505. schůzka: Užaslé baroko

Uměleckým oborem, který v Braunově rodišti kvetl nejvíc, bylo řezbářství. Svou tvorbou se zde proslavil řezbář Ondřej Tamasch, a procházela odtud řada osobností, jež shodou okolností zakotvily v českých zemích.

Devět dětí v rodině... to je devět hladových krků. Už aby se zase některý z nich vydal do světa. To znamená na vandr. Že by Matyáš? No, mohl by, však je mu už čtrnáct. Co ho stačil řezbář Tamasch naučit, to ho naučil, takže: na vandr. V tomto případě na umělecký vandr. Kam? Do Itálie přece. Itálie nebyla od Braunova rodiště moc daleko – stačilo si to namířit přes Alpy průsmykem u horního Gurglu, a pak už jenom pěkně z kopečka dolů cestou před Bolzano a Trident do Benátska. Mladý Matyáš tu strávil několik let. Dá se říct, že ze zdejší hluboké studnice kompozičních a tématických motivů, z modelů a vzorů špičkové úrovně čerpal mnohem později, když pracoval na nejrůznějších sochařských zakázkách v českých zemích. Jenomže to měl k nám ještě daleko. Kompozice vášnivých pohybů těl, rozmáchlých gest rukou i divoké mimiky tváří, důmyslné utváření šatu jako aktivní složky plasticity díly, kontrastní optická hra světel a stínů – tato základní písmena barokní abecedy si mladý Braun osvojil právě na severu Apeninského poloostrova.

Kde získal peníze na svůj italský pobyt? Svoje prostředky zřejmě neměl, a zadarmo v Itálii nic nebylo. Zřejmě mu je pomohl opat proslulého cisterciáckého kláštera ve Stamsu – ten se nacházel nedaleko jeho rodiště. Jenomže otec opat zemřel a jeho nástupce neměl pro umělecký sponsoring ani peníze, ani smysl. Po svém návratu domů našel Matyáš Bernard dveře stamského kláštera zavřené. Co teď? A s tím související – kam teď? Namířil si to do Drážďan – tam pracoval v jedné proslulé sochařské dílně, ale pak ho osud zavál jinam. Možná to byl vzdělaný (a vlivný) cisterciák Augustin Kastner, kdo toho ambiciózního, schopného, ani ne pětadvacetiletého umělce (mělo by se dodat „nemajetného“) nasměroval do Čech. Konkrétně mu sehnal práci u opata cisterciáckého kláštera v Plasech Evžena Tittla. Braun (po zastávce v Salcburku, který byl jakousi enklávou italské barokní kultury na sever od Alp, a po povinné zdvořilostní návštěvě v Plasech) dorazil do Prahy někdy v roce 1708. Ubytoval se v cisterciáckém domě v Široké, dnes Jungmannově ulici na Novém Městě pražském. Čtvrť plná vzdušných zahrad (hovoříme prosím o době před třemi sty lety!) ho okouzlila natolik, že se zde rozhodl zůstat natrvalo.

Ten mladík z Tyrol nepřišel do Prahy jako nějaký začátečník. Doprovázela ho pověst schopného sochaře. Kromě toho brzy navázal přátelské styky s malířem Petrem Brandlem a s architektem Františkem Maxmiliánem Kaňkou. A ještě dopisy tu byly. Doporučující. Byly napsány představiteli vysokého kléru ve Stamsu, a taky z Plasů dorazily do Prahy příznivé reference. Brzy po svém příchodu byl doslova zahrnut úkoly. A nebyly to úkoly jen tak ledajaké. Praha v něm získala sochaře, na kterého dlouho čekala – vždyť jenom volnou plastikou se v pobělohorské době u nás zabývalo pouze pár postav – kromě Brokoffů už jen Bendl, bratří Heermannové, Matouš Jäckel z Horní Lužice a Ital Ottavio Mosto. A pak – nikdo. Leč kde se vzal, tu se vzal – elegantní a moderní Matyáš Bernard Braun.

Hned první zakázka se proměnila v Braunovo vítězství. Na začátku 18. století byla v plném proudu sochařská výzdoba Karlova mostu – a Braun sem hned z kraje své kariéry přispěl sousoším svaté Luitgardy. Nešlo o první ani poslední plastiku nad mostními pilíři Kamenného mostu – město si už zvyklo na sochy otce a syna Brokoffů. Tentokrát však Pražané strnuli: v Braunově zpodobnění výjevu z legendy o slepé francouzské řeholnici Luitgardě kámen najednou ožil. Tvrdý pískovec jako by se zachvěl okamžitým citovým projevem. Dynamická kompozice diváky připravovala o hlas, unášela a dojímala zároveň. Sousoším svaté Luitgardy bylo do srdce Evropy importováno to nejčistší a nejryzejší z italského baroka – a navíc přetvořeno do nové, umělecky vyšší podoby. Umělec v té době ještě neměl svoji dílnu, tesal v kameni sám a sám; snad proto je výsledný projev tak dokonalý, že se podle mínění odborníků blíží až k samé absolutní špičce.

Ta svatá na pražském mostě musela způsobit hotovou senzaci. Sousoší se objevilo na desítkách drobných reprodukcí, rytci je zvěčnili do měděné desky, ocenili je odborníci i laici. Spokojen byl i plasský opat Tittl: však taky vyplatil Matyášovi 1200 zlatých (to byla přímo astronomická suma, několikanásobně převyšující běžné příjmy umělců té doby). Dobrý začátek. Matyáš Bernard Braun požádal o udělení měšťanského práva a zakoupil si dům na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí) a stal se Pražanem. Další zakázky na sebe nedaly dlouho čekat. Právnická fakulta žádá sousoší svatého Iva, patrona právníků (kam jinam než na Karlův most). Staroměstští jezuité mu svěřují sochařskou výzdobu interiéru zbrusu nového kostela svatého Klimenta v pražském Klementinu – počet plastik tu nakonec dosahuje dvou set. Takové množství soch vznikalo za pomoci celé dílny (už i dílnu Braun měl, a v ní řadu dnes anonymních sochařů, kameníků a řezbářů). Byly to tak obrovské úkoly, že se na nich nemohl přes veškerou svoji pracovitost podílet jinak než jako umělecké designér. Na začátku navrhl svou vizi, a na konci práce zasáhl, aby ji vycizeloval. Roku 1714 dochází k dlouho připravované sochařské výzdobě Clam-Gallasova paláce na Starém Městě pražském, výsledkem bylo nejbohatěji zdobené barokní průčelí civilní budovy v Praze. Současně však Braun zdobí i schodiště a další interiéry Černínského paláce na Hradčanech.

Jména, jména, jména. Stále v nich však chybí jedno. To nejdůležitější. Špork. Nikdo už dnes neví, kdy, kde a jak se Braun se Šporkem seznámili. Mohlo to být v Bolzanu za sochařova pobytu v Itálii, mohlo to být i později, Jisté je, že mladého, úspěšného umělce spojily s osvíceným hrabětem nikoli pouze vztahy pracovní, ale pouto přátelství. Špork zasáhl do Braunova života víc, než je všeobecně známo. Vždyť třeba za pobytu v Kuksu se Braun seznámil s mladičkou Marií Alžbětou Miseliusovou, se kterou se roku 1719 jako pětatřicetiletý v Jaroměři oženil. Do Šporkových sídel – Lysé nad Labem a Kuksu – nejezdil Braun jenom jako sochař, ale i jako přítel a čestný host. Ve zdejší společnosti zajímavých osobností se seznámil se skladatelem Johannem Sebastianem Bachem, architektem Giovannim Alliprandim, rytci Montalegrem a Rentzem, stavebním písařem Pražského hradu Dienebierem. Také proto se mohl spolehnout na významné zakázky včetně výzdoby Hradu, i když nikdy nebyl jmenován oficiálním dvorním sochařem. Také proto mohl zanechat svou sochařskou vizitku ve východních Čechách.

Šporkovo sídlo Kuks bylo vlastně prvním Matyášovým cílem na českém venkově. Jako první zakázku zde dostal osm alegorických postav Blahoslavenství na terase před průčelím nově budovaného špitálního kostela. Stavební a sochařská koncepce Kuksu vycházela ze Šporkovy představy dokonalého feudálního sídla, které odpovídá myšlení inteligentní barokního šlechtice a řídí se francouzskými vzory. Kolem léčivého pramene, náhodně objeveného nad labským údolím (mezi námi: s jeho léčivostí to zase tak silné nebylo ) se začaly od roku 1692 objevovat jednotlivé budovy – lázně a zámeček, zděná kaple, hostinec, a také projev Šporkova samaritánství - hospital... špitál... vlastně jakýsi chudobinec či starobinec s přilehlým kostelem. Návštěva v zázraku jménem Kuks nás ještě čeká v příštích Toulkách – teď si pouze povězme, jak to vlastně začalo.

„Hrabě Špork dovedl využít pro své cíle Braunových vloh, neboť odhadl jeho schopnosti zhmotnit v nepoddajném kameni abstraktní představy – moralistní úvahy, zosobnění kladných i záporných lidských vlastností, náměty povznášející lidského ducha, témata karikující špatnost a bídu tohoto světa i zesměšňující Šporkovy četné odpůrce. Práce Matyáše Bernarda Brauna (respektive tvorba jeho dílny) pro hraběte Šporka obnáší početný soubor kamenných a dřevěných plastik, jejichž kvalita stoupala od případu k případu, od zadání k zadání. Lze si to vysvětlit tím, že první sochy Blahoslavenství řídil Braun patrně na dálku, z Prahy, kde ho vázaly povinnosti, zatímco nově najatí mistři kameníci a tovaryši, pracující podle předloh, si teprve zvykali na mistrovo nevšední výtvarné vidění, na hony vzdálené tomu, čemu uvykli – totiž průměru, konvenci, běžné šedi mytologických a alegorických, věčně omílaných témat.“

Braun musel být na roztrhání. Pracoval v Praze na četných zakázkách, především na šlechtických palácích, jako byl Clam-Gallasův (ten vyzdobil svými atlanty), ale zajížděl i do Vídně, kde byl jeho zaměstnavatelem sám císař, a podílel se i na výzdobě sídla saského kurfiřta v Drážďanech. Často se vyskytoval v Teplicích. Díky tomu tam stojí dodneška jeho největší dílo, dvacetimetrová statue Nejsvětější Trojice, která vznikla z vděčnosti za šťastné přežití morové rány. Pracoval i ve Staré Boleslavi, Liberci, Jaroměři, Litomyšli, Citolibech, v pražském chrámu svatého Víta. Nejvíc času však stejně věnoval svému příteli Šporkovi: V Lysé nad Labem pro něj vytvořil evangelisty a světce, a v Kuksu? Po sochách blahoslavených a rozměrných plastikách andělů a také alegorie Náboženství vznikl jeden z nejpozoruhodnějších Braunových souborů – řada Ctností a Neřestí před strohou architekturou kukského hospitalu. Postavy vytesané z pískovce představují směrem od východu Víru, Naději, Lásku, Trpělivost, Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píli, Štědrost, Upřímnost a Spravedlnost. Směrem na západ se pak tyčí Pýcha, Lakomství, Smilstvo, Závist, Obžerství, Hněv, Lenost, Zoufalství, Lehkomyslnost, Pomluva a Lstivost. Všem se ještě budeme věnovat.

Jak šel čas, byli Braun a jeho kameníci vytíženi čím dál tím víc. On však dával přednost hraběti Šporkovi a Kuksu. Roku 1725 byl postaven před další odvážný a do značné míry extravagantní plán svého mecenáše: Tentokrát měl vytvořit řadu monumentálních plastik v takzvaném Novém lese, asi tři kilometry severozápadně od Kuksu, a to přímo v pískovcových skalách a balvanech, roztroušených mezi stromy. Hrabě Špork nečekal na souhlas svých mocných sousedů, jezuitů ze žírečské residence, s nimiž potřeboval k uskutečnění svých plánů vyměnit kus pozemku, a už hnal Brauna do práce. „Za rok našla komise na pozemku stále ještě jezuitském kamenné plastiky svatého Onufria, ležícího Jana Křtitele, polovztyčeného poustevníka Garina, ležící Maří Magdaleny, a navíc skalní reliéf Zjevení svatého Huberta. Co jezuity nejvíc popudilo, byla dřevořezba Krista pokoušeného ďáblem – nezakrytá narážka na jezuity, vyvedená přímo v kmeni stromu. ze zdánlivě nevinného konfliktu se vyvinul šestiletý konflikt, který vyvrcholil jezuitskou obžalobou Šporka pro kacířství, zabavením jeho knihovny a odsouzením v roce 1729.“

Čas všechno zahladil (my na tuto causu ale nezapomeneme), a Matyáš Braun se po těch šesti letech vrátil, aby skalní komplex dokončil. Přestože příroda a lidé zanechali na plastikách nejeden šrám, lesní království zvané Betlém existuje dodnes. I když je ze všech nejvíce ohroženo. Braunovi táhlo na padesátku, což nebylo pořád žádné stáří, jenomže byl těžce zkoušený tuberkulózou, tehdejší běžnou nemocí sochařů a kameníků. A tak ustupuje do pozadí, za něho pracuje jeho dílna a synovec Antonín. Pečeť svého ducha vdechuje ještě Vrtbovské zahradě v Praze, zámku v Duchcově, Kolovratskému paláci, kostelu v Kladrubech. Už není tak umělecký průrazný. Mění se doba, namísto baroka pomalu nastupuje rokoko. Matyáši Bernardu Braunovi docházejí síly. V únoru roku 1738, šest neděl před smrtí svého mecenáše Františka Antonína Šporka umírá se svém domě U kamenného stolu na Dobytčím trhu ve věku čtyřiapadesáti let. Čtyřiapadesát let. Jistě, mistr měl své fámulusy, ale dalo se vůbec vykonat tak mnoho a tak dobře za pouhých čtyřiapadesát let života? Dílnu přebral synovec Antonín, ale čtyři rok po smrti strýce umírá i on. Vlastní Braunovi potomci dávají přednost kariéře státních úředníků a o století později mizejí jejich jména ve víru dějin. Jméno Matyáše Bernarda Brauna však zůstává. Je nesmrtelné jako jeho sochy.