254. schůzka: Za krále Holce

Jan Hunyady
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Hunyady
0:00
/
0:00

Léta kralování Ladislavova můžeme považovat za dobu nejkrásnější a nejblaženější, jelikož žádnými pohromami nekalenou, v životě pana Jiřího z Poděbrad. Král kraloval a správce vládl a vedl péči o obecné dobré; onen dával jméno a štít, tento provozoval moc a právo. 

Snažení správcovo směřovalo k prospěchu krále a vlasti pospolu – postavil jednotu státu čili koruny na dávných pevných základech, údy odtržené snažil se pojiti zase k hlavě tak, aby nescházelo nic, čeho k obnovení někdejší moci a slávy bylo potřebí.

Albrecht II. Habsburský s manželkou Alžbětou Lucemburskou na obraze v Klosterneuburgu

Když umíral Ladislavův otec Albrecht II. Habsburský, nacházela se jeho manželka (málo milující, ale o to ambicióznější Alžběta Lucemburská) v pátém měsíci těhotenství. Albrechtův nástupce, ten byl zatím v poněkud embryonálním stavu. Tento fakt zásadně ovlivnil jeho příští osudy. Ladislav (od narození přezdívaný po latinsku Posthumus neboli po česku Pohrobek) přišel na svět ve chvíli, kdy už v čerstvých vodách bezvládí kroužilo plno dravců, připravených kořistit z nepřítomnosti ústřední moci. Jeden panovník byl v truhle, druhý u prsu kojné. Jako by se na pány usmálo štěstí.

Zatímco Pohrobek v blažené nevinnosti zůstával po léta mimo soutěž, tak se ve všech třech opuštěných zemích vynořily osobnosti, které tím či oním způsobem využily bezkráloví k uplatnění ambic, k prosazení vlastních cílů.

Ladislav Pohrobek – zajatec vlastní vznešenosti

Královna vdova a královna matka Alžběta to viděla. Od počátku jí bylo jasné, co je v sázce. Rozhodnuta chránit zájmy synka i své vlastní rychle zařídila provolání Ladislava Pohrobka za uherského krále. Dokonce ho dala ve Stoličném Bělehradě okamžitě korunovat, aby mu pojistila alespoň jednu ze zděděných zemí. Děcku v povijanu ještě nebyly tři měsíce a už mu zkusili nasadit královský diadém. Jenomže ten kojenec nemohl symbol vladařské moci na své klimbající se hlavičce udržet, to bylo jasné. Formální nároky a tituly Pohrobkovy se už tenkrát proměnily v předmět spekulací a vleklých sporů, přičemž on sám byl událostmi vlečen a nijak je neovlivňoval. Ten krásný chlapeček se zlatými vlásky se stal zajatcem vlastní vznešenosti. Kdekdo mu chtěl asi pomáhat. Ochránci i poručníci vystavovali na odiv čestnost svých motivů, aby pravé zájmy, zištnost a touhu po mocenském sebeuplatnění pěkně ukryli ve stínu. Nejprve se ujali „ve jménu matky i syna“ Pohrobkových uherských nároků spravedliví Alžbětini rytíři, potom přiharcoval jiný ostřílený válečník, největší uherský feudální magnát Jan Hunyady.

A když dva roky po narození dítěte matka Alžběta ve věku třiatřiceti let zemřela, poručnictví nad batoletem se rád chopil jeho strýc, římský král Fridrich III. Štýrský. I jemu byl ten zlatovlasý andílek dobrý hlavně k politickému vydírání. O prozatímní správu v zemích bez skutečného krále se rozpoutal dlouhý a spletitý boj. V Rakousku strhl na sebe nejvíc vlivu rod Celských, v Uhrách to byli Hunyadyové, v českém státě nejprve Oldřich z Rožmberka, ale časem Jiří z Poděbrad.

Jan Hunyady

„Hlavním zápisem ze dne 1. května roku 1453. přiznal se král Ladislav ke všem závazkům a výminkám, pod kterými za krále přijat byl. Nejdůležitější mezi nimi zněly v ten smysl, že měl král (za prvé) Čechy a Moravany zůstaviti a hájiti při kompaktátech a smlouvách s císařem Zikmundem učiněných; (za druhé) jeda na korunování, měl nejprve na pomezí zemském a potom při korunování učiniti přísahu zemi; (za třetí) slíbil vypraviti s poselstvím českým své zvláštní posly k papeži anebo jinam, kamž by to užitečné bylo, kolikráte o to žádán bude, a prositi Jeho Svatost co nejpilněji, aby mistr Jan z Rokycan k arcibiskupství českému potvrzen a svěcen byl. Článek čtvrtý mluvil o zachování svobod a práv jak zemi vůbec, tak i každému stavu zvláště; pátý pak o dluzích a zápisech po císaři Karlovi Čtvrtém, králi Václavovi a císaři Zikmundovi, aby zůstaly ve své platnosti, ale cokoli zapsal císař Fridrich na místě Ladislavově, to mělo býti zrušeno. Článkem šestým až osmým odřekl se král všeho práva k odúmrtím od smrti císaře Zikmunda na korunu spadlým, jakož i k sumám a úrokům královským. Ode dne korunování však mělo právo královské zase jíti, jako za starodávna. Druhým zápisem z následujícího dne potvrdil Ladislav panu Jiříkovi důstojenství správce zemského, tak, jak mu loni svěřeno bylo, a prodloužil jeho trvání o dalších šest let.“

Spory Jiřího s brněnskými konšely

Králi Ladislavovi se ještě nechtělo panovat, takže prodloužil Jiřímu jeho správcovský mandát. Měl v té době teprve třináct let a necítil se pro svůj státnický úkol nejspíš jaksepatří dorostlý. Onoho prvního máje se konala ve svatoštěpánském dómě ve Vídni slavnostní mše. Když skončila, nastal ještě jeden obřad. K trůnu Ladislavovu předstoupil Jiří z Poděbrad a složil budoucímu králi rytířskou přísahu věrnosti. Vyzvánění zvonů oznámilo konec ceremoniálu, a následoval nový řetěz hostin ve vídeňském hradě. V červenci vyjel Ladislav do Brna a strávil v tomto městě celé léto. Líbilo se mu tam, ale hlavně tam usilovně sháněl peníze – na korunovační jízdu do Prahy. Jeho komorníci zastavovali u židovských věřitelů rodové klenoty a šperky a vypůjčovali si peněžní hotovost u norimberských kupců. Ladislav čekal, že za ním Jiřík do toho Brna přijede, jenomže – Jiří nejel. Nejel, protože nebyl s Brnem zadobře. Toto milé město mu provedlo takovou nemilou věc – od roku 1444 byl s brněnskými konšely v boji na život a na smrt. Což nejenom zní vážně, ale ono to bylo vážné.

Ladislav Pohrobek (1457)

„Ti zlí chlapi brněnští se na mě dopustili urážky rodové cti!“ V dohodě se zemskými úředníky totiž brněnští konšelé vylákali v roce 1344 Jiříkova strýce a poručníka Heralta z Kunštátu do města a tam jej v noci za svitu pochodní popravili, přestože mu předtím glejtem zaručili bezpečnost. Což se ale vážně mezi slušnými lidmi nedělá. Jiří tehdy přísahal pomstu zrádným měšťanům a jako poručník strýcových dětí se mstil pálením a pleněním na brněnském zboží. Že by se s nimi smířil, to nepřicházelo v úvahu. „Jen král může dát jim právo za jejich zradu!“ Nenávist a spory trvaly ještě v době Ladislavova příchodu do Brna a vysvětlují nezájem Jiříkům o dlouhý pobyt králův v nenáviděném městě. Teprve na konci září 1453 se pokladna Ladislavova nasytila a skvělý dvůr se dal na pochod ku Praze.

Tady je několik údajů z deníku cesty nového krále za českou korunou. Kdypak to začíná? Tady to máme. 29. září: „Čeští stavové vyjeli vstříc zvolenému králi na zemskou hranici do Jihlavy. V čele výpravy tří tisíc ozbrojenců a skvělého průvodu byl pan zemský správce.“ 5. říjen: „Ladislav Pohrobek vjíždí do Jihlavy. Doprovází jej výkvět panstva a čtyři tisíce rytířů na koních. V králově průvodu vidíme vévodu rakouského, markraběte braniborského a biskupa varadinského. Později dorazil do Jihlavy i uherský gubernátor János Hunyady.“ Den nato, 6. října: „Čeští stavové holdují novému panovníkovi, klekají a slibují věrnost zvolenému králi. Na jihlavském náměstí vyrostly šraňky a kolbiště. Rytíři se předstihují v turnajích, král je ponořen do her a kratochvílí.“ 19. října: „Přiblížila se chvíle, kdy král vstoupí na posvátnou českou půdu. Hranicí mezi Moravou a Čechami je říčka Jihlávka. Král ji přebrodí a sestoupí na louce z koně. Předstupuje před něho pan Jiří v čele stavovské deputace a podává králi evangelium. Ladislav položí prsty na Bibli a německy přísahá, že zachová jako volený český král české stavy při jejich právech a že nezmenší území Čech ani dary, ani zástavami.“ Do toho syrového podzimního vzduchu volají čeští stavové na závěr slavnostní přísahu, až jim od úst jde pára: „Přijměte, Čechové, krále Ladislava za zvoleného krále dědičně!“ 24. října: „Králův průvod připutoval konečně po tolika letech bezkráloví do pražských bran. Mladistvý panovník jede na pozlaceném voze, na každém rohu překrásného kočáru stojí rytíř v lesknoucí se zbroji; všichni však obracejí pohledy na hlavní osobu skvělé podívané, na krále.“

Ladislav Pohrobek

Jak praví kronikář ze Starých letopisů českých: „Do Prahy vjíždí mládeneček hezký a kudrnatý. Je mu necelých čtrnáct let a na první pohled zaujal svým vlnivým zlatým vlasem. Je postavy štíhlé, jemně rostlé, pod světlými vlasy se usmívá andělsky sličná tvář, zbarvená do růžova.“ Ladislav přiváží do té přísné, poněkud smutné a jednotvárné Prahy novou módu. „Je po způsobu burgundském oděn do řasnatého bílého kabátce se špičkovitě pytlovými rukávy a do hnědé sukně – vše je zhotoveno z nádherné flanderské látky, jež se v Čechách platí zlatem.“ Mladičký král udiveně pozoruje své nové poddané. Vidí davy jásajícího lidu, pozoruje střídmé ošacení, všímá si cechovních korouhví. Nerozumí, co lidi volají. Královský průvod se v bráně zastaví a konšelé odevzdávají Ladislavovi klíče od pražských bran. Král je hned dává dál svému společníkovi panu Jiřímu a ten zase zpět purkmistrům. Královský průvod však nesměřuje na Hrad. Jsou to totiž pořád plus minus rozvaliny. Takže kam s novým českým králem? Do Králova dvora na Starém Městě pražském. 28. října, den korunovace.

Den Ladislavovy korunovace

„V předvečer tohoto dnes se Ladislav přestěhoval na Hrad, neboť tak vyžaduje korunovační ceremoniál Karla IV. Tu jej vyhledá deputace prelátů a šlechty, a kněží vykropí svěcenou vodou uchazeče o královskou korunu ještě v loži se nacházejícího. Z královského paláce pak vysvěcence vedou k svatému Vítu. V katedrále je hlava na hlavě. Ke knížatům, jež přijali s Ladislavem z Brna, přibyli vévodové bavorští Ludvík a Ota, je tu János Hunyady a arcibiskup ostřihomský. V chrámu je i Rokacyna a Jiřík, jsou tu všichni čeští předáci, přijeli sem z Plzně i členové pražské kapituly a další katoličtí preláti. Korunovační akt vykonal po slavnostní mši olomoucký biskup Jan Ház. I další noc byl povinen korunovaný strávit na Hradě. Teprve nazítří po korunovaci se vrací do svého sídla.“

A 29. října. „Korunovaný král se vrací za zvuku trub a ve středu jásajících zástupů z Hradu do Králova dvora. Sjíždí Ostruhovou ulicí na Malou Stranu, jede po mostě a projíždí Starým Městem na Staroměstské náměstí, odtud pak průvod směřuje ulicí Caletnou k Odrané bráně a tou branou do Králova dvora. Po cestě královi služebníci rozhazují do davu peníze. Praha a České království má tedy opět po patnácti letech korunovanou hlavu. Jaké vlastnosti má nový král? Jaké je povahy? Co lze od něj očekávat?“

„Tehdy žila země v pokoji a klidu. Ze všech okolních zemí přijížděli kupci s nejrůznějším zbožím. Všechno bylo laciné: strych žita stál dva a půl groše. Vajec bylo tehdy 14 za jeden peníz, slanečků dvacet za sedm penízů, strych ovsa stál tři malé groše, věrtel piva sedm grošů. Žejdlík malvazu stál šest až sedm penízů, žejdlík uherského vína čtyři peníze, starého piva bylo půl pinty na jeden peníz, a patoků jedna pinta rovněž za jeden peníz. Tak lacino bylo jak za správy pana Jiřího, nejvyššího správce Království českého, tak potom i v době jeho kralování o několik let později, a tak bylo šedesát krav za sto grošů, sto ovcí za jednu kopu grošů, kámen vlny za patnáct grošů, štůček žitavského sukna za sedm až osm grošů, loket sukna za patnáct peníz a loket hrubého sukna za sedm penízů, strych hrachu za čtyři groše, jeden veliký chléb za peníz, větších ptáků dvanáct za groš a drobných ptáků padesát za tři peníze, dvě koroptve za sedm penízů, krátký kožíšek za tři kopy, věrtel soli stál sedm grošů. V Litoměřicích byly dva žejdlíky vína za haléř, v Praze byl za haléř jeden žejdlík výborného českého vína.“ Z té doby pochází rčení: „Za krále Holce byla za groš ovce.“

Všechna ta čísla nám však moc nepomohou, pokud nebudeme znát kupní sílu obyvatelstva. Čili tehdejší výdělky. A tady narážíme na svízelnou bariéru. Problém je v tom, že údaje, které jsou k dispozici, vypovídají až na výjimky o časech dřívějších, nebo pozdějších. Mzdové relace obou epoch se však neliší tak propastně, což bychom kupříkladu mohli o 20. století jen stěží tvrdit, takže pro ilustraci můžeme užít průměrů. Sluha v pražské měšťanské rodině dostával tedy 110 grošů a plné zaopatření ročně. Děvečka či kuchařka na chudém Plzeňsku pracovala za 90 grošů, na bohatším Kouřimsku za 150 grošů ročně plus byt, stravu, střevíce, dva šátky a podobně. Zemědělští nádeníci, například vazači povřísel a pohrabovači dostávali „při nejtěžším díle“, tzn. o žních od dvou do čtyř grošů denně plus stravu. Kde se nepodávala strava, přidával se ke mzdě obvykle jeden groš, což je důležitý poznatek, protože za jeden groš denně mohl chudý člověk skromně vyjít. Městští zedníci, tesaři, pokrývači vydělávali asi dva groše denně, mistři čtyři i více grošů. Pražští drvoštěpové dostávali v létě 4 groše, v zimě 3. Kolínský děkan: 12 kop neboli 720 grošů. Bakalář neboli ředitel školy v Jindřichově Hradci 8 kop ročně neboli 480 grošů plus možnosti dalších výdělků. Pomocný učitel to měl za čtyři kopy. Za jeden pražský groš se skutečně dala koupit jedna ovce? Podobně jako koza. Ale jinak se nedá říct, že by se zrovna tehdy hrnula na české obyvatele prosperita jako kaše z kouzelného hrnce. Šlo spíš o relativní spokojenost země, okoušející slasti míru po tolika letech krvavých zápasů, šlo o blahobyt upevňující se v zátiší sladkého uklidnění. Ostatně – ani to nejlevnější zboží se nedá koupit bez úspor. Naši prapředkové si vtipně připomínali to, co platí dodnes: „I kdyby byla koza za groš, kterak ji koupím, groše nemaje?“

Takže ekonomicky jsme za krále Ladislava odrazili ode dna. Nikoli poprvé a už vůbec ne naposled. Co však lze ještě říct o těchto pár letech? Bylo to období triumfu Jiřího z Poděbrad. Lépe by bylo, kdyby lidové úsloví mluvilo o době dobrého pana správce než o vladaření bezvousého třinácti až sedmnáctiletého mládenečka. Ladislav stejně spíš přitakával ke všemu, co mnu pan otec předložil k rozhodnutí. V čem se ale Ladislav změnit nedal, to bylo jeho náboženské cítění. Do svého katolictví si nenechal mluvit. Ačkoli přísahal, že bude dodržovat kompaktáta, neskrýval svou nechuť ke kališníkům. Velký vliv na něj určitě měli jeho vychovatelé, zpovědník, jakož i čeští katolíci, kteří ke králi stejnověrci upínali svoji naději.

Zemský sněm sice nabádal stavovskou obec, „aby se všichni zachovali podle kompaktát v lásce a svornosti, duchovní i světští“ – pro krále však jako by tato zásada neplatila. Král se s kališníky nekamarádil. Ani jednou za svého pobytu v Praze nevstoupil do kališnického chrámu. Naopak: okázale projížděl každodenně Prahou na Hrad k svatému Vítu a účastnil se tam katolických obřadů. O Velikonocích dokonce na Hrad přesídlil, aby mohl být stále přítomen mším a pobožnostem v katedrále. O Velikonocích v roce 1454 také došlo k prvnímu veřejnému střetnutí krále s kališníky. Zajiskřilo to. Ladislav poručil, aby v kapli Všech svatých, která byla vyhrazena korunovanému králi, katoličtí kněží sloužili mši. Královský kaplan však nemohl přistoupit k oltáři. Bránil mu v tom kališnický kněz, který až dosud v kapli konal pobožnosti. Tehdy zasáhl osobně král. Ve vzteku vyhnal kališnické kněze od Všech svatých a poručil dvorskému maršálkovi, aby kapli vyklidil pro katolíky. A kdyby kališníci nechtěli poslechnout? „Ať je svrhnou ze skály, jež strmí blíže kaple!“ Další nesnášenlivý králův čin proti kališníkům zaregistrovala veřejnost o Božím těle. V Praze bylo zvykem slavit tento církevní svátek okázalými procesími. Nejprve se ubíralo kolem králova dvora procesí katolické. Ladislav přihlížel slavnosti v okně svého paláce, poklekl, pokřižoval se a vzdal úctu svátosti oltářní. Za katolíky následovalo procesí kališnické. Vedl je Jan Rokycana a držel vysoko vztyčenou monstranci. Král sice dál přihlížel, ale nepoklekl a nepokřižoval se a vůbec dával ostentativně najevo nezájem až odpor. Čeští dvořané se dovolili otázat, proč Jeho Milost nepoklekla. „Neklekám, je-li svátost oltářní v rukou zlých lidí!“ Pochopitelně se to okamžitě rozkřiklo... Pochopitelně. Katolíci se radovali, mezi podobojími se zmáhalo znepokojení.

„Nejjasnější pane králi, pane správce i pánové a zemané milí!“ Tak oslovil na zasedání sněmu během postního léta 1454 na Staroměstské radnice čtrnáctiletého krále a ostatní pan Beneš Mokrouvouský z Hustiřan, jeden z nejvýznamnějších kališníků v zemi: „Dobrý jste počátek učinili ve věcech království tohoto, i nemohu než chváliti, že uvodíte pořádek a spravedlivost do běhů světských; ale nechválím, že při tom zapomínáte na věci duchovní a zanedbáváte to, čeho především potřebí jest; neboť přikázáno jest hledati nejprve království božího a spravedlnost jeho, načež jiné vše bude nám přidáno. Pamatujete dobře, jak těžké za naší paměti povstaly bouře v zemi této, protože nařízení božímu v něm odpor se činil; známo jest také, na kterých závazcích pokoj opět uveden, jaké zápisy máme od všeobecného sboru církevního i od nebožtíka císaře slavné paměti a jaké přísahy sami mezi sebou jsme činili, že ctihodný mistr Rokycana má býti arcibiskupem naším, že přijímání podobojí má míti průchod ve všech kostelích a farách, kde bylo v obyčeji, a žáci docházeti řádného na kněžství svěcení – ale to vše se již zanedbává a ruší veřejně!“

Ozvaly se hlasy, že to sem nepatří, ať si to pan Beneš vyřídí u rady páně správcovy, ale ten se nedal, zvýšil hlas a neobracel se už na krále, ale na všechny sněmovníky, že věci božské musejí nejprve být na tomto jednání projednány. „Tak-li tomu jest?“ Dostalo se mu odpovědi: „Tak, tak, tak!“ Český král nereagoval. Nerozuměl česky. Musel si to nechat přeložit. Ale stejně na něm bylo vidět, že neví kudy kam.

Smrt mladého panovníka

Král Holec vládl v našem státě čtyři roky – od října 1453 do listopadu 1457, kdy náhle, za okolností po věky neobjasněných, zemřel. Ta překvapivá smrt zcela zdravého, krásného a mladého panovníka Čech, Uher a Rakous byla něčím tak nepravděpodobným, že tu pražskou tragédii pochopila cizina po svém: „Král nemohl zemřít bez zásahu čísi ruky!“ Čí ruky?