311. schůzka: Kterak král Ferdinand s Čechy ne a ne a nenašel společnou řeč

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ferdinand I. Habsburský

„Léta 1528, 9. dne měsíce dubna, na den Sazometné středy, král Ferdinand I., upokojiv Království uherské, po třetí do Prahy přijel a tu nazejtří v Zelený čtvrtek třinácte chudých lidí mužského pohlaví na Hradě pražském krmil a sám jim sloužil, krmi podával, vína naléval.“

„Po jídle přepásav se prostěradlem jednomu každému z nich pravou nohu přikleknuv na zem umýval, čistou rouchou utíral a políbil naposledy, zavěsiv každému rejnský zlatý v červeném měšečku na hrdlo a dav dobrého sukna na sukni a kmentu na košili, domů je rozpustil.“

Ferdinand I. Habsburský

A až do příštích Velikonoc mělo svědomí pana krále pokoj. On pan král už ani na víc neměl sílu, i když byl jinak velice výkonným politikem. Rozhodně nelenošil – povinností a úkolů měl nad hlavu. Musel pečovat o celý věnec zemí své vlastní říše. Nejvíc energie mu braly Uhry. Jak jinak. Jeho žoldnéřské armády tu bojovaly s Turky. Kromě toho měl hodně práce s protestanty v římsko německé říši, a taky pomáhal bratru Karlovi v bitvách s Francií o Itálii. To muselo stát dost peněz. Částky byly přímo astronomické. Finance tudíž byly velice neuralgickým bodem Habsburkova vladaření. Staly se pochopitelně i třecí plochou ve vztazích mezi králem a českými stavy. Přímo šokem pro domácí panstvo bylo, když Ferdinand zřídil českou královskou komoru.

Nekonečné dohadování o financích

Tenhleten úřad byl čímsi jako dnešní české ministerstvo financí, nad ním však byla ještě jedna instituce. Dvorská komora. Ferdinand uložil české komoře, aby znovuobnovila panovnický majetek. Během jagellonské doby se totiž čeští páni postarali o takřka dokonalou privatizaci. Do vlastní kapsy, samozřejmě, a bez náhrady. Novému českému panu králi při nástupu do funkce zbylo žalostně málo. V přímém držení měl všehovšudy těchto pět korunních statků: Poděbrady, Kolín, Křivoklát, Tachov a Kadaň. Druhým a ještě závažnějším úkolem české komory bylo vyhledávat nové zdroje příjmů do královské, tedy do státní pokladny. Do té doby se o to Ferdinandův finanční aparát snažil, seč mohl, ale narazila tady kosa na kámen. Na hodně tvrdý. Jmenoval se zemský řád. Na ten ale při svém nástupu Habsburk přísahal. Podle něj u nás král nemohl volně vypisovat berně. V této věci mu každý krok musel odsouhlasit stavovský sněm. Prostě páni si hlídali svoje. Svoje peníze.

Brnění Ferdinanda I. Habsburského

Nic tak žárlivě nestřežili jako ony blyštivá zlatá a stříbrná kolečka. Šlechta sice přesouvala daňové zatížení na poddané, ale přesto jí v královských berních unikaly obrovské částky. Kterým by to ve vlastních pytlících slušelo mnohem líp. Pochopitelně, a tak se od Ferdinandova nástupu sněmovní rokování proměnilo v jedno nekonečné dohadování o financích. Král znovu a znovu a znovu přicházel s novými a novými a novými požadavky. Nejpůsobivějším strašákem, kterým znepokojoval stavovskou obec, byli Turci. Ti museli vždycky zabrat. A taky zabírali. Vojna s východním nepřítelem představovala přímo bezedné propadlo na peníze. Sněmy se protahovaly na dlouhé měsíce, ačkoli skoro jedinou jejich agendou teď byly berní záležitosti. No a protože účastníci rokování si náklady na pobyt hradili ze svého, a protože si museli v Praze udržovat početnou suitu služebnictva, tak se pro chudší rytíře a zemany stávala účast na sněmech neúnosně nákladnou. Časem si ten přepych být přítomen mohla dopřávat jenom nejvyšší šlechta. Ferdinandova ofenzíva na poli daní byla nakonec úspěšná. Jestli se panovníci před ním uchylovali k vybírání berní nárazově, jestli se dosud berně dokonce nazývaly mimořádnými, pak za Habsburka se proměnily v každoroční.

„Komora královská byla několikrát přeměňována. Účelem každé změny bylo, aby její působení bylo rozšířeno a upevněno; jejím rozkazům podléhalo četné úřednictvo, podrobila si úředníky finanční, kteří si aspoň zpočátku zachovali aspoň částečně svoji nezávislost, a rozšířila na všechny země korunní svou pravomoc, jež zprvu přestávala na hranici království. Jejím úkolem bylo bdít nad správou a nad zlepšením důchodů královských, nebylo otázky, ve které si neosobovala práva zakročovat; připravovala návrhy, předkládané potom sněmu, dohlížela nad správou zvolených výběrčích, bděla nad udržováním hradů královských, jakož i nad ražením mincí, snažila se o obnovu statků korunních, starala se o pozdvižení hornictví. Pomyslíme-li, jaká byla moc královská při nastoupení Ferdinandově, žasneme opravdu nad pokroky v několika letech vykonanými. Král, užívaje zvlášť chytře nedbalosti a slabosti stavů, zřídil vojsko, finance a správu; nejvyšší úředníci, kteří na sebe strhli moc a urážlivě pohrdali všelikým zakročováním panovníkovým, byli odstraněni nebo získáni. Moc královská byla vykonávána v oborech nejrůznějších a svými úředníky král prováděl svou vůli i v zemích nejvzdálenějších. A tato přeměna, jež byla pravou revolucí, byla provedena tak umírněně a opatrně, že nevzbudila ani vzpoury ani odboje, nanejvýše nějaké reptání.“

Zavedení třicátkové daně

To se nám občas stávalo, že jsme se nevzmohli na nic, jenom na to reptání a brblání a tiché vrčení. Zvláštní pozornost věnoval Ferdinand užší oblasti své vlády, totiž královským městům. Měšťané se museli starat o zásobování žoldnéřských armád, museli poskytovat takzvané „pomoci“. Z měst kromě toho panovníkovi plynuly rozmanité druhy poplatků. To nestačilo, proto roku 1534 přišel Ferdinand na jeden takový zlepšovací návrh. Spočíval v tom, že ve městech začala být vybírána takzvaná „třicátková daň“. Byla to vlastně jakási taxa z veškerého prodávaného zboží. Vzdáleně něco takového jako DPH. Kolik procent? Daň byla třicátková – tedy: 3% z celkové ceny. Tenkrát to nebrali. Opatření vyvolalo zlobu bohatších měšťanů – zase nás berou na hůl! – a protestní demonstrace městské chudiny – ta si říkala. No, vlastně totéž. V Praze i v dalších městech došlo ke srocením davů a k nepokojům. Daň vyvolala růst cen. Chápeme, jak jim bylo. Se všemi následky. Zboží leželo na krámech, nenacházelo kupce, zatímco drobní spotřebitelé strádali, neboť koupěschopnost obyvatelstva poklesla. Pokus o zavedení třicátkové daně ztroskotal a Ferdinand musel taxu z prodeje zrušit. Těmito a ještě dalšími opatřeními nespokojenost s Ferdinandovou vládou rostla. Je to marné – jen mizivé množství ekonomických transformátorů u nás došlo uznání a všeobecné obliby.

„Nechceme, aby byl nějaký rozdíl mezi členy rady podle jejich vlasti, neboť nejsou to zástupci země, ale naši rádci a naši služebníci.“ To bylo chytré. Právo obklopovat se experty mu nikdo nemohl upírat. Z těchto týmů však postupně vznikal nový ústřední byrokratický aparát. Nové ústřední orgány nebyly zpočátku vybaveny žádnou přikazovací pravomocí, přesto svůj vliv prohlubovaly. Používaly přitom dva zdroje: jednak měly širší poslání než instituce zemské, a za druhé: stál za nimi panovník. Jednotlivé země monarchie zatím nebyly zkracovány ve svých právech, přesto tady vznikalo něco úplně nového: páka příští byrokratické moci.

Čechové se ale odsuzovali ztratit vše, poněvadž se nechtěli vzdát ničeho.
Ernest Denis

„Společným ministerstvům měl odpovídat společný sněm. Poněvadž se vůbec Ferdinandovi nedařilo prosazovat usnesení sněmů, jakých si přál, leda když osobně byl přítomen jejich rokování, musel neustále jezdit ze země do země, aby získal svolení. Úloha byla těžká: král se pokusil, aby v jistých případech jednotlivé sněmy svolovaly k přenesení své moci na plnomocníky, kteří by rokovali společně; doufal, že se na těchto společných sněmech oslabí žárlivost a řevnivost a že se z tohoto sblížení zrodí vlastenectví rakouské. V této věci narazil na odpor nepřekonatelný. Česká šlechta při svém jako obvykle nedostatečném důvtipu politickém se nedovedla chopit prostředku, kterým by byla postavena hradba proti absolutní moci. Tyto generální sněmy byly by zaručovaly jak svobody politické, tak samostatnost národní; Uhři, Němci a Slované, kteří by se sblížili týmž duchem, jsouce nerozlučně svými osudy spojeni, byli by zajisté zapomněli na své záští a byli by se sjednotili, aby panovníku přinášeli obětí, jakých potřeboval stát; rozvoj jednoty rakouské byl by se smířil zachováním samosprávy království. K tomu bylo pouze dlužno připustit jisté minimum ústupků a bylo by třeba jistého ducha obětavého. Čechové se ale odsuzovali ztratit vše, poněvadž se nechtěli vzdát ničeho,“ napsal francouzský historik a znalec našich dějin profesor Ernest Denis a my s ním souhlasit můžeme a taky nemusíme, ale zamyslet se nad tím, jestli náhodou nemá pravdu, to bychom nejen mohli, ale snad i měli.

Panovník stál za svými poradními sbory a poradní sbory mu oplácely rovným dílem. Do centrálních dvorských úřadů se začali prosazovat zcela jiní lidé než dříve. Namísto ambiciózních šlechtických jednotlivců, kteří využívali své pozice s nepokrytou hamižností k osobnímu prospěchu, šplhal teď nahoru lidé méně nápadní, zato kvalifikovanější pro svěřené úkoly. Ferdinand se spoléhal na jejich loajalitu a hlavně na jejich úsudek, na jejich profesionální zdatnost. Svoje manažery pečlivě vybíral. A bral výhradně katolíky. I když sám katolíkem byl, tak neodmítl služby protestanta, jestliže bylo zřejmé, že mu může být prospěšný. Natolik tolerantní byl – Ferdinand se dokázal povznést nad propast věroučných předsudků. Byl schopen důvěřovat i lidem jiného vyznání. Což prozrazuje, že s jeho osobním duchovním formátem to nebylo tak zlé.

„Přese všechny klady Ferdinandovy vlády bylo velikým neštěstím země české v této rozhodné době jejích dějin, že nemohla milovat svých králů, poněvadž nebyla milována od nich. Je-li dynastie národní a vzrostla-li spolu se zemí, panovník i poddaní jsou navzájem pevně spojeni, a přes všeliká nedorozumění společná oddanost k vlasti poutá je svazky nerozlučnými. Jestliže vyšli z téže půdy, byli odkojeni týmiž myšlenkami, jestliže jdou za týmž cílem, oživeni jsou týmiž vášněmi, bojují s týmiž nepřáteli, vědomí společného osudu postačí obyčejně, aby se spory zmírnily a smír byl upřímnější. Ale jakými vzpomínkami se oslabovaly protiklady mezi Čechy a jejich náhodnými pány? Ferdinand nerozuměl jejich řeči, byl jiné víry; nejslavnější jejich hrdinové v jeho očích byli jen buřiči a lupiči. Jeho vláda byla spravedlivá a jeho zákony užitečné, ale jeho snaze nešlo o štěstí vlasti, leč toliko o prostředky, jak by navenek zesílil svůj vliv osobní. Čechové byli jen nástrojem jeho slávy; věděli to a byli proto nespokojeni. Král opět, popuzen touto chladností, kterou pokládal za nespravedlivost, podrážděn nedůvěrou, na kterou narážel, obklopil se cizinci, a takto mezi ním a poddanými jeho se rozšiřovala propast přímo nepřeklenutelná.“

Ferdinand ruší jednotu pražských měst

Ferdinand začal vést frontální útok proti dosavadním právům a výsadám českého šlechtického i měšťanského stavu. A tak roku 1528 zrušil jednotu pražských měst, aby českou metropoli co nejvíc oslabil. Využil hádek a sporů, které vyvolávala diktatura Jana Paška z Vratu. Zajímavá osobnost, tenhleten pán... Narodil se v chudé rodině ve Starém Kníně. Začal skromně – jako venkovský kantor. Pak však vystudoval na pražské universitě, stal se bakalářem, mistrem svobodných umění a nakonec i děkanem artistické fakulty. Skvělá kariéra... To ještě nebylo nic proti tomu, co ho čekalo. Stal se kancléřem Starého Města pražského, potom prokurátorem, konšelem, a nakonec i samotným purkmistrem. Tím byl dvakrát, celkem na 8 let. Roku 1504 mu král Vladislav udělil erb a přídomek „z Vratu“, za krále Ludvíka byl pak pasován na rytíře. Roku 1518 sjednotil bez svolení krále Staré a Nové Město pražské do jedné obce a stal se jejím purkmistrem. Králi to trvalo pět let, než ho sesadil, Pašek na to vynesl trumf v podobě převratu, který ho opět vynesl do purkmistrovského křesla. Mezitím i české panovnické křeslo vystřídalo pozadí, jež do něj usedalo a Ferdinand ho opět sundal. Pašek si nedal pokoj a pokračoval v intrikách, takže nakonec mohl být rád, že směl dožít na svém panství v Toušni. Odstrašujícího příkladu milého Paška král vlastně využil, a obě pražská města zase rozdělil. Současně zakázal další rokování takzvané „velké obce“. To bylo shromáždění majetných občanů. Vyřadil tím z funkce relativně demokratický orgán, který patřil k dosud živým ziskům husitské revoluce.

„Toho léta 9. září nazejtří po Narození Panny Marie král Ferdinand Český sesadil radu nejprv ve Starém Městě, a zanechav ze starých konšelů nežli tři, jiné všecky nové volil; potom i na Novém Městě. A tu Pražanům ponejprve jednotu jejich, v kterou se byli před desíti lety sami o své újmě, bez povolení královského spojili, zase roztrhl a rozdvojil a z Prahy dvě města a dvě práva, jakož prve vždycky bývalo, udělal, přísně zapověděv pod ztracením hrdla i statků, aby žádný více na potomní věčné časy k takové jednotě se nepřimlouval ani neradil. Za toto rozdvojení mnozí ze Staroměstských nebyli vděčni, zvláště ti, kteří z úřadů zvykli svých užitků vyhledávati, ale Novoměstští se z toho radovali, děkujíce Pánu Bohu i králi, že je z mnohých těžkostí té jednoty vytrhnouti ráčil.“

Vdova po Ludvíkovi radí králi

Hans Krell: Marie Habsburská (1525)

„Zajisté pokud tato cháska vládne, není možná, aby se věcem Vašim dobře dařilo,“ napsala Ferdinandovi jeho sestra Marie. Marie byla vdova po Ludvíkovi, tedy po bratrově předchůdci na českém a uherském trůně, a zřejmě si onoho roku totéž řekli v Augšburku, kde se všichni sourozenci sešli na říšském sněmu. Na tom sněmu se bratr Karel přesvědčil, že to s Mariiným příklonem k luteránství nebude tak horké, a ještě pod tím dojmem požádal 25letou vdovu, jestli by neujala místodržitelství v Nizozemí. Což ona neprodleně učinila a vydržela na místě faktické hlavy tohoto státu dalších 25 let. Vzal si bratr Ferdinand její poněkud tvrdá slova o „české chásce“ k srdci? Ta slova byla tvrdá stejně jako žena, která je Ferdinandovi adresovala. Byla opravdu nadaná na politiku, měla strategické myšlení a udivující fyzickou odolnost; mimochodem: vůbec nedbala o ženský vzhled, takže jí současníci říkali Mužatka. Abychom to nezamluvili – dal bratr na její slova? Dal. Hned po návratu domů z Augšpurku podnikl další ze svých tahů. Tentokrát proti nižší šlechtě. Zakázal volné pořádání takzvaných sněmíků, což byly krajské sjezdy, na kterých se dostalo ke slovu zejména rytířstvo. Že on měl Ferdinand něco proti sjezdům, kongresům a sněmům... Měl. A co? On je neměl rád. Něco podobného nemá rád leckdo, ale v politice to asi jinak nejde... On je neměl rád ze zásady. On si nepřál z jednotlivých zemí své říše slyšet ani rady ani prosby, a požadavky? Ty už vůbec ne.

„První pokus o zřízení společného sněmu rakouského byl učiněn roku 1530. Odpor v Čechách byl velmi podrážděný. Také když Ferdinand žádal sněm, aby vypravil plnomocníky do Lince smluvit se s posly druhých zemí o prostředcích k zabezpečení obrany proti Turkům, většina prostě odepřela – tím by prý bylo ublíženo svobodám zemským; jestliže druhé sněmy chtějí vypravit posly do Budějovic, stavové ochotně vyslyší jejich návrhy, ale sněm si vyhrazuje poslední slovo.“ Ferdinand trval na tom, že pokud se někdy někde nějaký sněm sejde, tak to bude výhradně pouze na jeho pokyn nebo dovolení. Těmito praktikami Habsburk postupně vyšachovával své politické protivníky z pozic. Vzájemné napětí samozřejmě rostlo a houstlo, až po dvaceti letech diskusí, ponížených suplik, hrdých výhrůžek přerostly dílčí konflikty únosnou mez. Propuklo české stavovské povstání.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související