521. schůzka: Syn krejčího a výčepníka

„Podobenství o lidských osudech, o velkých setkáních a hlubokých přerodech, o okamžicích, které náhle staví všechno, co lidé dosud viděli navyklýma očima všedního dne, do nové významnější perspektivy. Tradiční náboženské náměty se v jeho tvorbě stávají aktuálními příběhy všech lidí a každého člověka. V lidských proměnách a osobních otřesech, v hledání a touze rozpoznával pulsování stále se obnovujícího života...“

Dětství Petra Brandla

Kdy se chlapec narodil, to zapsáno není, zůstalo nám pouze datum křtu, 24. říjen 1668. Tehdy mu bylo dáno v jeho rodišti, v Praze, v kostele svatého Václava na Malé Straně, jméno Petr Jan. Tatínek byl krejčí, rodem z nostického panství, z Falknova (dnešního Sokolova). Otec Michal byl rodem Němec (tedy: pravděpodobně, spolehlivý doklad o jeho národnosti nemáme). Do Prahy se dostal poté, co od nás odešli po třicetileté válce Švédové. Maminka Alžběta byla rozená Hrbková. Pocházela stejně jako její muž ze selského stavu, jenomže docela jistě českého, z jihočeské vesnice jménem Přestanice u Sušice. Michal Brandl se za dva roky po svatbě stal mistrem, otevřel si krejčovskou dílnu, a nevedlo se mu špatně: měšťanstvo dohánělo v módě šlechtu, zakázky se jen hrnuly.

„Lidé na sebe věšeli nádheru pro divadlo doby,“ píše ve své knize o Petru Brandlovi její autor Jaroslav Humberger. „Každý vařbuchta se skvěl v krajkách a každý hovnivál nosil krumplování, jen fráteři všech řeholí se plandali jako oškubané vrány. Všichni pražští krejčí a s nimi soukeníci měli v těch letech práce k přetržení a vydělávali těžké peníze na lidské marnivosti.“

Později ani to nestačilo a mistr Brandl se začal poohlížet po další živnosti. Vydal se na vážné výzvědy do malostranských šenků. Tu i onde vypil svou půlku žejdlíku a tahal z hostinských rozumy. Všímal si zařízení a přičichával k mokré živnosti hodně zblízka. Pozoroval, jak se peníze čile kutálejí, rychleji než v krejčovině, a dohromady to bylo pár štráchů, narazit sud, zarazit pípu, natáčet a hezky usazovat pěnivé špičky a trochu ovládat čísla. Michal Brandl si otevřel ve své dílně hospodu a začal vydělávat ještě víc, od nového roku 1668 začal čepovat rakovnické pivo s dobrým řízem a vedlo se mu. Byl to chlast té doby nejproslulejší a pijáci za ním táhli kraj světa. Veškerá pražská pivovarnická konkurence ho upřímně nenáviděla, ani hospodští mu nemohli přijít na jméno, protože v Brandlově hospodě (to jenom my jí taky říkáme, ten šenk neměl jméno) bylo od jejího otevření nabito, lidem rakovnické chutnalo a všichni oceňovali neodbornou ruku novopečeného šenkýře, který přetáčel míru. Brandl si jednoho dne lehce spočítal, že výčepnický počinek za den byl o hodně vyšší než výtěžek týdenního krejčování.

Petr měl šest sourozenců. Nejstarší z nich byla Marie Barbora, ta ale zemřela v šesti letech na zápal plic, dalším dítětem byl Michal Brandl, ten se měl stát krejčím, dcera Eva zemřela jako dítě krátce po Petrově narození, dva nejmladší se jmenovali Ferdinand a Anna Marie. Téhož roku, kdy si otec Michal zařídil hospodu, porodila jeho žena Alžběta syna, posledního v jejich manželství. A nevyhlížel jako záprtek, měl skoro sedm liber, když ho zvážili v lékárně, a dostal u křtu, v měsíci říjnu, jméno Jan po Janovi Nepomuckém, a Petr po svém kmotrovi, kterým tím byl doktor Petr Biedermann. Co vlastně víme o dětství Petra Brandla? Není toho pravda moc, ale je nám známo, že odmala byl dobře vychováván: absolvoval šest tříd jezuitského gymnasia v Praze na Malé Straně – v té době to nebylo málo. Velký vliv na něho měl zřejmě jeho malostranský strýc Matys Hrbek. Ten měl docela slušné renomé jako jeden z nejproslulejších pražských zlatníků – jestli po někom Petr Jan zdědil výtvarné nadání, tak to bylo po něm.

Nahlédněme do knihy Petr Brandl od Jaroslava Humbergera: „Když bylo Petrovi šest roků. poprvé se mu dostalo do rukou olůvko. S čarovnou lehkostí čáral po každé dostupné ploše. Kreslil na okraje modliteb písmeny s křídly jako z révových úponků. Kreslil obtloustlé anděly, obludná zvířata s dračími hlavami a housenkovými trupy, květiny, vyrůstajícími ze stromů, slunce koulené po petřínské stráni, domy s nakroucenými střechami, plnými koček a vran, tvořil svůj dětský věk neohraničených dějů a věcí a v jeho čarách tkvěl kouzelný svět pohádek. Chtivost zobrazovat vše kolem sebe, ať to vypadalo, jak to vypadalo, zjančilo Petra pořádně. Se svým olůvkem pokreslil zdi, nábytek, všechno, nač se chytly čmouhy, a matka musila po něm drhnout čáry, bývala z toho jak rozlámaná, šťastná však z jeho hříček, které se jí zdály tak panské. V tom, jak miloval olůvko, viděla matka znak příštího pána, věřila, že doroste na pána, na velikého pána. Jeho čmáranice nepovažovala však ona ani otec Brandl za nic víc než dětskou hru a přáli mu ji. Chválili nebo se smáli jeho kresbičkám, když vykládal, co která znamená. A kreslil s neumořitelnou dychtivostí panáky, snaže se zachytit nejvýraznější znaky těch, které kreslil. Matku dělal z oblých křivek, otce z kostrbatých a jakoby nasekaných přímek, pokoušel se o podoby některých hospodských rozumbradů, kteří uměli podržet chvíli pózu, nikdo však, kromě Petra, nepoznával podle kreseb nikoho. Petr z toho býval nešťastný.“

Možná v tom měl prsty právě strýc Matys, že jeho synovec vstoupil v patnácti letech do učení. Jeho učitelem měl být Jan Kristián Schröder, vlastně Hrbkův kolega ve funkci dvorního malíře. Jenomže on ve všem vězel takový... no, háček. Docela zádrhel. Schröder se nepodvolil cechovnímu řádu, a to ho vylučovalo z práva řádného školitele. Členem malířského pořádku se stal až později, roku 1694. „Daru tvůrčího neměl, neboť své obrazy z figur mědirytinových skládal a pak nevalně omalovával,“ píše o Schröderovi ještě v 18. století první Brandlův životopisec Jan Jakub Quirin Jahn. Uměleckého nadání věru zrovna nepobral (řeč je o Schröderovi). Smůla. Schröder toho moc nemaloval, jak už řečeno. Tedy: svého toho moc nevytvořil. Kopírovat uměl, ale ze své hlavy – nic.

„Dvorní malíř Schröder pocházel z Goslaru, a když přišel do Prahy a naučil se trochu malovat, cpal se hned do popředí a vzbudil jistou pozornost třpytivým koloritem svých plátýnek. Kolorit byl nejlepší stránkou jeho umění, bylo však zjevné, že Schröder obrazy nemaluje, jenom je barví. byly bez života, bez ducha, lesklé a řvavé kýče, pro něž si vysloužil mezi pražskými umělci opovržení. Obdivovali se mu a záviděli mu spíš odvahu, s jakou se dovedl vetřít do šlechtických a hierarchických salónů a tam odprodávat malby drze i vybraně – otírat kliky paláců uměl Schröder nejlépe ze všech pražských malířů. Měl pověst bídnou a jen nahoře, mezi šlechtou a honorací, byl pan Někdo.“ Tenhle pan Někdo měl ale titul. Ten titul znamenal funkci. Schröderova funkce spočívala ve správě císařské obrazárny na Pražském hradě. K té funkci měl ještě titul inspektora.

Když Petr nastoupil do učení, byli u Schrödera v učení dva starší mladíci, a tak nový učedník vyfasoval ze všech nejvíc povinností a kreslit zpočátku ani vlastně nesměl. Až když mistrovi došlo, že ten kluk má talent, tak se rozhodl, že bude Petra učit. „Učení začínalo u Schrödera kreslením. Petr se domníval, že umí kreslit, dvorní malíř mu však dokazoval, že má v kresbách ještě mnoho chyb. Petr kreslíval pod Schröderovým dohledem nejvšednější věci. Ale každá čárčička musila být přesně položena, stíny musel přesně odměřovat pod úhlem vrhaného světla a nořit do něj kreslené předměty tak, aby bylo vidět, že stín je jen vytlačené světlo, jak to chtěl dvorní malíř a měl přitom po ruce poučky, které si učeň nikdy nezapamatoval. Jak často chtěl Petr praštit olůvkem nebo uhlem, protože to všechno považoval za nimrání, a Schröder, vida ho znechuceného a dopáleného, říkal mu vážně: Malíř i když nemusí umět malovat, musí umět aspoň kreslit. K tomu ještě zpravidla dodával: Kreslení má být projevem malířovy elegance ducha.“ Samé kreslení, a pořád žádné malování. Počkej, jen co se naučíš perspektivě. A s perspektivou hodlal začít, až budeš umět stín. Stín musí vyvolat na obraze kontrast! Jednoho rána našel Petr v ateliéru zdechlou myš. Jindy by ji smetl na lopatku a hodil do popele. Teď ji však pověsil za ocas blízko okna tak, aby vrhala stín na bílý kartón. Obraz byl nakreslen tak, že visící myš vrhala stín visící kočky. To tedy měl Schröder černé na bílém – stín nechť vyvolá na obraze kontrast. Dvorní malíř se nejdříve ptal, co to má znamenat, pak se však kreslířskému vtipu smál; nepřestával však učně dále mořit kreslířskou technickou a manýrami.“

Často však brával Petra do Německého sálu na Hradě – tam ho učil na italských mistrech základům kresby v malbě. Do hradní obrazárny Schröder nikdy žádného jiného pražského malíře nepustil. Po prvním roce učení maloval Petr drobné věci, jenomže pořád pod dohledem. A historik umění Josef Marek dodává: „Čemu bylo lze se naučiti kreslením podle sádrových plastik a kopírování obrazů z dvorských sbírek, tomu se naučil dychtivý učeň dokonale, že prý stěží bylo rozeznati kopii od předlohy, jak vypravuje legenda... ale v kterém životopise známějšího malíře nenajdete anekdoty podobného obsahu?!“ Jednoho dne si přinesl dvorní malíř zakázku, malý obrázek Svaté Máří z Magdaly, půl lokte široký a vysoký. Bylo to pro staroměstského měšťana, který se praštil přes kapsu ze zbožné dobročinnosti, když se mu sebrala žena z těžkého porodu. Musel se sice dohadovat o honoráři – malíř chtěl dvacet zlatých, měšťan si myslel, že budou stačit tři svíčky, Schröder cenu uškudlil na dvanáct zlatek, ale zakázku vzal stejně s pomyšlením, že ji nechá udělat Petrovi. Za ten pakatel by se sám neobtěžoval.

Petrův první obraz

A tak Petr namaloval svůj první obraz. „Dvorní malíř naučil Petra rozpracovávat barvu a skicovat přímo barvami. Naučil ho malovat obráceným štětcem, ostrou špičkou dřívka rýpat do tlustě nanesených barev a dosahovat jejich chvějivého vlnění. Naučil ho taky a přivykl na nadměrné užívání zelené hlinky a asfaltu, i když věděl, že způsobuje stařectví obrazů. Vysvětloval učni, že existuje tichá, úporná válka barev, ve které se chemickými zbraněmi barvy vzájemně vraždí jako v každé pořádné bitvě. Varoval Petra před užíváním černi na stínech, protože černá barva špinaví obraz. A radil mu, aby si učinil pravidlem každý obraz vždycky důkladně přelakovat fermeží, aby se barvy leskly a vystoupila jejich hloubka. Dvorní malíř Jan Kristián Schröder naučil Petra mnoho, všechno, co uměl a znal; tvořivé a tvůrčí technice ho však nenaučil nikdy.“

Ve druhém roce učení zemřel Petrovi otec. Z hospody znovu udělali krejčovskou dílnu - nejstarší ze synů, Michal, v ní začal svou živnost. Malířští učedníci se cechovnímu pořádku většinou doučovali u regulérních mistrů. A co Petrovi – tomu nezbylo zřejmě nic jiného... Vypadalo to tak, jenomže: on se nechtěl u nikoho doučit, protože neuznával cechovní řád a byl přesvědčen, že cechovní zřízení snižuje význam umění na pouhé řemeslo. Měl štěstí, že jeho povedený učitel mu jako správce hradní obrazárny otevřel cestu k poznání významných děl italských a holandských mistrů. Sám byl, jak už tu bylo řečeno, zdatným kopistou.

„A tak se Petr nakonec učil u různých malířů usedlých v Praze. Pro jeho vývoj nejvíc znamenal Švýcar Jan Rudolf Bys, Vlám žijící v Praze Abraham Godyn, a hlavně Rakušan zřejmě českého původu Michal Václav Halbax. Ten ho seznámil s temnosvitnou malbou, spojující dramatické účinky světla s živou barevností.“ U Schrödera se Petr tedy nevyučil, a nebyl první a zřejmě ani poslední – ví se, že byl osmý v pořadí, kdo u něj učení nedokončil. „Zběhl. Utekl od mistra i z Prahy, prý uražen, že mu vyčetl neprávem lenost, zastihnuv jej s rukama v klíně před obrazem, který mu bylo malovati; a zatím obraz, který záhy zjitra byl začat, byl již dopoledne domalován. Jistě jest cosi takového podobno hrdému Brandlovi, vždy ke sváru nakloněnému, ale bližší pravdě jest, aby ušel právu, které jej stíhalo za to, že proti privilegiím pořádku malířského maloval Kolínským obraz svatého Bartoloměje, on, neuvyučenec.“

Jak to bylo s případem nelegálního světce v Kolíně? Petr se snažil najít u některého z malířů místo pomocníka. Všichni sice chválili jeho talent, uznale kývali hlavou, ano, pěkné, zručné, ale nakonec stejně chtěli vidět osvědčení, že se vyučil. A to Brandl v ruce neměl. Neměl, a taky je nikdy nedostal. Jeho rodina se dostala do hmotných problémů, prodala dům a přestěhovala se do menšího. A Petr? Ten se prakticky neustále povaloval po hospodách, a tam... Pil. Jeho způsob života byl poněkud lehkomyslný: bavil se, pil, toulal, zase pil, zůstával dlužen (pro dluhy se dostal i do vězení), a ještě jednou pil. Aby si na nějaký ten džbánek vydělal, kreslíval portréty hostů na kartony. Pak se rozhodl, že půjde hledat práci někam, kde ho ještě neznají. Matka mu vydala několik zlatých, ty měl pro jistotu u ní schované, aby je nepropil. Zastavoval se na vesnicích u farářů. Ti mohli o práci pro malíře nejspíš něco vědět.

Ve městech to zkoušel s poptáváním po práci i na radnicích. Prošel Lysou, Nymburk, Poděbrady, Kouřim, ale na venkově mu bylo nakonec ještě hůř než v Praze. Když přišel do Kolína, vydal se zeptat ke kostelu svatého Bartoloměje. Na radnici měl úspěch. Radní schválili, že Petr Jan Brandl namaluje obraz, který chce radnice věnovat kostelu. Ovšem za jisté podmínky: malíři byl určen za model patrona, svatého Bartoloměje, první kolínský radní, pan Kokovský. Kupodivu nevadilo, že radní Izbacher, uzdař Weindl, magistr Pezzorides a měšťan Kužel byli na obraze zvěčněni jako katané, kteří svatému Bartoloměji, stahují kůži zaživa. První radní byl na tom obraze světec, takže protesty ostatních nepřicházely v úvahu. Navzdory tomu, že Petr neměl tak říkajíc na svoje umění papíry, navzdory tomu, že zpodobnil některé otce kolínského města poněkud nelichotivě, tak mu všecko prošlo. Ale jenom do času.

Ani ne měsíc po Petrově návratu do Prahy se o kolínském obrazu dozvěděli mistři staroměstského cechu. Pražskému cechu svatého Lukáše byla podána stížnost - Petr měl být potrestán, protože maloval obraz, aniž měl hodnost mistra, což zamlčel. A kromě toho byl žákem – i když nevyučeným – cechem nenáviděného Schrödera – a tak bylo třeba ukázat, že náš počestný malířský cech, to není žádný holubník – a Brandl byl donucen dostavit se k výslechu. A rozsudek? Zákaz malování na celém území Čech. Jenomže mezitím byl založen vzdorocech (hezký termín), ve kterém byl zase členem Schöfer, a ten učební dobu Petra Jana Brandla uznal, pročež mohl mladý autor malovat obrazy s vlastní signaturou. Prodával je po záduších bohatým měšťanům a klášterům.

„Začalo se mu dařit. V Praze se objevilo mnoho obchodníků s obrazy. Už nemusel obcházet po domech a vnucovat se bohatým měšťanům. Zákazníci si Petra vyhledávali sami. Mohl dávat matce peníze na přilepšenou, ale ta peníze nepotřebovala, protože se provdala za tovaryše, živnost jim vzkvétala. Oba synové se od ní odstěhovali, Petr si najal byt v Celetné ulici na Starém Městě, v domě nedaleko Černého koníčka. Začal si žít na vysoké noze, a tak se záhy znovu stěhoval, do lepšího, na Skořepku, byť to bylo do domu s neradostným názvem. Říkalo se tam U Umrlčí hlavy.“

Petr Jan Brandl žil tak, aby se jeho život podobal tomu šlechtickému. Měl hodně zakázek, ale utrácel víc, než si vydělal. Pomalu, ale jistě se zadlužoval. S rodinou se nestýkal. Jeho někdejší učitel Schröder mu však (naštěstí) nabídl, aby jel do Zbraslavě za opatem Lehnerem. Ten právě stavěl konvent a měl pro Petra zakázku obrazů pro kostel svatého Jakuba. Objednal si dvě plátna: Narození Páně a Svatí Tři králové. Petr se musel přestěhovat do kláštera. Tam žil a pracoval docela ctnostně, ale když se vrátil po dvou měsících do Prahy, všechno zase propil. Něco se však v jeho životě změnilo. Ani ne tak umělecky, ale – životně. „Když Petr Brandl jednou navštívil svého učitele Schrödera, seznámil se tam se Steinfelsem ze Steinfelsu. Byl to vnuk holandského malíře u dvora císaře Rudolfa II. Steinfels Petrovi nabídl vstup do cechu, že tam má velké slovo. Vstup do cechu však znamenal plno povinností a závazků a o těch Petr nechtěl ani slyšet. Jeho prostřednictvím se však seznámil s poctivou pannou Helenou Františkou Klossovou.“

Situace se nám zauzluje takřka seriálově. Jan Bartoloměj Klosse byl malíř podprůměrný. Což se mužnosti týká, byl bez problémů. Měl pět dětí. Helena z nich byla nejstarší. Půvabná, že ano? Jako malíř musel mít Petr pro dívčí krásu smysl... „Panna Helena nebyla právě krasavicí, správně-li posuzujeme její tvář krátkého, tupého nosíku a kyprých rtů na obrazech svaté Terezie nebo svaté Luitgardy. Povahou se hodila k prudkému Brandlovi jako k ohni led. Čím byl prchlejší, tím střízlivější byla paní Helena; čím byl marnotratnější, tím byla skrblejší.“ No... já nevím... Pořád lepší, než kdyby byli oba cholerici, ne? Za několik měsíců nato si Petr Helenu vzal v kostele u svatého Martina na Starém Městě za ženu.