110. schůzka: Eliška a Jan

A přišla ta záhuba
na svatého Jakuba.
V Heřmanicích, malé vísce
poblíž Litomyšle, pištce
s chasou vzala při muzice.
Nazítří zas k neštěstí
došlo v kladském předměstí.
Tam prý lidí dva tisíce
zemřelo. Tam na klády
lidé lezli s hovady;
domy, stodoly i chlívy
unášel proud krutý, divý,
nářek bylo slyšet ze tmy,
matky loučily se s dětmi
bez naděje, že se spasí.
Příbuzní si rvali vlasy,
pobíhali kolem v pláči.
Nemluvňata s kolébači,
nářadí a trosky domů
snášeli pak z větví stromů.
Ti, jež zachvátily živly
nikdy víc už neobživli.
Bože, odpustiž nám viny
a smiluj se nad mrtvými.

Co zapomněli lidé, pamatují si kroniky. Ta Dalimilova zachycuje průběh rozsáhlé povodně ve východních Čechách a Kladsku právě v onom roce, kdy na český trůn usedla nová dynastie. Dynastie to byla lucemburská, ale polovinu panovnické krve tvořil člen rodu Přemyslovců. Tedy spíše jedna zcela konkrétní Přemyslovna. Královský a v dohledné budoucnosti i císařský tchán Jindřich VII. tehdy požádal, aby mu byla Eliška do měsíce představena. Místo schůzky: Špýr. (Zřejmě si ji potřeboval prohlédnout... Aby ne, když šlo o nevěstu pro jeho syna...)

Jak dopadla Eliščina rekognoskace? Česká princezna římského krále Jindřicha a královnu Markétu okouzlila. A zároveň je zaskočila. Byla krásná a urostlá, jemné, až poněkud exoticky snědé pleti, po svém otci Václavu II. zdědila hrdost a vznešenost. Ale nejenom to. (Taky panovačnost, a vášnivou, až hysterickou neústupnost - v něčem s ní prostě nebyla řeč.) Matku Gutu ztratila už v pěti letech. Spolu se svými dvěma sestrami pak vyrůstala v péči cizích lidí u dvora ovdovělého otce. A když se tatínek po druhé oženil (Eliščina macecha, Polka Rejčka, byla jenom o čtyři roky starší než její vyvdaná dcera), tak se ty dvě spolu prostě nesnášely. Dá se říct, že co do síly negativní city Eliščiny převažovaly. Svoje nejsmutnější léta prožila Eliška Přemyslovna v době svého dospívání, od čtrnácti do osmnácti let. Nejtěžší to bylo za panování Rudolfa Habsburka. To dokonce musela pro konflikty s Rejčkou opustit hradní komnaty a najít si příbytek jinde.

"Jindřich Korutanský, aby ji sobě neškodnou učinil ("neškodná" mohla být Eliška pouze v tom případě, kdyby ji nějakým bezvýznamným sňatkem zašantročili), chtěl jí dáti za nevěstu mladému pánu z Bergova (ji, přemyslovskou princeznu!), jehož ale ona odmítla co nejrozhodněji. Pravilo se, že i sama královna Anna (tedy její sestra a aktuálně česká královna) ze závisti a nenávisti tak daleko se zapomenula, že sestru předtím vroucně milovanou netoliko doma, i vně nestoudně pomlouvati, ale také o život její ukládati dovolila." Jak jde o moc, jsou zřejmě všechny prostředky dovoleny. Bratr nebratr, sestra nesestra.

"Jednou prý podáno jí bylo jedu v takové hojnosti, že každá osoba, zdraví méně silného, byla by mu podlehnouti musela." Teď, když už jí bylo osmnáct a na vdávání měla ten úplně nejvyšší čas, pro ni přijel vysněný princ. Vlastně ne. Nepřijel. Eliška - jak se vzápětí ukáže - musela za ním. Ale pořád ještě nebylo rozhodnuto. Protože - dospělá česká princezna Eliška se k tomu útlému, teprve dospívajícímu princovi Janovi prostě nehodila. Což byl jeden z několika důvodů, proč král tak dlouho váhal, než se sňatkem souhlasil. Měl totiž se svým prvorozeným synem (a jediným, protože zbývající čtyři děti už byly "jenom" dcery) úplně jiné plány.

"Hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu." Takové byly tituly čtrnáctiletého Jana Lucemburského. Tatínek Jindřich se chtěl napříště věnovat pouze jedné politické funkci: královskému a posléze císařskému vládnutí. Proto předal Janovi přímou vládu v Lucembursku. Nezletilý Jan vydal po převzetí vlády několik důležitých listin, kterými si zajišťoval podporu a přízeň všech, kdo měli v Lucembursku nějaké jméno. Zda měl nějaké tušení, že si ho Češi vyhlídli pro svůj trůn? Ani to nejmenší. Měl být pánem Lucemburska, zatímco pro České království si jeho tatík vymyslel, že by na jeho trůn mohl usednout bratr Walram. Walram... To byl náramně energický pán, ten Walram. Byl hrdý na závratnou kariéru svých bratří. (Jeden byl králem a v dohlednu císařem, druhého čekal arcibiskupský úřad.) Při dělení moci se na něj, na chudáka, nedostalo, a proto pobýval při dvoru svého bratra jako královský poradce.

Muž to byl hezký, urostlý, vždy elegantně ustrojený (na českém trůně by se dozajista vyjímal pozoruhodně), ale netěšil se té nejlepší pověsti, protože byl obletován mnoha ženami a to v poněkud prudérním německém prostředí vyvolalo brzy podezření, že jest nadutým prostopášníkem. I kdyby snad ono podezření neexistovalo, tak mu to bylo málo platné, protože "Čechové žádali o jeho syna a nikoli jiného," informuje František Palacký. "Pročpak nechcete bratra mého?" ptal se král Jindřich zbraslavského opata Konráda údajně během tajné audience. "Ten jest, jakož víte, muž srdnatý, a umí skutkem i slovy zastati se sám. Syn můj ale jest ještě dítětem, a běda zemi, jejímž panovníkem dítě jest!"

No, čeští páni si nejspíš mysleli pravý opak, nahlas to ovšem říct nešlo. Proto opat Konrád zvolil diplomatickou odpověď: "Čechové žádají o syna, protože on jest Vaší královské Milosti nejbližší; kdyby věděli o někom ještě bližším, volili by toho." "Já jsem sám sobě nejbližším," prohlásil podle pravdy král, "proč nevolili jste mne?" "Protože Vaše Milost stojí co nejvýše a co král římský nemůže přijímati ještě jiné koruny, avšak i opodál říditi budete radou nedospělého krále moudře, pokud potřebí bude." A opat jaksi preventivně ještě předeslal: "Ani nerovnost věku obou snoubenců neuvediž Vaši Milost do rozpaků; nejbližší dvě léta vyrovnají tělesnou tu neshodu." A nyní přijde páně opatův přesvědčovací argument nejtěžšího kalibru: "Věru, než byste tak krásné království pustil z rukou, měl byste syna svého třebas i padesátileté paní přiženiti." Král se sice zasmál (takový fór musel ocenit), ale že by byl v duchu přesvědčen, to tedy nebyl. Když už se jakž takž smířil s věkovým rozdílem snoubenců, tak v něm pořád vězela nedůvěra k českým pánům. "Váš národ nezná věrnost. Vždyť vraždí vlastní krále!" "Když pak ho všichni ujišťovali, že je to cele nezávadné, jak pro otce, tak i pro syna, odhodlal se konečně ke svolení a jednalo se pak jen o formu zákonní, kterak ta věc provésti se měla."

A provedla se takto: "Po návratu poslů přičiňováno se v Praze všemožně o rychlou a královskou výpravu princezny milované. Na šperky pro ni poskytli někteří měšťané a kupci přes tisíc hřiven stříbra; biskup Jan z Dražic půjčil jí krásného mimochodníka bělouše a několik náčiní zlatých a stříbrných. V šesti dnech všecko bylo hotovo a v polovině srpna královská nevěsta před očima sestry, krále Jindřicha Korutance i všech svých nepřátel bez překážky ubírala se ve skvostném průvodu z Prahy, novému povolání svému v ústrety. "Nepřátelé ve své zpozdilosti pokřikovali za ní jen úsměšně, však že král římský dá jí prý něco jiného, nežli syna svého za manžela." No - neměla to zrovna jednoduché, nevěstinka...

Uvítání u dvora římského krále bylo ovšem hezké: "Vítej nám, královské dítě z Čech. Posavad jsi byla sirotkem, nyní jsi mou dcerou, já tvým otcem; tuhle jest jediný můj syn, tvůj budoucí manžel. Zapomeň nyní na všecka příkoří, jež jsi utrpěla doma, i vesel se s námi." Uvítání bylo hezké, ale - když oni z těch Čech přivedli snachu, kterou si král a tchán královna a tchyně představovali trochu jinak. Už to tu padlo: aspoň trochu, malinko mladší. Aby hned nebila do očí vedle jejich poněkud ještě pubertálního syna. Ve srovnání s ženichem vypadala ještě starší. Považovali ji za dvacetiletou. Faktem zůstává, že Eliška si ve Špýru protrpěla dost těžké chvíle. V královských komnatách se dokonce řešila otázka, je-li vůbec ještě panna... Eliška se to dozvěděla. Bránila se nabídkou, aby její nevinnost byla prozkoumána. (Při některých západních dvorech, například na francouzském to bývalo při takových příležitostech běžné.) Jan měl zrovna svých starostí dost. Neuměl zpočátku ani slovo česky a tak musel kvůli své starší manželce a hlavně kvůli svému postavení budoucího šéfa českého státu projít intenzivní výukou češtině. Byl to pro něho velice obtížný jazyk. Stejně u nás vystačil - alespoň ze začátku - s němčinou jako druhým menšinovým jazykem, a latinou, kterou používal ve styku s vyšším duchovenstvem.

Mnohé z toho, čím ti dva, čtrnáctiletý a osmnáctiletá, museli na začátku svého vztahu a své vlády projít, nebylo zrovna k závidění. Už svatbu měli takovou... no, dejme tomu nestandardní... "Syn králův Jan, pokleknuv na stupně u trůnu, složil svému otci přísahu manskou a přijal slavně v léno království české s příslušnými jemu zeměmi. Potom odebralo se celé slavné shromáždění do paláce královského, kde podvečer nový král od kolínského arcibiskupa s kněžnou Eliškou oddán byl. Dne následujícího arcibiskup mohučský udělil novým manželům požehnání podle obyčeje tamějšího. Potom následovala veliká hostina na počest královských novomanželů. Pohříchu ale starým sporem o přednost arcibiskupů mohučského a kolínského, an každý z nich chtěl seděti králi po pravici, veselí tak rušeno bylo, že družina církevních knížat již z obou stran na sebe tasila meče. Moudrý král, aby předešel krveprolití, chytil svářící se kněze za ruce a odvedl je s žertem do svého paláce, kde pak obědval s nimi o samotě."

O několik týdnů později se královští novomanželé vydali do Čech. Nejeli tam sami, doprovázeli je Janovi poručníci v čele s Petrem z Aspeltu. A nebyla to žádná bezstarostná svatební cesta, ba ani nástupnická cesta, bylo to vlastně - válečné tažení. Z Prahy přicházely samé nepříznivé zprávy. O Korutanci... o Jindřichovi. Obklopil se spojeneckými jednotkami z Míšně, i ze své vlasti, z Korutanska, a nechtělo se mu pryč od nás. A tak obsadil Kutnou Horu. Říšské vojsko si to namířilo nejprve tam, tedy ke kutnohorským hradbám. I Lucemburkové měli náramně vyvinutý čich na stříbro - tatínek Jindřich se zrovna chystal na korunovační cestu do Říma a pár českých stříbrňáků by ve své pokladně určitě přivítal... Jenomže - na tohle město říše nějak neměla štěstí.

Pokus vzít Kutnou Horu se nezdařil. Druhý úder proto mířil rovnou na Prahu. Bylo to koncem listopadu, když vojsko mladičkého Lucemburka stanulo před jejími branami. Co se dělo? Dlouho vlastně nic. Akorát že napadl sníh. "Byla tehdy zima velmi tuhá, sníh, mráz, jinovatka s ledem pokrývaly povrch země a to příliš škodilo lidem i zvířatům." Co horšího - hrozilo nebezpečí, že pokus zmocnit se pražského stolce prostě zmaří zima. "Bydlení bylo v barácích a stanech, a protože byl nedostatek dříví, zřídka bylo vidět oheň. Také muselo být přemnoho tažných koní a klusáků, protože omrzli, poraženo a z kůže staženo, nadto se nedostávalo jak lidem, tak ostatním živočichům všech potravin a vojsko nemělo jiné výživy než té, která se tajně přivážela ze Zbraslavi a některých jiných míst." Zkrátka - muselo dojít k rozhodnutí. K rozhodnutí došlo. Jmenovalo se: lest.

"Nechybělo těch, kdo vcházeli do města a vcházeli z něho." Čili jak se zdá, žádné hermetické obklíčení Praze nehrozilo. Ono to spíš u městských bran v době obležení vypadalo jako na čilé turistické trase... "Mezi nimi (tedy těmi "turisty") byl jeden kněz Bernger (taky se mu říkalo Berengar), kaplan královny Elišky. A toho napadl chytrý způsob, aby mohl bezpečněji vcházeti do města a vycházeti z něho. Neboť vzal do rukou nějaké své listiny, ve kterých byla zapsána nějaká soudní akta za nějaký kostel, přistoupil ke strážcům městských bran a pravil: ´Vy mě, páni, dobře znáte, že jsem synem tohoto města; podívejte se do těchto listina a přečtěte si, že mám ukončit spor,´ a podrobně vylíčil, o jaký spor jde a jaké by to mělo nedozírné škody, kdyby se ten spor vyřídit nemohl, což strážci ochotně respektovali a na požádání ho do Prahy pouštěli." Šikulka. Ještě mnohem šikovnější byl jeho nápad, jak se Prahy zmocnit. "Kdykoli se zítra zazvoní na větší zvon u blahoslavené Marie v Týně," sděloval diskrétně obléhatelům před městskými hradbami, "hned se zdvihněte z tábora a spěšně se přibližte k městu, neboť vydá zítra Hospodin toto město do vašich rukou." Jak se vzápětí ukázalo, neměl město vydat do rukou obléhatelů ani tak Hospodin, jako spíš jistí lucemburští spojenci uvnitř Prahy: "Jestliže pak zazní podruhé a potřetí zvuk zvonu, nikterak neotálejte, nýbrž běžte a město obsaďte!"

Stalo se. Jedno zvonění, druhé zvonění, třetí zvonění z věže kostela Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí dalo signál ozbrojencům před hradbami, aby se nahrnuli k hradbám, které zevnitř odemkli spojenci Lucemburků. "Motykami a sekerami rozbilo množství lidu bránu u svatého Františka, jedni přelézali přes příkopy, druzí se drápali na hradbu rukama, a pak vkročil král Jan se zbraní do města a s ním celé vojsko bojovníků, všichni majíce přilby na plecích a v rukou blýskající se meče vytasené z pochev. Korutanci a Míšňané a ti, kteří byli s nimi, ve zmatku uprchli před tváří vznešeného krále Jana." Dvěma proudy vtrhli vojáci Jana Lucemburského do pražských ulic a po krátkých potyčkách padlo město do jejich rukou. Přísný zákaz drancování měl navodit přísnou atmosféru. "Volali pak hned podle rozkazu krále Jana všichni ti, kteří s ním vešli do města, hlasem silným a posvátným: ´Mír, mír, mír!´"

Možná to bylo skutečně podle rozkazu krále Jana, ale byl to jeho odborný poradce Petr z Aspeltu, který jezdce s tím heslem do všech koutů města poslal. Obyvatelstvo mělo pochopit, že nadcházejí jiné, klidnější časy... "A nastal ihned všem mír, jako by přišel z nebe. Od oné hodiny se všem lidem města volal a hlásal jen mír a pokoj a zahnal dřívější násilnictví. Téhož dne se vrátil do svého majetku každý, kdo z něho byl neprávem vyhnán, zadusil bázeň, bezpečně spal, měšťané odložili obvyklé zbraně, hned se svorně procházeli a plesali nad svým novým králem. Město tehdy stálo bezpečné ve dne a nebylo uzavřeno v noci."

Snad jediný, kdo se nevrátil, kdo nezadusil bázeň a kdo bezpečně nespal, byl král Jindřich Korutanský. Exkrál. Českým panovníkem už nebyl. To si ovšem Jindřich nepřipustil. Když Lucemburští a král Jan vstoupili do Starého Města pražského, utekl z Menšího Města (tedy z Malé Strany) na Pražský hrad. Co teď? Na obou březích Vltavy bylo po jednom mužském, který o sobě prohlašoval, že je českým králem... Začalo se jednat, že by Korutanec měl po dobrém odstoupit, dokud to nepůjde po zlém. Jednalo se pět dní. "A co prospělo, že měli obšírné domluvy?" táže se sám sebe kronikář zbraslavský a hned taky na všechno odpovídá: "Hle, devátého prosince o půlnoci tajně uprchl Korutanec s paní Annou, svou manželkou a celou družinou, aniž ho kdo pronásledoval z Pražského hradu, zanechav ho za sebou s otevřenými hradbami. Odešel tedy bez vědomí všech, když spali, ve zmatku z království ten, který v něm přes tři roky panoval hanebným způsobem a vládou velmi nepořádnou."

Bezpečný útěk si pojistil tím, že s sebou vzal několik pražských měšťanů jako rukojmí, ale jak měl ve všem smůlu, tak ji měl i teď. Na cestě je zastavili ozbrojenci pana Zajíce z Valdeka a osvobodili je. A co bylo s tím nepovedeným českým králem z Korutan? Domů se nevrátil, namířil si to s hrstkou svých věrných do Tyrol a tam až do své smrti s tvrdohlavou naivitou při všech příležitostech užíval prázdného titulu - český král.

Na český trůn dosedl ve čtrnácti letech Jan Lucemburk a zůstal tam přes pětatřicet let.