Rukavice nepatří do lázně. „Chovejte se k nim jako k bílé kožené bundě,“ radí mistryně řemesla
Nejnáročnější materiál na šití rukavic je podle rukavičkářky, designérky a lektorky tradičního řemesla Ludmily Osičkové divočina. „Protože materiál je hutnější,“ vysvětluje v Blízkých setkáních s moderátorkou Terezou Kostkovou. Práce s ní vyžaduje zkušenost, trpělivost i respekt – stejně jako následná péče o hotové rukavice.
Jak tedy o kožené rukavice pečovat, aby vydržely roky? „Chovejte se k nim jako k bílé kožené bundě,“ radí s lehkou nadsázkou. Kvalitní rukavičkářská kůže prý totiž nepotřebuje téměř nic. „Žádné impregnace ani maziva, tedy to, co lidé obvykle chtějí,“ říká otevřeně. Když rukavice zmoknou, stačí je nechat přirozeně vyschnout a pak je jemně promnout v rukou.
Ani větší nehoda podle ní nemusí znamenat katastrofu. „Když se stane něco horšího a spadnou nám třeba do louže, necháme je 48 hodin vyschnout a pak je navlékneme na ruce. Pokud je to ta správná rukavičkářská kůže, mělo by to jít,“ uklidňuje.
Co ale mastné skvrny, které se na světlé kůži objeví dřív, než by si člověk přál? Řešení prý není složité. „Hodí se cokoli, co saje. Klouzek nebo mastek doma asi mít nebudete, takže nasypte na skvrnu jedlou sodu a nechte ji tam 24 hodin,“ radí. Pomoci může i vlažná žehlička přes piják – opatrně a s citem.
A špína? Tady má designérka s bohatou zahraniční praxí jasno. „Žádný benzín, ale mýdlo s jelenem.“ Jednoduché a osvědčené. Stejně jako celé řemeslo rukavičkářky Ludmily Osičkové.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
