104. schůzka: Vražda v Děkanském domě 4. srpna L. P. 1306 po polednách

6. červenec 1997
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vladislav I. Lokýtek

„Ó jak hustou temnotou zahalilo mysli lidské tak neočekávané neštěstí! Ó na jak křehkých základech spočívalo štěstí celých Čech! Na všechen způsob musíme déle oplakávati tebe, mladistvý králi, a převelice želeti proto, že ses jak krutě, tak strašně zhroutil z vrcholu své slávy poražen ne mezi kmitajícími meči nepřátelskými v nebezpečném zápase, nýbrž u domácího krbu. Zanechal jsi zajisté vládcům výstrahu k ostražitosti, ale chudým jsi svou záhubou způsobil utrpení.“

Tu docela úspěšně, jindy méně zdařile jsme se již pokusili zodpovědět na šest ze sedmi plus jedné otázky, které si klade každý kriminalista, vyšetřuje-li vraždu.Co?, kdy?, kde?, kdo?, jak?, čím?, proč? plus: v čí prospěch se to stalo?

Zopakujme si u této v pořadí sedmé otázky jedno číslo, k němuž dospěli historik a spisovatel Miroslav Ivanov vzápětí poté, co si spočítal, kolik inspirátorů (či inspirátorek) této vraždy přichází v úvahu? Kdo všechno může být obviněn z "objednávky vraždy" sedmnáctiletého českého krále? Vyšlo mu číslo - sedm.

Podezřelý číslo jedna: bývalá Václavova snoubenka - Alžběta z rodu uherských Arpádovců.
Číslo dvě: jeho manželka Viola Těšínská.
Číslo tři: uchazeč o jeho, tedy Václavův uherský trůn Karel Robert z Anjou.
A číslo čtyři: Václavův bratranec, německý král Albrecht Habsburský.
Jsme u podezřelého pořadové číslo pět: Václavův švagr, manžel jeho sestry Anny kníže Jindřich Korutanský.
A šestá osoba, která mohla mít zájem na smrti českého krále: uchazeč o polský trůn Vladislav Lokýtek.
A za sedmé? Vysoká česká šlechta.

Začněme u jedničky. Tou je princezna Alžběta. Bývalá Václavova snoubenka. "Léta Páně 1301. byl syn Václava, šestého českého krále, zvolen za krále uherského. Po smrti uherského krále Ondřeje, jenž po sobě zanechal jako dědičku jedinou dceru, všichni páni a šlechtici oné země zvolili za krále a pána králova syna." Uherskou dědičku Alžbětu zasnoubili devítiletému českému princi Václavovi už pár let předtím. Celá Evropa čekala, že se stane českou královnou - ona, poslední přímý potomek ze slavného rodu uherských Arpádovců. Asi i jí kolovala v žilách prudká krev, a s takovým druhem tekutiny v krevním oběhu se jedinec opravdu těžko vyrovnává s tím, co Alžbětu potkalo. Byla to hanba, neboť uherskou princeznu Alžbětu Václav přes všechny domluvy docela jednoduše nechal. Marně spěchalo z Vídně do Prahy poselstvo, aby připomnělo králi, že na habsburském dvoře na něj čeká princezna... Marně tato plakala a vzývala Boha. Co když se právě tehdy někdy Alžběta rozhodla? Rozhodla? K čemu rozhodla? Když ne mně, tak Václav nebude patřit žádné jiné! A pak mohla poslat vrahy. Z uražené ješitnosti, proto, že zesměšnil její lásku.

Poněkud romantická verze. Snad až příliš. Neboť o nějaké vzájemné lásce lze stěží hovořit. To je fakt - když ty dva zasnoubili, byly to děti - ani se pořádně neznaly. Když se Alžběta ve Vídni dozvěděla, že Václav zrušil zasnoubení a že si bere za manželku Violu, její láska nemohla být zasažena, protože pravděpodobně ani neexistovala. Jejich zásnuby byly státnickou, diplomatickou záležitostí. Těch dětí se nikdo neptal, jestli chtějí nebo nechtějí být zasnoubeny. Vezměme to prakticky: bylo vůbec možné, aby princezna našla na vídeňském dvoře vrahy? Čím by je zaplatila? Byla přece ještě napolovic dítě. A vražda krále není nikdy laciná záležitost. Kde by sehnala odměnu pro atentátníky... Někomu se svěřovat se svým úmyslem, to taky nešlo, kolem byli dvořané, nevlastní matka. A je tu ještě psychologického hlediska - z ješitnosti by vraždila především zralá žena. I z tohoto důvodu - tedy nejenom pro technické obtíže, dá-li se to tak říct - můžeme Alžbětu z okruhu možných původců škrtnout.

Viola Těšínská. Václavova žena. Neboli podezřelá číslo 2. Co tu mohlo přivést do role inspirátorky vraždy... nebo dokonce pachatelky? Jenom si vzpomeňme na pasáže o povaze Václava III... "Mladý král denně pil silné víno až do opilosti, trávil noci beze spánku, věnoval se hodům, oddával se špatným mravům a zvráceným zvykům a prováděl všechno, k čemu svádějí popudy mladosti." Řečeno moderní terminologií, bylo to opilec a děvkař, navzdory svému útlému věku, kolem patnácti let. V šestnácti se náhle žení. Snad vzplanul prudkou láskou, snad podlehl našeptávání okolí. Po svatbě následují všední manželské týdny, jeho vášeň po nasycení rychle opadává, a co zbývá? Kamarádi a nevěstky. Václav se opět vrací k původnímu způsobu života, noc za nocí zase tráví na pitkách a se ženskými. Ani zkušená manželka, která ví, že někdy je líp zavřít oči a mlčet, by to nevydržela, a Viola je mladá, nezralá, zoufalá, takhle si to nepředstavovala, vidí všecko kolem sebe v troskách a neví o žádném jiném řešení než...

Ještě jeden důvod by tu mohl sehrát určitou úlohu. Viola (prý) doprovázela svého manžela na cestě do Olomouce. Nebývalo zvykem brát s sebou manželky na vojenské výpravy... Doktor Miroslav Ivanov se odvažuje ve svém Českém pitavalu hypotézy, že král už měl své ženy tak akorát dost... "Václav asi nechtěl Violu přivézt až ke Krakovu, nemělo by to žádný smysl. Ale co plánoval: mezi manželi došlo k rozkolu a on ji nyní vezl domů. Potáhne přes Těšín a tady jednoduše svou milou ženu, které měl už dost, svěří jejímu otci." A Viola to tušila anebo věděla... "Poslední příležitost se jí naskytla v Olomouci, to byla stále ještě královnou. Jakmile oddíly vytrhnou dál směrem na Krakov, za den či dva dny pochodu dorazí výprava k jejímu domovu a ona bude - cynicky řečeno - vrácena."

Viola viděla, že její manželství se hroutí, kvůli nezkrotné Václavově povaze (a dalo by to se nazvat ještě hůř), a tak mohla najmout vrahy. Protože se asi něco o jejím záměru tušilo, nikdy nebyl vypátrán pachatel. "Diví se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti." Za nějakou dobu po vraždě manžela se Viola provdala a vybrala si dobře: vyvolila si Petra z Rožmberka, magnáta a předního představitele šlechty. Myslelo jí to zkrátka výtečně. Zatímco předchozí snoubenku Alžbětu ve vzdálené Vídni bez organizačních příležitostí i bez peněz můžeme klidně škrtnout, Viola tak jednoduchým případem není. Důvody "pro" (tedy proč mohla Viola stát v pozadí vraždy) jsme už slyšeli. A co důvody "proti" - tedy v její prospěch? Nevíme, jaké bylo manželství těch dvou, Václavovo a Violino. Bylo šťastné, anebo tragické? K vraždě dochází deset měsíců po svatbě - je to dost dlouhá doba, aby se schylovalo ke katastrofě? A kromě toho - Václavův způsob života se začal měnit. Začal "sekat dobrotu" - přinejmenším od doby, kdy mu zbraslavský opat promluvil do duše a král na znamení svého obratu vydal zakládající listinu nového kláštera. Jestliže došlo po jejich svatbě k nesrovnalostem a král se ocitl zase mezi svými kumpány a nevěstkami, tak Viola měla důvod, aby ze zoufalství zabila svého muže. Tehdy snad ano, ale později, když se začal měnit k lepšímu...? To postrádá logiku. Kdyby byla Viola vychytralá, tak by pro ní bylo lépe být královnou podváděnou než královnou-vdovou. Další škrt dalšího jména ze seznamu podezřelých.

Karel Robert z Anjou. Václavův konkurent (co se uherského trůnu týká). A náš třetí podezřelý. Pole mu vyklidil už král Václav II., který se nejprve vydal svému synovi do Uher na pomoc, ale pak si to raději rozmyslel a synka si vzal domů a pro jistotu k němu přibral i uherské korunovační klenoty. Dokud byl ale Václav III. naživu, tak pořád hrozilo nebezpečí, že si Přemyslovci vzpomenou na své nároky na uherskou korunu. Teprve jeho smrt by tento problém vyřešila. Mohl si Anjouovec najmout vrahy? Mohl, peněz měl na to dost. A ještě okolnost mu přála. Český král byl v Olomouci na cestě do Polska, kde si to hodlal rozdat s odbojným Vladislavem Lokýtkem. Stane-li se mu teď něco, na koho padne podezření v první řadě? Na Lokýtka. Správně. Jenomže - všechna ta "proti" mají větší váhu než "pro," kvůli kterým by mohl být Karel Robert strůjcem Václavovy smrti. Karel Robert nebyl muž, ale dítě. Mnohem větší nebezpečí než z Čech mu hrozilo z Německa - na jeho trůn si brousil zuby Ota Bavorský. Brousil si je o to intenzivněji, že mu Václav předal uherské korunovační klenoty a: dělej, Otíku, co umíš, já se budu raděj starat pouze o polskou korunu!... Ano, tak nějak si to mohl říct v duchu Václav. Pokud by rádcové Karla Roberta doporučovali někoho vhodného k podříznutí hrdla, nebyl to určitě Václav. Seznam podezřelých inspirátorů olomoucké královraždy nám znatelně zeštíhlel. Jméno Karla Roberta podle nás do něj nepatří...

Když římský král, který byl Vaňkovým ujcem,
a tak o něho se starat byl též nucen,
chtěl mu vybrat sluhy, vzal tři Durynky
a bezděky stal se jeho smrti strůjcem.

(Římský král. To znamená Albrecht Habsburský. Tento člověk byl snad ze všech podezírán nejvíce. Někdy se dělalo prosté rovnítko: Krále Václava III. dal zavraždit Albrecht Habsburský. Vyslovovalo se to jako nepopiratelná skutečnost, jako hotový fakt. Zasloužila se o to Dalimilova kronika, a to hned na několika místech.)

Češi, což jste nezmoudřeli
ani trochu za ta léta?
Trůn jste dali nepříteli,
synu krále Albrechta,
Rudolfovi, vévodovi
Rakous, a tím chomout nový
navlékli jste na své šíje.

(V originále zní Dalimilova slova, kterými odsuzuje, že po Václavově vraždě zvolili Češi na podzim 1306 svým králem Albrechtova syna Rudolfa, ještě tvrději:)

Cožť pak Čechy učinichu!
Svého vraha za knězě sobě volichu,
Rudolfa, vévodu rakúského,
Albrechtova syna, krále říšského...

("Vrah" může být nepřítel. Anebo to taky může být rovnou vrah.)

V létě zas k nám táhne Albrecht zlý a hrubý,
chystá se, že Čechy do jednoho zhubí.
(Tyto verše z Dalimilovy kroniky popisují situaci o dvě léta po olomouckém atentátu.

Přeskočme ten pár let a povězme si, jaký osud krále Albrechta potká.)
Sedláci jdou za ním, kosy na rameni,
že posečou pole, v úhor nivy změní,
že Češi jak mouchy budou padat hlady,
že se nepodaří udržet jim hrady.
My v hrazených městech nebudem mít nouzi
když z ciziny jídlo kupčíci nám vozí.
Ale Češi, jestli nevypustí duši,
budou slabí, choří, jako tříska suší.
Kdo si dlouhou dobu k chlebu ani nečich,
ten určitě brzy vezme do zaječích.
Moudrý Hospodin však překazil jim plány,
ušetřil lid český oné strašné rány.
(No a teď se konečně dostáváme k tomu podstatnému:)
Když se Albrecht přes Rýn plavil, v jedné chvilce
ušlechtilý Ješek zabil svého strýce.

A teď tu máme pro vás trošku rodopisných hrůzostrašností: Ten ušlechtilý Ješek byl Jan, syn Anežky Přemyslovny, což byla sestra Václava II. a tudíž teta zabitého Václava III. Jan a Václav byli tedy bratranci. To se dá celkem jednoduše pochopit. Další příbuzenství už je náročnější: Albrechtův otec i dědeček Václava III. z matčiny strany byl jeden a tentýž člověk - římský král Rudolf Habsburský. Z toho vyplývá, že Jan byl Albrechtovým synovcem. Tak, a teď se můžeme vrátit zpátky na Rýn, kde si Jan - po otci Habsburk, po matce Přemyslovec - vysloužil svou historickou a nepříliš lichotivou přezdívku Parricida. "Parricida" znamená v latině mimo jiné "vrah příbuzného."

Když se Albrecht přes Rýn plavil, v jedné chvilce
ušlechtilý Ješek zabil svého strýce.
Tím českého krále, ujce bratra svého
pomstil a zem zbavil vraha úkladného,
který původcem byl sestřencovy smrti.
Český král měl sestru a to byla matka
Ješkova, jenž splatil vraždu pacholátka.
Správné je, když ruka příbuzného zdrtí
lotra, který na svém provinil se rodu,
neunikne nikdo z nás Božímu soudu.

Podle toho, co Dalimil napsal, tak vlastně Jan zabitím Albrechta Habsburského mstil svého bratrance Václava III. - ovšem za předpokladu, že německý král skutečně zorganizoval nebo zaplatil vraždu Václava III, v Olomouci. Hned několik kronik tvrdí, že podezření z vraždy padá na Albrechta, ale stejně tak hned několik faktů vypovídá v Albrechtův prospěch. Například: proč by nechat zabít Václava III., když s ním nedávno uzavřel pro sebe výhodnou smlouvu, díky níž získal od Čechů území? Proč by Albrecht najímal k vraždě Durynky - Němce, když by tím jako německý král zesílil podezření vůči sobě? A nejzávažnější fakt, který mluví proti Albrechtově účasti: místo vraždy. Olomouc. V Albrechtově zájmu muselo přece být, aby se české vojsko co nejvíce vzdálilo ze země, která se v tom okamžiku stala bezbrannou. To by znamenalo uskutečnit atentát nikoli u Olomouce, ale až kdesi pod Krakovem.

Kdyby plánoval Václavovu vraždu král Albrecht, uvažoval by podle doktora Miroslava Ivanova asi takto: "Dejme tomu, že Albrecht je tím tajným v pozadí. Najme vrahy, zaplatí jim, připraví si alibi a především vše pečlivě propočítá, aby se mu vražda vyplatila, aby přišla v pravý čas. Chce dostat na český trůn svého syna Rudolfa, ale ví, že v Českém království zastupuje Václava jeho švagr Jindřich Korutanský. Bude třeba ihned využít vraždy, jinak začne Korutanec uplatňovat svoje práva na trůn." Což znamená, aby Albrechtova vojska nečekala přímo na českých hranicích (to by vyvolalo podezření), ale ani moc daleko od nich (musejí přece v případě potřeby rychle zasáhnout). Jaký by asi byl výsledek Albrechtovy úvahy? Ihned po vraždě vpadnout do Čech, využít zmatků, vypudit Jindřicha Korutanského a dát zvolit svého syna Rudolfa českým králem. Tak by jednal německý král, kdyby za vraždou Václava III. stál právě on. Ve skutečnosti Albrechta zastihuje zpráva o atentátu až kdesi na Rýně. Olomouckou událostí je zaskočen, nepočítá s Václavovou smrtí, jinak by se nepotloukal v Alsasku. Je fakt, že si uvědomuje, co mu vražda nabízí a tak se co nejrychleji snaží dostat zpět.

Jestli to tedy shrneme: Kdyby byl Albrecht původcem tragédie, kdyby věděl, že se připravuje zabití Václava III., přikázal by svým lidem, aby čin uskutečnili co nejdále za českými hranicemi, až třeba pod Krakovem, a sám by se nepotuloval v rozhodné době kdesi v Alsasku. Takhle opravdu nevypadá snaha po dokonalém alibi. Ne, to byla naprostá nevědomost o tom, že se chystá vražda posledního Přemyslovce. Propásl příležitost, a tak by nejednal vrah. I římského krále Albrechta můžeme s klidným svědomím škrtnout ze seznamu podezřelých. Jindřich Korutanský. Václavův švagr, manžel jeho sestry Anny. Ten nebyl podezírán, tedy prakticky ne. Ale důvod měl. Důvod k vraždě. Po dobu své nepřítomnosti ho Václav jmenoval v Českém království svým zástupcem, hejtmanem. Kdyby dal Jindřich svého švagra odstranit, tak by neměl u nás žádnou konkurenci. Navíc - aspiroval by na český trůn, měl přece za manželku Přemyslovnu. Jestli se chtěl Korutanec stát českým králem, musel si pospíšit, dokud Václav s Violou nebudou mít potomka. Což jsou všechno ovšem nepřímé indicie.

Ano, pohybujeme se na půdě dohadů. Nepřímé jsou i důkazy, podporující jeho nevinu. Jindřich Korutanec byl totiž svou povahou zbabělec, jak ukáží další události. Neuměl riskovat, nedokázal se postavit tváří v tvář skutečnému nebezpečí. Dvakrát se vyšplhal na pražský Hrad, dvakrát z něj nedůstojně utekl. Kdyby byl oním záhadným mužem v pozadí, který objednal vraždu, pak by tím činem získal naději, nikoli jistotu. Člověk jeho typu nebude pro pouhou naději vraždit nebo dávat k vraždě příkaz. Dalimil o něm asi právem napsal:

Jindřich z Korutan pak českou zemi řídil.
Byl to sice dobrák, ale trochu břídil.
O zem nestará se, má veliký hřích,
že ho nezajímá nic než vlastní břich.

V originále kroniky se nepíše břídil, tam je napsáno sprostný. Ve slovníčku středověké češtiny se dočteme, že citované slovo sprostný znamená nejen prostý, ale i neumělý, hloupý. Hloupý, neumělý vladař, toužící po plném břichu, líný, krotký a jedním chlapecký, to že by měl být vrah? Z těchto a ještě dalších důvodů, na něž tu nemáme čas, si Jindřicha Korutance ze svého seznamu možných původců vraždy škrtáme.

Vladislav Lokýtek. Václavův protivník v zápase o polský trůn. Český král byl zavražděn na výpravě proti němu. V našem seznamu je na šestém místě, ale jinak figuruje jako bezkonkurenční jednička. Byl ke všemu odhodlaný, nelekající se překážek, tvrdý, rvavý, neústupný, a vždycky jednající podle zásady, že účel světí prostředky. Lstivě přepadl hrad Krakov s českou posádkou, na českého krále se díval jako na vetřelce, kterého je třeba bít. Jen jemu jedinému by vražda přinesla jednoznačný prospěch. Věděl, že po Václavově smrti se český výprava do Polska rozpadne, neuskuteční se, zkrachuje. Tím bude zachráněn on i Polsko. Co by neudělal pro vlast, i vražda je dovolena. Polského knížete Vladislava Lokýtka lze označit za muže, který mohl s největší pravděpodobností organizovat olomoucký zločin. Ale - hovoří taky něco v jeho prospěch? Bod číslo jedna: Vražda nebyla v té době vysvětlena, její příčiny nebyly objasněny. Proč ale? Ano, proč? bylo by úplně v pořádku, kdyby se mohlo říct: "Ten proradný Lokýtek nám zamordoval krále." Nikdo to však neřekl. Ještě deset let po atentátu projevuje Zbraslavská kronika údiv nad tím, že není znám pachatel. Co bránilo zbraslavskému pisateli, aby napsal: "Udělal to Lokýtek." Asi vědomí, že to nebyla pravda. A tak pouze - či především zaznamenal: "Divíme však se všichni, že až podnes není známo, kdo najisto byl pachatelem tak nesmírného zločinu."

Naše pátrání po objasnění olomoucké královraždy se nachyluje ke konci. Což je obzvláště smutné konstatování, přehlédneme-li výsledky našeho snažení. Daleko více jsme přesvědčeni o tom, co nevíme, než o tom, co víme. Případ smrti Václava III. zůstává stejně nevysvětlený jako na začátku 14.století. Snad nám napoví příští schůzka Toulek českou minulostí, ve které se ukáže, že za královraždou stála - možná - česká šlechta.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová