obdaruji zázračnou sochu Bohorodičky.“

Když se kázalo, že nemoc ustupuje, považovala to Anna za znamení boží přízně a chystala se na cestu. Na naléhání nešla sice pěšky, ale nasedla na koně, pouť v lednovém mrazu uskutečnila, za manžela se pomodlila a kostel obdarovala. Konec dobrý, všechno dobré. Zatím. Protože žádné neštěstí nechodí samo. Ale abychom nekončili s chmurnou předtuchou: Král Jiří z Poděbrad svého času sehnal u cizích kupců pro svou manželku Johanu papouška, aby ji rozveselil. V roce 1504 shání tohoto ptáka v Benátkách pro svého muže paní Anna. Ví, že Vladislav by si takový dárek moc přál, a tak se obrací na benátskou signorii s prosbou, jestli by nemocnému králi uherskému a českému nemohli po kupcích poslat bílého papouška. V Benátkách ovšem není právě žádný bílý pták k mání, takže nakonec se do Budína veze papoušek barevný s čepičkou. I z něj má král radost. Pozoruje ten drahocenný dárek. Je manželce vděčen. přítomnosti benátského vyslance se královští manželé něžně objímají a královna slyší slova díků svého milovaného muže.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 292. schůzka: Kterak jsme se zřídili

    „Léta Páně 1498 stala se hrozná a nekřesťanská věc, když některé ženské trávily lidi otrávenými topinkami. Boží zásluhou se to odhalilo a to vraždění přestalo.“

  • 294. schůzka: Ludvík Dítě

    „Šlechta se zasadila o podivná práva proti městům, což byla zvláštní nová práva Rendlova.“ Ten Rendl. neboli Rendlík. čili Albrecht Rendl z Oušavy.