109. schůzka: Tajemství jména Dalimil

Těmito slovy začíná svoji kroniku tak řečený Dalimil. On ji vlastně přesně těmito slovy nezačíná; to, co jsme slyšeli, byl už novočeský překlad či spíš přebásnění (od Hany Vrbové). Kronikář to ve skutečnosti naškrábal na pergamen takhle:

Réči prázdné, jelikož mohu, myšlu ukrátiti
a však smysl celý myšlu položiti,
aby sě tiem mohl každý radějí učiti
a k svému sě jazyku viece snažiti.

Je nám vzdálená tato řeč, hodně vzdálená, ale už to je čeština. Bohatá čeština. Ostatně - je to první historické dílo sepsané v češtině. Stará čeština dlouho existovala jenom v mluvené podobě, jako literárního jazyka se jí neužívalo. To je skutečnost a pravda, leč nikoli naprostá. První písemné stopy po češtině (byly to opravdu jenom stopy, jakési málo zřetelné otisky) se objevily ve 12. století. První vůbec zapsané české věty jsou dvě - a jestli mají čtenáři těchto řádků smysl pro kuriozity, tak jim je můžeme prozradit.

"Pavel dal jest v Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu se i svjatemu Scepanu se dvema dušnikoma Bogucos Sedlatu." Ten text bychom v poněkud méně čitelné podobě našli na základní listině litoměřické kapituly. Ona ta listina je sice starší, už z roku 1057, ale český přípisek je zřetelněji starší. Smysl oněch dvou prvních českých vět není zřejmě úplně jasný. Jedná se o záznam o darování půdy a dvou poddaných klášteru. Jeden dárce se jmenoval Pavel, druhému říkali Vlach, šlo o pozemky na Litoměřicku. O to víc našince potěší srozumitelnost vzácných glos v takzvané chorální knize svatojiřské. Patrně někdy ve 12. století si do drahocenného rukopisu dělala jakási zbožná řeholnice poznámky navýsost odborné a přitom zcela odlehlé křesťanské věrouce. Dá se říct, že ty větičky jsou takovou útěšnou maličkostí, kterými ta novicka jakoby proteplovala studený obraz klášterního života. Ta milá sestru v Kristu, jménem neznámá, si česky poznamenávala poznatky o svých vyučujících v mnišské kutně. Co si o nich zapsala, o svých kantorech? Takové drobnosti... Ženské tajemství... Jedna z oněch inkriminovaných vět zní: "Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé." (Ano, dá se říct, že oné neznámé rozhodně nechyběl pozorovací talent a smysl pro detail. A ten Aldík musel být pěkné kvítko.) A ještě jednu poznámku bychom tu mohli uvést. Je poněkud... jadrnější. I takové jsou v češtině domovem. "Lektor Vituz je krásný kurvy syn." Vida, jaké výrazy mají tu čest počítat se k nejdéle používaným slovům v jazyce českém...

Už před kronikou tak řečeného Dalimila byla na světě Alexandreis. Staročeská báseň Alexandreida vznikla někdy na konci 13. nebo na začátku 14. století. V těch osmi zlomcích z různých částí básně se dochovalo tři a půl tisíce veršů z původních devíti tisíc. Život Alexandra Velikého lákal kdejakého literáta, zlákal i staročeského autora. Ten si ovšem hodně vypůjčoval z podobného francouzského a německého příběhu. I když šlo o dobu antickou, používá některá slova, která znala soudobé rytířstvo, taky výzbroj a složení vojska i jména některých starořeckých bojovníků jsou česká. Někdy mezi lety 1310 a 1314 však kdosi napsal nejstarší českou a ještě k tomu rýmovanou kroniku. Ta kronika nemá jméno. Vlastně - ona je má, ale takové... sporné. Takže se jí už ani neříká "Dalimilova kronika,"ale pro jistotu s opatrností: "Kronika tak řečeného Dalimila."

Byl ten Dalimil, nebo nebyl? byl. Jmenoval se celým jménem Dalimil Mezeříčský a byl kanovníkem boleslavským. Toho pana Dalimila jmenuje autor Kroniky české Václav Hájek z Libočan: "Při spisování této kroniky těchto ctných, slavných a pravdomluvných mužuov jsem následoval, jíchžto jména pořád tuto dole sepsaná jsú." A mezi nimi na 27. místě jmenuje i Dalimila Mezeříčského. Těch jmen tam uvádí pan Hájek třicet sedm, proč bychom si měli všimnout zrovna nějakého Dalimila? Protože si ho před lety všiml osvícený historik Tomáš Pešina z Čechorodu. Jistě v dobré vůli a bez zlého úmyslu prostě určil, že autorem té známé a populární české kroniky je právě on, kanovník Dalimil. A že ta jeho kronika je tudíž Dalimilova. Neboli takzvaný "Dalimil."

Kdo je ale skutečným autorem nejstarší česky psané kroniky, vedle té Kosmovy asi nejznámější? Detektivku jménem "Dalimil" se snaží po několik století vyřešit už kdoví kolik generací historiků. "Byl to kanovník Hynek z Dubé, řečený Žák," tvrdí hypotéza číslo jedna. Hynek z Dubé? To byl šlechtic. Háček je v tom, že šlechtici z počátku 14. století většinou nedovedli číst ani psát, považovali vzdělání za něco takřka ponižujícího, za skvrnu na cti, za přednost zajímavou leda pro kleriky. Jenomže - kronikář, který sepsal takzvanou Dalimilovu kroniku, byl člověk nadprůměrně vzdělaný, znal antické i středověké báje, orientoval se v obecné historii, uměl latinsky i německy, věděl prostě mnohonásobně víc, než by se tenkrát na šlechtice "slušelo." Hynek z Dubé byl pravděpodobně duchovní a urozený rytíř. A protože kronikář píše snad nejvíc o členech rodu ostrve (tedy o Ronovcích), tak se zdá, že by to mohl být právě Ronovec Hynek. Zastával úřad nejvyššího stolníka, do konce života byl nejvyšším pražským purkrabím, při tom však byl duchovním, latinsky nazývaným Scholaris, tedy "Žák."

Vrcholem jeho kariéry bylo olomoucké biskupství. Pro pana Hynka svědčí i vzpomínka na Zdislavu z Lemberka, která byla jeho tetou a kterou nazývá svatou, i když kanonizována ještě nebyla. Dalimilova kronika se často překládala do němčiny, protože Ronovci měli svá panství v krajích, osídlených německých obyvatelstvem. Hynek z Dubé - Žák je tedy nadějný kandidát, kdyby se ovšem v kronice o něm nemluvilo ve třetí osobě, a to ne zrovna nejpříznivěji, zatímco jindy používá autor 1. osobu. Další hypotéza (tedy číslo 2) tvrdí, že kroniku sepsal Havel z Lemberka, což byl vnuk svaté Zdislavy. Je to ale taky tvrzení na vodě. Z pramenů o něm není skoro nic známo, o panu Havlovi, a tvrdit, že kroniku sepsal jenom proto, že se v ní hezky a uctivě mluví o jeho babičce?... Vyskytly se i pokusy přisoudit Dalimilovu kroniku některému členu johanitského řádu, který by taky mohl být z rodu pánů z Lemberka, ale všecko to byly jenom dohady. Žádná konkrétní stopa.

To tedy byla hypotéza číslo 3, a jsme u čtvrté a u páté. František Pražský a Jan z Dražic. Neboli známý kronikář z doby Karla IV. a poslední pražský biskup. Zvlášť pan biskup byl svého času velice horkým kandidátem. Hrálo pro něj několik faktů. Především byl známý svým češstvím. "Gentis Bohemicae fidelis zelator ac indefessus propagator," neboli: "Národa českého věrný milovník a neúnavný zastánce." Shodoval se zájem jeho i Dalimilův o gotickou architekturu a umění vůbec, jenže na druhé straně by si (jako biskup) stěží popletl posloupnost svých předchůdců na pražském biskupském stolci, a to se autorovi kroniky skutečně stalo. A už vůbec nejeví o citace z Bible, na což by biskup v kronice rozhodně nezapomněl, a nezmiňuje se ani o zázracích a ve věcech právních projevuje až nápadnou naivitu. Prostě na mnoha místech píše způsobem, který je nepřiměřený znalostem církevního hodnostáře. Shrnutí: U žádného z kandidátů nepřevažují důvody "pro" nad důvody "proti."
Takže jsme u konce. Tajemství jména Dalimil má velkou šanci zůstat navždycky nerozluštěno.

Vězte však, že je věc přetěžká
shledat, co známo je dodneška.
Našla se kronika nejedna,
žádná však o celku nejedná.
Písaři, lenošní lajdáci,
zbůhdarma tráví čas nad prací,
mají zvyk prlenčit nejvíce
o vlastním městě a o kraji,
nevidí za jeho hranice,
na smysl dějů nic nedbají.

(Nejenom písaře, lenošné lajdáky, si tak řečený Dalimil dobírá. Dívá se svrchu i na chlapy. Slovo "chlap" znamenalo ve staré češtině sedláka, poddaného, nešlechtice, neurozeného člověka.) Shůry se dívá i na měštěníny a na jejich lačnost po penězích.)

Všimněte si, kterak jiní
lidé byli kdys než nyní,
kdy se mylně domnívají,
že se čest jen v měšci tají
a jen o své statky dbají.
Čistý štít a dobré jméno
tenkrát bylo více ctěno.

(Docela aktuální myšlenka, že. Někdy se mu však nelíbí ani šlechta. Hlavně se mu zdálo, že kdysi bývali Čechové statní junáci, zatímco dneska - hanba povídat! A tento názor zastával už prosím už v roce 1310!)

Dřív do války páni ze zbraní
za tři dny už jeli ve zdraví,
později spíš stáli v ústraní,
dělali čtvrt roku přípravy.
Česká šlechta kdys tak junácká
víc než o čest dbá teď o nácka.

(Ale jinak je z každého řádku jasné, že autor kroniky byl šlechtic. Český šlechtic. Rozhodně Čech každým coulem. Přímo vášnivě stranil všemu českému, aniž hleděl na to, jestli straní spravedlivě. Stejně vášnivě je zaujat proti cizincům, a přímo bezkonkurenčně proti Němcům. Těm je podle něho nejlíp hned při potkání uřezávat nosy. Nebo něco jiného.)

Chci žít s českou selkou skrovnou -
tvrdí v Dalimilově kronice kníže Oldřich, když si zrovna namluvil Boženu -
- spíš než s Němkou, císařovnou.
Pouto krve vždy je silné,
Němka k Čechům sotva přilne.
Jak u Němky byste, páni,
chtěli prosit o zastání?
Čeleď z Němec, z Němec mistři,
Němkyně je na koni
a mé děti, synci bystří,
německy jen švadroní.
Vidím, jak zem vadne, chřadne,
jak Čech právo nemá žádné.
(Tak! A vůbec - s Němci se nemazlit! Tedy podle Dalimila. A hlavně je ani nevpustit do země!)

Milujte se vzájemně.
Němce - ten slib dejte mně -
nevpouštějte do země,
neboť Němci hltaví
rozplevelí se jak býlí,
přelstí vás a v krátké chvíli
o korunu připraví.
Němec zpočátku se zpět
drží, ale za pár let
směje se vám do tváře,
chce mít svého vladaře.
Držte si ho od těla,
sic vám škody nadělá.
A tak dále, a tak dál. Tuhletu řeč měl zase pronést kníže Soběslav (údajně), ale ono je to úplně jedno, protože Dalimil je proti Němcům na každé druhé stránce.

No ale kdo tedy? Kdo mohl toto dílo sepsat? A kdo se skrývá za pseudonymem "Dalimil," což byl náš první spisovatel, který vytvořil pojem českého národa jako společenství lidí hovořící týmž jazykem? Literární historik doktor Radko Šťastný tvrdí, že to jméno zná. "Petr z Rožmberka.“

Narodil se buďto na hradě Rožmberku, anebo Příběnicích. Jeho babička Hedvika i matka Eliška měly, co se jeho budoucnosti týká, jasno: bude mnichem! Což platilo tak dlouho, dokud se nezjistilo, že kromě několika dívek je Petr v rodině jediným mužským potomkem, takže v případě jeho trvalého mnišství by rod Rožmberků neměl pokračovatele.Vyrostl ale v klášteře (v tom vyšebrodském, který Vítkovci založili), s tím, že buďto v něm anebo některém podobném zůstane jako řádový mnich po celý život. Cisterciáci si na vzdělání potrpěli, a tak Petr studoval gramatiku a logiku a latinu a němčinu hudbu a zpěv, zpíval hodinky v kostele, pracoval na zahradě, opisoval u písařského pulpitu breviáře a životopisy světců. Petrovi mnišští učitelé ho vedli nejenom ke znalosti legend, ale k taky k různým výpiskům, kompilacím, při kterých se uplatňovala více méně literární tvořivost.

Nepobýval však jenom v klášteře. Jeho otec často jezdil do Prahy ke dvoru Václava II. a tak se Petr pohyboval v králově blízkosti. Tatínek Jindřich Rožmberk totiž pravděpodobně jediným z Vítkovců, který se neúčastnil povstání proti Přemyslovcům. Dostal patřičnou odměnu - byl jmenován nejvyšším komorníkem království. Na samém začátku 14. století zemřeli těsně za sebou dva krumlovští Vítkovci. Petr se stal téměř jediným z rodu Růže, který zbyl. Měl dvacet šest let, když vstoupil do veřejného života. Musel. Nic jiného mu nezbylo. Byl svědkem toho, jak jeho otec zařizuje schůzku Jindřicha Korutanského s Fridrichem Habsburským, a hned na to zametá cestičku Janu Lucemburkovi na český trůn. Někdy na začátku roku 1310 někoho napadlo, že by nebylo špatné, kdyby někdo informoval krále. O čem? O zemi, do které se chystá vládnout. Čili něco jako informační brožurka? Na poměry 14. století ovšem. Ale kdo by jako měl být autorem toho milého spisku? Musel to být příslušník vysoké šlechty. Musel to být člověk vzdělaný, dokonale informovaný. Musel to být člověk, který dokáže v co nejkratším čase, během několika měsíců to dílo sepsat. Volba určitě nebyla snadná. Nebyl nalezen nikdo vhodnější, než...

Bohužel máme však pomálu
kronik a pravdivých análů
a mými prosbami, běda,
nikdo se přemluvit nedá.
Nikde jsem ničeho nedosáh,
jako bych na stěnu házel hrách,
a tak se sám zmužit musím
a sám tu knihu psát zkusím.

Tak tedy Petr Rožmberk... Alespoň podle historika Radka Šťastného. Kdo měl lepší předpoklady než on? Ty předpoklady byly společenské, politické i literární. Zvolil si žánr veršované kroniky, a to v češtině. Proč česky? Bylo třeba, aby se mladý král Jan seznámil nejenom s charakterem a dějinami svého nového domova, ale aby se také zároveň naučil jazyku svých poddaných. A dalšími adresáty toho dílka byli čeští šlechtici. Rýmovaná skladba se dá výborně přednášet, takže mnozí páni mohli s požitkem poslouchat, když jim čtení dělalo problémy přímo zásadní.

Prastará kronika z Boleslavi,
ta byla pro mne poklad pravý.
Z té často čerpal jsem nové zprávy,
jak moje zem v bojích došla slávy.

Za základ svého spisování si vzal tak řečený Dalimil (neboli - možná - Petr z Rožmberka), "prastarou kroniku z Boleslavi." To byla samozřejmě Kosmova kronika. "V nejstarším zachovaném rukopise této kroniky," uvádí dr. Radko Šťastný a my jenom dodáme, že tomuto rukopisu se říká Budyšínský podle místa nálezu, a "v tomto rukopise, který vznikl někdy na přelomu 12. a 13. století, byl později (asi ve století 14.) použit ve vazbě pásek pergamenu, na němž je ne zcela jasně, avšak ještě čitelně napsáno jméno P. Rosenberg. Je to doklad, že rukopis byl ve styku s Rožmberky, možná že byl přímo Petrovou předlohou."

Během roku 1310., kdy se rozhodovalo o nástupu Lucemburka na český trůn, otec Petra z Rožmberka zemřel. Pro Petra skončilo s konečnou platností jeho řeholnictví. Stal se z něho voják - rytíř a hlavně vládce nad velikým rožmberským dominiem. Korunovace Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny byla stanovena na únor 1311. Do Prahy už několik dní předtím dorazil honosný průvod nejvyšším komorníka Petra z Rožmberka. "Ten s sebou vezl, jak se dá právem soudit," soudí doktor Šťastný, "i velmi vzácný korunovační dar - svoji kroniku, zakončenou výmluvnou a promyšlenou modlitbou za Jana i jeho manželku a vlasteneckým poselstvím pro šlechtice."

Buďte soběstační, buďte hrdí Češi,
na ohnutou šíji sekyra se těší.
Buďte moudří, Češi, buďte uvážliví.
Proč přes rovnou alej chodit pro strom křivý?
Pochopils, co míní moje prosté řádky?
Na úkor své vlasti nemnož cizí statky.
Nežli rozhodneš se, vzpomeň na Libuši
její slova měla vždy svůj smysl hlubší.
Mnoho viděly mé vyzkušené oči,
moje ústa ještě mnoho říct vám touží.
I kdyby psal znova,
slova jsou jen slova.

Petr zemřel za vlády Janova syna Karla IV. Před svou smrtí se vrátil do kláštera jako mnich - laik. Zároveň však - podle hypotézy, která je věrohodná - v něm zemřel i jeden z velkých českých spisovatelů středověku. A jeho velikost neumenšují ani tato jeho skromná slova:

Já jen své vlasti pokorný jsem sluha,
mně prosté verše z pera jdou jen ztuha,
a proto prosím, jestli některým
napadne lepší slovo nebo rým,
ať nehorší se, do čeho se pletu,
a opraví se a přikrášlí tu větu.
Tak rozkvete má země do slávy,
až v nepříteli dech se zastaví.
Přiznávám, že jsem jenom na prospěch
své vlasti myslel a jen k slávě Čech
se do té těžké práce pustil rád,
přestože nejsem žádný literát.

Takhle to tedy bylo s Dalimilem. Možná. Anebo úplně jinak.