240. schůzka: Lipany

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bitva u Lipan. Skupina táborských a sirotčích vojevůdců. Zobrazeni zde jsou Prokop Holý, Prokop Malý, Jan Roháč z Dubé a ozbrojenci Jana z Bergova
0:00
/
0:00

„Když sebralo sílu asi osmnáct tisíc bojovníků, přiblížila se vojska bratrská v neděli ráno dne 30. května od Kouřimě i Kolína chvátavě v šiku válečném, až u Lipan jednotou panskou byla zastavena.“

„Zdalipak i tu ještě před bitvou staly se pokusy mírného jednání (jak někteří praví), nelze rozhodnouti. Stály nyní dvě hradby vozové proti sobě: bratrská šestiřádová, panská jedenáctiřádová. Byly to poměry neobyčejné a vítězství nemohlo se dostati leč tomu, komu se podařilo vylouditi soupeře z hradeb jeho.“

Z Lipské hory je rozhled na kilometry

Schylovalo se k bitvě, proti sobě stála dvě vojska. Na svahu Lipské hory to byly síly táborů a sirotků, odhodlané vnutit program čtyř artikulů všem obyvatelům Čech a Moravy, u blízké vesnice jménem Hřiby zase stály spojené oddíly umírněných husitů, kteří vytvořili účelovou koalici s českými katolíky, aby vrátili zemi klid a uzavřeli mírové dohody s koncilem v Basileji a nakonec i se stárnoucím Zikmundem Lucemburským. Ves Lipany je uprostřed.

Adolf Liebscher: Bitva mezi Tábory a Pražany u Lipan

Z Lipské hory je rozhled na desítky kilometrů kolem dokola, když není vysoká. Je odsud vidět ke Kolínu, k Plaňanům, k Poříčanům, k Českému Brodu. Kroužili kolem sebe jako dvě šelmy, ti panští a ti polní. První na ráně byl Český Brod – ten se hlásil k sirotčímu svazu. Diviš Bořek z Miletínka rozuměl dobře svému řemeslu. Útok na město, hájené hejtmanem Andělem, kterému se však říkalo kupodivu „Čert“, spíš předstíral a když začalo zapadat slunce, tak jej zastavil. Jeho vojsko odtáhlo po trstenické silnici. V té době (to bylo brzy ráno 28. května) dostal Diviš zprávu, na kterou netrpělivě čekal: Sirotčí a táborské oddíly odtáhly od nedaleké Kouřimi! Okamžitě přikázal, aby jeho vojsko vyrazilo nepříteli vstříc. Dobré špehy však měli i sirotci a táboři, a tak se stalo, že předsunuté jízdní hlídky přinesly panu z Miletínka nepříjemnou zvěst: Táborská a sirotčí vojska zaujala postavení přibližně v polovině cesty mezi Kouřimí a Českým Brodem na svahu návrší, pod nímž se nacházela vesnička Lipany. Zatím panská jednota dorazila k Vrbčanům a tam se uviděli s Prokopovými lidmi. Na vzdálenost pouhých několika kilometrů stáli proti sobě a věděli, že jsou nepřátelé. Že se budou bít.

Dějiště bitvy dáno předem

Tak si to představme: na jihu je vymezovala Lipská hora, na jihozápadě ves Hřiby a o něco větší vesnice Vitice s farním kostelem svatých Šimona a Judy (jeho věž sloužila jako orientační bod – kostel stojí totiž přímo na svahu srázu). Dole je údolí potoka Bylance. To se táhne ještě čtyři kilometry na sever. Prudké srázy ohraničovaly plochu bojiště na západní straně, zatímco na severu, tak tam ji zase limitovala silnice, vedoucí z Českého Brodu před Vrbčany do Kolína. Na východní straně uzavírala budoucí bojiště Čertova brázda, přírodní rýha, dlouhá několik kilometrů. Z vojenského hlediska to byla prostě patová situace. Pokud byla vozová hradba dobře sestavena, vozy spojeny řetězy a v mezerách mezi nimi umístěny tarasnice, neexistovala šance na jejich dobytí. A protože táborům a sirotkům se taky moc nechtělo útočit na nepřítele, mohla vojska ležet tak dlouho, dokud je to nepřestane bavit.Nebo spíš dokud jim nedojdou zásoby potravin. Panskou jednotu však tlačil čas. Každý den v poli pro ně znamenal obrovské výdaje.

Bitva u Lipan 30. května 1434

Takže – rozhodnutí. nějaké rozhodnutí muselo padnout. Protivníci se pokusili aspoň o nějakou domluvu, o kompromis, o smír. František Palacký cosi takového naznačuje: „Zdalipak i tu ještě před bitvou staly se pokusy mírného jednání, nelze rozhodnouti.“ Když zvážili všechny okolnosti a hlavně svoje nevýhodné postavení, došli představitelé aliance k závěru, že nejlepší bude navrhnout sirotkům a táborů jednání o sporných záležitostech. Zemský správce naznačoval svou velkorysost a mírumilovnost. Ale nejenom to. Ozbrojené střetnutí husitů mezi sebou by podlomilo pozice jejich stran při vyjednávání s basilejským koncilem a českými katolíky. Kdyby vyhráli radikálové, tedy táboři a sirotci, tak by byla pohřbena naděje na brzkou dohodu s Basilejí. Kdyby polní vojska prohrála, byla by posílena katolická strana.

Pokus o smír nevyšel

Tak začali spolu jednat nebo ne? Byl nějaký pokus „mírného jednání“, jak o tom mluví pan Palacký? Strach o budoucnost husitského hnutí byl příliš silný, než aby státník takového formátu, jakým Prokop Holý určitě byl, podávanou ruku odmítl. Rozhovory zástupců obou stran proběhly zřejmě na poloviční cestě mezi oběma tábory. Prameny neříkají, kdo se jich účastnil, ale hned první slova prozradila nesmiřitelnost stanovisek. V dramatickém okamžiku, kdy vášně nabývaly vrchu, se na lipanské pláni objevil táborský kněz a hejtman v jedné osobě Bedřich ze Strážnice. To byla vůbec pozoruhodná postava. Málokdo se v ní však vyznal. Byl rozporuplný, jedno se mu však nedalo upřít: měl dobrý instinkt. Tentokrát naléhavě vybízel tábory i sirotky, aby dohodu na každý pád uzavřeli. S tím výsledkem, že rozzuřil všechny okolo natolik, že si stěží zachránil holý život. Ujel pryč i se třemi stovkami jezdců. Tedy skoro polovina všech jízdných, které měli táboři se sirotky k dispozici. Právě tento oddíl husitům v bitvě citelně chyběl.

Bitva u Lipan

V neděli 30. května vznesli představitelé táborů a sirotků požadavek, aby se poměry vrátily před 5. květen 1434. Což ne znamenalo o nic víc a o nic méně než návrat Nového Města pražského pod kontrolu sirotků plus opětovné obležení Plzně. Není snad třeba objasňovat, jak na to panská jednota odpověděla. Delegáti kališnicko-katolické aliance přikývli, ovšem s neskrývanou ironií, a dodali, že návrh schválí jenom v tom případě, když se táboři a sirotci vzdají všech statků, které v průběhu války získali. Na straně radikálů zareagoval nám blíže neznámý muž památnou větou: „Tak to tedy rozhodneme pěstmi!“

Bylo pozdní nedělní odpoledne. Obloha potemněla mraky a krajina očekávala první jarní bouřku. Od jihu se zvedl prudký vítr a hnal prach do roviny k Chrášťanům a Chotouni. Ve chvíli, kdy poryv zesílil, vydali táborští a sirotčí hejtmané povel k palbě z houfnic. Zkušeným válečníkům bylo celkem jasné, že tahleta střelba nepříteli nijak zvlášť neuškodí, jenomže celé to hřmění děl, oblaka prachu z polí a cest a taky zlověstná atmosféra blížící se bouřky vyvolalo paniku. Především v ležení panské jednoty. Odpovědní velitelé uklidňovali šířící se děs jenom s nejvyšším vypětím. Ono mnohé, co si Diviš Bořek se svými kolegy naplánoval, se v tom počasí nedalo dělat. Prach a dým snižovaly viditelnost, takže zaútočit bylo krajně riskantní, když nebylo přesně vidět, kam se vlastně útočí. Na druhé straně vyčkávání na bojovou morálku moc dobře nepůsobilo. A tak začaly poslední přípravy. Vojáci poklekli k modlitbě, a zatímco její poslední slova zanikala v pokračující palbě, začalo pršet. Déšť částečně odstranil oblaka dýmu a prachu a poněkud pročistil vzduch. Hned nato vítr rozehnal mraky a krátká přeháňka ustala. Konečně všechny podmínky k boji, jaké mají být.

Bitva u Lipan: Skupinka pěchoty radikálů kryjící střelbou ustupující sirotčí a táborské vozy. Výjev z Maroldova panoramatu bitvy u Lipan, jež bylo pořízeno pro Výstavu architektury a inženýrství, která se konala na Výstavišti v Holešovicích v roce 1898

Problém ve vojsku aliance

Pěší ozbrojenci dávali hlasitě najevo pochybnost, jestli je v případě porážky jízda neopustí a nenechá je napospas nepříteli. Jízdní to vyřešili tak, že na znamení dobré vůle sesedli z koní, odepjali ostruhy a slavnostně prohlásili, že setrvají v bitvě až do konce. Na koních zůstalo jenom dvanáct podhejtmanů a velitel vozové hradby Jan Černín z Vysoké. „Zprávy, které o této krvavé bitvě nám byly zachovány, jsou tak zmatečné a stranné, že obrazu jasného již nelze v podrobnosti podati. Nicméně to jisté jest, že vojska bratrská dala se oklamati, a proto ztratila bitvu.“

Dala se oklamati? Nebo prostě nalítli? Tak zkušení bojovníci, jací v Prokopově vojsku sloužili? Vždyť to byli profesionálové, kteří měli za sebou 14 let prakticky nepřetržitého válečného tréninku, a to pěkně naostro. Ona někdy ani bohatá zkušenost nezabrání, aby se nenalítlo. Byla to vlastně velice jednoduchá myšlenka. Když polní vojska zahájila prudkou střelbu ze své vozové hradby, vydal se panský šik proti nim. Zastavil se. Namířil svoje čtyři děla na hradbu bratří. Vypálil, a protože taková salva nemohla nijak vážně uškodit, zarazil se. Ale nejenom že se zarazil. On zahnul, celý ten panský šik zahnul v pravém úhlu, takže byl vlastně rovnoběžně s pravým bokem bratrských vojsk. Následovala prudká přestřelka, bojiště se zahalilo dýmem. Když se dým trošičku rozptýlil, naskytl se obráncům Lipské hory ten nádherný, slastný okamžik. Ten okamžik, kvůli kterému vydrželi hrůzy a strasti války po celých 14 let. „Utíkají! Utíkají! Běží!“ Nepřítel jim ukazoval paty.

Bitva u Lipan: Útok panské jízdy. Výjev z Maroldova panoramatu bitvy u Lipan, jež bylo pořízeno pro Výstavu architektury a inženýrství, která se konala na Výstavišti v Praze Holešovicích v roce 1898

„Když z obou hradeb stříleno proti sobě, purkrabí zvíkovský Mikuláše Krchlebec svým několikráte tak pohybovati se kázal, jako by ve zmatek uvedeni byli; potom vykročiv z hradeb, obořil se lichým útokem proti hradbám bratrským přímo a když tito vystřelili všecka děla svá, kázat dáti se opět na licho na útěk, který tam velice podobal se útěku opravdovému, že táboři i sirotci jali se stíhati nepřítele domněle poražené, vystoupili z vozů svých a hnali se dosti daleko za utíkajícími.“

Bitva u Lipan: Rozražení vozové hradby radikálů a vniknutí alianční jízdy mezi vozy. Výjev z Maroldova panoramatu bitvy u Lipan, jež bylo pořízeno pro Výstavu architektury a inženýrství, která se konala na Výstavišti v Praze Holešovicích v roce 1898

Jen úzký okruh zasvěcenců věděl, že stranou pozornosti stojí připraven vyčleněný jízdní oddíl, ten vytvořili docela nedávní táborští spojenci – Jan Malovec z Pacova, Mikuláš z Landštejna, Arnošt z Lestkova a ještě další. Čekali na svou příležitost, o které samozřejmě nevěděli, jestli vůbec a kdy nastane. Teď ovšem ta chvíle přišla. „Páni tuto dobu předvídali. Rychlou jízdou vrhli se stíhajícím v bok. Zpočátku byli odraženi od jejich vozů otevřených, pak ale převaha počtu bojovníků jednoty panské dovršila vítězství její a porážku bratrstva.“ Nejstatečnější ze zaskočených bratří se přece jenom probili z toho drtícího krunýře a hledali spásu v návratu svého tábora na svahu Lipské hory. Dokud stála vozová hradba, nebyla bitva ještě ztracena. Jenomže – teď už bylo pozdě. Vyčleněný jízdní oddíl panské jednoty splnil svou úlohu beze zbytku. Jeho členové pronikli otevřeným místem do vozové hradby, převrátili v ní dalších osm vozů, takže vznikla poměrně široká mezera, do které postupovali další a další vojáci. Tato chvíle rozhodla o dalším průběhu bitvy. Masakr uvnitř vozové hradby, která se stala pro její obránce pastí, se brzy změnil v zabíjení.

Bitva u Lipan: Rozražení vozové hradby radikálů a vniknutí alianční jízdy mezi vozy

Nejkrvavější střetnutí husitské revoluce

Ale pořád ještě nebyl konec. Ještě nebylo vše rozhodnuto. Ještě zbýval husitský hejtman Jan Čapek ze Sán. „Jan Čapek s lidmi svými utekl na Kolín a viněn pak byl od mnohých ze zrady tak, že dobří lidé potom neradi s ním prý kvasili.“ Prolomení hradeb stanovilo výsledek bitvy, ale boj trval až do večerních hodin. Příslušníci polních vojsk, který šlo o všechno, kladli houževnatý odpor a snažili se zachránit aspoň holý život. Někteří táboři prchali do Kouřimi, jiní do Českého Brodu, ale jejich útěk zpomaloval terén. Vrchní sirotčí hejtman Jan Čapek ze Sán se spolu s vůdcem táborského oddílu Ondřejem Keřským dostal na silnici a po ní směřoval do bezpečí kolínských zdí. Kouřim a Český Brod sice ležely podstatně blíž, ale on věděl, co dělá. Kromě toho to tady v celém okolí důvěrně znal. Jeho rodná tvrz Sány ležela devět kilometrů od Kolína. Dobře věděl, jaká je tvrdost kolínských hradeb. Čapek nezradil. Neměl důvod to dělat. Utekl sice, ale jednal logicky a chladnokrevně. Došlo přece k prolomení vozové hradby a bitva byla ztracená. Jízdním zbývaly dvě možnosti: buď se probít z vozové hradby a klást nepříteli odpor na volném poli, nebo se pokusit o únik do Kolína. Takže pan Čapek – spolu s panem Keřským, na kterého se zapomíná – ti dva tedy zhodnotili svou situaci naprosto střízlivě. Zachovali se jako profesionálové a zachránili si život. Ale že by to bylo příliš rytířské, to tedy nebylo. Ne. To tedy nebylo.

Bitva u Lipan: Prchající jízda Jana Čapka ze Sán. Výjev z Maroldova panoramatu bitvy u Lipan, jež bylo pořízeno pro Výstavu architektury a inženýrství, která se konala na Výstavišti v Praze Holešovicích v roce 1898

„Zahynula v bitvě té hlavní síla táborů a sirotků navždy, padli přední jejich vůdcové Prokop i Prokůpek, mimo jiné hejtmany a kněze mnohé, až ke třinácti tisícům oněch bojovníků, kteří byli hrůzou Evropy, neb ačkoli mnozí vzdávali se na milost, vítězové však nepřijímali jich, ale vraždili napořád, takže jen asi 700 branných octlo se v zajetí. Vítězství jednoty panské bylo dokonalé, protože veškeren tábor, všecka děla, vozy, zbraně i kořisti nepřátel ocitly se v moci jejich.“

Lipany patřily k těm nejkrvavějším střetnutím celé husitské revoluce. Vítězové ztratili 200 mužů, počet pobitých na poražené straně činil asi 1300 lidí. Válečná moc táborů a sirotků sice ještě úplně zlomena nebyla, ale byl jí zasazen tak těžký úder, že se z něho už nikdy nevzpamatovala.

Po bitvě u Lipan
autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...