503. schůzka: Zasloužilý lovec duší

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Stará kniha (ilustrační foto)

Zasloužilý lovec duší. Takových jsme měli, v dějinách... zasloužilých lovců duší. Ten, který nás bude zajímat dnes, si ale vysloužil od našeho prostého lidu a jeho zástupců skutečných i samozvaných zvláštní pozornost. Jmenoval se: Antonín Koniáš.

„Ovoce královské a biskupské misie v kraji a diecézi královéhradecké za jediný rok. Podle své povinnosti pracoval misionář v tomto kraji, jehož obvody vzdělával výkladem katechismu: veřejně v kostelích stokrát, mimo kostel vykonal katechezi k shromážděnému lidu sedmadvacetkrát. Kromě toho vzdělal spasitelným poučováním při návštěvě jednotlivých domů šest měst, jedno městečko a 60 vesnic. Rozhřešil 3788 kajícníků. Přijímajících svátost oltářní počítá se 5845. Poskytl duchovní útěchu před smrtí čtyřem odsouzeným osobám. Pokřtil 13 dětí. Uvedl do chrámu 14 rodiček. Pohřbil 6 lidí. Spálil 1706 bludných a pověrečných knih. Z nich bylo přineseno a odevzdáno dobrovolně 1038, nalezeno a odňato 668. Za ně byly poskytnuty podle možnost knihy lepší.“

Působivý soupis. Sepsal si ho misionář Koniáš v roce 1726. Pokud si někdo povšiml, že tom je napsáno ve třetí osobě, nechť vězí, že to není stylistická chyba, bylo totiž zvykem pisatelovým psáti o sobě v osobě třetí. Podobné referáty podával královský a biskupský misionář Antonín Koniáš, sídlící v residenci košumberské a poté v koleji hradecké. Pravidelně. Rok co rok. A pokaždé stejně poctivě. Nic nevynechal.

Jezuita při své misijní činnosti

„Ovoce misie tříměsíční, vykonané v lednu až březnu roku 1727. od Pátera Antonína Koniáše, S. J. “ (S. J. znamenalo, že patřil do Tovaryšstva Ježíšova.) „Zdržoval se ponejvíce v okolí kopidlnském a ostruženském, kde vykládal křesťanskou nauku lidu v kostelích 23krát, mimo kostel 18krát. Navštěvuje domy, napojil spasitedlným povzbuzováním 29 vesnic. Bludných knih dobrovolně odevzdaných spočetl 246, pověrečných 12, nemravné 2. Méně dobrovolně bylo vydáno 17 bludných knih. V náhradu za ně rozdělil 23 vybrané postily a 38 modlitebních knížek. Mimo ně nahradil bludné knihy různými vhodnými knížkami v ceně čtrnácti rýnských a 48 krejcarů – vše ze svého platu. Sledoval podezřelé ve víře, jež připraví během roku k upřímně obnovenému vyznání víry. Kajícníků napočítal 450, komunikantů 486.“ Kromě oddavků a křtů a posledních pomazání a pohřbů ještě „uklidnil jednu k smrti odsouzenou osobu, u níž docílil veřejným pokleknutím na popravišti a pokorným políbením nohou, aby odpustila před smrtí domnělým nepřátelům.“

Otec Koniáš dokázal být až pedant ve svých pravidelných výčtech. Byl horlivý a praktický. Neomezoval se jenom na kostely, ale katechizoval i mimo ně – v malých kapličkách, na hřbitovech, v blízkosti křížů a posvátných soch, ve školních třídách, ba i v hostinci. To všechno – zejména ty hospody – mu vynesly nepochopení světského duchovenstva a nelibost hradecké konsistoře. Chodil i do rodin a do soukromých domů. A docházel i na zámek. Konkrétně na Kuks, a ještě na další sídla, patřící témuž majiteli. Tedy za pověstným hrabětem Františkem Antonínem Šporkem. Navštěvoval ho a psal na biskupství důkladná hlášení:

„Počítám mezi nepřátele nauku nejzhoubnějších bludů knihami a příklady a označil jsem bez jakéhokoli znepokojení svědomí za předního útočníka z nich, nejjasnějšího a nejvznešenějšího pána, pana hraběte ze Šporků. To vskutku veřejné mínění v sousedství jeho sídla, to knihy, to řeč a život jeho, to jeho dvořané dosvědčují. V Žírči správce kaple v Kuksu, vychvalující bludný luteránský překlad Písma, odpověděl mně odporujícímu, že před časy Lutherovými neexistoval žádný přesnější a původnější německý překlad, než je Lutherův. Hospodářský správce v Kuksu tázal se mě, odkud pochází a kdo jest vlastně původcem učení o očistci. Na to prohlásil, že jeho pána je tento otevřený výrok: Věřím všemu, čemu věří římská církev; nicméně jsem nucen uznat, že katolíci věří v mnohé nadbytečné, jako je očistec, ušní zpověď, poutě, které jsem zakázal na svém panství napříště rozmnožovat... Považuji vskutku za odporující církevní autoritě výnos Šporkův, z nařízení téhož hraběte podepsaný hospodářským správcem a doporučený zdejšímu panu faráři, v němž pánovitě určuje čas a taxu jednotlivých farních úkonů a zakazuje pro budoucnost zavádění nových poutí. Celkem, ačkoli ve skutečnosti nejeví se tak veliké nebezpečí, že by se na jeho panství nakazil jedem bludu obecný lid, který je velice oddán zbožnosti a katolické víře, přece jen: dvůr téhož nejjasnějšího pána nachází se ve větším nebezpečí a aspoň někteří zdají se kolísat ve víře, což pochází z téměř denních téhož nejvznešenějšího pána promluv a výkladů Písma, k jehož vyslechnutí zve a nutí i cizí příchozí.“

02321689.jpeg

My se pozoruhodné osobnosti hraběte Šporka budeme na svých toulkách ještě věnovat, na toho pána si čas musíme udělat, ale teď abychom se zase měli vrátit zpátky k otci Koniášovi, který pána na Kuksu nemilosrdně kádroval. Koniáš si nestěžoval sám. Na Šporka žalovali faráři z širokého okolí a samozřejmě jezuité ze Žírče. Ani domácí šlechta neměla Šporka, jehož rod pocházel z Vestfálska, příliš ráda. A tak se stalo, že po menším váhání došlo v červnu roku 1729 u Šporků k zákroku. Skoro exekučnímu. V noci obsadil oddíl kyrysníků Kuks. Následující prohlídka všech soch, obrazů, řezeb, nápisů a knihoven trvala pět dní. Zabavené knihy, většinou německé a francouzské, odváželo dvanáct vozů. Hned příštího roku začal proces, který se pak táhl čtyři roky. Státní zástupce navrhoval pro Šporka odnětí statků, inkolátu (tedy jakéhosi státního občanství v rámci Českého království), a navíc pokutu 100 000 zlatých. Ale všechno dopadlo jinak – pokuta se smrskla na 6000 zlatek pro šíření kacířství a necenzurovaných knih. Roli sehrály polehčující okolnosti: založení a vydržování osmi kostelů, tří klášterů a deseti pousteven, pravidelná účast na bohoslužbách, příjímání svátostí, úcta ke svatému Janu Nepomuckému, rozdávání posvěcených růženců a medailonků, katolická pravověrnost Šporkových poddaných a příbuzných, financování uměleckých výtvorů s náboženskou, zejména mariánskou tématikou.

Pater Koniáš

Od procesu pro jeho kacířství musíme odlišit Šporkův soud s jezuitskou žírečskou residenci, která však nenáležela k české provincii, ale patřila stejně jako residence žacléřská k provincii vídeňské. Spory mezi Šporkem a žírečskými jezuity se týkaly hranic obou panství a zanechaly ohlasy v literatuře a ve výtvarném umění. (Ani my na tento případ nezapomeneme.) Najatí umělci psali na Šporkovo přání pamflety proti jezuitům. Jiní dali vymodelovaným čertům ve Šporkově zahradě podoby žírečských jezuitů. Tehdy byl také vytvořen Miles christianus, křesťanský rytíř hrozící mečem do oken žírečského kláštera. Jeho postoj ovšem neplatil jenom žírečským jezuitům, ale také osnovateli domovní prohlídky, konfiskace knih, a obžaloby z bludařství – páteru Koniášovi. Avšak Špork nakonec uznal za lepší usmířit se se svými sousedy. A tak požádal vídeňského provinciála, aby zavítal do Kuksu a oslavil tam slavnými bohoslužbami císařovy narozeniny.

Taky mezi Šporkem a Koniášem nakonec zavládlo příměří. Koniáš nedostal Šporka do Daliborky, jak se traduje, hrabě tu nikdy nebyl vězněn. Bydlel za trest 13 týdnů v pokoji pražského purkrabského úřadu. (Stěny pokoje tam pokryl posměšnými verši.) Přijímal tady i návštěvy – mezi jinými se za ním byl podívat i arcibiskup. Nakonec se ukázalo, že oba – Špork i Koniáš – usilovali každý podle svého přesvědčení o totéž: o čistší křesťanství. Konec dobrý, všechno dobré. Hrabě pozval Koniáše s dalšími jezuity do Kuksu, a při té příležitosti jednomu z kazatelů udělil řád svatého Huberta. Je takřka jisté, že metál dostal Koniáš. Špork ho přitom tituloval jako „zasloužilého lovce duší…“ Kdo ví, jak to hrabě Špork vlastně s tím řádem myslil... Toho vyznamenání si však páter Koniáš náramně považoval. V Elogiu neboli žalozpěvu za Antonína Koniáše se o jeho zápase se Šporkem vyskytla tato charakteristická poznámka: „Doneslo se otci Antonínovi, že ten vznešený muž, vynikající urozeností a ještě větší mocí, živí ve svém domě různé komentátory zvrácených dogmat, opisovače a tiskaře, a získává od nich nemalé množství podezřelých svazků. Pročež, neohlížeje se pranic na hněv bohatého člověka, tak dlouho strojil úklady této velké kořisti, dokud s veřejnou autoritou dvanáct vozů knihami naložených mu neodňal a Vulkánu je neobětoval. Tehdy sice tím nanejvýš rázným činem nenávist hraběte proti sobě popudil, avšak později, když byl přítomen kázání otce Antonína, promlouvajícího o pokání, změniv nenávist v lásku, stal se štědrým mecenášem a věnoval velký obnos na spasitelné knihy.“

Jak vlastně vypadal Koniáš? Autentická podobizna se nezachovala, ale popisy vyprávění o asketicky vyhublém muži chatrného zdraví. Po osmatřicet let vytrvale konal evangelizační dílo jako cosi nadosobního. Ostrým, pisklavým hlasem hřímal k zbloudilým ovečkám z kazatelen, vášnivě argumentoval. Sotva však ho vedla osobní zášť. Spíš na posluchače pohlížel jako na nešťastníky, kteří nechápou podstatu věci. „Křižoval zemí a za těch nejkrutějších mrazů dokázal prosedět sedm osm hodin ve zpovědnici a druhý den už byl zase jinde. Nedopřával si oddechu, neznal únavu, sloužil i v nemoci.“ Kupříkladu do Přelouče, kam se chystal na misii, napsal v žádosti, co pro něj mají místní obyvatelé zařídit, tento dovětek: „Žádný příbytek vápnem kvůli mně bíliti se nemá. Co se mne dotýče, já rád zůstávám v mizerném výměnku neb baráčku, kde se celou zimu topilo, sice má churavost náhlého topení nesnese; prosím za odpuštění upřímnosti mé.“ A lounské měšťany zase prosí: „Zdvořile žádám, aby se skromný pokojíček na mou outratu tři dni před ním náležitě vytopil. Rád bych pro sebe dřevěný pokojík měl, byť by trochu podál od kostela vzdálený byl.“

V Chrudimi na Roštině (dnešní Koniášův plácek) probíhalo pálení „kacířských“ knih

Největší starost – měl-li jakou – mu dělalo teplo. Zřejmě trpěl revmatismem a snad byl alergický i na náhlé zatopení a taky na pach čerstvého vápna, který mu působil žaludeční či nervové potíže. „O pohodlí, zdraví a živobytí se jinak vůbec nestaral do té míry, že se to zdá až příšerné,“ dozvídáme se ze žalozpěvu, vydaném po Koniášově smrti. „Otec Antonín trpěl neustálými obtížemi z dvojí průtrže (měl oboustrannou kýlu), také křečemi a nejrudší bolestí hlavy. Přece však vládl takovými tělesnými silami, že nezřídka pětkrát denně kázal nejohnivěji, jak německy, tak otcovským jazykem na nejrůznější témata k mnoha tisícům, vždy k slzám, nikdy k přesycení, kteroužto kazatelskou horlivostí a napětím často se stal, že byl obnášen v bezvědomí, jako umírající, z posvátné kazatelny. Avšak nazítří opět se objevuje beze známek slabosti; s tím větší účinnosti hřímal proti zločinům, s čím větším podivením nad neočekávanou přítomností od lidu byl vítán. A vskutku po jeho posvátných blescích následovaly přebohaté slzy plačících kajícníků, vytrysknuvší z nejtvrdších skal vyprahlých srdcí. Byl vzdálen každé marné chvály, takže ve strachu před ní ukrýval převzácné dary ducha a nejkrásnější květy ctností co nejpečlivěji. O sobě a svých záležitostech nikdy nemluvil, leč co nevěcněji, a stejně tak i smýšlel. K jeho pokoře se družila nesmiřitelná sebenenávist, kterou denně krotil dobrovolnými trýzněmi, tělo oslabené prací a nemocemi. Ve spánku za neustálých prací nejšetrnější; o druhé totiž noční vigilii z něho povstával a věnoval se rozjímání, četbě, práci a vylepšování knih od bludu, zatímco jeho druhové spali; pokrmů vždy nejprostších, žádného vína, nikdy žádného čerstvého ovoce nepožíval. Na veřejnost vycházel v opotřebovaném oděvu, s vlasem zanedbaným a v zablácené obuvi.“

Traduje se historka, kterou přejal do svého Temna i Alois Jirásek. Rádi bychom ctěné posluchače poprosili o výdrž, ale tato epizoda poměrně plasticky dokresluje povahu námi sledované osobnosti Antonína Koniáše. Otec náhodně narazil na hnijící mrtvolu psa, a když zaznamenal uvědomiv si odporný pocit z páchnoucí shnilotiny, lehl si na zem, a tak dlouho vnímal otevřenými nozdrami nejodpornější zápach, dokud odpor v jeho nitru neodpadl. S jedním hochem, který ho na cestách provázel, jezdil na jednom zvířeti – kvůli tomu byl terčem pošklebků, nadávek a taky kamenování, kterého se mu dostalo od chátry. A byli tací, kteří pamatovali otce Antonína, jak se veze po těch nejživějších pražských křižovatkách a taky po proslaveném pražském Kamenném mostě na voze, který byl určen k odvozu odpadků.

„Když byla dokonána pobožnost, když varhany dohrály, valilo se vše z kostela ven k přichystané hranici. Žáčkové a žačky s kantory přes třemi misionáři v černých klerikách a vysokých kvadrátcích, před kulatým děkanem a jeho kaplanem v bílých komžích. Hřbitov nestačil, tíseň všude. I na obrubě stáli chlapci a výrostkové. Všichni byli dychtivi divadla, každý chtěl spatřit zvláštní tu popravu. Smrákalo se, ticho, ani zavanutí. Byl dusný červencový podvečer. Ani lístek se nehnul na kvetoucích lipách u kostela; všude po hřbitově i dál za něj těžká jejich vůně. Pojednou v sraženém zástupu šerém, jako vjedno slitém, rudě prošlehlo. Plameny zapraskaly v hranici, prolézaly jí, vyrazily z ní a šlehaly do výše. Červená zář poletovala po těch, kteří stáli nejblíže: krevnatý Mateřovský, páter Firmus a bledý Koniáš. Ti vzadu v zástupu se tlačili, krky natahovali, na špičky se stavěli, zvláště když se od ohně ozval misionářův hlas – to Koniáš měl krátké proslovení. Ať zhynou ty knihy, kořen zla, dílo ďáblovo, plné bludů a kacířství, ať se s nimi spálí hříšná láska k nim!... Pokynul a student fámulus podal první svazky, a volal, že to jsou knihy Václava Machovce, myslivce ze Skalky. Kostelník je vzal a hodil nejprve starou Bibli odranou, bez desek, do plamenů. Vtom kantor Vondřejc švihl pravicí nad hlavou, dupl nohou a zanotoval:

Koniášova Postila

Zapalte kacířské bludy,
zkazte pekelné obludy,
spalte pohanskou nevěru
i každou babskou pověru.
Nechceš-li ty se uškvařiti,
bludné knihy hleď spáliti,
dokavadž tobě čas slouží,
bys nespad v pekelnou louži!

Za Biblí padla do plamenů druhá, třetí kniha. Listy starých tisků se žárem rychle kroutily, čepejřily, černaly a v okrajích hned řeřavěly a hořely. A zase do nich žuchlo, jak kostelník i fámulus přihazovali nové; chomáče jisker vyletěly a zase chytal svazek za svazkem a zase volal student fámulus jména majetníků. Kniha za knihou se míhala nad žíznivými plameny, kniha za knihou do nich padala. Hořely a hynuly radost a chlouba předků, utěšení nejednoho pokolení ve chvílích úzkosti a zármutku, hynula jediná útěcha, opora i útočiště posledních věrných víře svých otců. V popel se rozpadávaly Bible svatá i Postila Husova, Komenského Praxis, Hlubina bezpečnosti, zánovní Klejchovy Koruna pobožnosti a jiné a jiné. Měkké chuchvalce tmavého dýmu letěly rovně k tmějícímu se nebi a s nimi hlahol školních zpěváčků, uvábených neobyčejným divadlem, zpívajících chutě, plnými hlasy strašlivou kletbu, kteréž nerozuměli, která, jako všecko to autodafé, utvrzovala a sílila vštěpovanou jim ošklivost a nenávist k slavné minulosti a k velikým jejím duchům. Plným hlasem zpívali a slavili to, co – jak jim kázali – bylo pro spásu jich všech.

Hořiž, hořiž, Jene Huse,
ať nehoří naše duše,
hořiž, Martine Luthere,
čert se o tvou duši popere.
Hořiž ty, jen Kalvíne,
ať nás oheň věčný mine;
Hořiž Filip, Jarolíme,
ať se s tebou nekalíme.
Hořiž Jiří Poděbradský,
zasloužils dvě mastné facky,
hořiž, hořiž, Jene Žižka,
jako v smůle smažená šiška.

Koniášovi bylo osmatřicet let, když dopsal – řekněme spíše poskládal – z dílčích seznamů své proslulé hlavní dílo, nazvané stručně: Klíč. Tak se ta ponurá kniha jmenovala. Byl to soubor katolickou církví zakázaných publikací. Koniáš se zabýval tím soupisem na základě mnoha cizích doporučení a vyšších pokynů, přičemž církev i stát byly ve věcech víry a pronásledování jinověrců zajedno. Podle jeho jasně formulovaného indexu se publikace vyřazovaly z knihoven a zabavovaly lidem. Což opravdu nebyla praxe chvályhodná, řečeno mírně, tehdy ovšem běžná. Co bylo běžné, není však omluvitelné. Snad bychom mohli nesměle poznamenat, že se tak dělo nejenom u nás, ale po celé Evropě. Tento světadíl byl (až na výjimky) vůči jinověrcům nesnášenlivý. U protestantů taky. I tam platila zásada „Koho vláda, toho víra,“ takže občané se musili přizpůsobovat náboženskému vyznání vládce do té míry, do jaké na tom trval. V německých státečcích se občas stalo, že vinou střídání na trůně byly některé generace donuceny změnit víru třeba třikrát za život. „Libri prohibiti“ neboli zakázané knihy. „Libri prohibiti pátera Koniáše vznikly způsobem, který bychom dnes mohli označit za státní zakázku. Starší seznamy Vatikánu byly rozšířeny o závadové tituly místní, zejména české.“

Vrchní strana Bible kralické

Kolik zabavil Koniáš lidem knih? Uvádí se, že jich spálil 60 000. Další zpráva říká doslovně: „Koniáš asi 60 000 knih českých ohni poručil a spálil.“ Tuto informaci přebrali Josef Dobrovský i Josef Jungmann. „Ve skutečnosti jich bylo asi kolem třiceti tisíc.“ I to je dost. Koniáš však všechny zabavené (anebo také dobrovolně odevzdané) nepálil. Záleželo totiž velice na tom, na tom, do jaké kategorie knihy patřily. Spadaly do čtyř kategorií. „V Registříku znamení primae classis, tedy 1. třída, znamená, že ta kniha od autora v prvním pořádku zapověděného pochází. Hvězdička pak připojená značí, že taková kniha zachování a polepšení hodná není. Cor., což značí budiž opravena, znamená, že taková kniha polepšiti se může. Když pak před titulem některé knihy v Registříku ani ta slova primae classis s hvězdičkou, ani Cor. jakože corrigatur postavení nebylo, znamená to, že taková kniha k duchovním soudcům k rozeznání jakožto podezřelá neb pohoršlivá donésti se má, aby oni dále, zdaliž taková polepšiti se může, vyzkoumati a rozsouditi a napotom některé znamení z těch tří k ní připsati mohli.“

Takže ne všechny podezřelé a obviněné knihy čekala nutně kremace, ještě pořád a se mohlo trhat a černit. Tak například v knize Šimona Lomnického Kupidova střela se má podle Koniáše vytrhnout list 95 a 193. Do knihy Sixta z Ottersdorfu o Životě Pána našeho Ježíše Krista je nutno přidat slova „bez milosti Boží“. A například v Knížce o manželstvu Jana Tadeáše z Hradiště musí namísto věty „Poctivé buď u všech lidí manželstvo“ stát „Poctivé buď u všech manželstvo.“ Proč? Koniáš to tak viděl a cítil. On toho cítil ještě mnohem víc. Měl zřejmě výborný nos. Velni citlivý. Zasahoval dokonce i do Bible – tedy do jejího českého překladu. Trval kupříkladu v Knize Mojžíšově, že v 15. verši 3. kapitole bude namísto zájmena „ono“ stát „ona“. A v Novém zákoně, v 1. listu sv. Pavla ke Korinťanům přeškrtl spojku „a“ a nahradil ji spojkou „neb“. V praxi vytrhával některé listy, jinde zase určité místo začernil, některá závadná slova přeškrtl, tu a tam vepsal text, který považoval za správný.

Těch 30 000 knih, které měl dal spálit, jsou spočítány v nápisu na jeho náhrobku. Ve skutečnosti jich bylo zřejmě o něco méně, ale i tím si na věky vysloužil zlobu, tím větší, že na ostatní začerňovatele a vytrhávače a spalovače se jaksi zapomnělo. Na hřbet se mu naložily i hříchy jiných, a časem se jeho jméno stalo symbolem zuřivce a fanatika. Ponechává se na svobodné vůli posluchače, zda u toho názoru setrvá, či si jej poopraví. No... jak to vypadá, budeme se s ním muset setkat ještě jednou, příště.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.