253. schůzka: Zemský správce

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří z Poděbrad
0:00
/
0:00

Na této schůzce Toulek českou minulostí se potkáme s Jiřím, plným jménem „z Kunštátu a na Poděbradech“, v nové funkci. Už není pouhým spoluhejtmanem boleslavského kraje, ba ani vrchním hejtmanem poděbradské jednoty, dokonce ani správcem všech obcí českých příchylných k zákonu božímu. V roce 1452 byl jako dvaatřicetiletý zvolen na českém sněmu – zemským správcem. Funkční období: zatím na dva roky.

„My páni, rytíři, zemané i města vyzdvihujeme sobě a volíme za správce mocného a pravého v Království českém urozeného pána Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, přidávajíce k němu pány Alše a Zdeňka ze Šternberka, Zbyňka Zajíce z Házmburka, Jindřicha z Michalovic, Jana ze Smiřic, Mikuláše Trčku z Lípy, Jana ze Soutic, Zdeňka Kostku z Postupic, Jakuba z Vřesovic, a z měst Vaňka z Kněžmostu a Bartoše Ptáčka ze Slaného, aby království řídili a spravovali podle práv, řádů a svobod starodávných koruny české, jak se jim nejlépe nejužitečněji bude zdáti: úřady a soudy aby osazovali, práva každému domáhali, chudému i bohatému pravdu i spravedlnost činili, loupeží silničních, válek svévolných neb jakýchkoli útoků neřádných žádnému zdvíhati a činiti více nedopouštěli, kacířstva zjevná, bludy a falše, pálení a jiné neřády stavovali a tak zemi krotili a lidi v pokoj a jednotu i svornost vedli; abychom tím v pokoj a řád vniknouce tím snáze a spíše krále i arcibiskupa a tak hlavu světskou i duchovní míti mohli.“

Johana z Rožmitálu

Jiříkova druhá žena

Pravomoci zemského správce Jiřího byly skoro královské. Měl právo obsazovat úřady a soudy vhodnými osobami, spravovat královské důchody, jednat jménem země, pečovat o veřejnou bezpečnost. Klidně ho můžeme už v této době považovat za nekorunovaného českého krále, a nebudeme daleko od pravdy. Jiří měl tehdy už i dobré rodinné zázemí. Rok poté, co jeho první žena Kunhuta v šestadvaceti letech zemřela, se žení podruhé, „a to s Johanou, dcerou pana Jana z Rožmitálu, seděním na Blatné, a sestrou Lva z Rožmitálu, jednoho z vůdců katolického panstva. Byla to paní znamenitých darů srdce i ducha, která svému manželovi vždy byla věrnou a laskavou družkou v dobách dobrých i zlých a ještě i po jeho smrti zasahovala velmi účinně a blahodárně v osudy svého národa.“

Jiří byl sice podobojí. Tedy kališník, ale to mu nevadilo, že si bere katoličku. Ani Johaně to nevadilo, že se vdává za kališníka – Proč by mělo? Ostatně ukázalo se, že to byla velice šťastná volba. Jiří s Johankou totiž vytvořili manželskou dvojici, která vynikala nad jiné svými schopnostmi. Tento pár přímo ztělesňoval nové poměry v království. Jiřímu ten sňatek s dívkou z katolického rodu napomohl k porozumění s katolickými šlechtici, což bylo porozumění, které ho dovedlo nakonec až na český trůn.

Pozdvižení jménem Kapistrán

„A tehdy, prošed Korutany a Štýrsko a pobyv nějaký čas ve Vídni, navštívil Království české arcimisionář Kapistrán. Kamkoli přicházel, všude kněží a lid s relikviemi svatých vycházeli jemu vstříc, jej co papežova vyslance a zvěstovatele pravdy, co nějakého velikého proroka i posla božího k sobě přijímali, ba jakoby svatý Petr aneb Pavel nebo jiný z apoštolů tudy cestoval, všickni obyvatelé se k němu hrnuli a třebas jen kraje roucha jeho dotknouti se dychtili, nemocné své snášejícíce k nohám jeho, z nichž prý nejednomu zdraví vráceno bylo.“ Zdá se, že tento muž jménem Kapistrán, nazývaný podle svého rodiště, což bylo Capestrana u Neapole, působil u nás hotové pozdvižení. Ale nejenom u nás. Ta sláva horlivého kazatele se šířila doslova po celé Evropě. Na konci července 1451 se tento stařec objevil v Brně a svou výmluvností přiměl několik moravských šlechticů, aby se zřekli kalicha.

„Byl to muž postavy malé, suchý, hubený, utrmácený, pouhá kost a kůže, ale mysli stále jasné a bodré, ducha usedlého, silný v práci, velice učený a výmluvný. Kázával každodenně, rozjímal o věcech vysokých i hlubokých, k utěšení lidí učených i sprostných, jejich mysli vodil kam chtěl. K jeho kázání sbíhalo se denně lidstva do dvaceti i třiceti tisíc a pozorněji poslouchali jeho, až nerozumějíce, co mluvil, nežli tlumočníka, neb měl obyčej pronášeti řeč svou nejprv v latině celou, potom pak teprve dával místo tlumači. Vídeňané, když se dočkali jeho, v takovém davu hrnuli se k němu, že nikde jim ulice nestačily, muži a ženy tiskli se jedni přes druhé, a když spatřili toho muže, prolévali slzy radostí, spínali ruce k nebi a dobrořečili jemu.“

Jan Kapistrán

Už přes vstupem do našich zemí byla Kapistránova image jedinečná. Kazatel oděný v hrubé houni a s jiskřícíma očima proklínal tento hříšný svět a hrozil tresty pekelnými. Kališníci sice bývali na sebe dost přísní; jejich přísnost však byla ve srovnání s nároky tohoto mravokárce ubohým odvarem. „Nikoli mečem, ale slovem božím podrobím Čechy opět Římu!“ tento Kapistránův slib letěl papežovi do Říma. Na náměstí českých a moravských náměstí opět vzplály hranice a na nich shořely, ne, lidé to nebyli, Kapistrán se spokojil se šachovnicemi, kostkami, kartami. Ale také „nemravné“, to jest světské rukopisy putovaly do plamenů. Rozvášněné ženy přibíhaly k ohni a vrhaly do plamenů – letěly tam pouze jejich ustříhané copy, a s nimi šperky a ozdoby šatů a čepců. Otec Kapistrán neváhal dokonce sám osobně stříhat mužům a ženám kadeře, taky zkracoval dlouhé špičky u střevíců. Jak to věděl? – to už nikdo nezkoumal. „A tak obcházeje Čechy, brzy v Rakousích, brzy v Bavořích, brzy v Sasích, Durynsku, Slezsku, v Polsku a na Moravě kázával skrze tlumočníka, zle nespokojen jsa, jestli ho kde u velikém davu a procesí nepřijímali; a jakkoli se zdál pohrdati světem podle nábožných řádů svých, toužil po vybraných jídlech a dobrém víně.“

Jan Rokycana

Jiným kázal vodu, sám pil víno. nic nového pod sluncem. Ale šlo tomuto misionáři vskutku jenom o kadeře nebo o dlouhé špičky střevíců? Vlasy, vousy, vrkoče, zahnuté špičky škorní – to byly pro něj jenom ďábelské doplňky k hlavnímu projevu kacířství – ke kalichu. Nikdo neměl mít podle něj smilování s kališníky. Jsou to kacíři, proto jim je vyhlášen nemilosrdný boj! I syn je povinen povstat proti svému otci - kacíři! „Pekelné tresty jsou přichystány pro všechny, kdož věří v kalich a v kompaktáta, tu marnou a zbytečnou třtinu!“ Do prahy se Kapistrán neodvážil, jenom ji v kruzích obcházel a vystupoval jenom pod bezpečnou ochranou katolíků. Arcibiskupa Jana Rokycanu nazýval arcikacířem a zvířetem bezsmyslným, což si Rokycana nedal pochopitelně líbit a počastoval Kapistrána termíny jako pokrytec, tulák a svůdce lidu. Tuto slovní přestřelku ukončil pan zemský správce Jiří ostrým dopisem:

„Řeholníče! List z Tvé strany nás došlý podobá se více spisu hanlivému nežli psaní, aniž na řeholníka se sluší, aby pln jsa jedovatých řečí sotva od způsobu šaška rozeznati se dal. A věru, mníš-li, že Tobě tak mluviti volno z moci té, kterouž od stolice apoštolské míti se chlubíš, uchyluješ se velice od smyslu svaté stolice té, která obyčej má počínati sobě vždy milosrdně a vlídně. Neboť i kdyby skutečně mistr Jan Rokycana byl nějak přestoupil meze slušnosti, měla opatrnost muže nábožného mírniti se a neosopovati se tak náruživě, věda, že tvrdé slovo budívá vztek. Hlahol křiklavých řečí, kterýmiž ty, mniše, na cti utrháš nejvěrnějším učitelům našim, rozléhá se v uších našich odevšad – i nemůžeme se vynadiviti, že ke lžím takovým odvážil sis přitisknouti pečeť svou!“

Mikuláš Kusánský

Kapistránova mise končí krachem

Kapistránova mise od Čech neskončila zrovna velkým úspěchem. Ne, to je slabé slovo. Skončila krachem. Vzbudil proti sobě odpor nejenom u kališníků, ale i u všech rozvážných lidí, kteří viděli v náboženské toleranci lék na bolest země, rozdělené náboženskými spory. „Češi chrochtají jako kanci,“ napsal Kapistránův životopisec, „a skřípou zuby proti Kapistránovi, nemohou jej však zabít, ač by chtěli, protože věrní katolíci jej ochraňují jako v hlavě.“ Z téhož pramene se dovídáme o pestrém sortimentu nadávek, kterými kazatel v soubojích s českými kacíři šermoval, jenomže nadávky a fanatické projevy nebyly ani v 15. století žádným přesvědčujícím argumentem. Což došlo i papežovu legátu Mikuláši Kusánskému. „Ten uslyšev o prudkosti řečí Kapistránových, ulekl se a domlouval mu, aby drážděním podobojích nezavíral cesty jejich ke smíření.“ „A jakž pak je nazývati mám? Byl v rozpacích Kapistrán. Kacíři jsou buď oni, nebo my. Třetího nezbývá!“

Kapistrán nepřesvědčil ani jednu z vážných osobností. Získal jen pár odpadlíků od kalicha, ale hlavně proti sobě popudil většinu obyvatelstva. Lidé proti němu zpívali posměšné písně, a v Kroměříži dokonce namalovali na zeď k jeho potupě obraz. Co na něm bylo? Kapistrán. Kazatel visel za nohy mezi čerty a nahými, velice rozpustilými ženami.
„Jiří, který převzal sám správu korunních důchodů a počal obsazovati úřady a soudy zemské, setkal se v tomto svém počínání znovu s odporem Oldřicha z Rožmberka, který se nanovo spojil se zbytky táborů. Oldřich byl toho přesvědčení, že se mu podaří zbaviti Jiříka všeho vlivu, dostane-li mladého Ladislava Pohrobka do svých vlastních rukou. Proto využil tehdejších mimořádných poměrů rakouských. Tam totiž za nepřítomnosti císaře Fridricha III. vypuklo stavovské povstání, směřující k tomu, aby Ladislav byl vydán na vychování stavům.“

„Poněvadž se Oldřich z Rožmberka spojil s rakouskými povstalci, nemohl se Jiří z Poděbrad dlouho rozpakovati, jak se má zachovat. Táhna nepřítomnému císaři na pomoc do Rakous, udeřil nejdříve na Tábor, jehož se zmocnil, načež učinil konec zvláštní sektě táborské a ve městě zavedeny kostelní řády pražské. Tak přestalo Hradiště hory Tábor býti sídlem zvláštní náboženské společnosti. Jeho obyvatelé přijali tento převrat celkem dosti klidně. Zanedlouho padla v moc Jiříkovu také Hluboká, v Budějovicích pak sevřel své protivníky tak, že sám Oldřich z Rožmberka uznal jej za správce zemského. Další vojenské tažení do Rakous se však stalo bezúčelným, neboť zatím došlo k narovnání mezi povstalými stavy a císařem, který jim Ladislava na žádost jeho vydal.“

Ladislav Pohrobek

Tak Ladislav konečně získal svobodu. Získal? Nezískal nic. Fridrich ho přece pustil... No – pustil... Oni vlastně Pohrobkovi jenom vyměnili poručníky a velitele. Sličnou kořist převzali předáci rakouské šlechty. „Kníže Oldřich Celský a Oldřich Eicinger a ještě jiní šlechtici plakali radostí, objímajíce vyděšeného prince, a hned si ho odvezli do lázní Badenu a tam prince lazebnice pečlivě omyly, aby prý ze sebe spláchl s prachem a potem i všechno štýrské, co na něm uvízlo za pobytu na císařském dvoře.“

Takže Jiří se mohl vrátit domů, přičemž se vrátil do nekrvavě sjednocené a stmelené země. Stalo se, co nikdo nečekal. Po letech bezvládí mělo království zase pevnou ústřední vládu a taky vytoužený klid a mír. Energie, moudrost a důvtip dvaatřicetiletého pana gubernátora si získaly obecné uznání a obdiv. Nebylo síly, která by se mu mohla postavit na odpor. Jak to dopadlo s táborskými kněžími? Mikuláše z Pelhřimova, Václava Korandu a ještě další dal pod zámek. Nechtěl riskovat žádnou nebezpečnou opozici. „Jiří kněží z Tábora pobral a do Prahy na rathaus do vězení dal. Ještě před příchodem krále Ladislava do země je dal pan správce odvézt do žalářů na svých hradech.“ Proč? Snad aby jim nemohl Ladislav po svém příjezdu do Čech udělit amnestii. „Mikuláš z Pelhřimova a další kněží byli uvězněni na Poděbradech, na hradě Liticích hnil ve věži Václav Koranda a na Potštejně další jeho druhové. Co následovalo dále, jest pokryto tmou a zármutkem,“ dodává František Palacký. Víme jenom, že nikdo z táborských kněží už nevyšel živ z vězení, že postupně všichni v žalářích zahynuli, čímž byl jejich „problém“ vyřešen...

Niccolo Machiavelli by asi Jiříka pochválil za to, jak chladnokrevně dovedl odstranit každého, kdo by se dotýkat vladařské autority... Jiřík odevzdal kněží do rukou bývalého rožmberského služebníka a pochopa Václava Hrůzy u Chelčic, který zrovna změnil pána, a nyní, věren svému jménu „vězně krutě mořil“. Pan zemský správce si byl dobře vědom toho, že vladařská moc se bez násilí a třeba i nelítostnosti neobejde.

„Valný sněm pražský, který o přijmutí krále Ladislava do země svolán byl, ač ne bez odporu několika sněmovníků, popíral králi Ladislavovi práva dědičného ke koruně české a považoval jej i vyhlašoval za krále svého voleného, a to až přijme-li výminky, které mu předloženy býti měly. Byl to vše ještě následek velikých válek husitských, které ani císaři Zikmundovi nedaly dosednouti na trůn český, leč mocí nových úmluv a svolení národního.“ O jablko Paridovo vedly podle řeckých bájí tři bohyně. A vyhrála Afrodíta. O kralevice Ladislava Pohrobka zápasili stavové tří zemí – Rakouska, Uher a Čech. Vyhrálo Rakousko. Dočasně. Právě do poručenství Oldřicha Celského přešel Ladislav za zajetí lakotného strýce – císaře. Oldřich, tento bledý, hubený padesátník, obcházel velmi obezřetně po tenkých nohách svého prince a staral se všemožně, aby sám byl co nejdéle jeho pánem. Což byla zřejmě upřímná starost všech, kdo dostali chudáka Ladislava na starost. Hrabě Celský věřil, že se mu podaří s pomocí toho chlapce dobýt Uher i Čech a že v Ladislavově stínu bude on skutečným vládcem obou království.

Král Jiří z Poděbrad

A co Jiří z Poděbrad? Ten už byl dlouho stoupencem Ladislavovým, jenomže neustále zdůrazňoval, že nový král musí být zvolen. V rozporu s požadavky rakouské šlechty si Jiří přál, aby volený král český připojil ke své, tedy české koruně i země rakouské, dále aby sídlil v Čechách, a aby nic neodcizoval u korunního majetku. Jiří do Rakous vyjednávat neodjel. Dlouho vyčkával. Váhal. Proč? Vždyť to byla záležitost přímo státního významu... Kdyby se Jiří vydal na cestu, tak by se ztratil v kruhu předních českých pánů, byl by jedním z mnoha, a tohleto pomyšlení nebylo pro muže, kterému šlo o rozhodující místo v zemi, přijatelné. První setkání s budoucím českým králem Ladislavem muselo výrazně tomuto klukovi naznačit, kdo před ním stojí. Takže Jiří Poděbradský se už tehdy nepovažoval za jednoho z mnohých, nýbrž za prvního muže v zemi. Proto nepřijal vídeňské smlouvy, které jím vyslané české poselstvo s poručníky králevicovými dojednalo, ale čekal pouze na vhodnou příležitost, aby sám jménem země dojednal podmínky královské volby.

„A pak tedy odebral se Jiří do Vídně, aby pozdravil mladičkého krále, kterému šlo teprve na třináctý rok. Ladislav neváhal potvrdit Jiříka v hodnosti, ke které jej povýšil sněm, a mezi oběma se záhy vyvinul poměr tak důvěrný, že mladinký král přilnul k zemskému správci láskou vpravdě dětinskou a nazýval jej svým otcem.“

Setkání dvou velkých osobností ve Vídni

Ve Vídni se setkaly dvě osobnosti, které v příštích letech upoutaly pozornost celé Evropy. Před budoucím králem, třináctiletým chlapcem, klečel podle dvorního rituálu poněkud zavalitý muž v nejlepších letech a skládal mu osobní hold. Tři dny setrval Jiří ve Vídni, tři dny mohl pozorovat Ladislavovo okolí a taky chápat jeho povahu. Hostina stíhala hostinu, vyjížděli spolu na výlety, procházeli se v zahradách. Jiřímu se podařilo získal chlapcovu náklonnost. Bylo to pro něj vyznamenání, projev zvláštní přízně toho kluka, vláčeného vírem radovánek a hlukem slavností. Ve svatoštěpánském domu ve Vídni u složil Jiří z Poděbrad rytířskou přísahu věrnosti. Na oplátku se Ladislav zavázal panu Jiřímu, že bude na hranicích přísahat na zemské svobody a že uzná kompaktáta a bude se v Římě, „anebo jinde, kdež by to užitečné bylo“ starat o potvrzení Jana Rokycany za arcibiskupa. Ladislav výslovně potvrdil Jiříka zemským správcem, a tajnou listinou mu prodloužil pověření na dalších šest let. Jiří z Kunštátu a na Poděbradech tedy už nebyl jenom zvoleným zemským správcem, ale i gubernátorem, vládcem, kterého ustavil budoucí český král. Ti dva se dohodli také o dni královské korunovace, která měla právně dovršit volbu, jenomže: ukázal se takový nepříjemný problém... Ladislav nebyl s to splnit v termínu svůj slib. Neměl dostatek peněz na uspořádání korunovační jízdy do Čech, no a bez vší té lesklé nádhery se nechtěl vlády v Praze ujmout.

„Žádáno tedy jménem královým, aby odložilo se korunování v Praze až k času vánočnímu. Jak málo podstaty měly řeči takové, ukázalo se brzy skutkem, když Ladislav v červenci zabral se do Brna, hlavně aby přijal od Moravanů slib poslušenství přímo a ne teprve prostřednictvím koruny české – pak pobyv tam téměř měsíc, vrátil se opět do Rakous a poté sněmoval zase v Prešpurku až do září. Nevole tím mezi stavy českými vzbuzená musela rozdrážditi se až v hněv a pomstu, když se dozvěděli, že odkladům oněm dáván podnět od zrádců, kteří zasedali ve vlastní jejich radě.“ Takže zemský správce si hřál nějakého toho jedovatého hádka přímo na svých rozložitých prsou... A byl to blízký přítel, ten hádek? Byl. V pozadí za vším stál pan Aleš ze Šternberka. Copak mu na Jiříkovi vadilo? Inu... závist... věčná průvodkyně každého úspěchu. A pan Aleš panu Jiřímu záviděl... no právě ten úspěch. Že vynikl. Že se vyšvihl nad své kolegy a nechtěl se nechat jimi ovládat. Šternberský rod tahal za nitky odporu i mezi pražskými měšťany. Což se jmenovitě týkalo jistého Zikmunda Slámy. Ten připravoval vzpouru, která měla podrazit zemskému správci nohy přímo v hlavním městě. Jiří a jeho přátelé se však dozvěděli o povstání dřív, než mohlo vzplanout (z toho vidíme, jak je důležité mít skutečně fungující bezpečnostní informační službu), a tak Sláma musel narychlo uprchnout. Jiný spiklenec (jistý Václav Duršmíd) už tolik štěstí neměl. Byl jat, vyslýchán na mučidlech a popraven. Ono na mučidlech se většinou řekne všechno. Dokonce i to, co člověk ani říct nechtěl. Ba dokonce i to, o čem zpočátku vůbec nevěděl... A tak se přišlo i na proradnost správcova úhlavního přítele a kolegy Jana Smiřického.

Kníže Oldřich Celský, když na něj Jiří Poděbradský naléhal, poslal mu k ospravedlnění svému psaní, jež král Ladislav od znamenitého pána českého obdržel s výstrahou, aby nesvěřoval sebe vrtké víře české, leč by přišel s mocí dostatečnou, aby rozkazovati a trestati mohl co pán. Správce Jiří podal pánům ve své radě o výstraze této zprávu, aniž zveřejnil jméno pisatele, a optal se jich, co by soudili o původci jejím. Odpověděli všichni, že zrádce jest a rušitel obecného dobrého a proto hoden smrti nejohavnější. Byl mezi nimi i pan Jan Smiřický, a tázán byv také na názor svůj, přisvědčil soudu obecnému. „I položil pan Jiří před pány psaní ono, rukou pana Smiřického psané a pečetí jeho zpečetěné. Odsouzen jsa svými ústy, jat byl tudíž a do vězení dán, a s ním i pan Jan z Rabštejna pro podezření účastenství. Smiřickému popřáno jen času na pořízení o majetku svém, načež byl nazítří sťat v Praze na Staré Městě na pranýři a pochován ve špitále u mostu. Pan Smiřický jmenován býval od roku 1421 mezi předními muži stavu rytířského v Čechách a nedálo se po vše léta nic důležitějšího ve vlasti, čeho by se byl nezúčastnil. Osobní závist a nenávist vedla jej ke skutku nešlechetnému, za který utrpěl trest neméně zasloužený nežli ohavný, co zrádce vlasti a národa.“

Pan Jiří přesvědčil své přátele i nepřátele, že jeho vladařská moc je pevná. Praha byla naprosto v jeho rukou, v týchž rukou spočívala veškerá vláda Čech, země byla připravena přijmout nového krále, scéna byla připravena pro korunovaci 15. českého krále a 39. historického panovníka na českém stolci.

Spustit audio
autor: Josef Veselý

Související