250. schůzka: Jiří z Kunštátu a na Poděbradech

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Vilímek: Jiří z Poděbrad a Kunštátu

„Čechové rozhodli se zvolit správce, mezi nimiž za přední byli pokládáni Ptáček a Menhart. Po nějakou dobu trvala nesvorná svornost. Ačkoli náčelníci stran Menhart a Ptáček v mnohém se neshodovali – jeden, ochránce katolické strany, prohlašoval, že úmluvy s koncilem je třeba zachovávat, a druhý, Rokycanův přítel, je odmítal – přece nesáhli ke zbrani. Bylo nalezeno kompromisní řešení, podle něhož mohl každý z příslušníků obou stran žít podle svého přání.“

Pan Eneáš Silvius Piccolomini jmenuje jako hlavu katolické strany pana Menharta z Hradce. Jmenuje, ale ve skutečnosti jí šéfoval onačejší velmož, pan Oldřich z Rožmberka. Tihle dva stáli každý na svém, nikdo nechtěl slevit ze svých cílů. Uprostřed rozepří a tahanic z téhleté neoficiální královské dvojice umírá pan Hynce Ptáček z Pirkštejna. Stalo se to v tu nejméně vhodnou dobu. „Přihodil se tehdy v Brně skutek temný, který svými následky stal se dosti důležitý. Páni brněnští, kteří měli jakousi rozepři s panem Heraltem z Kunštátu, když přijel k nim na radnici pod glejtem, dali jej stíti v noci při pochodních, jak starý letopisec dí pro některé listy, kteréž otevřel před pány a radou, když se byli sjeli... Toto unáhlení rozbouřilo veškeren rod kunštátský na Moravě i v Čechách náramně; hledala se potom krvavá pomsta dlouhý čas a pan Jiří z Poděbrad zvláště nebyl ještě smířen ani ke konci následujícího léta.“

Nesmířil se ani, když pan Ptáček v srpnu roku 1444 zemřel na Ratajích, a on ve svých pouhých čtyřiadvaceti letech stanul v popředí české a brzy nato i středoevropské politiky. K čemuž musel mít určité předpoklady. A nebylo jich věru málo, těch předpokladů: Schopnosti, ctižádostivá energie, uvážlivá cílevědomost. Nic z toho mu nechybělo. Zářijový sjezd východních krajů v Kutné Hoře bez rozpaků zvolil vrchním hejtmanem právě Jiřího z Kunštátu a na Poděbradech jakožto čelného představitele nastupující generace zemských pánů a rytířů.

Jiří nabývá potřebnou autoritu

Jiří znal sílu meče. Oháněl se jím už ve čtrnácti letech v šicích panské jednoty u Lipan a neváhal po něm sáhnout ani ve zralém věku. Tedy ne že bychom chtěli nějak výrazně poukazovat na věk pana Jiřího, ale ta otázka se sama vnucuje: nebyl na vysokou politiku přece jen poněkud mlád? U velmože z předního panského rodu se na věk nehledělo. Už jako sedmnáctiletý zasedl jako „kmet“ v lavicích zemského soudu, a o tři roky později se stal po boku protřelého veterána Jana Smiřického hejtmanem boleslavského kraje. Učitelem a rádcem mu byl Hynce Ptáček z Pirkštejna. Pod jeho ochrannými křídly rychle vyzrával a nabýval potřebnou autoritu. „Náhlé skonání náčelníka takového, jakým byl pan Hynce Ptáček z Pirkštejna, bylo by způsobilo ještě větší žal v národě, kdyby ztráta jím povstalá nedala se hned nahraditi vůdcem neméně schopným, ale ještě ráznějším a šťastnějším, neboť uměl netoliko pokračovati na dráze počaté, nýbrž i připoutati prospěch k pokroku svému. Byl to pan Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, jeden z nejpamátnějších mužů věku a národa svého.“

Musíme vrátit. Necelé čtvrtstoletí. Začneme Jiříkovým popisem. Získáme tím lepší představu, koho vlastně máme před sebou. „Je postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskrných, mravů líbezných.“ Tak viděl svého současníka Eneáš Silvius Piccolomini. Pan Jiří měl – diskrétně a mezi námi – opravdu nadváhu. O jeho obezitě svědčí řada portrétů. Před námi vyvstává postava ne příliš vysoká, zato značně široká až tlustá. Přímo otylá. Na krátkém krku sedí masivní hlava s knírem pod nosem a kulatýma temnýma očima. Tloušťka trápila Jiřího zřejmě už od mladých let, ne-li od dětství, a stupňovala se ve značnou nadváhu. Když mu bylo 45 let, psal papeži, že do Říma teď nějak zrovna nemůže přijet, „neboť jsme nyní obtíženi nadměrnou tloušťkou svého těla.“

Mezi dnešní Čechy, Moravany a Slezany byl pan Jiří docela vhodně zapadl, ale jinak se mu ta nadbytečná kila stávala stále víc nepříjemnějším handicapem. Když přeskočíme nějakou tu desítku v čase kupředu, tak pár posledních týdnů před smrtí trávil Jiří jenom na posteli a v křesle. Po smrti najdou lékaři při balzamování mrtvoly břicho obrostlé na píď tukem.

Byl způsobné tvářnosti, zavalitý, mohutný, zkrátka, jak se říká, úboreček.

Ale vraťme se raději k živému Jiřímu. Jeho náklonnost k tloušťce způsobila česká krmě, hlavně české pivo. Petr Chelčický a další současníci věděli, co říkají, když pranýřovali „vzdutá česká břicha“. Mezi třicátým až pětatřicátým rokem svého věku byl Jiří z Poděbrad... jak to o něm napsal kronikář? „Byl způsobné tvářnosti, zavalitý, mohutný, zkrátka, jak se říká, úboreček.“

Viktorín z Poděbrad

„Narodil se zajisté na Poděbradech na den svatého Jiří roku 1420, z otce Viktorina Bočka z Kunštátu a matky Anny z Vartemberka,“ říká nám František Palacký, a tím slůvkem zajisté jako by paradoxně zaséval pochybnost. Kdoví, jak to s tím datem narození vůbec je. Přesné datum narození totiž nelze určit. Snad to bylo skutečně na den svatého Jiří, tedy 24. dubna, popřípadě den předtím, tedy 23. dubna, ale také to mohlo být 20. dubna a toho 24. mohl být Jiří pokřtěn. Rok narození 1420 ale platí. Měsíc – pravděpodobně, zato den je pouhou dedukcí. Každopádně se uvádí, že se tak stalo „na Poděbradech v tom štoku, kde kaple jest,“ čemuž samozřejmě věřit můžeme, ale taky nemusíme, že. Nemusíme v tom případě, když kupříkladu přijmeme tvrzení, že jeho kmotrem byl Jan Žižka z Trocnova. To bychom totiž museli připustit, že Jiří přišel na svět v jižních Čechách, patrně v Horažďovicích. Jiné důvody lokalizují Jiříkovo rodiště do Hořovic. A potom jsou tu ještě tři moravské hrady, tenkrát v majetku Jiříkovy rodiny - Kunštát, Bouzov a Pernštejn. I tato místa připadají v úvahu.

Zrozen z poběhlice

Stejně záhadné je to s hypotézou, že se král nenarodil z manželského lože. Jako že byl levoboček, z levého boku. Už v roce 1450 mluví satirické písně o Jiřím jako „o snopkovi“, tedy člověku zrozeném v nemanželských poměrech. Nechybějí ani hlasy, že Jiří „zrodil se z poběhlice“. Brněnští měšťané neskrývají své opovržení nad „králem doškem“. Dnes na tom pravda už moc nesejde, ale tenkrát šlo zřejmě o víc. Nepřátelé se často v boji proti Jiřímu uchylovali k nadávkám a k nepravdám, ale ve věci Jiříkovy matky se nápadně setkává mlčení pramenů s veřejnými pochybami nepřátel. Koneckonců, Jiřík nebyl jediným českým vladařem, nad jehož původem se rýsují nápadné otazníky. Podobné problémy měl i svého času kníže Břetislav.

Jiří z Poděbrad

V okamžiku, kdy se Jiřík narodil, působil pan Viktorin z Kunštátu a na Poděbradech v Žižkově velitelském štábu. I legenda o Žižkově kmotrovství nasvědčuje, že Viktorin dosáhl prominentního postavení. Po boku proslaveného válečníka bychom očekávali chrabrého a vyzrálého člověka, jenomže Jiříkův otec byl ve skutečnosti „chlapcem s mlékem na bradě“. Tatíkovi bylo v době, kdy si připíjel na zdraví novorozeného syna, pouhých sedmnáct let. Ale – to by znamenalo, že se oženil dejme tomu v šestnácti. a vzápětí, ještě uprostřed líbánek, opustil urozenou manželku, aby se přidal k formující se revoluční armádě? Mlčení pramenů o Jiříkově matce nás vede nutně k úvaze, že se mladistvý voják Viktorin jaksi zapomněl v náručí nějaké dívky, a to objetí nezůstalo bez následků, prostě že zplodil syna z nerozvážnosti, s jakou jsou kluci občas schopni zkomplikovat si život i dnes. Mezi námi: Nebylo by nic mimořádného, kdyby si byl vzal pan Viktorin za ženu neurozenou milenku, anebo: kdyby se dokonce dědic poděbradského panství narodil dívce či paní, která se vůbec nestala zákonitou manželkou páně Viktorinovou. Prostě byla válka a vojákovi se ve válce leccos prominulo. Tím spíš, že se na plné obrátky rozjížděla revoluce, která uvolňovala tradiční vazby. Mladičký šlechtic Viktorin se vzal kluka asi k sobě, což bylo šlechetné, ale Jiříkovi to usnadnilo jenom život jenom pramálo.

Kdyby se zachovala rodinná kronika nebo aspoň účetní knihy Jiřího z Kunštátu a na Poděbradech, tak bychom v nich našli asi tyto zápisy: „Po smrti pana Viktorina z Poděbrad a po smrti bezdětného strýce Bočka z Kunštátu byl Jiřík převezen na Moravu, do kraje svých předků, podle kterých se psal z Kunštátu.“ Páni z Kunštátu patřili k našim nejstarobylejším šlechtickým rodům. Zdobila je nejenom úsporná energičnost a podnikavost, ale i oddanost zemi a jazyku. Byli to vlastenci, i když... v tehdejší době se dá těžko mluvit o vyhraněném vlastenectví, nicméně pocit příslušnosti k národu, a to jak k češtině, tak k území, ale i k náboženskému cítění se mezi pány z Kunštátu cílevědomě pěstoval. Pozdější Jiříkovo češství nevzniklo samovolně. Zatímco se většina panstva ještě vyžívala v němčině, pradědeček Jiříkův, už kolem roku 1370 dával psát své listiny česky.

Jiříkova jazyková výbava

Další pan Boček z Kunštátu, Jiříkův dědeček, patřil k velkým obdivovatelům Husovým. O jeho otci a strýci víme, že obě významně zasáhli do husitské revoluce, i když později zamířili do panské koalice. Do té patřil i další Jiříkův poručník, pan Heralt z Kunštátu. S ním a jeho čeledí přichází čtrnáctiletý chlapec na Lipany. O bojovnickou výcvik měl tedy postaráno. Co se vzdělání týče, můžeme předpokládat, že v rodině pánů z Kunštátu působil kališnický kněz, který chlapce naučil číst, psát a počítat. Pokud však víme, Jiří nestudoval na žádné z městských škol, na universitě zapsán taky nebyl. Do konce života se nenaučil latinsky, německy uměl jenom velmi málo, s bídou se dorozuměl s německými vyslanci, nebyl s to vést odpovědné jednání v jiném jazyce než v češtině, a diktovat dopisy. Jak v latině, tak v němčině se musel opírat o překladatele. Ale aby to s Jiříkovou jazykovou výbavou nevypadalo tak tristně: čeština tehdy patřila ve střední Evropě k uznávaným diplomatickým jazykům; česky bylo možné se dorozumět nejenom v sousedních zemích, jako třeba v Lužici nebo ve Slezsku, ale i v Polsku a Uhrách. Pozdější uherský král Matyáš Korvín psal české listy nejenom českým adresátům, ale i německým patricijům do Jihlavy. Když neuměli česky, byl to jejich problém, ale – oni uměli. Takový užitečný a rozšířený jazyk ovládali docela rádi.

Když bylo Jiříkovi sedmnáct let, „zapsal císař Zikmund do jeho vlastnictví 12 vesnic a městeček. Kromě Poděbrad, Boskovic, Kunštátu se stal pánem na Libici, Oseku, Pečkách a ještě na dalších statcích.“ Císař Zikmund sice konstatuje, že tato milost se dostává Jiřímu „za věrné sloužení“, ale ona je to spíš prázdná formule než skutečné zhodnocení činnosti toho sedmnáctiletého šlechtice. V témž věku z něho byl kmet. Tedy usedl jako „kmet“ do lavice zemského soudu. Právo kmeta bylo dědičné. Nesouviselo s věkem a v Jiříkově případě plynulo ze skutečnosti, že se stal svrchovaným pánem na svém zboží. Brzy na to se ocitl ten ambiciózní osmnáctiletý chlapec – ocitl se ve víru vysoké politiky. Nestál tam však sám. To ne, měl po boku toho nejlepšího učitele, jakého si dovedl představit. „Hynce Ptáčka z Pirkštejna.“ I on byl členem starobylého rodu. Páni z Pirkštejna byli jednou větví pánů z Lipé – i erb měli společný, dvě ostrve a kapra.

Erb pánů z Pirkštejna a Lipé

I Ptáčkova postava byla tlustá, podobně jako tělo jeho svěřence a žáka Jiříka. Na rozdíl od Jiřího byl ale pan Ptáček dost malý. No, příliš nevyrostl, to je fakt... ale bylo v něm cosi staromódního, starosvětského, ovšem taky i seriózního, co lidi přitahovalo. Patřil ke šlechticům, kteří zdatně hospodařili. Věřil tradici, byl oddán kalichu, ale ne fanaticky. Okolní svět pro něho byl spíš jevištěm nepravostí, hemžilo se to tam nepřáteli. Proto bylo nutné být obezřelý a uvážlivý. Holohlavá hlava Ptáčkova se objevovala při všech důležitých jednáních, přičemž proslul věčným úsměvem, kterým skvěle mátl soupeře. Na sněmech vévodil jeho hlas, řečnické umění. Nevyznačoval se sice takovou dravostí jako jeho protivník Oldřich z Rožmberka, vynikal však nad něho obezřetnou opatrností a promyšlenou lstivostí. Uměl náramně dobře počítat a hospodařit a každý projev svých politických sympatií si dal dobře zaplatit.

Oldřich z Rožmberka – zloděj, travič, podvodník

Když už jsme u dvou úhlavních postav české politické scény v době po Lipanech, tak tedy vedle pana Ptáčka bychom měli vyšetřit nějaké to místo a nějaký čas i na jeho rožmberského kolegu. „Oldřich byl člověk, vždy se přizpůsobující době,“ napsal o Rožmberkovi Eneáš Silvius... To tedy musel být hotovým prototypem moderního politika... Navíc i zářivým aristokratem. Přesto, že měl od narození jednu nohu kratší, takže kulhal. Současníci srovnávali jeho tělesnou vadu s nestálostí charakteru. On byl totiž pravým synem své doby plné zmatků a náhlých obratů. Byl to šlechtic, který znal sílu peněz a přímo nezřízeně toužil po moci. Už jako čtrnáctiletý se ujal vlády nad rozsáhlým rožmberským panstvím, a netrvalo dlouho a usedl na prvé místo i mezi českou šlechtou. Byl pyšný na svůj rod a pečoval o lesk svého vladařského dvora. Český Krumlov mu vděčí za bohatý rozkvět. Na krumlovském hradě pobývala často královská poselstva, papež i koncil tam vysílali legáty, přední knížata byla hostem u toho pyšného vladaře, který hledal svoje prapředky ve starém Římě. U rodu Orsiniů, nemýlím-li se... Orsini... Rožmberk... no, trošku to zní podobně. Jenom zní. Když se tento kulhavý král jižních Čech odebíral na zasloužený odpočinek, vymínil si na svém synovi neméně než 13 komorníků a několik jízdních sluhů. Samozřejmě že trval na tom, aby mu syn tuto apanáž zajistil smluvně a se zárukami. Podle sebe zřejmě soudil své nejbližší...

Syn mu však oplatil přesně stejnou falší a úskoky, jakými vynikal jeho otec. „Král jižních Čech“ pak na stará kolena žebral o groš, stýskal si na nevděk dětí a prosil o pomoc a slitování. „Byl to člověk, vždy se přizpůsobující době,“ řekl o něm Eneáš Silvius, ale my mohli bychom použít i drsnější charakteristik. Současníci mu říkali zloděj, travič, podvodník. Nejsou to zlovolné pomluvy? Ne. Známe jeho rady, kterak otráviti soupeře jedem zapečeným do perníku nebo rozpuštěným ve víně. Zachovány jsou i padělky listin, které dal Oldřich vyrábět a pomocí nichž se zmocňoval jmění, statků, osob. Ani jedno kladné slůvko by se na jeho adresu nenašlo? Ale našla by se. Ta o něm sepsali najatí veršotepci už za jeho života: Sloup království tohoto a úd nejmocnější! Známá byla jeho záliba v astrologii a v alchymii, značnou péči věnoval krumlovské knihovně. Jednal s králi a knížaty jako sobě rovnými, dovedl měnit názory na obrtlíku, klamal a řečnil. Do omrzení opakoval svou péči o království, a přitom toužil po bezvládí a bezkráloví, protože zrovna to byly živly, které mu dávaly sílu. „Vy pro své zvláštní věci a užitky jednáte a nedbáte, staň se zemi, jakž staň, jen abyste svou vůli prosadil,“ říkali mu jeho přátelé.

Barbora jako Venuše v Kyeserově spisu Bellifortis

Ale vraťme se ještě jednou do těch pomyslných účetních knih. Ne že bych chtěl zatěžkat tento svěží pořad nějakou cifršpiónskou prózou, ale snad nebude od věci vědět, jakou majetkovou základnou politik Jiří disponoval. „Když bylo Jiřímu 25 let, císařovna-vdova Barbora mu postoupila město Jaroměř. I na Mělníce, kde se krásná a stále ještě k rozkoším života náchylná císařovna usídlila, získává mladý poděbradský pán nová práva: ustavuje tu konšely.“ Do pěti lety poté kupuje Jiří rozsáhlé panství vízmburské. „Peníze mu opatřili pražští měšťané.“ Uplynuly sotva dva roky a hrad Veliš i s městem Jičínem říkají Jiříkovi pane. Hrad Navarov Jiří nekupuje, ten dobývá, a navrch získává Zásadku, Studénku, Libňoves a Žacléř. No a za další dvě léta „pořizuje Jiří obrovské panství častolovické za 23 tisíce 400 kop grošů. Celou sumu vyplatil pan Jiří hotově dědici Vilémovi z Lichtenburku. Pokladna většinu částky uvolnila, zbytek půjčili židovští finančníci z Prahy a z Budějovic.“ Tomu se říká hospodaření. „Téhož roku kupuje Jiří vesnice u Nové Paky. Zboží velišské je tak spojeno s panstvím žacléřským v jeden celek. Císař Fridrich mu postupuje zápisy na 16 000 dukátů. A král Ladislav (tedy Ladislav Pohrobek, který se mezitím ujal vlády, byť jen krátké) mu daruje knížectví lehnické.“ Mezi jednotlivými položkami v knize účtů pana Jiřího už nejsou žádné mezery. Následují pěkně rok za rokem. „Rok 1455. Koupen Skuhrov, Náchod, Homole, Rýchmberk. Koupeno hrabství kladské, město a hrad Kladsko. Stavba rybníků, prodej ryb. Rok 1456. Koupě knížectví minsterberského ve Slezsku. Pán Poděbrad je hrabětem kladským a knížetem minsterberským. V Kladsku začínán razit vlastní minci.“ A tak dále, a tak dál. Rok za rokem.

Aleš ze Šternberka prosí Oldřicha z Rožmberka, aby znemožnil Jiřímu koupi Kladska: „Ruš to, jak můžeš, neboť z toho vznikne pro nás mnoho zlého!“ Pro jednoho zlé, pro druhého dobré... Zápisy příjmů, soupis majetku – to jsou stupně kariéry Jiřího z Poděbrad. Tenhleten politik stoupá vzhůru po bohatě vydlážděném schodišti. Kdybychom zapomněli, že se Jiří postupně stal nejbohatším pánem v zemi, tak bychom nikdy nepochopili ten přímo zázračný vzestup šlechtického sirotka až úplně nahoru. Totiž na český trůn.

Spustit audio
autor: Josef Veselý

Související