348. schůzka: Dvé špionů anglických

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy John Dee před Alžbětou I.

V knize spisovatele Václava Kaplického Život alchymistův jsme se dozvěděli, jakým směrem se synek Edward Talbot, zvaný později Kelley, profesně orientoval. Dlužno dodat, že coby student vedl bez dozoru rodičů život co nejveselejší, a protože z domova nedostával peněz tolik, kolik by chtěl a kolik by potřeboval, doufal, že si je snadno opatří pomocí magie a alchymie.

O to se tehdy pokoušelo mnoho lidí, často i pokročilého věku. Náš mladík vnikl brzy do tajů lékárnického povolání. Dověděl se, že nemocní často za trochu destilované vody rádi zaplatí hodně peněz. V té lékárně však mladý Talbot dlouho nevydržel. Vrtl se tam, kde to slibovalo mnohem víc peněz než v apatyce. To jest – kupříkladu jako obecní písař. Přijali ho ve městě Lancasteru na západním pobřeží Irského moře. Bylo to slušně placené místo. Leč nikoli natolik slušně, aby stačilo pokrýt písařovy výdaje. Často dlužil peníze u svých přátel, ale platit dluhy obyčejně zapomínal. A právě tehdy se pokusil získat větší částku peněz tím, že padělal úřední listinu.

„Obviněný a zde přítomný Edward Talbot, prvorozený syn živnostníka Talbota, starý pětadvacet let, vyznávající anglikánské náboženství, dříve pomocník v lékárně pana Anthonyho Graye, posléze obecní písař řádně ustanovený městskou radou, zneužil svého úřadu a dopustil se zločinu tím, že za úplatek padělal listinu falešně svědčící pro vlastnický nárok Anny Potterové na pozemek u její chalupy za hřbitovem, jehož podle názoru moudrých a opatrných pánů konšelů zmíněná vdova užívá neprávem; a vědomě tím poškodil zájem obce.“

Portrét Johna Dee z 16. století od neznámého malíře

Čímž se chce říct, že písař Talbot padělal listinu nikoli pro sebe, ale pro někoho jiného. Pro vdovu Potterovou. Ani zdaleka však tak neučinil nezištně, jak ostatně napovídá poznámka, že to udělal za úplatek. Jak naznačují prameny, vdova Potterová byla mladá, a ten úplatek mohl mít podobu. inu. řekli bychom fyzickou. Leč soud byl nemilosrdný. Staré anglické právo pravilo, že za padělanou listinu musí být provinilci useknuta pravá ruka. Což byl velice krutý trest. Písaře v první chvíli zdrtil. Ale jen na ten okamžik, neboť ho vzpamatovala sebezáchovná myšlenka. Ta spočívala v tom, že se provinilec přihlásí do služby Jejího Veličenstva královně v boji proti Španělům. Což by bez pravé ruky mohl jenom těžko, a navíc by jako žebrák zůstal na obtíž obci. K čemuž soudcové přihlédli a Edwarda omilostnili. A dali mu uříznout obě uši. „Obě uši mu byly uřezány a navíc byl vypovězen z města. Chybějící boltce, to byl důvod, proč později anglický alchymista nosil dlouhé, splývavé vlasy a často se vymlouval na nedoslýchavost.“

V Lancasteru přirozeně zůstat nemohl, a tak si to zamířil do hlavního města. Šel najisto. Nikoli však, aby přihlásil do armády, on se vydal za mistrem, který by ho vzal do učení. Na mysli jednoho konkrétního muže, toho jediného, kterého znal. Bylo to „velký mistr, Master Of Arts, John Dee z Mortlake u Londýna.“ Ochrannou ruku nad dotyčným držela sama anglická královna Alžběta, toho jména První. Nikoli tomu počasí, ale Johnu Deeovi. Královna se mu odměnila tím, že mu umožnila koupit si v Londýně dům, ve kterém astrolog založil obrovskou knihovnu astrologických a alchymistických knih i rukopisů. A za tímto učencem se náš bezoušek Edward vypravil. Tedy: Edward ano. Nikoli však už Talbot. Pro tuto příležitost si náš mladík vymyslel jméno nové. Edward mu zůstal, nové příjmení mělo podobu „Kelley“. Přišel na ně tak, že v Lancasteru se tak jmenoval jeden šlechtic. vždycky spíš opilý než při zdravém rozumu. Takže: Edward Kelley. V tom jméně jistě nikdo nepozná bývalého lékárnického pomocníka... Teď jenom aby ty vlasy narostly co nejrychleji.

„John Dee dlouho zápasil o to, aby ho učená společnost alchymistů přijala do svého vznešeného kruhu. Narodil se v Londýně jako syn vinárníka, procestoval velký kus světa, byl v Paříži, zdržoval se v Nizozemí, navštívil mnoho učených alchymistů v domnění, že se od nich lecčemu naučí, měl zejména velký zájem o permutaci olova ve zlato, ale nikde se nic nedověděl a sám také na nic nepřišel.“ Edward Talbot – nyní již Edward Kelley – slovutného Johna Deea navštívil, a protože se nehodilo přijít s prázdnou, přinesl mu darem knihu, plnou alchymistických formulek, za což mu mistr Dee nabídl funkci fámula neboli adláta. Našel v něm toho nejspolehlivějšího pomocníka, před kterým zanedlouho předvedl svůj mistrovský kousek. V tyglíku rozpustil kousek olova, potom do rozpuštěného kovu nasypal trochu červeného prášku a tyglík přikryl hliněnou pokličkou. Před tím však odříkal cosi v cizí řeči, a nato odstoupil od ohniště. Když přistoupil opět k tyglíku, udělal nad ním znamení kříže. Asi po půlhodině Dee nazvedl pokličku: „Pohleď, synu!“ Kelley na vlastní oči uviděl v roztaveném olovu malinký kousíček zlata. Bylo to zlato. „Ano, nic než zlato!“ Dee uhasil v peci oheň, pinzetou vytáhl zlato z tyglíku a položil je na skleněnou destičku. „Nesahej na ně! Spálíš se. A nebuď nedočkavý. Alchymista za všech okolností musí zachovávat klid!“ V tom byl určitě nějaký fígl. Skrýval se v tom jediném okamžiku, kdy se Dee ocitl vůči Keeleymu zády. Právě tehdy vhodil do tyglíku kousíček zlata. Zdá se, že Edward Kelley nalezl v mistru Deeovi učitele navýsost profesionálního.

„Tehdy se v Londýně objevil kavalír Olbrich Laski, vévoda sieradský z Království polského, jehož bohatý kroj budil všeobecnou pozornost; pohyboval se u dvora královského a u vysoké šlechty, celý Londýn o něm mluvil jako o velkém boháči.“ A právě tento cizinec jednoho dne zaklepal na dveře bytu alchymisty Deea, aby mistra požádal o svůj horoskop. Když se mu jej dostalo, bohatě se mu odměnil, a pak jemu i Kelleymu sdělil, že kdyby se oba vypravili do jeho rodného Polska, byli by tam nadmíru vítanými hosty. Koneckonců to mohou vzít přes Prahu, o které a o dvoru císaře Rudolfa už dozajista něco slyšeli... Ano, slyšeli. Aby ne, když se o něm mluvilo po celé Evropě. „Hlava Českého království se stala magnetem pro všechny umělců, především pak alchymisty a astrology. Dee si připomínal, jak několik jeho přátel v Praze udělalo štěstí. Malíři, sochaři, astronomové a alchymisté se mají na dvoře císařově jako... jako Židé v zaslíbené zemi.“

V Praze se však oba angličtí poutníci moc dlouho nezdrželi. Jednak měli pořád namířeno do Polska, jednak proto, že při audienci u císaře příliš nezapůsobili. A nepomohlo ani, že je uvedl sám protomedikus Tomáš Hájek z Hájku. Důvod? Tedy proč na Rudolfa napoprvé nezapůsobili? Těch důvodů bylo několik. Především: císař se špatně vyspal. A když se císař špatně vyspal, tak bylo neštěstí takřka hotovo. Především však, když se Rudolf poptal, zdali už v Anglii našli veliký elixír, který pomáhá nemocnému člověku, když už všechny léky zůstaly bez účinku. „Odpusťte, Veličenstvo, hledání takového elixíru nebylo dosud naším úkolem. Hledáme spíše původ vnitřního osvícení, abychom mohli lépe rozeznávat světlo od tmy. Podstata našeho hledání spočívá v tom, že jsme objevili, že mezi člověkem a nadsmyslnem není prostředníka, třeba lidský duch se snaží (bohužel dosud marně) vysvětlit největší záhady pozemského života. A pokud se týče života posmrtného, doporučujeme držet se evangelií.“ Což zrovna nebyla odpověď, na kterou Rudolf čekal. Ani zdaleka. A jinou odpověď dostal i na otázku, týkající se kamene mudrců.

„Neobjevili jsme jej, Veličenstvo. Ani jsme jej nehledali.“ A zlato? „Zlata získáváme u nás v Anglii dost obchodem.“ Nediplomatická odpověď. Oba alchymisté byli císařem notně zklamáni. Císař jimi taky. O to víc je překvapilo setkání s Vilémem z Rožmberka. To znamená s nejbohatším a nejštědřejším magnátem Českého království... O copak šlo tomu muži v Českém království číslo 2... „Mám dvě dílny alchymické bohatě opatřené vším potřebným, jednu v Třeboni, druhou v Českém Krumlově. Nemám však vynikající alchymisty. Poslední dva byli Taliáni, které jsem vymrskal, protože to byli nejen podvodníci, ale i zloději. O Taliánech nechci víc ani slyšet. Ale ani Němci nebyli o mnoho lepší.“

Pan rožmberský vladař totiž nedokázal odlišit vážné badatele, kteří se hlubším poznáváním přírodních zákonitostí opravdu snažili dopracovat se ke kýžené přeměně obecných kovů ve zlato, od šarlatánů, kteří mu mnohoslibně podsouvali své podvodné praktiky. Ano, máme tu výmluvné svědectví jeho kronikáře, Václava Březana: „Tak mnoho jim věřil, že jeden pána navedl, že zlato v zemi růsti může. A tudy vymluvil na pánu 80 dukátů a sázel je v jistém místě v zahradě krumlovského zámku do země, kropiv je k tomu třikrát denně strojenými vodami.“ Ta „strojená voda“, to byla šíleně páchnoucí zálivka, díky níž se každý záhonu zdaleka vyhnul. Ke každému zasazenému zlaťáku píchl alchymista do země kolík – aby věděl, kde to má růst. Každého přitom ujišťoval, že se dukáty dobře ujaly. No – a potom došlo ke zmizení. Zmizeli oba. Alchymista, i to zlato? Dukáty Hirschberk pečlivě vyhrabal země, však je měl dobře označeny kolíky a vzal nohy na ramena. Hnusný zápach se pak v panské zahradě držel ještě hodně dlouho.

Od sedmdesátých let působila v rožmberských službách řada „laborantů alchymických“. Hlavně byli soustředěni ve zrušeném augustiniánském klášteře v Třeboni. Mezi alchymisty vznikla nevraživost vskutku konkurenční. Skoro taková, jaká panuje mezi politiky. Jeden přes druhého si na sebe stěžovali u pana vladaře. Tak se kupříkladu pan Vilém z Rožmberka dozvěděl od Václava Hlavsy z Liboslavě, že „alchymik Jeremiáš předstírá proměnu stříbra v zlato a potají přidává do permutačního roztoku zlatý kov.“ Na což ovšem žádná autorská práva neměl, Angličan John Dee kupříkladu používal stejnou technologii. Vzájemná obvinění alchymistů, že ti druzí pracují klamně, podvodně a falešně, tak ta vyslechl vladař ještě mnohokrát. A zjevná nepoctivost všech těch jedinců, na jejichž místa přicházeli noví alchymisté, Vilémovu důvěru v možnost výroby zlata nezviklala? Ani v nejmenším.

Kromě samotných „zlatodějů“ ji upevňovali šlechtici, které si kouzlo laboratoře zcela podmanilo. Tak například učený rytíř Václav Vřesovec z Vřesovic se nedal odradit nezdary, a když doporučoval vladařově přízni záhadného cizince Klaudia Syrra, doprovázel jeho chválu slovy: „Tu ráčíte pravou a dokonalou alchymii poznati!“ Vladař dotyčného skutečně přijal a přistoupil i na jeho značně sebevědomé podmínky. Milý Klaudius si totiž vymínil, že nikdo – s výjimkou nezasvěceného vladaře – nesmí přihlížet jeho pokusům, a od počátku tvrdil, že „za dokonání toho díla a kamene mudrců neodpovídám, ale v rukou Božích je zanechávám.“ Tomu se říká pojistka... Zlato však nevyrobil ani on, ani jeho nástupci. Někteří však své alchymistické záměry spojovali velice důmyslně s magií a nabízeli Vilémovi tajuplné knihy, prsteny a zázračné amulety. Ty měly svého nositele chránit „před všelikými duchy nečistými, před viditedlnými i neviditedlnými nepřáteli lidskými i před každým zlým člověkem a také před všelijakými kouzly.“ Kdyby jenom to – měly taky zajistit vítězství v soudních sporech a rovněž.

Edward Kelley

Velice obratně se do vladařovy přízně vetřeli naši dva angličtí alchymisté. Tedy John Dee a Edward Kelley. Nějakou dobu pobývali v Praze, odsud si to namířili do Polska, jak měli původně v záměru. Tady však nezůstali natrvalo, protože živý zájem o ně začala jevit inkvizice. Taková nepříjemnost... Dee s Kelleym se dopustili jisté neprozřetelnosti. Vyvolali samotného Ducha svatého. Což si tedy dovolili hodně... Kelley šel přitom ještě dál. Tvrdil, že lidské duše po smrti těla se nebudou měnit ani v anděly, ani v ďábly, ale že shnijí; a dál, že víra v Ducha svatého je hloupost. Takové řeči musel¨y být tenkrát nebezpečné všude, tím spíš v Polsku, které ovládala katolická církev. Takže ti dva cizinci byli předvoláni na krakovské biskupství k inkvizičnímu soudu, pročež raději neprodleně změnili místo pobytu. Zpátky do Čech.

„Již cestou do Prahy oba alchymisté byli rozhodnuti, že se musejí rozejít, protože si jeden přestal vážit druhého. Dee se považoval za učence a velmi rád obcoval se vzdělanými lidmi, kdežto Kelley uvažoval jen o tom, jak získat co nejvíce zlata, přirozeně ne cestou alchymickou, ale způsobem jakýmkoli. Výprava do Polska ani jednoho, ani druhého neuspokojila. O těch 800 tolarů, kterými je odměnil král Štěpán Báthory, se sice rozdělili rovným dílem, ale Kelley vydělal kromě toho mnoho peněz, protože polským šlechticům psal horoskopy tak dryáčnické, za které by se Dee do smrti styděl. Poláci sice nebyli právě štědří, přece však si Kelley odnášel z Polska dvakrát tolik, než dělala králova odměna.“

V Praze se obrátil John Dee opět na svého starého dobrého známého, na Tadeáše Hájka z Hájku. Dee se ve spolupráci s kolegou připravil důkladně. Což znamená, že nachystal pro Rudolfa náramné lákadlo. Dary. Bylo to: kouzelné zrcadlo... a zázračný kámen. Vědecké propriety. Něco takového císař ve svých sbírkách ještě neměl. Zázračný kámen, to byla vlastně koule z křišťálového skla, uvnitř dutá, pomocí níž bylo možné rozmlouvat s duchy. A zázračné zrcadlo bylo z kamenného uhlí, dokonale vyleštěného a zasazeného do pozlaceného rámu. Jeho unikátnost byla v tom, že ukazovalo vše, co se právě dělo daleko ve světě.

Problém vězel v tom, že zrcadlo fungovalo jenom pro zasvěcence. Císař přesto zabral, jako ryba na tučného červa. Čistě mezi námi – ke konečnému rozhodnutí došlo po předchozí zkoušce, kdy Dee před císařem proměnil kousek olova ve zlato, na němž ležela rudě zbarvená kapička – elixír života. My už dobře víme, jak to Dee dělal. Ano, úplně stejně, jak to předvedl před Kelleyem v Anglii. Císař byl přesvědčen, že Dee je jediným alchymistou, který takovou věc dokáže. A že ho před nějakým časem ze své laboratoře vyrazil, na to už si ani nevzpomněl. Ihned přijal toho znamenitého adepta do sboru císařských destilátorů a vyměřil mu plat, který mnohokrát převyšoval cenu zlata i zázračného zrcadla. Navíc novému alchymistovi přidělil byt na Pražském hradě. Největší radost měl císař ze zrcadla. Radoval se z něho jako malé dítě. Dee ho ujistil, že něco takového nemá žádný jiný evropský panovník, ba ani královna anglická. Což musel vědět. V tom zrcadle může císař uvidět, co dělají monarchové v kteroukoli dobu, a co je ještě důležitějšího: co dělají jeho úředníci na Hradě.

„Leč po nějakém čase je nepřízeň papežského nuncia Malaspiny a hofmistra Lobkovice donutila k rychlého odjezdu z Čech.“ Konkrétní důvod: podezření ze špionáže. „Joannes Dee, vypověděný od císaře.“ Těmi slovy uvádí zmínky o Johnovi Deeovi rožmberský kronikář Václav Březan. „Joannes Dee, muž učený, byv s manželkou a dítkami a tovaryši svými vypovědín od císaře z Čech jednáním legáta papežského. Do Němec k Erfurtu táhnouti míniv, dostal se do Loun, odtud k Annaberku, nazejtří pak dále do Němec. Ale když v Erfurtu v nebezpečenství byl, do Gothy se dostal mezi lutheriány, když ferduňku a lásky u Římanů zažít nemohl. Příčina vypovědění bylo nějaké pomluvení ho u císaře, jakož by černokněžníkem byl, měv k tomu proti sobě velikého svého nepřítele, pana Jiřího z Lobkovic, nejvyššího hofmistra.“ Tolik záznam k začátku června roku 1586. Ale už 25. septembris neboli září v tomtéž roce si kronikář Březan zapisuje: „Joannes Dee na Třeboni. 25. septembris ten učený člověk Dee přibyl na Třeboň v ochraně pana vladaře; a tak se tomu rozumí, že i ta příčina byla, proč císař proti panu vladařovi popuzen byl.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio