111. schůzka: Král cizinec

Všichni věřili, že po létech rozbrojů zavládne v zemi klid a prosperita. O deset let později byl každý králův příjezd provázen proklínáním, protože všichni věděli předem, oč půjde. (Šlo především o peníze. Ale až v první řadě.) O tom všem se však na sklonku roku 1310 roku ještě nevědělo. O tom všem se na sklonku roku 1310 nic netušilo. Na trůn nastoupil nový a mladý král a po boku měl ženu z domácího rodu, Přemyslovnu.

Půvabný tento král a nad jiné vznešený rodem,
má též andělskou tvář, z čehož celé Čechy se velmi
těší a jásají nad tím a hlučí velikou chválou,
v radosti tonou teď, když mír jim zase byl vrácen.

Toliko přízvučné verše kronikáře Petra Žitavského, které autor ještě doprovodil prozaickým komentářem: "Neboť pokoj měla před obličejem tohoto mírumilovného krále a mladíka země, ve které se dříve bouřil jeden proti druhému za časů a vlády knížete korutanského, starce." Víte, kolik bylo tenkrát Jindřichovi? Pětačtyřicet. Stařec... Ve srovnání se čtrnáctiletým klučíkem se však jeví jako stařec i zdatný třicátník. (Zvláště tomu nezletilci.) A Jan byl opravdu velmi pohledný mládenec. "Všichni pozorně pohlíželi na svého krále, na jeho tvář jako na tvář anděla stojícího mezi nimi. Neboť byl tehdy a je dodnes mladík překrásný, zjevem spanilý, v tváři bílý a červený, vybraný z tisíců (tady si kronikář při králově popisu vypomáhal Písní Šalomounovou), sličný krásou nad syny skoro všech lidí, které v těch dobách zplodila vzhlednost Němců anebo zrodila jasná ztepilost vybrané přirozené krásy Čechů." Raději pomineme případný odlišný názor na vzhlednost či ztepilost tohoto či onoho národa, stejně ale narazíme zase na andělské přívlastky, kterými kronikář nového šéfa českého státu přímo zahrnoval. Ať se probíráme tou či onou kronikou, je nám jasné jedno: Češi byli v roce 1310 ze svého nového krále paf.

"Ó, kolikrát zazněl v oněch dnech v mých uších svůdný zvuk pochvaly a byl to hlas veliké většiny lidu: Tento mladistvý a líbezný král, vybraně urostlý, zasluhuje srovnání spíše s andělem nežli s člověkem! Říkali také přemnozí v onen den: Sličný zjev tohoto krále určuje a jeho vlastní jméno ohlašuje, že Hospodin chce potěšiti svůj lid, neboť Jan je jméno jeho. Co však znamená Jan nežli Milost Boží? Tehdy přísahali na rozkaz králův šlechtici království, že budou v zemi České konati a zachovávati mír a prospěch, a tu smlouvu zachovali, jak slíbili. Nastal tedy mír, protože Bůh, původce a milovník pokoje, rozhodl tak učiniti skrze tohoto krále."

Král Jan nemohl mít lepší startovní pozici. než v jaké se ocitl v Českém království. Ještě však měl před sebou korunovaci, aby bylo všem náležitostem učiněno zadost. To byl výborný nápad, ta korunovace. Akorát to mělo takový maličký háček. Nebylo kde korunovat. A co hůř: po příjezdu do Prahy neměl král vlastní střechu nad hlavou. Byl tu sice Pražský hrad, jenomže v naprosto dezolátním stavu. Jako již několikrát předtím, jako též vícekrát potom. Žádné přesnější zprávy se o tom nezachovaly, ale všechno nasvědčuje tomu, že někdy kolem roku 1303 (tedy ještě za Václava II.) Hrad vyhořel a v čase přišlých zmatků se o jeho znovuvybudování nikdo nestaral. Sám Václav II. už na Hradě ani nebydlel, roku 1305. umíral v jednom měšťanském domě na Malé Straně. Je ovšem skoro příznačné, že ani v roce 1333 (to máme skoro po čtvrtstoletí panování Jana Lucemburka) se v tomto paláci kdysi velice honosném nedalo žít. Král za celou tu dlouhou dobu nenašel ani důvod, ani energii, ani peníze, aby vlastně panovnický příbytek renovoval. To musel udělat až jeho syn. Ten české země považoval za svůj domov. Kdežto Jan... ten byl v zemi pouhým náročným hostem z jiného světa.

"A roznesla se zpráva ke všem, že v nejbližší době přijme král Jan korunu království, a všichni chystají té radostné slavnosti nádheru, jakou mohli. A tak když se velmi vesele sešli do Prahy všichni svolaní velmožové, páni a šlechtici království a z jednotlivých měst nejváženější osobnosti, hle, dne 7. února byl král Jan zároveň s jasnou paní Eliškou ve větším kostele na Pražském hradě před oltářem svatého Víta mučedníka královskou korunou od pana Petra, mohučského arcibiskupa, tím nádherněji, čím pobožněji korunován. Byli tehdy při tom všichni úředníci království a řádně vykonávali své úřady. Ten držel žezlo, tento korunu, ten jablko, ten to, onen ono, každý podle stavu a stupně svého."

Přípravy na korunovaci trvaly celý leden. Musely se odstranit aspoň ty nejhorší stopy bojů o Pražský hrad. K slavnostnímu aktu byla upravena svatovítská románská basilika a tam se obřad (poněkud improvizovaně) konal. Tedy obřad ještě ano, hostina už ne. Hosté se museli odebrat z Hradu na Staré Město, v sídle českých králů nebylo kde usednout k slavnostní tabuli. Na Starém Městě se potom hodovalo v refektáři minoritského kostela u svatého Jakuba, kam se královský pár v doprovodu účastníků korunovace a za sběhu všeho pražského lidu odebral na vyšňořených koních. Sláva to byla přenáramná, leč na dluh. Ano, náklady na korunovaci a hostinu byly uhrazeny z peněžních darů a zápůjček, které poskytla šlechta i Staré Město pražské. Samotní Pražané dali 120 hřiven stříbra (což - mezi námi - opravdu nebylo mnoho). Vytáhl se však biskup Jan z Dražic, který nejenom že dal k dispozici vzácná roucha pro korunovační obřad, ale poskytl i koně a také zásoby potravin pro hostinu. Měšec otevřel i bohatý arcibiskup Petr z Aspeltu. Všichni měli dobrý důvod. Králův tatínek byl přece císař... I když zatím jenom - budoucí.

Celá ta korunovační sláva byla taková nějaká uspěchaná. "Čí mysl nežasne náramným podivením, když na vlastní uši slyší, že byl král v tak krátké okázale korunován? Vždyť toho krále Jana, který v měsíci prosinci mocně vtáhl do Prahy, nádherně korunoval následující měsíc únor korunou království. Podle našeho soudu byl zajisté původcem této rychle vystrojené slavnosti nebeský učitel, který byl dosud, jak známe, tomuto králi ukazatelem cesty a dobrotivým vůdcem." Daleko spíše než "nebeský učitel," na kterého svede lidská cháska kdeco, se o bleskurychlou korunovaci přičinil někdo jiný a mnohem pozemštější. Spěchalo se. Nápadně spěchala především šlechta. Za rituálem pomazání Jana a Elišky měl totiž povinně následovat krok méně formální, ale o to praktičtější. Šlechta se prostě užuž nemohla dočkat splnění předem daných a pro ni velice zajímavých slibů. Už když čeští páni jednali s římským králem a Janovým otcem Jindřichem Lucemburským, tak se zrodil koncept dokumentu, kterému my dnes říkáme Inaugurační diplom krále Jana.

Do tohoto nástupnického privilegia se českým vyjednávačům podařilo prosadit mnoho dobrých požadavků. Dobrých pro českou šlechtu samozřejmě. Ty požadavky ve svých důsledcích omezovaly královskou moc. Proto se tak spěchalo.... Dokument měl vstoupit právně v platnost hned po Lucemburkově korunovaci. V tom diplomu šlo o to, že se král Jan se především zavázal nenutit české pány k válečným výpravám do ciziny. Čili propříště žádná povinnost účastnit se vojenských misí v zahraničí. Služby tohoto druhu měly být napříště jenom dobrovolné, a břemeno nákladů na ozbrojené výpravy ta hranice měl nést panovník. Takže česká branná povinnost se měla týkat jenom obrany země před vnějším nepřítelem, a nikoli operací nebo výbojů v cizině. Další ustanovení: Finance. (Dodnes zvlášť citlivá otázka.) Příjmy plynoucí do královy pokladny měly být propříště omezeny. Obecnou berni (tedy daň) se král Jan zavázal vybírat pouze za výjimečných okolností (to je ale opravdu sympatická informace!), a to buďto při královské korunovaci, nebo v případě sňatku některé z příštích dcer. (Na věno.) A když by král přece jenom potřeboval něco vybrat? Na nějaké výjimečné anebo dobře odůvodněné účely?... V tom případě s tím musel souhlasit sněm. Šlechta si prosadila i takzvané právo odúmrti. Doposud platila zásada, že za osiřelá léna se považují ta, jejichž majitel zemřel a nezanechal mužského dědice. Takové nemovité majetky pak připadly králi. Teď si v podobných případech uchovávaly dědické právní nároky i ženy. (Emancipace a la středověk!...)

Poslední důležité ustanovení dekretu bylo de facto slibem, že král bude panovat prostřednictvím Čechů v Čechách a Moravanů na Moravě. Čeští páni, ti lišáci lišáčtí, chtěli do tohoto bodu vecpat ještě jeden závazek. Že by Českém království nebyla přípustná politická účast cizinců. Oni ti cizinci původně neměli mít právo ani zakupovat si v zemi nemovitosti. Jan ovšem přicházel do Čech nejenom jako zdejší nový král, on byl zároveň úředním pánem Lucemburska, a taky byl generálním vikářem říše, tedy hrál roli nástupce svého otce, římského krále, takže už z toho důvodu se služeb cizinců prostě nemohl vzdát. Ale to čertovo kopýtko ve smlouvě už zůstalo. "Král bude panovat prostřednictvím Čechů v Čechách a Moravanů na Moravě."

"Kdo by nepovažoval za radostné a za zcela příjemné, že v Království českém, zakrytém dosud chmurou mnohých útrap, zasvítila zářící nová hvězda, takřka z výšin nebeských seslaná, před jejímžto jasným paprskem umlklo všechno poblouznění? Neboť vidíme již uskutečněno to, co pokládal včera a předevčírem za nemožné veškeren smysl lidský. Jako bychom nepovažovali za zřejmý důkaz slitování Božího, že Bůh tak náhle způsobil skrze mladičkého krále Jana, majícího čtrnáct let svého věku a v království nováčka, úspěch tak velikého pokoje? Neboť hned když ponejprv vcházel do Pražského města tento mladý král, volali mír!, a požehnání toho míru brzy na všech místech přibývalo."

Nejenom míru u nás bylo opravdu zapotřebí. Taky klidu, pořádku a kultury, neboť České království bylo v té době poněkud... jaksi... svým způsobem... Já bych použil slovo "zdivočelé." Ocitnout se v českém prostředí - to musel být pro chudáka Jana hotový šok. On totiž zatím vyrůstal v podmínkách, jaké snad jiní princové v Evropě neměli. Obklopovala ho mimořádně vzdělaná babička a matka, které mu věnovaly péči snad až přílišnou. Coby kluk byl Jan jedináček... Poznal vybranou dvorskou etiketu pařížského královského dvora a vychován byl v přesvědčení, že panovnická moc je něco velice vznešeného. Toto vychování ho provázelo celý život. Vždycky se snažil žít a chovat noblesně, vznešeně, na nejvyšší možné společenské úrovni. Už jako malé děcko měl Jan všechno, nač si vzpomněl. Takže, když se dostal k nám, byl na zdejší mnohem drsnější život nepřipraven. Od samého počátku ho v Českém království doslova ohromovala neúcta a přímo neurvalost bojovných a pyšných zdejších pánů vůči královskému majestátu. Něco v západní Evropě prostě neslýchané... Čeští předáci jednali se svým krále jako se sobě rovným a tak neomaleně, že na Jana působilo přímo odpudivě. Od úplného začátku neměl proto k šlechtě důvěru. Nikdy se tohoto komplexu nezbavil a léty jeho odpor k českému prostředí ještě vzrostl.

A nesnažil se mladý král aspoň trochu přizpůsobit ty divošské, neotesané Čechy jaksi k obrazu svému, mnohem jemnějšímu, elegantnějšímu, vytříbenějšímu? Jestli se o to snažil přímo král, nelze říct, ale je fakt, že s prvními Lucemburky k nám pronikaly i první novoty od francouzského dvora. S jakým úspěchem? Komplikovaným. Na módní novoty jsme byli příliš konzervativní zemí. To znamená - že se Češi módě ze západu vysmívali o sto šest. Kdepak na nás s módními trendy ze západu! Nejjízlivěji o tom psal dvorní kronikář Karla IV. Beneš Krabice z Weitmile:

"Lidé převzali po způsobu opic, které se pokoušejí dělat a napodobit to, co vidí u lidí, špatný a škodlivý obyčej jiných zemí a ve způsobu odívání se vzdali příkladu svých předchůdců a pořizovali si šaty krátké a zkrácené, ba správněji nestoudné, takže bylo přečasto vidět stehna a zadek, a tak těsné, že stěží mohli dýchat. Na hrudi měli veliké vycpávky z hedvábí, takže se zdálo, jako by měli ženská prsa. Kolem žaludku byli tak staženi, že se podobali honícím psům, kterým se říká chrti. Na zadku se stahovali četnými šňůrami, že sotva mohli chodit pomalým krokem. Nosili také pramalé kápě se širokým lemováním kolem krku, jako mají venkovští psi, kteří jsou tímto opatřením chráněni proti vlčímu kousnutí. Podobně nosili zobákovité střevíce s předlouhými nosci, takže mohli špatně vykračovat nebo chodit. I byla poskvrněna česká země těmito vynálezy a zlozvyky."

Našinec se věru až otřásá, jaká Sodoma Gomora vtrhla v podobně výše uvedených vynálezů a zlozvyků do těch dosud neposkvrněných, ba až panenských českých zemí! Beneš nebyl jediným kritikem těch nových nemožných poměrů. Ano, nějakou tu desítku let předtím se do módních novot pustil kronikář zbraslavského kláštera. Ten začal pro změnu od hlavy. "Někteří po způsobu barbarů pěstují dlouhé brady a neholí je. Jsou i jiní, kteří zneucťují mužskou důstojnost a v úpravě vlasů se ve všem přidržují ženského způsobu. Jiní své vlasy jako vlnaři naširoko rozčechrávají do okrouhla a až po uši je rozpouštějí. Druzí si vlasy nakrucují želízkem." Od vlasových porostů už neměl kronikář daleko k senzační zprávě o průlomu v oblibě pokrývek hlavy: "Nošení čepice, které bylo nejdříve, nyní úplně vymizelo. Klobouky dlouhé a nahoře špičaté, různě zbarvené, se nosí ve městech, více na cestách. Nevidíme už na poli orat žádného tak opovrženého sedláka, který by nenosil širokou a podlouhlou kapuci."

Hned nato si kritik podává všechny novinky tehdejšího průmyslu textilního a obuvnického: "Každý se pokládá za šťastnějšího, když vymyslí novou módu. Už je vidět u většiny lidí krátké a úzké šaty s jakýmsi cípem, u lokte splývajícím na sukni a poletujícím jako oslí uši. Nad botami a střevíci, které velmi těsně stahují lýtka i nohy, rozumní lidé se diví a smějí." Módní výstřelky se objevily i mezi osobami stavu duchovního, což byl tedy už dočista vrchol... "Nyní nosí kněží na hlavách malé tonsury svými vlasy zakryté, ale po boku veliké meče a dýky. Naproti tomu zřídka vidíme laika, který by neměl u pasu růženec k modlení. Nastalo tak veliké a takové zneužívání a vynalézání odporných novot, že je kárám nejen sám, ale i většina lidí, a nechci je popisovati. Neboť tato novota nevzdělává toho, kdo ji vidí nebo o ni čte, nýbrž znamená a naznačuje převelikou změnu Českého království."

Našel se u nás vůbec někdo, ke komu pocítil aspoň nějaký respekt nebo obdiv? Byl to snad jenom Jindřich z Lipé a královna vdova Eliška Rejčka. Ti jediní mu imponovali svým politickým rozhledem a zájmy. A jinak? Nikdo. Král Jan u nás zůstal králem cizincem. Neboli, jak tu už bylo jednou též řečeno: Byl v zemi pouhým náročným hostem z jiného světa.