255. schůzka: A. D. C. I. P.

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ladislav Hunyady
0:00
/
0:00

„V Praze nebylo jiné starosti nežli o velikolepé přípravy ke svatbě. Král přikázal na Staroměstském náměstí dělati ohrady ke kolbám i k tancování; zásoby spíže, potravy a vína, též roucha i ozdob všelikých sváženy ze všech stran.“ 

„Pozváni byli císař i císařovna, obě královy sestry měly přijeti s manžely svými k té slavnosti; totéž slíbila knížata saská, bavorská, slezská, markrabata braniborská i jiní vzácní páni, netoliko aby svatbu ozdobili přítomností svou, ale také aby radili se o hájení říše křesťanské proti Turkům. Měl slaviti se sjezd netoliko hlučný a nádherný, nýbrž i poradami a závěry svými důležitý.“

„Ale k hlasům veselých nadějí vmísily se záhy také předtuchy teskné a bolestné. Na nebi zjevily se najednou dvě komety, jedna větší, druhá menší; kteréžto když spatřil král Ladislav, modlil se k Pánu Bohu, neb ty hvězdy ocasaté neukazovaly prý se nikdy k dobrému. Také lvové v pražské jeho lvárně počali neobyčejně se nepokojiti; řvali kolik dní bez přestání a k hlídačům svým chovali se tak zuřivě, že z nich šel strach a podiv všem Pražanům.“

Královská svatba

Ladislav Pohrobek a Magdaléna Francouzská

Bylo to vskutku jedno zlověstnější znamení než druhé. Nejen hned dvě komety na obloze, ale ještě ke všemu se hlavní město nevyspalo, protože tam pořád řvali lvi. A přitom na obzoru byla událost nadmíru radostná, jakou Praha několik desítek let nezažila – královská svatba. Mladému králi bylo v době, kdy se měl ženit, sedmnáct let. Ve věcech lásky však už nějakou tu řádku let nebyl žádným nezkušeným začátečníkem. Už když mu bylo dvanáct, třináct let, tak toho štíhlého, spíše drobného chlapce, „mládenečka pěkného, kadeřavého“ s andělsky sličnou tváří, jemně růžovou, s černýma očima a rovným nosem, s bujnou kšticí krásných zlatých vlasů; na pražské střízlivé poměry poněkud extravagantně oblékaného... A co s ním mělo být? Do tajů lásky ho zasvěcovaly a do zahrady rozkoší uváděly krásné paní. Kupříkladu za návštěvy Vratislavi roku 1454 (to mu bylo 14) považoval za samozřejmé pravidelně navštěvovat nevěstince. Na tváři měl často lehký úsměv – ten ve skutečnosti zakrýval přetvářku. Byla to maska, aby nikdo nemohlo uhodnout, co si král vlastně myslí.

Díky svému dětství se velmi brzy naučil sebeovládání přímo mistrovskému, takže se vcelku bez problémů dovedl vypořádat se sebeobtížnější situací. Vzhledem k tomu, že byl pravidelným klientem erotických servisů, dá se o něm pořád tvrdit, že jeho katolictví bylo nefalšované. Byl zbožný, plně oddaný, pravověrný katolík. Když navštívil Řím, tak si neprohlížel pohanskou antiku, ale hlavně církevní památky. V Praze jezdil každý den ke svatému Vítu, i když sídlil ve městě – svatovítskou kapitulu vůbec vyznamenával svou přízní. Po korunovaci dal například do pokladu svatého Víta svou červenou čapku s perlami a zlatý kříž s drahokamy. Když se setká s papežem, obrací se k němu „ne jako pán, ale jako syn církve, podrobený vládě kněží v tom, co je boží.“ Ostatně i proto volí výmluvný ideogram: „A. D. C. I. P.“ Neboli: „Amans Deum Clerum Iustitiam Pacem.“ Česky: „Král je milovníkem Boha, kněží, spravedlnosti a míru.“ Důkaz přinejmenším poctivé Ladislavovy výchovy.

„Vychování krále Ladislava na dvoře císařově nebylo sice zanedbáno, ale vedeno bylo v duchu protičeském, takže netoliko do jeho srdce vštípena byla hluboká nevole proti podobojím, ale i zanedbána všecka známost jazyka českého. Jiří z Poděbrad vida to, žádal nyní, aby chyba tato napravena byla podle možností, aby Ladislav přestal býti cizincem u nás a seznámil se i spříznil se s poměry, mravy, zákony a s jazykem národa, kterému se stal pánem. Pročež měl přebývati tak dlouho v Praze, až by se aspoň naučil dobře po česku mluviti. Osazen byl tedy dvůr jeho pouze Čechy, mladí šlechticové předních rodů voláni byli do jeho služby a společnosti a sám pan Jiří netoliko ve dne se držel co možná nejvíce po boku jeho, ale i v noci spával prý v jedné s ním komoře. V takovém obcování důvěrném slova otec a syn; vešla u nich v obyčej.“

Jiří z Poděbrad

Přátelské vztahy mezi Jiřím a Ladislavem

Zdá se, že Jiří měl s mladým králem, o 20 let mladším, velice přátelské vztahy. Zpočátku ano. Ale dlouho to netrvalo. Když bylo králi patnáct, šestnáct let, tak mezi ním a správcem Jiřím došlo, inu, k jistému ochlazení. Mohlo k němu dojít proto, že Ladislav rychle vyzrával v mladého muže a skutečného vladaře, který stále méně potřeboval gubernátora. Ve srovnání s ostatním i mocnými však měl Jiří jednu přednost: neusiloval o oslabení královské moci. Dokonce můžeme říct, že v době svého správcovství vytvořil v království dost účinný systém ústřední vlády, jaký tahleta země už dlouho nepoznala.

V době, v níž měl být král Ladislav „vstoupen“ do stavu manželského, probíhala už v jeho zemích velice čilá sňatková diplomacie. Jistý Mikuláš z Újlaku, vévoda sedmihradský, zasnoubil svou dceru Jeronýmu Jindřichovi, což byl syn Jiřího z Poděbrad, i když obě děti z toho tehdy ještě nemohly mít rozum, jsouce ve věku raně školním. A Jánoš Hunyady, který panoval v Uhrách, se spříznil s rodinou Oldřicha, knížete Celského, kterému říkalo pane Rakousko, i když jinak obě dvě tyto země patřily Ladislavu Pohrobkovi, tím, že zasnoubil svého syna Ladislava s Eliškou Celskou.

„Jedno je jisté: král Ladislav těžce nesl, že v koruně české nepožíval nežli jména, nikoli moci ani důchodů královských. V jednom listě důvěrném se divil, že Uhři tak velice žádají přítomnosti jeho v zemi své, když se vůbec nestarají, zač by tam živ měl býti, důchody jeho všecky mezi sebou si rozdělivše. Aby tam měl ostávati se dvorem na útraty cizozemské, to že mu bylo i neslušné i nečestné.“ Ta slova nepřímo kritizovala Jánoše Hunyadyho; proto také byla jmenována komise, která měla bdít nad správou uherských financí. „My svěřili jsme správu království Tobě,“ píše Ladislav v dopise Hunyadymu, „a nikoli těm osmnácti osobám v komisi; ty nám za ni ručíš, tys za ni přísahal, my jen k Tobě obracíme zření své.“ Ale netrvalo dlouho a Hunyady zemřel. Stalo se tak v Zemunu u srbského Bělehradu.

Mehmed II.

V parných červencových dnech tam Jánoš Hunyady zvítězil nad vojskem Mohameda II. a zachránil tak Evropu před tureckou záplavou. Ze svého vítězství se však dlouho netěšil. „Ačkoli ta radostná zpráva o vítězství u Bělehradu již na počátku srpna stihla dorazit do Vídně, král Ladislav přesto pokračovav ve zbrojení svém chystal se k výpravě do Uher, zvláště když brzy nato došla ho pověst, že postrach Turků, rekovný Hunyady dne 11. srpna roku 1456. nenadále v Bělehradě na morovou ránu život svůj dokonal. Bylo mu nyní pospíchati netoliko aby bránil Uhry proti novému návalu tureckému, ale také uvázal se konečně sám v zemi a v města a hrady, které doposud Hunyady držel ve jménu královu.“

Král Ladislav skutečně do Uher vyrazil, což znamená směrem k Bělehradu, který tenkrát patřil do uherského království. Králův jmenovec Ladislav svého pána do města vpustil a jeho družině otevřel brány, ale ozbrojencům vstup nedovolil. „Král tím poděšený uchlácholen byl řečí, že to je starý zákon nepouštěti do pevností pohraničních ve zbrani; i odepřeno vstupu Němcům a Čechům, leč by podvolili se vejíti bezbranní.“ Poněkud divná podmínka pro krále v zemi, v níž kraloval. Podivná. Jak se vzápětí ukázalo, měla svůj důvod. „Zatímco král přihlížel bohoslužbám,“ dozvídáme se od Eneáše Silvia Piccolominiho, „sešli se páni k poradě podle obyčeje v odlehlé komnatě. Když tam byl zavolán hrabě Oldřich Celský, rozpakoval se nějakou chvíli, má-li tam jít. Konečně se tam odebral oděn brněním, jímž sotva může meč proniknout.“

V jeho doprovodu byl kromě jiných i šestnáctiletý český pán Kaplíř ze Sulevic. „Při Oldřichově příchodu jej Ladislav Hunyady označil za zrádce, který často ukládal o život jeho otci a znepřátelil mu krále.“ Byla to asi pravda, ale tenkrát ukládal o život kdekdo kdekomu a taky nepřátelství vyvolával leckdo. „Nyní měl přijít den, kdy zaplatí pan Oldřich za své zločiny. Někteří tvrdí, že hrabě Oldřich nejprve obvinil Ladislava Hunyadyho jako odbojníka proti králi, protože zakázal jeho ozbrojencům vstoupit do města.“ Jak to tedy vlastně bylo?

Vražda Oldřicha Celského

Na to lze odpovědět pouze: Kdo ví. „Jisté je to, že hrabě Oldřich Celský vytrhl z ruky zbrojnoše meč a namířil na Ladislavovu hlavu, ale usekl mu jen několik prstů ruky, kterou se kryl. Strhl se pokřik, Uhři vtrhli dovnitř a hraběte, který se velmi statečně bránil, probodli mnoha ranami a zavraždili.“ František Palacký ještě dodává, že již mrtvému hraběti Celskému usekl hlavu jakýsi uherský pán jménem Szilágyi. „Bez meškání pak se odebrali ke králi, který byl tou novinou ohromen, a oznámili mu, že byl zabit nepřítel království a že dostal přiměřenou odměnu za zásluhy. Král že nemá čeho se obávat, všechno že je přístupno jeho rozkazům; nyní že počíná jeho královská vláda, kterou dříve měl hrabě.“

Co na to král Ladislav? „Ačkoli byl velmi pohnut tak ukrutným zločinem, potlačil bolest i hněv více, než to odpovídalo jeho věku šestnácti let. Neváhal přiznat, že hrabě byl zabit právem. Avšak přátelům, kteří stáli kolem, a říkali, že je třeba všechno snášet, pravil: Vyžaduje to nutnost. Je třeba snést to, čemu není možno se vyhnout. Hraběti nemůžeme vrátit odňatý život. On už došel naplnění svého osudu, nás náš osud čeká. Kéž dá všemohoucí Bůh, aby byl lepší.“ Pragmatik non plus ultra. Neboli mistr přetvářky. Na těch svých šestnáct let. slušný výkon. „Přikázal pak, aby mrtvé tělo bylo naloženo na vůz, odvezeno do Cejle a uloženo do hrobu předků.“ Král se pak vrátil do Budína, tady přede všemi objal Hunyadyho manželku, což si všichni vykládali jednoznačně. Že se Ladislav nebude na svém jmenovci mstít. Přesně tak. „Hunyadyho synové ochlácholeni spoléhali se na to, že se jim za zabití hraběte nemůže nic přihodit. A tak se přestali obávat a následovali krále až do Budína a často navštěvovali královský dvůr, přede všemi ctěni a váženi.“

Obávám se, že to neměli dělat. Ta obava je na místě. „Přátelé hraběte Celského však na krále každodenně naléhali. Stěžovali si, že vznešený pán, králův strýc, byl bez příčiny zavražděn. Tvrdili, že je to nejtěžší urážka královského majestátu. Tak hrozný zločin že není možno ponechat bez trestu, opovážlivého a nerozumného mladíka že je třeba potrestat. Není-li opovážlivost včas potlačena, změní se v zuřivost. Nelze nalézt laskavého muže, který by se v mládí vyznačoval krutostí. Zbraň v rukou zlotřilého mládence je nebezpečná. Beze vší pochybnosti se odváží také na krále, když zavraždil člověka králi nejbližšího. Že již získal naději na královskou vládu, vždyť jeho otec zatoužil po tomtéž. Starci chyběla odvaha, nikoli vůle.“

Neodpustím si faktickou poznámku, ilustrující, kterak se od té době proměnil názor na lidský věk: „starci“ Jánosi Hunyadymu bylo v době smrti 48 let. 14. března 1457 se to stalo.

Pan král uspořádal slavnostní večeři pro své drahé přátele, pana uherského gubernátora Ladislava a jeho mladšího bratra Matyáše. Tabule zářila svícemi a hojností jídel a pití, král zářil žerty a úsměvy. Když se večeře blížila k vyvrcholení, zavolal Ladislav česky heslo veliteli královské stráže, panu Jiskrovi z Brandýsa. Čeština, kterou si osvojil v Praze, se stal v Uhrách tajemným heslem krvavé pomsty. „Král, buď pohnutý naléháním přátel hraběte Celského, či podnícen svou povahou rozkázal ozbrojencům, aby v určenou hodinu, kdy oba Hunyadyovi synové přijdou do paláce, uzavřeli brány, zajali mladíky a uvrhli je do žaláře. Spolu s nimi byl zajat i varadínský biskup a mnozí jiní jako spoluviníci vraždy hraběte a úkladů, které se chystaly proti králi.“ Pouze u vazby však nezůstalo. Na Ladislava Hunyadyho čekal totiž kat.

Poprava Ladislava Hunyadyho

Ladislav Hunyady

„Čtyřiadvacetiletý Ladislav (kronikář Eneáš má teď na mysli Hunyadyho) mladík krásného zevnějšku, s plavými vlasy rozpuštěnými podle zvyku na ramenou, s rukama svázanýma za zády, oděn do roucha sahajícího po kotníky a protkávaného zlatem, je vyveden ven. Se vztyčenou hlavou, rozhlížeje se sem a tam, jde neohroženě a nebojácně na smrt. Jakmile došli na místo, kde mu měla být sťata hlava, dostal rozkaz pokleknout. Nejdříve řekl něco málo na svou obhajobu a pak uposlechl kata. Biřic, který obvykle zveřejňuje provinění odsouzenců, si zjednal ticho a neřekl nic jiného, než že takto jsou trestáni ti, kdo jsou svému pánu nevěrni. Kat svázal Ladislavovi vlasy, aby nepřekážely na krku, a dostal příkaz viníka popravit. Potáceje se a poklesávaje konečně přece čtyřmi údery oddělil bělostnou šíji. A tak urozený mladík zaplatil vlastní smrtí za vraždu hraběte.“

„Král se v Budíně dlouho nezdržel a odebral se do Rakous. Vedl s sebou zajatého Matyáše, Hunyadyho syna, který byl s ním stejně starý. Když cestoval přes Ostřihom, povolal k sobě varadínského biskupa Jana, přikázal mu, aby byl dobré mysli a řekl: Když jsem byl v Budíně, učinil jsem to, co chtěli magnáti. Nemohl jsem sám rozhodovat. To, že jsem tě zajal, bylo jejich dílo. To, že tě zprošťují trestu a viny, je zase moje. Vážím si tvé čestnosti a to mi nedovoluje smýšlet o tobě špatně. Jdi a zastávej úřad biskupa, jako jsi jej zastával dosud.“

Jakoby ta krvavá pomsta nad vrahem Oldřicha Celského ukázala celému světu, že Ladislav už není dítě, že dospívá a že pod andělskou tváří se skrývají vlčí zuby. Stále ovšem neměl dost prostředků, aby se ubránil tolika nepřátelům. Těch nepřátel bylo dost. Z Balkánu hrozily armády tureckého sultána, v Uhrách se zdvíhala proti králi hunyadyovská strana, no a v Rakousích, tam byla stavovská obec neklidná prostě permanentně. Ladislav Pohrobek musel velice obezřetně hledat tu pokud možno nejpevnější základnu pro svůj královský majestát. Našel ji v Českém království u Jiřího z Poděbrad.

„Mezitím co v Uhřích tak bouřlivé věci se dály, zažívala země česká pod správou Jiřího z Poděbrad úplného pokoje. Jen o výpravě proti Janu Koldovi ze Žampachu činí se zmínka, protože zprotivil se právu zemskému, k půhonům ani právům svévolně se staviti nechtěl, pročež vypovězen jest ze země nálezem nejvyššího soudu. Starý letopisec praví, že po Velké noci roku 1456. pan Jiří vytáhl polem proti němu, protože Kolda držel zboží jeho dědičná Náchod a Rýchmberk a nechtěl k právu zemskému státi. Způsobil prý to pan Jiří s přáteli svými, že všecky tři zámky v jeden den obehnali, totiž Náchod, Černíkovice a Rýchmberk. U Náchodu sám ležel dvě neděle; potom udeřil k šturmu, a tu jest zbito Čechů sám milý Bůh ví jim počet. Dobyl také jiných hradů páně Koldových a nechal je zbořit; Kolda pak sám obrátil se do království polského.“

Pečlivé hospodaření Jiřího z Poděbrad

Ať měl český pan správce jakékoli cíle, ať i on toužil vládnout a rozhodovat, měl mnoho předností před ostatními. Kupříkladu nejevil dobrodružné snahy o ztenčení královské moci... ba dokonce vybudoval v nepřítomnosti králově v Čechách účinný systém ústřední vlády. Jiříkovy snahy směřovaly ustavičně k povznesení české koruny, k povznesení královského majestátu. Nad ostatní soupeře český gubernátor vynikal zejména schopností obstarat peníze, a pečlivě hospodařit. Ale ani Ladislav necítil osobně k Jiříkovi nějakou nevůli, pouze na čas podlehl víře ve zprávy stranických informátorů a našeptávačů. Jedinou nadějí na pevné, klidné zázemí královského dvora se tak stala Praha.

Král Jiří z Poděbrad

„Osobní přízeň mezi králem Ladislavem a gubernátorem českým se poněkud zkalila. K příčinám nedorozumění připojila u pan Jiříka lítost nad osudem Ladislava Hunyadyho. Bylať se i ta pověst rozhlásila, že mezi písemnostmi u Hunyadyů zabavených našla se i Poděbradova psaní obsahu velmi podezřelého. Pan Jiří utrhavé tyto řeči sám předložil i sněmu v Praze shromážděnému, chtěje, aby o nich jednáno bylo. Sněm odpověděl, že stavové osočitele potrestají, jakmile vyzkoumán bude, že ho ani sebepevnější zámek neochrání. Král ujišťoval, že v celé té věci nic nevěděl, aniž jí věřil, ale volal gubernátora tím pilněji k sobě do Vídně. Tento nicméně nedůvěřoval, a bylo to znamení nemalé napnutosti, že Poděbrad, maje jeti ke králi, žádal napřed o list bezpečnosti, a když přijel konečně 2. srpna 1457 s osmi sty jízdnými až k Dunaji u Vídně, odepřel dále jeti do města jemu nepříznivého, takže král musel vyjeti k němu přes most a rokovati pod širým nebem.“

Podivné... Když zemský správce sice uposlechne královy výzvy, aby se dostavil k němu do Vídně, ale přijede v čele vojska a do města se mu vyloženě nechce, takže jedná se svým panovníkem takříkajíc „open air...“ To naznačovalo, že v Rakousích je opravdu horká půda, neboli „napnutost“. Ladislavovi se z Vídně moc nechtělo. Ještě ke všemu měl zrovna tehdy plno práce. Jednal na dálku s francouzským králem Karlem VII. o Lucembursku, ale nejenom o něm. On taky jednal o jeho dceři jménem Magdalena. Ne že by se chtěl s ní snad seznámit, nač seznamování?. chtěl si ji prostě vzít. Jako za ženu. S vojskem přinesl Jiří Ladislavovi i žádost, aby král přesídlil do Prahy. Což je logické: český král v českém hlavním městě... Jenomže teprve až Jiří pohrozil, že „mocí požádá krále od těch, kteří ho mají a jím vládnou,“ tak král přislíbil, že tedy ano, že do počátku listopadu do Prahy přijede.

„I uzavřeno bylo u Vídně mnoho článků, o kterých byla až doposud rozepře, a stalo se narovnání celé, především pak, že král nejdéle do svatého Martina měl osobně jeti do Čech. Neboť hrozil prý pan Jiří, že nebude-li mu přáno míti krále po dobrém, přijde s vojskem do Rakous a vybaví jej živou mocí z rukou těch, kteří ho tam drželi. Následkem úmluv těchto opustil Ladislav Vídeň už 19. září a přijel do Prahy s celým dvorem svým, kde slavně přijímán byl od Pražanů i od pánů českých s velikou radostí a veselím. Když však Rokycana se svým kněžstvem vyšel jej vítat, král škaredě naň hledě, sotva jemu neochotně poděkoval, nad čímž mnozí pocítili nelibost a hněv.“

Ladislavův příchod do Českého království povzbudil katolíky. Množily se posměšné písně a verše „proti těm komprdátům“ a útoky se zaměřovaly „proti doktoru Rozkydalovi“. Katoličtí veršotepci věřili, že ten mladý král je jejich:

Ať tu husovské plémě
všechno zahyne!
Amen, všichni díme.

Stálo to kališníkům ještě za to... bít se o kalich? Mnozí unavení podobojí říkali, že snad ani ne. A upozorňovali na materiální ztráty, které jim způsobují kompaktáta. „Kalich přináší zemi hlad, chudobu a všechno zlé,“ říkali obchodníci. „Kdybyste neměli těch kněží a té pravdy kalicha, však jiné země by neliknovaly se vás a vezly by vám hojně zboží!“ Co na to Jan Rokycana? „Pravda boží vítězí!“ A co na adresu těch, kteří se víry podobojí rádi zbavovali? „Již lezou, vidíte je, odstupují! A co jimi k tomu hnulo? Vobrokové, úřadové, krásná jména, ono doktor, ono kanovník!“ Za peníze, za zisk, za politickou kariéru, za osobní pocty zrazovali lidé své názory, měnili svou víru i své zásady.

„První králova péče v Praze bylo vypravení velikého poselství do Francie ke králi Karlovi VII., aby dceru jeho patnáctiletou Magdalenu přivedli pánu svému za nevěstu. Spojení takové dvou nejmocnějších králů v křesťanstvu slibovalo arci v politickém ohledu nekonečné užitky, ano posilovalo Ladislava netoliko proti Turkům, ale i proti císaři německému. K poselstvu přidány byly paní a panny krásné a draze připravené k průvodu nevěsty do Čech a poslána jí byla roucha i dary znamenité; celé nádherné komonstvo skládalo se ze 700 jízdných a z 26 vozů, dílem pozlacených; kudykoli táhlo, sbíhali se lidé zblízka i zdaleka dívat se na ně jako na zázrak světa.“ To bylo koncem září 1457. Za dva měsíce nato se však namísto slavné svatby konal pohřeb.

Spustit audio
autor: Josef Veselý

Související