316. schůzka: České dějiny na odpočinku

Jak uvádějí dobové informace v kronikách, „byl toho času veliký pláč a velmi veliké naříkání, neb na někoho více uloženo bylo, než jest on statků měl, a když nemožnost svou předkládal a všecek svůj majetek králi dáti a podstoupiti chtěl, nechtěli dotčení vykonavatelé vůle královy toho od něho přijmouti, ale tomu každému takovému hned na věž Bílou do vězení jíti veleli. A tak veliké soužení lidé ten čas míti museli, že mnozí, rozvažujíce to, co jsou jim předkové za dlouhé časy prací a velikým úsilím nachovali, a oni tolik že dítkám svým po své smrti toho pozůstaviti mínili, majíce to všecko jako čertu v ofěru dáti a sebe i své děti ochuditi, smutni sobě mřeli a někteří hrdla svá za to dáti musili.“

Na Hradčanském náměstí dal Ferdinand stít hlavu dvěma rytířům a dvěma měšťanům. Už předtím proběhlo trestní řízení i s povstalci z řad vysoké šlechty. Zatímco persekvovaných měšťanů bylo jenom z Prahy na šest set, „obeslaných“ pánů a rytířů bylo jen dvaatřicet. Někteří z nich vzali do zaječích. „Byl to pan Pluh, pan Křinecký, Bohuš Kostka z Postupic a ještě jíní, kteří se zachránili útěkem; byli odsouzeni na smrt v nepřítomnosti a jejich statky zabaveny. Dvacet šest jiných, kteří se dali králi na milost, zůstali doživotními vězni královými na svých zámcích, byli zbaveni větší části svého jmění, zpupné své statky musili přijmout v manství od krále. Připočteme-li k těmto konfiskacím pokuty, kterými byla postižena města, poznáváme ohromný převrat hmotný. Seznam statků připadlých králi stále vzrůstá. Z tohoto hlediska události roku 1547. jsou předzvěstí ohromných ztrát, jež budou následovat po bitvě na Bílé hoře.“

r_2100x1400_dvojka.png

Český a uherský král Ferdinand, toho jména I. byl se svou manželkou Annou (rozenou Jagellovnou) ženat dvacet šest let. Stejně jako Ferdinand byla i ona menší postavy, což pro něj bylo nakonec bylo dobře; na obrazech vypadají stejně vysocí. Současníci se předháněli v chvále Annina půvabu. Zdá se, že královna Anna měla vskutku jistý druh zvláštního půvabu, na který se nezapomíná a díky němuž se muži nemůže stát, že si jej splete s půvabem některé jiné. Její obličej byl souměrný a oválný, měla malá ústa, ale plné rty, velké oči modré jako studánky a rudozlaté vlasy. V Budíně a v Innsbrucku se jí dostalo dobré výchovy, díky níž měla slušný politický rozhled, se kterým se pojila i značná obratnost a takt v jednání s lidmi. Ferdinand její přednosti viděl, byl do ní ostatně zamilovaný celý svůj život. Občas ji pověřoval za své nepřítomnosti v zemi politickými úkoly, což nebylo tehdy právě zvykem. Jenže on se s ní loučil dost nerad, nechtělo se mu od ní, a proto ho často doprovázela i na nebezpečných a namáhavých cestách, dokonce i tehdy, když byla v jiném stavu. A v jiném stavu byla během šestadvaceti let manželství poměrně často – dala život patnácti dětem. Skoro každoročně pobývala spolu se svým mužem v Praze. Ferdinand moc umění nerozuměl, zato Anna byla duše citlivá, vnímavá a také vzdělaná, právě pro ni začal Ferdinand v Praze stavět letohrádek.

Letohrádek královny Anny

Jak to – „aspoň něco“? Vždyť mu přece patřila celá země. Byl českým králem? tedy – to sice byl, ale až do rebelie roku 1547 mu tady říkalo „pane“ jen velice málo. „Maje dětí mnoho a chtěje se ukazovati jako slavný král, znamenité útraty na to vedl. A ježto mimo Křivoklát a Poděbrady nic vlastního v Království českém neměl, musí všelijak do mnoha let mysliti na to, kudy a kterak by mohl k nějakým důchodům přijíti, z čeho by mohl se svými dětmi živ býti a se vydržovati.“ No tak na to dosud přišel každý panovník, takže nevidím důvod, aby na to nepřišel i Ferdinand. Vskutku na to přišel. „Nejprve přisliboval, připovídal, hory i doly sliboval, až Pražané i ostatní města uvěřila, že jeho slova nikdy nepůjdou nazpátek, a v tu hodinu hned mocí sáhl, všecky statky jim pobral a naposledy je všechny o čest, některé pak z nich i o hrdla připravil. A posadiv se ve svém majestátu na tom prkenném placu, velmi škaredě na Pražany hleděl.“ Ten prkenný plac. Za peníze, které bohulibým způsobem získal, dal postavit letohrádek: nejčistší renesanční stavbu mimo Itálii. Začalo se mu říkat Belveder, což jest „Krásná vyhlídka“. Taky se mu říká „Královský letohrádek“, ale většinou mu nikdo neřekne jinak než „Letohrádek královny Anny“.

r_2100x1400_dvojka.png

Jde vlastně o vůbec první renesanční stavbu v Praze. O úpravu královské zahrady se starali italští zahradníci. Z Itálie nechal král dovézt na 230 sazenic bílého a červeného vína, citroníky, pomerančovníky, různé druhy broskvoní, okrasné stromy, a také fíkovníky. A právě větvičku s fíky podává král na jednom ze dvaaosmdesáti reliéfů od italského kameníka Paola della Stelly. Dodnes jej můžeme vidět ve cviklu arkád na západní straně, obrácené k zahradě. Ferdinand je oblečen vycházkově. Dlouhý, rovně zastřižený plášť mu sahá až po kolena. Roucho se širokými, na ramenou rozšířenými klopami, je vpředu otevřeno, a klopy i dolní okraj jsou lemovány meandrem. Na prsou mu spočívá řád Zlatého rouna, na hlavě má posazen baret se zdviženým okrajem. To byl podrobný krejčovsko-kloboučnický popis. Anna bude zřejmě pojednána obdobně. Královna stojí na onom reliéfu napravo od manžela, v dlouhém řasnatém rouchu, s dlouhými prošívanými rukávy. Přes ramena má přehoz, splývající vzadu až k zemi. Na prsou má křížek, hlava je nakloněna vpřed. Vlasy vzadu jsou spoutány jedinou italskou částí oděvu, síťkou na způsob calotte. Jinak její šat je na tom reliéfu německý. Nataženou pravicí přijímá královna větvičku s fíky, levicí si přidržuje pravý přední cíp pláštíku. Roztomilý výjev. Jeho roztomilost umocňuje běžící malý chundelatý pejsek. Prostě idyla. Krátce před královninou smrtí.

Reliéf nebyl zhotoven jako posmrtná památka na milovanou královnu. To by na něm měl král plnovous. On si ho totiž nechal narůst na znamení smutku. Smutek mu ovšem nijak nebránil, „aby nad řádem a právem ruku svou milostivou držeti ráčil a vpravdě toho času byl tak čistý v království českém řád, že se v pekle snad lepší řád zachovává. Neboť kdo koho o hrdlo, o poctivost, o statek chtěl připraviti, toliko aby se s pouhou a lživou žalobou na někoho utekl, tehdy hned ten a takový byl beze všeho slyšení vzat, vsazen, zmučen a naposledy popraven. Ten a takový řád a milé právo se na ten čas v Čechách drželo,“ stěžoval si učený bakalář a radní písař Starého Města Sixt z Ottersdorfu, který se do povstání taky zamíchal a jenom taktak utekl stínu popraviště, což byl důvod, že nepohlížel na Ferdinandovu vládu právě s horoucí láskou v srdci.

„Anna byla pro Ferdinanda navzdory černým mrakům na politickém nebi přístavem klidu ve víru událostí. Ona to byla, kdo během povstání za rebelantské Čechy orodovala a leckomu z nich jistě zachránila život. Když 27. ledna 1547. roku v Praze zemřela, znamenalo to pro Ferdinanda ztrátu jeho vlastní bytosti,“ píše rakouská historička Sigrid Maria Grösingová, a od jejího kolegy Marka Bydžovského z Florentina se dovídáme, kterak se s ní Praha rozloučila:

Smrt královny Anny

„Dne 27. měsíce ledna paní Anna, královna uherská a česká, krále Ferdinanda manželka, po dceři v šesti nedělích v létech věku svého čtyřiceti čtyřech umřela. Téhož měsíce 29. dne v neděli před Hromnicemi okolo 20. hodiny poctivě pochována v kůru kostela svatého Víta na Hradě pražském při hrobě někdy císaře Karla IV. Král Ferdinand se synem svým Ferdinandem arciknížetem, s dcerami svými v černém oděvu za tělem mrtvým šel a k hrobu je doprovodil. Páni čeští a rakouští též přítomni byli a před márami korunu, sceptrum aneb žezlo a jablko i jiné k tomu náležité věci nesli. Černým suknem všudy v kostele i v pokojích královských obestříno bylo. A od toho času pamatují staří, že Čechové začali po svých milých a přátelích smutek, to jest černý a dlouhý oděv nositi.
Byla ta paní Boha se bojící, pravá matka chudých a potřebných lidí, jimžto almužen svatých ráda udílela a kterým o statky a hrdlo běželo, ty s pilností milostivou přímluvou svou při králi, pánu a manželu svému, chránila. Po všem Království českém a nejvíce v Praze všickni dobří smrti její litovali a veliký zármutek z ní měli. Po jejížto blahoslavené smrti co jest protivného na českou zemi přišlo, mnozí to pamatují a téměř všickni toho zakušují.“

r_2100x1400_dvojka.png

„Nedal si už stříhat vous,“ líčí Ferdinanda I. jako vdovce dr. Grösingová, „a jeho život začal být ještě střídmější a odříkavější. Jenom při oficiálních příležitostech ukazoval tak jako dříve přepych a nádheru, protože věděl, že to od něho jeho národy očekávají. Stále více se uchyloval do ústraní a povolal oba starší syny do politických hodností.“

V té době neměly české země co vyvážet. To je situace pro národní hospodářství poměrně dost nemilá. U nás nikoli neznámá. Pokud vůbec nějaký export existoval, tak šlo o malé množství: nějaký ten slad, pak sklo, kupodivu klobouky a roušky, rovněž nože, a sem tam nějaký ten zemědělský výrobek. Významněji se na cizích trzích uplatily jenom dva obory. Soukenictví to bylo – ve století, v němž se zrovna nacházíme, získala pověst specializovaných středisek soukenictví dvě města – Jihlava a Broumov. K soukenictví přibylo ještě další typicky exportní řemeslo. Z téhož oboru: plátenictví, zejména v severních a severovýchodních Čechách. Ve světě byla poptávka po plátně, převyšovala vysoko nabídku. Vývoz do Středozemí, Německa i Nizozemí rok od roku stoupal. Bodovali jsme hlavně lácí českého plátna. Konečnou stanicí výrobků, které tkali chudáci z českého podhůří, bylo americké zámoří. Kolonisté a po nich i Indiáni se běžně oblékali do látek z Čech. Tato konjunktura přetrvala i třicetiletou válku.

Český stát v péči Ferdinanda Tyrolského

My se teď vlastně ocitáme ve druhé polovině vlády Ferdinanda I. To byl čas, kdy se odehrávalo mnoho dějů současně, události se skládaly vedle sebe jako mozaika, nevytvářely však jednoznačný, zřetelný, snadno zachytitelný obraz. Všecko se to nějak proplétalo a pro nás je věru nesnadné se dobře orientovat. To tedy ano – dobro bylo lze zaměniti se zlem, pokrok se zaostáváním... či rovnou zaostalostí. České dějiny jako by po roce 1547 ztratily tah. Jako by odpočívaly. Ano, a připravovaly se na novou osudovou srážku, zatím netušenou. Což byla katastrofa Bílé hory, ta však zůstávala zatím skryta v mlze budoucnosti. Panovník, když bylo potlačeno stavovské povstání, na Čechy propříště zanevřel. On měl vůbec celého toho malého, hašteřivého světa, plné zuby – nebo ho měl po krk? Obojí platí. Raději svěřil zemi do péče svého druhorozeného syna Ferdinanda. Tomu se říkalo Ferdinand Tyrolský. O český stát se král Ferdinand nadále zajímal spíš zpovzdálí a nárazově. Neměl na nás zkrátka čas.

r_2100x1400_dvojka.png

„Léta 1551. klec železná udělána z poručení arciknížete Ferdinandova, a na rynku Staroměstském v Praze postavena. Vsazeni do ní nejprve nějaký Kuneš a Troskovec pro hanebné hříchy a oplzlosti, kterých se proti přikázání božímu třetímu dopouštěli, a tato vina jejich na tabuli na téže kleci zavěšena se ukazovala. Seděli v ní obnaženi, fěrtoušky toliko okolo hanby majíce celý den po deset hodin. Téhož léta ve vsi Lisojedech za Dřínovem blízko vrchu Řípu u Roudnice užíval ďábel za svůj nástroj Kedruty, manželky nějakého Pavla, kterou vynaučil v kouzlech a čarách, že kdykoli chtěla, měla plný dvůr krav, ovcí i koz, kterých on jí dojiti, sejru a másla dělati i jiným dobytkům požitek odjímati pomáhal, takže v zimě v létě dosti mlíčnýho měla a velmi zbohatla. Potom jednoho dne sobotního před večerem, když byla s manželem svým ve světnici toliko v košili, přišli k ní ďáblové s bubnem v nemalém počtu, tu ona uzřevši je zkřikla a hned manželu svému pas s klíči dala, aby jí něco z komory přinesl. Vtom než se on navrátil, ďáblové ji vzali a ven z okna s ní letěli u velikém povětří až pod vrch Říp a tu z ní košili svlékli, bubnujíce s nahou tancovali a vejskajíc ji objímali, že z toho černala a jsouc v témž tanci od ďáblů přetržena, upadla na zem, a tam oni po trní ji vláčeli a naposledy s křikem a vejskáním do povětří se odebrali. Nepochybná věc, že jsou její duši do pekla nesli. Item v téže vsi Lisojedích trestal Pán Bůh skrze ďábly Jiříka krčmáře, kterýž s radou jejich mnohými kouzly a čáry hosti k sobě přivazoval. Ten když v nemoc upadl, ztřeštil se a vyběhnuv nahý s dcerou svou tancoval. Potom jsa od sousedů svých vzat, do trůk neboli do pout svázán byl, a v tom konal život svůj k hodině smrti. Tu strhlo se veliké povětří, v kterémž se ďáblové proletovali, vypouštějíce ze sebe ohnivé jiskry, jako by je z kovářovy výhně sypal. On pak mezitím tak dlouho na těle černal, až duši z něho ven vypustil, již ďáblové hned přijali a ztratili se.“

Zatímco země česká se bavila proutníky, obnaženými na Staroměstském náměstí, a jeden čaroděj vedle druhého nám tady silně černal, měl náš král Ferdinand dočista jiné starosti. Patrně mezinárodního charakteru. On svůj zájem napřel k záležitostem říšským, rakouským, uherským – a hlavně k zápasu s Turky. Po smrti své milované Anny prožil Ferdinand skutečnou, nepředstíranou a hlubokou depresi, ve které se uzavřel světu, ale dlouho to netrvalo. Povinnosti totiž volaly. Nová vojna s Turky na obzoru... to si zkrátka člověk žádnou depresi dopřát nemůže. Začalo to bublat v Sedmihradsku. Tam za nezletilého Jana Zikmunda Zápolského vládla jeho ambiciózní matka Isabela. A co měl Ferdinand společného se vzdáleným Sedmihradskem? Žádná země nebyla natolik vzdálená, aby se ji Habsburk nepokoušel přivést do sféry svého politického vlivu. Náš milý Ferdinand přitom tak nějak doufal, že by potom snadněji ovládl i střední Uhry, které před časem okupovali Turci. Takže zasáhl, ale – neměl to dělat. Kdyby se poradil s námi, my bychom mu to už vysvětlili. No, neporadil se, a vyvolal válku. S Turky. „Nebezpečí války s Turky objevilo se na obzoru zanedlouho poté, co Ferdinand upevnil své postavení v Čechách,“ dozvídáme se od historika doktora Otakara Odložilíka. „Ferdinand se snažil přivést Sedmihradsko pod svoji moc a doufal, že by potom i zápas s Turky o střední část Uher byl mnohem úspěšnější. Zásah do věcí sedmihradských byl však počátkem nové války s Turky. Počala už léta 1551. a rok nato byly ohrožovány tureckými nájezdy i pohraniční okresy dnešního Slovenska. Do tureckých rukou přešly části stolic hontské, novohradské a gemerské s některými městy (jako například Fiľakovem) a také tvrzemi. Ferdinand se pokoušel v Cařihradě o mír, avšak Turci nechtěli přistoupit na jeho nabídky a svolovali nanejvýš k nedlouhému příměří. Válka se pak vlekla ještě řadu let. Vojenské srážky se střídaly s pokusy o mírné řešení. Teprve roku 1562. se dal sultán pohnout k míru, podle něhož obdržel dobytá území, tedy i okraje jižního Slovenska, i značný roční poplatek od Ferdinanda. Sedmihradsko však zůstalo v rukou Zápolských.“

r_2100x1400_dvojka.png

S Turky a vůbec na východě Ferdinand moc štěstí neměl. O to víc byl úspěšnější na západě. Jeho bratr (císař Karel V.) utrpěl v dubnu 1552 trapnou porážku. Bojoval totiž v říši s protestantskými knížaty a po jedné takové bitce musel prchnout přes zasněžené alpské průsmyky. Jen taktak se vyhnul zajetí. Už toho měl všeho dost. Cítil se unaven, velice. Zdravotně, ale hlavně politicky. Utrpení z politiky bylo s podagrou srovnatelné. Ferdinand věděl, že jeho ctižádostivý plán vrátit velikost římskoněmecké říši pod nadvládou Habsburků ztroskotal. Také pokus obnovit jednotu křesťanstva násilný vystoupením proti luteránům neměl naději. Že se na to všechno raději nevykašlal... Přesně to udělal. Sám od sebe. Úplně dobrovolně. Aniž ho někdo nutil, přemlouval, manipuloval. Naprosto svobodně. Karel se pravdu rozhodl k činu velice neobvyklému – on totiž abdikoval. On se rozhodl přenechat většinu svých mocenských pozic realističtějšímu, střízlivějšímu bratrovu, Donu Fernandovi. Španělsko a zámořské kolonie odevzdal po správu svého syna Filipa II. a odebral se na politický vejminek do vily nedaleko kláštera San Jeronimo ve Španělsku, tedy v zemi, které sice vládl skoro 40 let, ale na jejíž půdu během posledních dvanácti let nedokázal vstoupit.

„15. dne měsíce září Léta Páně 1556. císař Karel V., byv císařem od svého korunování 36 let, požehnav říši poručil správu císařství bratru svému králi Ferdinandovi a odjel pak do Hišpanie a ta se dal do nějakého kláštera, aby ostatní čas života svého na tom světě krom prací pokojně a v službě Boží trávil. Nemnoho se tomu podobných příkladů v historii nachází, aby velikomocní potentátové a králové dobrovolně beze všeho přinucení správu a důstojenství královské ze sebe složili a jinému podstoupiti měli, pročež větší chvály hoden jest tento slavný císař, že to učinil.“ A tím pádem jsme měli po stu dvaceti letech zase za českého krále muže, který byl zároveň i císařem.