506. schůzka: Říkal si Fagus

Jednak vyslovuje Šporkovo jméno ve zkratce jeho iniciál – Franz Anton Graf von Sporck; jednak naráží dvojznačností slov „Buche“ a „Buch“ na hlavní arsenál šporkovských zbraní v jeho životním zápolení, na knihy: hranice z nich vyvršená tvoří též ochranu bukového kmene, obklíčeného dvojitým kouzelnickým kruhem, k němuž přistupuje lidská varianta oné saně, jakási bizarní srostlice dvou polovičních postav, jejíž dvě hlavy nesou tytéž stavovské symboly jako hlavy dračí. Tato stvůra se snaží hradbu knih holí podebrat a rozmetat. Ale Špork po všech poníženích a porážkách, které v životě podstoupil, stále ještě věří, že snahy nepřátel selžou a že on, buk Fagus, bude ostříhán zvláštní milostí. Opis kolem tohoto výjevu nám napovídá, jak si to pan Špork představoval: „Fallitur arte magus, stabit sub nomine fagus.“ Což je po česku: „Kouzelníkova moc selže, neboť buk stojí pod božskou ochranou.“

Kouzelníkova moc selže, neboť buk stojí pod božskou ochranou.

Pan hrabě Špork nebyl svým původem našinec. Jan Špork, otec Antonína Františka, pocházel z rodu poddanských sedláků. Ti hospodařili, jak už řečeno, na statku Sporckhof desi ve Vestfálsku, leč Jan Špork k rodné zemědělské hroudě příliš netíhl, kdepak, tomu vyšla za třicetileté války náramně šťastná karta, neboť byl nesporným vojenským talentem. Speciálně v oblasti strategie lehkého jezdectva. „Špork, voják fortuny,který se vypracoval od bubenického sluhy až na generála kavalerie, byl bezesporu nejobratnějším švališérem Evropy. Jak byl neschopen použít tří set pěšáků, tak zvládal celkem svrchovaně dvacet tisíc koní.“ (Prohlásil o něm hrabě de Chavagnac, který pod ním sloužil.)

Byla to věru strmá kariéra, kterou se vyznamenal. Zahájil ji ve vojsku bavorském, odkud přešel ve vhodné chvíli k císařským. Ruku do ohně za to nedáme, ale – prý se nikdy nenaučil psát. Celoživotně vystačil jenom se svým podpisem, a to ještě kostrbatým a neumělým. Zato měl velký smysl pro majetek. Šel po něm všude, kde jenom ucítil šanci. Dravě se ho zmocňoval beze všech skrupulí, jako ostatně všichni vojáci v té míře, ve které měli přístup ke kořisti. A Jan Špork ten přístup měl, především v Českém království. Po třicetileté válce jsme byli prakticky v jakémsi konkursním řízení. Válka ještě definitivně neskončila a Jan Špork získal jako svobodné vlastnictví Lysou nad Labem. Císař mu totiž slíbil 30 000 zlatých, ale nějak neměl zrovna drobné, tak mu dal Lysou. Po Lysé si otec Špork přikoupil statek Konojedy na Litoměřicku, a k tomu Choustníkovo Hradiště u Jaroměře, a ještě Malešov u Kutné Hory, navíc Střeziměřice, Hořinevěs, Neděliště a Světí, a nakonec vše zaokrouhlil statkem Velkým Vřešťovem.

Rok se sešel s rokem, uplynulo pětadvacet let a Jan Špork se začal počítat k nejbohatším mužům království. To už aby našinec s takovým kapitálem začal pomýšlet na nějaký ten titul, náležitě věnčící jeho jméno. On o něj však nestál. Že neměl zájem o titul? Co jiní kvůli němu podnikli! Inu, jiní podnikli, on nepodnikl. Asi mu bylo jasné, jak málo se titul (dodejme, že nešlo o doktora filosofie ale o šlechtický titul) hodí k jeho typu, Daleko víc byl sedlákem a k sedlákovi se hodily peníze. Vydat je za zvuk a lesk nějakého titulu se mu příčilo. Odmítl zaplatit taxu za udělení hraběcí hodnosti se slovy: „Darovaného hraběte nekupuji a koupeného nepotřebuji.“ Skončilo to tak, že mu poplatek císař prominul a pan Špork se teda začal podepisovat „Hrabě“. A co synek? Ten si na honor taky potrpěl? Nepříliš. Když chtěl kdosi přeochotný sepsat životopis generála Šporka, tak mu odpověděl: „Můj otec býval vždy rozhodným nepřítelem podobných lichotivých a nejčastěji falešně pochvalných výroků, jaké se předkládají publiku v novinách a v historiích.“ A nezabral ani na lákavou nabídku jistého kronikáře, že vypátrá linii jeho rodu až ke starým Římanům. Na pátrání mu žádné peníze nedal.

Generál, původně sedlák Jan Špork, byl ženat dvakrát. Z prvního manželství žádné děti neměl (tedy z pravého boku, z levého ano, ale ty se nepočítají). Dědice jaksepatří mu dala až druhá žena – jednoho syna a dvě dcery. Maminka byla Němka z Meklenburska – když zemřela, tak se od její lebky synek neodloučil a měl ji nastálo ve svém pražském paláci. František Antonín byl tedy Němec, ale narodil se v Čechách, 9. března Léta Páně 1662, neví se akorát, bylo-li to v Lysé nad Labem nebo v Heřmanově Městci. Formálně byl Čech - Bohemus. Zdali uměl česky? Jako příslušník panského stavu byl aspoň formálně povinen ho znát. „Nebyl české řeči zvláště znalý a také žádný její zvláštní milovník,“ píše se v jeho životopise. Stejný autor však nezapomíná zdůraznit, že se František Antonín velmi zasloužil o spásu českých duší.

„Heřmanův Městec bylo místo v nevinnosti stráveného mládí.“ Tady prožil své dětství a tady začal chodit do školy, než ho v osmi letech poslali k jezuitům do Kutné Hory. Už od svých třináct navštěvoval právnické přednášky na pražské Karlo-Ferdinanově universitě v Klementinu. Ach, ta sladká léta studentská... Co se Františka Antonína týká, moc si na té sladkosti nepochutnal. To si spíš on i jeho bratr užil otcovy tuhé kázně a věru extrémní šetrnosti. „Z domu v Panské ulici jsme museli do Klementina šlapat v juchtových, cvočky podbitých botkách. Když jsem jednou žádal otce o lepší obutí a navíc o kočár, dostalo se mi ostrého odmítnutí: vy jste oba mladí kluci, vy tam můžete ještě chodit pěšky, dost na tom, že vy budete moci jezdit, až ti, kteří se dnes vozí, budou chodit pěšky..“

Tatínek mu zemřel, když mu bylo sedmnáct let, a synek nastoupil kavalírskou cestu. To nebyla žádná turistika, ale obligátní vstup mladého šlechtice do světa před tím, než převzal otcovské statky. Takže si to namířil nejprve do Říma, odtud do Turína, kde setrval nějakou dobu na tamní šlechtické akademii, přes jižní Francii poté připutoval do Španěl, načež se obrátil opět do Francie, do Paříže. Přeplavil se do Anglie a zpáteční cestu si naplánoval přes Haag a Brusel. V tom Bruselu si zřejmě vyhlédl nevěstu, protože brzy poté, co se vrátil domů a ujal se majetku, oženil se. „Jeho nevěsta, devatenáctiletá Františka Apolonie, pocházela z bezvýznamného vlámského rodu Sweerstů. Prožil s ní čtyři desetiletí v manželství, jehož pokojnost byla zásluhou manželčiny mírnosti, krotící jeho výbušnost. Že si vybral právě tuto chudou dívku, mohlo mít sice původ v opravdovém citovém vztahu, lze si to však také vykládat jako symptom toho, že František Antonín nebyl pro novost svého erbu a snad i pro kalný původ kořistnického bohatství českou šlechtou uznán za plně rovnocenného, a proto nebyl vpuštěn do jejích řad ani ženitbou.“

Ale jinak si pan hrabě žil... Vyžíval se v soudních sporech a taky v honbě. Za zvěří? Za tou taky, ale neméně za tituly. Nejvíc si považoval loveckého řádu svatého Huberta, jehož se prohlásil velmistrem a průvodcem. Byl také náruživým karbaníkem, ale jinak se věnoval vcelku spořádanému nákupu nemovitostí. V Praze si pořídil renesanční dům v Panské ulici, který se stal prvním rodovým palácem Šporků, u něj však nezůstal, zakoupil v ulici Hybernské tři honosně přestavěné domy, které zanikly při pruském ostřelování města roku 1757. Ještě později vzala za své stavba divadla, které stálo u Šporkova paláce. Tato budova vstoupila do dějin opery nejenom v Praze, ale i v celé střední Evropě. Zprávu o něm máme od historika Pavla Preisse v jeho knize Boje s dvouhlavou saní:

„Divadlo, zpočátku patrně jen velmi prosté a dřevěné, bylo otevřeno ke dni hraběcích jmenin, dne 4. října 1701. roku. Jeho provoz se obešel bez dramatických momentů; roku 1704 byla Šporkova banda komediantů zažalována konkurenční společností s titulem saské dvorní pro nekalou soutěž a v únoru následující roku došlo dokonce k zatčení jejího ředitele a dvou herců na otevřené scéně při představení pro uzavřenou šlechtickou společnost. S tímto svým podnikem měl Špork nemalé starosti, které se ještě vystupňovaly, když se rozhodl uvést do Prahy společnost italské opery. Jakmile se kompanie přesunula do Kuksu, byla divadelní budova byla zcela stržena a zahájena novostavba. Průčelí bylo vyzděno a jako protipožární opatření byly obestavěny také dřevěné stěny. Chodby byly rozšířeny a zřízeny dva nouzové východy; proti nebezpečí ohně bylo osazeno osm kádí s vodou a čtyři stříkačky. Přesto však došlo v dubnu 1733 v divadle na Šporkovy přítomnosti k požáru, který byl uhašen až po třech hodinách. Mnoho věcí bylo tehdy zničeno a rozkradeno.“ Tak to bývá, když u nás hoří, má panenko...

Už v mládí se hrabě Špork rozhodl, že bude programově venkovským šlechticem. Dokonce si vymínil privilegium, že většinu roku bude trávit na svých statcích. V Praze zůstával jenom přes zimu. Poněkud stranou jeho zájmu stálo severočeské panství, nazývané podle střediskové vesnice Konojedy. K dominiu patřilo několik vesnic, které měly pro hraběte jako pro ptáčníka přitažlivost kvůli mocnému tahu ptactva, pro nějž zde postavil proslulé čihadlo. Střediskem jeho dominií byla Lysá. Toto území mezi Jizerou a Labem se vyznačovalo značnou úrodností, vhodné pro myslivost, čižbu a rybolov – mělo tedy všechno, co ho bavilo. Přesto panství prodal. Kupcem byl jeho přítel Černín. Hrabě Špork se pak přestěhoval do Choustníkova Hradiště, a začíná poblíž svého sídla zakládat nové osady – Lhotu u Kladrub, Ferdinandov a konečně Kuks na zalesněném svahu labského údolí.

„Prastará zkušenost s léčebnými účinky minerálních pramenů neupadla nikdy v úplné zapomenutí, avšak k novodobému rozkvětu přivedla lázně opět renesance. Tehdy započíná znovu kult přírodních zdrojů. Století 18. pak bylo již přímo věkem lázeňství. Navštěvování proslulých míst s prameny se stalo pro mnohé potřebou nejen zdravotní, ale zhusta především společenskou. Kúry se spojovaly s odpočinkem, promenádami, cviky, ale také hrami, slavnostmi, hudebními produkcemi a divadelními představeními. Setkávaly se zde hlavy států a významné osobnosti, soupeřící navzájem nádherou a nákladností svých podniků, hostin, her a pitek. V tom směru překonávaly mnohé lázně i některá sídelní města a zámky. Provozovat lázně hojně navštěvované význačnými jednotlivci znamenalo být ve středu informací všeho druhu a získat také možnost osobního vlivu. Je nasnadě, že kromě společenské prestiže to byl hlavní zřetel hraběte Šporka, když se rozhodl vybudovat u čirého a naprosto ničím nevynikajícího pramene lázně prvého evropského řádu, pověsti a významu.“ Ty lázně se měly jmenovat Kuks. Divné jméno.

Hrabě Špork jako zakladatel nových evropských lázní Kuks postupoval systematicky. Obrátil se o dobrozdání na lékařskou fakultu pražské university, a zaplatil si komisi, která měla prameny zkoumat. Když se dobře zaplatí, dá se leccos zařídit, kupříkladu i taková expertiza významného profesora z Lipska. Ten ve svém spise srovnává účinky tří význačných léčebných zdrojů, slezskou Jelení Horu, karlovarský Mlýnský pramen – a Kuks. „V čele skromné plejády českých lázní stály Karlovy Vary. Ty byly Šporkovi, který tam často pobýval, hlavním příkladem a podnětem k velkému soutěžení především ve výstavnosti. To ostatně nebylo tak těžké, protože až do konce 18. století byl tamní vřídelní pramen kryt pouze dřevěnou boudou. A ve vybavení byly Karlovy Vary na úrovni v obrovském nepoměru k slávě místa, navštěvovaného i nejvyššími korunovanými hlavami. Když tam přebýval roku 1732. císař Karel VI. i s císařovnou a v doprovodu početné družiny, musel vzít zavděk ubytováním v poštovském domě.“

Špork si vytkl vysoký cíl vytvořit z Kuksu lázně na evropské světové úrovni. Jeho koncepce byla skutečně velkorysá. Počátek stavebního počínání se klade někam do roku 1692. Lázně přitom začaly fungovat už za tři roky nato. Jistý pan Karel Valentin Kirchmayer si dal tu práci, aby v roce 1769 sepsal a vzápětí nato v němčině současně s českou mutací vydal jakéhosi bedekra, v němž líčí plasticky, jak to v Kukusové Studnice vlastně vypadá. „Studnice“, to jsou „Lázně“, a proč „Kukusová“ Studnice? Kuks se řekne po německu Kuckus. „Ta Kukusová Studnice leží v jednom nad míru veselém háji nad řekou Labem proti polední straně, a prejští tam na třech místech, totiž od vejchodu, od půlnoci a od západu. Jest pak těch třech pramenů prejštění tak silné, že velikou hojnost vody ze sebe vydávají a scházejí se do jedné kašny, z kamene čtverhranného pevně vystavěné a pěkným klenutím přikryté, pod kterým letního času ve velikém množství nemocní před sluneční horkostí se schraňují a občerstvují, nejináč než jako v nějakém chladném sklepě, na pohodlném sedění. Nad tím pak klenutím k pobožnosti a potěšení duchovnímu nemocných krásný kostel pod titulem Nanebevzetí nejsvětější Rodičky Boží stojí nákladně vystavěný, do kterého z jedné i druhé strana po schodech nahoru se vystupuje. Za kostelem stojí dům, v kterémžto viděti jest měděný kotel na způsob pivovárského a dva jiné menší kotlíky, v kterýchžto kotlích voda topením se ohřívá, z nich pak mosaznými čepy z kádí v zemi vsazených a připravených se napouští, a potom do lázně troubami řemeslně udělanými ven vytýká. Co se pak dotejče samého domu, nachází se v něm až posavád osm rozdílných lázní, z kterýchž v jedné každé od čtyř až do šesti osob bez překážky koupati se může. V těch lázních kdožkoli se prudí neb myje, podle svého oblíbení může vodu teplou aneb studenou skrze čepy do lázně připouštěti. Pro chudý pak lid jsou také dvě lázně připravené. Hned pod samou lázní ukazuje se nad míru veselá zahrada třemi vyskakujícími prameny ozdobená, mající co nejpěknější vyhlídnutí k nížeji tekoucímu a mostem přikrytému Labi - vejše pak pěkný plac k projíždění a k ježdění o závod neb do kroužku pro panstvo přistrojeno jest viděti. Podobně když z lázní do zahrady jíti chceme, přednáší se tu jedna znamenitá galerie, a odtud do háje kratochvilná k procházení cesta, vedle které všelijaké ptactvo, zvláště slavíčkové líbezně prozpěvují.“

Hotový ráj na zemi... Zvláště když vše umocňuje půvab lučin směrem k Jaroměři, a kromě toho zdejší hospoda „pro lepší ještě pohodlí příchozích hojnějšími pokoji budoucně se opatří.“ Což není všechno, úroveň pohostinství půjde dozajista nahoru, až nastoupí zkušený kuchař, a kromě toho „vrchnost k povyražení kratochvilnou myslivost milostivě vysaditi a v ní honiti dovoliti ráčila.“ Do obory bylo dopraveno osmadvacet daňků. Podle připojené rytiny je zřejmé, že už tu stály dřevěné lázeňské budovy před kaplí, odkud k břehům Labe svahem dolů sestupovalo schodiště, lemované vodními kaskádami, po kterých stékala voda do bazénu. V lázních už také sem tam postávaly sochy (nacházely se i uprostřed zahrad s fontánou). Bez obdoby i v těch nejproslulejších evropských lázních byla dřevěná chodba s galerií, probíhající v délce sto čtyřiceti loktů pod skupinou budov. Ta se po jedné straně v pravém úhlu zalamovala a sestupovala až k labskému břehu. Krytou lázeňskou promenádou se tehdy mohly vykázat jen Cáchy – kupříkladu v Karlových Varech musela k procházkám postačit ničím nevybavená louka. Byl postaven velký holubník, lázeňské domy byly osazeny nádržemi a vanami. Na protějším břehu bylo už zřetelně vidět závodiště s dvěma obelisky, které mělo vyhovovat náročné panské zábavě. Cílem bylo zasáhnout při jízdě zavěšený kroužek. Turnaje byly přece jenom příliš nebezpečné, tak už se jenom trefovalo do kroužku. Bylo postaráno o uměleckou výzdobu závodiště. Šlechtickým sportovním výkonům přihlížely ze stran dvě řady kamenných trpaslíků. Celý kolektiv čítal na čtyřicet plastik, ovšem některé z nich bylo nutno dodatečně upravovat. (U dvou ženských skulptur inkvizice nařídila, aby bylo opraveno pohoršlivé obnažení – pravděpodobně příliš hluboká dekoltáž.) Část padla za oběť povodni na Labi roku 1740, stejně jako letohrádek s kulečníkem, založený zároveň s blízkým holubníkem; většina trpaslíků však byla zachráněna a dnes zdobí zámecký park v Novém Městě nad Metují.

Když už byli v Kuksu i trpaslíci, tak tu chybělo snad jenom divadlo. Ne – nechybělo. Jeho dřevěná stavba byla navenek sice dost prostá, ale jinak mělo později nemenší význam než pražské a hostilo nejenom bandy komediantů, ale ve vrcholné sezóně nejskvělejších kukských let i operní společnosti. „Domky už byly nejenom dřevěné, ale i kamenné. Každý měl kuchyňku, pokojíky a komoru. Proběhla přestavba lázeňského vodovodu. K původně jedinému hlavnímu potrubí bylo připojeno druhé a rozvod třemi rourami, prostřední do velké kamenné nádoby a dvěma postranními do koupacích kabin. Voda byla dominujícím živlem: na rytinách je vidět sedm fontán u lusthauzů a dalších vodní díla.“

Roku 1710. ustoupila dosavadní lázeňská budova vznosné dvoupatrové stavbě z „čistých kvádrů“. Sloužila veřejnému lázeňskému provozu a ubytování hraběcí rodiny. V přízemí bylo umístěno dvanáct kabin, šest pro muže a šest pro ženy. Nacházely se v nich lázeňské náležitosti jako sedačky, vany s dvojitými mosaznými kohoutky na studenou a horkou vodu. Všechny místnosti byly vyzdobeny malbami. Nechyběl malý lázeňský dům pro méně významné hosty. Ten stál na poněkud méně prestižním místě – v sousedství maštale. Musely být fascinující, ty lázně v Kuksu, když na jejich počest napsal básník Hancke tuto sloku:

Nechť svoje Buon Retiro vlastní Iberie,
nechť se ve Fontainebleau shlíží Galie,
byť sotva dost lze vynachválit Versailles,
přec jenom v Kuksu zvláštní cena tkví.

Ta cena měla vystoupat ještě mnohem výš. Na pravém břehu nad řekou Labe začalo vyrůstat něco, co působí dodnes jako zjevení. Začal tam růst zázrak jménem Kuks.