502. schůzka: Svatý Jan a méně svatý Antonín

Uctívání svatých – musíme dodat uctívání v katolické církvi, protože v ní se vskutku uctívalo a uctívá na rozdíl od evangelíků – tak tedy toto uctívání patřilo k těm nejdůležitějším projevům náboženského kultu. V naších zemích byla tato tradice nadlouho přerušena husitstvím a jeho obrazoborectvím. Radikální kališníci označili obrazy a sochy světců (ale taky třeba kostelní varhany) na „nálezky lidské“, to jest nikoli boží. Husitské zbrojné houfy se pak na „falešné modly“ zhurta obořily a důsledně je ničily, ani jedné píšťaly nešetříce. Rovněž pozdější jednota bratrská, jakož i ostatní evangelické církve názor v této věci principiálně nezměnily – úcta k Janu Husovi byla výjimkou potvrzující pravidlo.

Návrat ke kultu světců nastal až po časovém přeryvu více než dvou staletí v souvislosti s rekatolizací Českého království. Trvalo nejméně další dvě generace, než si lidé na přítomnost svatých zvykli, o to však byl respekt k nim hlubší. Vyvrcholil v 17. století. To už byl církevní kalendář dávno přeplněn, na každý den připadaly dva a až pět svátků. Ovšem zdaleka ne všichni mučedníci byli u nás známí, populární a uctívaní. Dnů pracovního klidu čili oficiálních svátků souvisejících buď s průběhem církevního roku nebo bezprostředně se jmény světců, bývalo v té době skoro čtyřicet. S nedělemi to dávalo celkem devadesát dnů, to máme tři měsíce volna v roce. O ulehčení pracovního břemene se nejvíc zasadili jezuité.

Nejuctívanější světec svatých Čech

Vůbec nejuctívanějším světcem „svatých Čech“ se v oněch časech stal Jan Nepomucký. Po mnoha průtazích byl roku 1721 prohlášen nejprve za blahoslaveného, a za dalších 8 let ho s velkou slávou konečně kanonizovali. Skutečný i legendární příběh tohoto muže je natolik spletitý, že se vymyká stručnému zachycení. Už jsme o něm vyprávěli, ale v souvislosti s jeho druhou, svatou existencí, se ještě jednou vracíme k jeho životnímu dramatu. Jan (či Johánek) z Pomuka se stal jakousi protiváhou Jana Husa. Úcta k tomuto Janovi měla překrýt památku kacířského Jana. Oba měli kromě jména několik dalších společných rysů. Ten i onen byli Jihočeši, oba mistři Karlovy university, oba žili v časech Václava IV. Oba byli pokládáni za důvěrníky královny Žofie Bavorské – Jan z Pomuka ovšem neprávem. Vinou několikanásobného omylu v záznamech a jejich interpretaci (omylu, kterému nasadil korunu básnivý Václav Hájek z Libočan) začal být Jan z Pomuka, zvaný později Jan Nepomucký, považován za mučedníka zpovědního tajemství. Údajně odmítl prozradit tyranskému králi Václavovi hříchy, s nimiž se mu při zpovědi svěřila královna. A prchlivý panovník dal zpovědníka utopit. Drama se mělo odehrát roku 1383.

Vojtěch Kubašta: Jan z Jenštejna (ilustrace v knize Antonín Novotný: Pražské Karmelitky)|foto:Vojtěch Kubašta, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY-NC-ND 4.0, ©

Dnes víme, že všechno se stalo trochu jinak. Nad vší pochybnost je jasné, že Jan zahynul o deset let později – v roce 1393. Zpovědníkem u královského dvora být nemohl, protože patřil k opoziční skupině arcibiskupa Jana z Jenštejna – s tím měl král dlouhé a drsné spory. Kromě toho bylo prakticky vyloučeno, aby někdo z nepřátelského tábora u dvora sloužil jako zpovědník. Ještě jednou: bylo to jinak. Doktor Johánek (jak se mu říkalo kvůli malému vzrůstu) po studiích církevního práva udělal kariéru notáře a stoupal po hodnostních stupíncích až k funkci generálního vikáře pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Stoupal tak dlouho, až v jeho službách zahynul.

Zopakujme si, proč k tomu došlo: příčinou byl spor mezi arcibiskupem a králem ve věci kladrubského opatství (podrobnosti jsme v tomto seriálu už probírali, takže je můžeme klidně vynechat). Generální vikář Jan zkrátka podepsal listinu, která krále natolik rozzuřila, že ho dal zavřít, mučit a nakonec shodit z Karlova mostu. Což se stalo prokazatelně roku 1393. Jenom na okraj podotkněme, že expertiza Johánkových ostatků v roce 1973 vyvrátila ještě jeden omyl. Budoucí světec se neutopil, nýbrž byl vhozen do vody už mrtvý, s rozlámanými kostmi a proraženým obličejem – stopy po drastickém mučení se zachovaly na jeho kosterních pozůstatcích dodneška. Podle novodobé diagnózy došlo ke smrti smrt výronem krve do mozku.

Nicméně do paměti generací se Jan z Nepomuka zapsal jako mučedník zpovědního tajemství, začal konat zázraky, přičemž ten hlavní se dostavil roku 1719. Tehdy byly v souvislosti s chystaným blahořečením zkoumány pozůstatky Janovy, uložené ve svatovítském chrámu. A v lebce byl po staletích nalezen zcela neporušený Janův jazyk, který dokonce po čase zčervenal, jako by naběhl krví. Sama tato skutečnost stačila, aby byl svatořečen. Moderní expertiza dospěla v 70. letech 20. století k vysvětlení zcela prozaickému, nezázračnému. V případě hmoty, která vypadla z lebky, nešlo o jazyk, jak se 250 let věřilo, ale o takzvaně dekomponovanou mozkovou tkáň. Mozek doktora Johánka se zmenšil a propadl do spodní části lebky, přičemž ve vzduchu nasákl vlhkem – zdálo se, jako by „naběhl“. (Podobnou hmotu nalezli antropologové i v lebkách jiných celebrit, například v lebce Vratislava I.)

r_2100x1400_dvojka.png

I když řadu skutečností o tomto muži a světci bylo třeba korigovat, respekt, který jeho tragický osud vzbuzuje, se neumenšil ani ve světle nové expertizy. Svědčí o tom dvě svědectví dvou významných osobností. Tou první je pražský arcibiskup František Tomášek: „Moderní věda zjistila, že nejde o zbytky jazyka svatého Jana Nepomuckého, ale o zbytek jeho mozkové tkáně, což význam relikvie ještě zvyšuje, neboť jazyk je podřízen mozku člověka.“ A duchovní nadřízený kardinála Tomáška, papež Jan Pavel II., okomentoval výsledky expertizy v březnu roku 1979 těmito slovy: „Chceme-li se krátce zamyslit nad ušlechtilou postavou tohoto světce, jak nám ji zachytily dějiny, vynořuje se před námi nejprve pilný student svědomitě se připravující na svaté kněžství. Protože si byl vědom, že se má stát druhým Kristem, vytvořil ze své duše (jak píše svatý Pavel) čistý chrám Ducha. Stejnou pečlivostí vynikal i později jako farář u svatého Havla v Praze. Nato se stal kanovníkem a později i generálním vikářem. V tomto úřadě, jenž mu ukládal velkou odpovědnost v církevní správě, dosáhl mučednické smrti a zároveň i své slávy. Protože hájil práva církve a její svobodu proti zvůli krále Václava IV. více než ostatní, králův hněv se soustředil především na něho. Panovník se sám zúčastnil jeho mučení, a když Jan na následky zemřel, dal ho shodit z mostu do Vltavy. Její vody byly tak posvěceny tělem a krví mučedníka a staly se i jeho prvním hrobem v noci 20. března 1393. roku. Byla to noc, jejíž světlo zazářilo v celém světě a dosud neuhaslo.“

Několik desetiletí po smrti tohoto božího muže se začala šířit zpráva, že král ho dal zabít proto, že se zdráhal vyzradit zpovědní tajemství. Mučedník za svobodu církve začal být ctěn jako svědek svátostného tajemství. Právem to pražský arcibiskup, lid a nakonec i celá církev považovali za světce. Ostatně průzkum jeho ostatků, provedený vědeckou komisí v letech 1971 až 73, potvrdil, že Jan Nepomucký byl skutečně mučen, jak dokazují i nálezy na jeho kostech. Jeho ostatky jsou v Praze dodnes uctívány a střeženy jako posvátný poklad.

Zdálo by se, že jsme měli dost času vyrovnat se s osobnostmi, které žily před léty, ba před desítkami let. Leč – není tomu tak. Není divu, když jsme se stále ještě neporovnali s postavami celá staletí starými. Některé byly dokonce z českých dějin nemilosrdně exkomunikovány. V učebnicích dodnes platných o nich najdeme jen zlobné odsudky. On největší problém vězí v tom, že z minulosti jaksi nelze to horší prostě vyloučit a výběrově si přisvojit jenom to, co se nám z toho či onoho důvodu hodí do krámu. Donedávna se tak s historií zacházelo. Zcela libovolně se kastrovala, aby vyhověla té či oné opačné myšlence. (Tomu či onomu mocipánu.) Aby se minulost stala jen trnitou, zato zákonitou cestou do budoucího společenského ráje. Historické postavy měly tudíž (podobně jako na divadelní scéně) přiděleny role. Některé byly průkopníky zítřků, jiné byly úředně označenými nepřáteli. Antonín Koniáš, to byl takový typický záporný hrdina. Jeho vinou měl být náš národ na neodvratné cestě k výšinám blaženosti významně držen. Do jeho jména jako by bylo shrnuto celé dějinné období, o kterém je tu řeč.

„Otce Koniáše nutno řadit k nejproslulejším apoštolům vlasti a k předním světlům země pro přeslavné zásluhy apoštolské práce po celých Čechách a na Moravě.“ Nevím, jak to chodí u soudu, ale my dáme přednost hlasům obhájců. Mezi ně patří i nejmenovaný Antonínův životopisec, pochopitelně též jezuita. Hrabě Antonín Špork (který měl jinak s jezuity několik konfliktů) udělil otci Koniášovi řád svatého Huberta. Vlastenecký profesor z doby národního obrození Stanislav Vydra, ten zase nemohl pochopit útoky, vedené „na onoho nábožného a učeného muže Koniáše. Ne on, ne ostatní tovaryšové Pána Ježíše k snížení a opovržení jazyk český přivedli, ale sami světští nesmyslní Čechové, oni Boha se spustivše, cizího náboženství svých předků se přidrželi a za mateřskou řeč se stydíce cizích a francouzských nemravností a bezbožností se učiti osmělili.“ Milčický písmák (a kromě toho i rychtář) František Jan Vavák charakterizuje Koniáše jako „muže nábožného a svatého života, jehož je třeba chválit za to, že dobré české knihy vydal.“ No, a tím pomalu s obhajobou končíme. Neboť už od konce 18. století jsou k mání takřka výhradně charakteristiky nepříznivé.

„Vyobrazením pekla nejednoho z posluchačů o rozum připravil. Na 60 000 knih českých spálil,“ uvádí Josef Jungmann, a od jeho doby měl Koniáš nálepku děsivého fanatika a pověstného paliče českých knih. „Největší mistr ve slídění po zapovězených knihách českých,“ vpaluje Antonínovi cejch historik Karel Adámek, a jeho kolega Jan Jakubec upřesňuje: „Koniáš, to je jméno nejzarytějšího jezuitského ničitele tajných bludů českých.“ Nejvíce se však na postavě Antonína Koniáše vyřádil mistr Alois Jirásek.

„Pater Koniáš postavil světlo na stůl a přistoupil k nevelkému oknu podívat se, kam hledí. Bylo do zahrady. Na stole se ve skleničce zardívaly v božím dřevci a levanduli dvě stolístky s líbezným poupětem. Páter Koniáš vytrhl kytku ze skleničky, otevřel okno a vyhodil ji jako hříšnou lahodu ven do tmy. A hned bořil dál. Bílé peřiny, svrchní i spodní, podhlavník i prostěradlo prudce strhl a naházel vše na truhlu u dveří. Na posteli zůstal jen slamník z režného, hrubého plátna. Změkčilé pohodlí z postele odklidil, zato však si ji ozdobil jinak. Z hluboké kapsy svého pláště vytáhl kus křídy a namaloval jí v hlavách postele, na její čelo: I.H.S., a to I.H.S. napsal také na dveře. Pak rozdělal tlumok na židli položený, vyňal z něho kostěný kalamář, lahvičku čínského inkoustu, brková péra a hrubý sešit a kladl vše na stůl. Tam také dal tři knihy, jež vytáhl z pytle dobře zavázaného. Byly staré a jakoby učouzené, v tmavých kožených vazbách odřených a velmi sešlých. Sebral je jako podezřelé cestou před Opočnem – teď se chtěl přesvědčit, jaké kacířstvo nebo bludy obsahují. Pomodlil se a namátkou prudce otevřel první knihu, hrubou, bez titulu a bez rejstříku a dychtivě zrakem přelétl nadpis zažloutlé strany švabachem tištěné. Bylo to čtení na svátek Navštívení Panny Marie. Nečetl je, obrátil nedočkavě list, druhý, třetí. A tu se zarazil. Hle – čtení na svátek mistra Jana Husa! Pateru Koniášovi zasvítilo v očích, že uhodil na pravou stopu, že našel, co tušil a hledal, husitské kacířstvo. Stoje, nahnut nad stolem, znovu četl nadpis i kousek dál, pak listy obracel a chvatně přehlížel, hledaje konec toho čtení. Pojednou chytl ten první list s nadpisem svátku Husova; zatímco jeho levice plnou dlaní a roztaženými prsty přidržovala Postilu, škubl listem a škubal, trhal, až vyrván, celý mu zůstal v hrsti. Zmačkal jej odhodil a dále škubal druhý, třetí. A jak je pak vyškubnuté na kusy trhal a mačkal v netvárný chumel, vydýchl uspokojením a potěšen. Chvilku stál jakoby váhaje, pak namočil péro a napsal na první stránku postily abolendum, že to dílo má být zničeno, že je odsouzeno na oheň, a hodil je na stůl. Vzal druhou knihu a sednuv začal v ní číst a hned ze začátku. Za chvíli však už namočil druhé péro do čínského inkoustu a zamazal tou hustou černí několik řádků. A zase četl a četl, vylepšoval a zapomněl na vše kolem, i na čas.“

Stalo se jaksi pravidlem u autorů učebnic dějepisu prakticky od doby první republiky až po minulý režim, odvolávat se zhusta na Aloise Jiráska. „Přitom moje Temno, to není historie. To je jen román,“ vyjádřil se spisovatel o jedné ze svých nejznámějších knih. To však už bylo pozdě. Temno bylo chápáno jako historické svědectví o době, jíž nakonec dalo i jméno – temno – a Antonín Koniáš měl postaráno o pověst veskrze negativní. Odkud však přišel otec Antonín... kudy chodil... a kam měl namířeno?

„Jelikož jméno Koniáš nejevívá se hojně v Čechách, hojněji však jméno Konias, z toho povstala i důminka, zdaž i náš misionář nejmenoval se snad Koňas, a nikoli Koniáš.“ Už v polovině 19. století se objevily první hypotézy co se rodu kontroverzního jezuity týká. Před sto lety se nad jeho příjmením zamýšlel i Jan Herain, který zkoumal lejstra, uložená v Archivu hlavního města Prahy: „Z těchto a ještě jiných listin seznati lze, že děd jezovity Koniáše jmenoval se Koňas, syn jeho psal se již Konias, vnuk pak Koniass. Antonínův dědeček Martin sloužil 36 let jako přísežný komorní posel u královského českého rentovního a posílacího úřadu v Praze. Měl několik dětí, mezi nimi i syna Vojtěcha Jiřího. Tomu se za dalších jedenatřicet let narodil syn Antonín. Pověstný horlivec Antonín Koňas, obyčejně Koniáš řečený, pocházel ze starožitné vladycké rodiny Koňasů z Vydří a byl poslední toho rodu, k němuž se však neznal.“

Další omyl z pera historika Antonína Sládečka. Otec našeho Antonína Koniáše byl zapsán v knize staroměstských měšťanů s právem vykonávat knihtiskařskou činnost. V tomto nakladatelství vydal Antonín svoje básnické i prozaické opusy. „Rodištěm měl Prahu, hlavu království, roku 1691, 13. února. Když prožil co nejnevinnější dětství a byl jat nesmírnou touhou po našem Tovaryšstvu, nic nesvedl pekelný nepřítel, když plesajícího mládence odváděl od předsevzetí, někdy i nejhoršími zbraněmi podsvětí.“

Ano, tak to je opravdu velmi poučný příběh. Ale začneme u studií. Hlavním předmětem byla latina. Vyučovalo se samozřejmě náboženství, jakož i řečtině, dějepisu, zeměpisu, matematice a fyzice. Hodně času zabírala umělecká výchova – v koleji studenti nacvičovali zpěv, hudbu a divadelní představení. Vyučovacím jazykem byla v nižších třídách mateřština, ve vyšších ročnících latina s potřebnými vysvětlivkami v rodné řeči. Antonín ještě nedovršil ani patnácti let a už oslavil latinskou básní českou řeč a svého učitele. Ve druhém svém poetickém díle chválí stará česká přísloví. Navštěvoval latinské přednášky jezuitských profesorů na filosofické fakultě v Klementinu. Během tří let zvládl logiku, matematiku, fyziku, astronomii a metafyziku.

V šestnácti letech složil bakalářské zkoušky, a jako sedmnáctiletý byl už magistrem neboli mistrem filosofie. „Právě když již dokončil filosofické disciplíny, směřoval Malým náměstím Starého Města ke klementinské koleji a přemýšlel o svém vstupu do Tovaryšstva, z nebe, jinak jasného, jedině nad Antonínovou hlavou byl spatřen čnějící černý mrak, odkud (jak potom sám rozeznal) sestupovaly k jeho sluchu a duchu tyto hlasy: Nechoď k těm černým! Nechoď k těm černým! Ty hlasy tehdy útloučkou, přestrašenou a bezradnou mysl mládencovu tak dlouho tížily, až vyprosiv si mocně Boží pomoc, s návratem duševní pohody pevně obnovil úmysl řeholního života. A tak byl poslán do Brna k našim, kdež toku 1708. zapsal své jméno mezi nováčky Tovaryšstva.“

V Brně prožil podle řádových pravidel dva roky, zasvěcené rozjímání, modlitbám, tělesná práci, studiu a obsluze nemocných nebo raněných v brněnských lazaretech a špitálech. Po svou letech se rozhodl – navzdory pekelnému podsvětí, všem černým mrakům a taky hlasům – vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova a zavázal se doživotním slibem k osobní chudobě, k celibátu a k poslušnosti řádovým představeným. Jak bývalo tehdy pravidlem, ledva jezuitský kandidát vystudoval, jal se sám učiti ještě mladší, než byl on sám – na kolejích v Kutné Hoře, v Hradci Králové a ve slezském Opolí. Pak přijal svěcení a mohl kázat. Čtení na kazatelně nepřicházelo v úvahu – kněz musel přednést každou promluvu zpaměti. „Tehdy zahořel svatou touhou zachraňovat duše, pokud by se mu neotevřely brány nejslavnějších měst. Proto podnikal po celém království, hemžícím se četnými pozůstatky bludů, celkem dvanáct let apoštolských výprav, plných útrap a nebezpečí.“

Otec Antonín Koniáš svoje misionářské úkoly neodbýval. Působit začal v Čáslavském kraji. Jezdil neúnavně a obětavě a brzy svůj rádius rozšířil na celé východní Čechy. Svoje poznatky pečlivě zachycoval v knize a podle ní pak vypracovával hlášení nadřízeným. Dovídáme se z nich, jak mnoho u nás působilo cizích emisarů a navrátilých emigrantů a jejich přechovávačů z řad domácího obyvatelstva:

„Z přísnějšího výslechu Tomáše Poláčka vyplynulo takové množství husitských Večeří (rozumí se přijímání pod obojí způsobou a pobožnost s ním spojenou) a jejich bohaprázdných účastníků, že se musí počítat s mnohými nejen na jednom panství, ale ve více panstvích, ba krajích českých. Jest příčinou onoho zla onen nešlechetný Poláček, jenž vyslal na svůj náklad posly pro trenčínského kazatele do Uher a potom převážel téhož predikanta podle přání po Čechách. Postup celého výslechu zašle později důstojný pán vikář; množství osob vyžaduje dlouhou dobu. A dále: V Bousově u Žleb jsem polapil jednoho posla, Jana Nováčka, falešným jménem Milušku, který je už zajištěn ve vězení. Po vyznání víry znovu odpadl a vychrlil četná rouhání na katolickou církev a na Matku Boží. Dělal neznámému kazateli průvodce na cestě, při Večeřích ministranta, při kázání tlumočníka a pomocníka. Mnohé lidi k Večeřím a k husitské víře vábil, nadchl, sám účastník Večeří přemnohých. Musel jsem požádat dopisem krajského hejtmana, který by ho byl málem propustil, protože odpadlictví zatvrzele popírá, aby obviněného zadržel. Jmenovaný Nováček je člověk úskočný – jako mnozí předstírá nevědomost, kterou zkušení mohou snadno prohlédnout; já sám jsem tuto špatnost plně odhalil. Prosím nejponíženěji o zprávu, co se s ním má dále udělat. Při té příležitosti vzniká otázka: zda ti, kdo poskytli pohostinství husitským Večeřím, mají být vězněni, jakož i to, kteří, vykonavše veřejné vyznání víry (a jichž známe nemálo), znovu odpadli k husitským bludům. Předkládaje toto všecko nejmoudřejšímu rozhodnutí nejjasnějšího a nejdůstojnějšího pána, pana arcibiskupa, doporoučím se nejoddaněji do ochrany otcovské a zůstávám nejjasnější, nejdůstojnější, slovutné a nejvznešenější vlády nehodný sluha Antonín Koniáš, misionář čáslavský."