108. schůzka: Pranice o České království pokračuje

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Antifonář Elišky Rejčky

„Když uslyšel Jindřich, král český, že byl římský král Albrecht zabit, zaradoval se radostí velmi velikou, neboť myslil, že musí z jeho pádu nabýti mocnější síly v Čechách; podobně prostý lid a národ, který by zasluhoval bití, převelice jásal, protože soudil, že bude pod korutanským knížetem bezpečný a šťastný.“

V té době bylo u nás živo. Živo ve smyslu vojenském, protože ve věnných městech české královny Elišky Rejčky přezimovala Albrechtova armáda, která se chystala, ledva by trochu oschly meze, udělat v Českém království pořádek a na český trůn posadit toho jediného správného, to znamená habsburského krále. Ale nic takového se nekonalo. Přišla zpráva, že kdesi ve Švýcarech římského krále Albrechta zabili. Nejen jméno oběti je povědomo. Ani o vrahovi není sporu.

Když se Albrecht přes Rýn plavil, v jedné chvilce
ušlechtilý Ješek zabil svého strýce.
Tím českého krále, ujce bratra svého
pomstil a zem zbavil vraha úkladného,
který původem byl sestřencovy smrti.

Dalimil si pouští fantazii zase na špacír: Římský král Albrecht, jak už jsme si podrobně vysvětlovali, neměl na smrti posledního Přemyslovce ani vinu, ani zásluhu, a kromě toho k Albrechtově vraždě nedošlo při přechodu řeky Rýna, ale Reussy. (Řeka Reussa se nachází v dnešních Švýcarech nedaleko hradu Habichtsburku. Habichtsburk, to bylo "rodné sídlo jestřábů," podle něj si říkal celý rod, Habsburci.) Čin spáchal vnuk českého krále železného a zlatého Přemysla Otakara II., syn jeho dcery, české princezny Anežky. Pomáhali mu při tom ještě dva jeho druhové. Ještě nějaké další podrobnosti té vraždy, která vešla do dějin? Král Albrecht se vzdálil od své družiny, ta zůstala na opačném břehu řeky a nemohla tudíž zasáhnout, když Jan na strýčka zaútočil.

Na dvoře svého královského strýce byl Jan od svých čtrnácti let. Brousil si zuby na míšeňské panství, ale zklamal se. Když roku 1306. vymřel rod jeho matky po meči, tak se cítil nejbližším dědicem Českého království. Že by trpěl přílišnou skromností, to se o něm nedá tvrdit... Svým synům udělil římský král udělil v lednu roku 1307 ve Znojmě lenní korouhve Českého království. A Jan zase ostrouhal. Lidi mu začali říkat "Herzog Ohneland und Sonderland." Stručně: "Kníže bezzemek." Když se ten dospívající mladík dožadoval na strýci dvojích důchodů, na něž měl mít nárok, marně a když teď viděl, jak jeho otcovský podíl i věnné statky matčiny jsou zastavovány, aby se získaly prostředky na zápas o Míšeň a České království v prospěch jeho bratrů, tak se vzbouřil. Po mamince a dědečkovi měl horkou krev, a neměl daleko k činu. Ani k tomu násilnému.

Hned po smrti římského krále vyklidili jeho synové u nás pole. Však taky měli napilno doma. Na dobytí české koruny už raději ani nepomýšleli. Zatím. Nejprve vypuklo příměří, František Palacký mu říká půvabně "pokojné stání," a pak si dal rakouský vévoda Fridrich s Jindřichem Korutanským schůzku ve Znojmě. "Tam si vyměnili zápisy, jimiž se vévoda Fridrich odřekl (za náhradu 45 000 hřiven stříbra) na věky všech požadavků i každého práva k Čechám i k Moravě a zavázal se navrátit králi Jindřichovi všecka města i všecky hrady, kterých se zmocnil v jeho zemích, Čechách, Moravě, Korutanech, Krajině a Slovinském krajišti."

Součástí smlouvy byla jako obvykle amnestie, tentokrát pro přívržence Habsburků. Platilo to i pro královnu Elišku Rejčku. "Královna-vdova hned po uzavření míru vrátila se do Čech, kde městům svým Hradci, Jaroměři, Chrudimi, Vysokému Mýtu a Poličce vydala zápis na potvrzení práv a výsad jejich; potom pak usadila se sídlem v Hradci, kteréžto město, na rozdíl od jiných Hradců a Hradů od té doby až podnes právě po ní sluje Králové Hradec.
Jindřich Korutanský dostal šanci, jakou by mu mohl každý druhý český panovník tiše závidět. Dvakrát po sobě usedl na královský trůn - on, pouhý korutanský vévoda, a bez nějakého zvláštního vlastního přičinění. Stačily však velice málo a Jindřich se definitivně znemožnil. Odborně se taky říká "zdiskreditoval." Jednoduchá otázka: čím? Bezradností, neprozíravostí, leností. Nejraději prý jedl a měl svůj klid. Pokud se svými rádci diskutoval o nějakém státnickém problému, zpravidla dával za pravdu tomu, koho slyšel mluvit posledního.
"Neznáme ani moudrého zámyslu, ani díla jakéhokoli od něho s důrazem v Čechách provedeného. Ve všech věcech potřeboval cizí rady a pomoci, jako by sám o sobě ani státi ani jíti byl nedovedl; a přece ani neuměl sobě vyhledati přítele, kterému by vládu místo sebe svěřiti mohl. Komora jeho za příčinou povinného do Rakous placení bývala vždy prázdná, jiní pak nedočkaví věřitelé nepřestávali sahati na hlavní pramen jeho důchodů, doly kutnohorské - proto bývalo mu trpěti takové nedostatky, že sotva tabuli svou zásobiti mohl všedními potřebami, ačkoli praví se, že na dobrém jídle mnoho sobě zakládal."

"Dobráctví jeho nadužíváno mnohonásobně, a tak se ukazoval ne-zřídka nedůvěřivým a citlivým. Za příčinou toho všeho nepožíval u národa ani vděčnosti ani vážnosti, lid ho ani nemiloval, ani se ho nebál, ba i posmíval se jeho rozkazům a i nejhorlivější příznivci se odvraceli od něho, ba i obraceli se proti němu." Jindřich Korutanský to v Českém království prohrával, krok za krokem ztrácel, až to království nakonec prohrál. Jeho popularita klesala stejně rychle, jako ji předtím u obyvatelstva získával (takové věci se v politice stávají, že). Nahrazovalo ji opovržení, pak zloba a nakonec rázný počin českých předáků, kteří neschopného muže na trůně do dvou let sesadili. Nebylo divu - domácí šlechta mu rychle přerostla přes hlavu a dělala si, co chtěla. Většina královských zboží byla vytunelována rozchvácena, šlechtici v čele s Jindřichem z Lipé si přivlastnili právo disponovat státními financemi včetně příjmů z stříbrných dolů. Petr Žitavský upozorňuje ve své kronice na typický znak neklidu a všeobecné nejistoty - narůst kriminality a jaký to mělo dopad na obyvatele:

"Když se rozmnožily útrapy v království Českém a byla už rozvratem odevšad vypuzena bezpečnost, soused nedůvěřoval sousedovi, domácí nájemníkovi a bratr měl stěží důvěru k bratrovi a všichni zároveň poděšeni strachem, nejsou nikdy a nikde bezpečni, vesměs chodili ozbrojeni na ulici, na náměstí a už i ve vlastním domě, nosíce každý štít a meč vždy připraveni k boji, jak vskutku jsem já často tehdy viděl v Praze, že kdo měl dvě suknice, prodal jednu a koupil si meč. Zaměňovala se tehdy radlice za meč a kosy za kopí."

Nejhůř ze všech to odnášely kláštery. Na rozdíl třeba od biskupa neměly vlastní branné síly. Klášterní statky spadaly přímo pod královskou správu, Jindřich Korutanský měl za povinnost chránit je proti drancujícím pánům. K tomu se mu však nedostávalo ani vojáků a nakonec ani energie. Nechával zkrátka věcem volný průběh. A když se konečně vzchopil, tak už bylo pozdě. "Pod vládou, která tak málo uměla rozeznávati pravdu od křivdy a zjednati zákonům úctu a poslušenství, nemohla země tolikerými rozbroji podrývaná, jakou byly Čechy tehdejší, nabýti potřebného upokojení. (Řeč je stále o roku 1309, prosím.) Všecky ve společnosti lidské rodící se neduhy vystoupily tudíž najevo: staré půtky obnovovaly se krvavě a nové plodily se bez počtu. Každý osoboval sobě právo pomáhati sobě sám a počínati, cokoli se mu líbilo; proto nebylo míry ani konce loupežím, požárům, vraždám, záštím a pychům po celé zemi. Souvěké zprávy vedou žalostné nářky na anarchii k víře až nepodobnou, do které tehdáž království bylo uvrženo - ani jeden hlásek se neozýval k obraně neb k omluvě ubohého panovníka." Ve snaze zachránit trůn, který se kymácel opravdu viditelně, povolal Jindřich pomoc z ciziny nejdříve žoldnéře z Korutan, pak i rytíře z Míšně.

Knížete tak přílišně
páni tupí, že jen chřadne
a též jídlo nemá žádné.
Proto pošle do Míšně,
k Bedřichovi, k markrabímu,
který vskutku vyhoví mu.
Vsi i města ničí spoře,
zlomí odpor v Kutné Hoře,
k Praze míří bez zábrany.
Kníže otevřít chce brány,
ale mnozí měštěníni v pražští ze zrady ho viní.

Tak, a další křečovitý tah: Král se pokusil obsadit rozhodující úřady svými lidmi a zavést tak v zemi jakousi okupační správu. To už byl jenom krok zoufalce. Diktát cizáků si české panstvo nenechalo líbit. Jestli pánům zatím slabá vláda vyhovovala, teď už o ni nestáli. O koho stáli čeští páni? O dobrého krále. Zdá se, že každý jiný král než Jindřich Korutanec byl dobrý. "Když pod bezmocnou a nepořádnou vládou Jindřicha, vévody korutanského, který měl jen podle jména titul královský, zakoušelo království České, které bylo před jeho příchodem bohaté mírem i bohatstvím, vzrůstem zla na všech stranách takový rozvrat, že takřka už hrozila konečná zkáza, kdyby ruka obnovující a spojující i roztrhané věci sjednocující rychle nezamezila tak veliká nebezpečenství."

Daleko spíš než zásah boží ruky můžeme předpokládat diplomatické úsilí opatů dvou cisterciáckých klášterů. S prvním jsme už měli tu čest - byl to Konrád z kláštera na Zbraslavi - působil jako poradce Václava II. a svého času promluvil jaksepatří do duše hýřícímu Václavovi Třetímu; druhý se jmenoval Heidenreich a byl ze Sedlce u Kutné Hory. Ti dva dali dohromady tajný plán. Napadlo je to asi hned potom, co zavražděného římského krále Albrechta nahradil Jindřich VII. Lucemburský. Jeho volby se zúčastnili všichni kurfiřti, pouze jeden chyběl. Jeho jméno? Jindřich Korutanec. Český král. Ani se neobtěžoval, aby se volby účastnil.

Ten tajný plán, zrozený kdesi v tichu klášterních zdí, chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou: Předně bylo zapotřebí, aby se český trůn, ohrožovaný neschopností krále a nenasytností domácí šlechty, opřel o autoritu zvenčí (ono by bylo vůbec nejlíp, kdyby to byla autorita samotného římského krále). Zároveň však šlo o to, aby byly zachovány právní nároky dědiček trůnu, tedy přemyslovských princezen. Muselo to být některého horkého letního dne v roce 1309, kdy po bohoslužbě v katedrálním pražském chrámě opat Konrád princeznu Elišku oslovil. Podle Konrádova kolegy, kronikáře a později rovněž opata zbraslavského Petra Žitavského to prý bylo naopak, to Eliška měla Konráda vyzvat, aby ji "povznesl," ale my si o tom myslíme svoje. Ten plán byl určitě Konrádův. A byl to dobrý plán.

"Ó kéž by nevysychaly vody z mých očí tekoucí, aby plněji prozrazovaly žalostné cítění mého srdce! Já jsem sirota, zbavená obou rodičů, království otců mých a dědictví je přivedeno na mizinu, a tento můj švagr, v nějž jsem čekala svého utěšitele a obnovitele království, upadl takřka v posměch všeho lidu. Lépe by mně bylo zemříti nežli tak bídně žíti a viděti opuštění své i království. Má sestra, jak se obávám, bude zítra nebo dnes se svým manželem vypuzena z království. A kam půjdu já? Poraďte, otče, poraďte mně, opuštěné dívce, poskytněte radu mně, nedospělé panně." A tak dále, Petr Žitavský si dal na promluvě šestnáctileté Elišky Přemyslovny jak se patří záležet.

"Znepokojuje mne, dcero, tvá žalostná řeč (správně tušíte, že kronikář už v této chvíli konstruuje páně opatovu odpověď). A ještě více mne znepokojuje nedostatek, který zakoušíš, nejvíce však tísní mé srdce, že nemohu dáti těm stížnostem léku. Ten Korutanec, tvůj švagr, který drží třebas bez užitku jméno král v tomto království, nedovoluje přece, aby ti někdo dobře radil v domnění, že tvoje útěcha bude jeho škodou. Avšak přece rád chci a slibuji věnovati pro obnovení království a pro potěchu tvou i mnohých chudých, kolik mně Bůh dá. Buď pevná, dcero královská, Hospodin je s tebou, nic se neboj!"

Dcera královská se vskutku neměla čeho bát. Kromě Hospodina stál za ní nejlepší diplomat království, opat Konrád. Eliška byla ctižádostivá a doposud jenom odstrkovaná, takže ani chvilku nezaváhala, když se před ní otevřela přímo skvostná perspektiva. "Od oné hodiny počal pan opat s plnou věrností jako milující otec pečovati o onu pannu, kterou měl od dětství rád víc než její sestry." Pečoval nejenom o pannu, pečoval i o svůj plán. (Myslím, že o ten hlavně.) "A poněvadž tehdy kolovala mezi většinou lidí obdařených v jednání darem rozumu a zkušenosti řeč a takovýto úsudek, že Korutanec nemůže dlouho v království obstáti a panovati, jednak protože v něm naprosto nebylo moci a znalosti, které se vyžadují pro stav královský, jednak že měl nepřítelem římského krále, jednak proto, že se obyvatelé království vespolek velmi svářili a přemnozí pomýšleli na jiného krále, z toho všeho tehdá vzešlo lidové pořekadlo: Korutanci ať se rychle vrátí k prosné kaši, od které přišli." Ano, úderné heslo. Teď ještě jak to všecko nějak šikovně zařídit...

Někdy v roce 1309 se opat Konrád do té velice složité a choulostivé diplomatické mise pustil. Vyžádal si slyšení u nového římského císaře, jinak prvního Lucemburka na tomto trůně. Podal mu podrobný výklad o vnitropolitické situaci v Českém království a seznámil ho i se svým nejtajnějším přáním. "Po zániku mužského rodu zbývají čtyři dcery přezbožného krále Václava, z nichž věkem starší, paní Anna, která se provdala manželským sňatkem za korutanského vévodu, se sice nazývá královnou českou, ale má pramálo úcty a královské důstojnosti pro neoblíbenost svého manžela. Je tu však druhá panna velmi rozumná, jménem Eliška, která dosud nepoznala mužského druha, v mysli bystrá a zkušená, skvějící se září dívčí cudnosti a ctnosti, sama jediná utěšuje známkami vynikajících mravů celé Čechy." Zbylé dvě Přemyslovny opat vyloženě odbyl. Taky neměl proč by se jim věnoval. Jemu šlo pouze o tu jednu. S římským králem ovšem byla těžká řeč. Buďto nerozuměl, nebo rozumět nechtěl.

"Když zbožný opat slyšel, že chce král vyloučiti z království nejenom knížete korutanského, nýbrž i všechny čtyři dcery krále Václava, aby v něm nekralovaly, byl znepokojen." No bodejť by nebyl... "A pravil králi: ´Zdaž císařská spravedlnost, která obyčejně laskavostí upevňuje trůn (Konrád šel na to chytře, Jindřich ještě císařem nebyl, tituloval ho titulem, který mu zatím nepatřil), zda zahubí nevinného s vinným? Jestliže upadla pro svého manžela v nemilost říše paní Anna, vévodkyně korutanská, která se nyní nazývá královnou českou, řekněte, prosím, čím si nezasloužila otcovské dědictví svěží ctnost panny Elišky? Či si nezasloužila ta dívka urozená, ze slavného královského rodu zrozená, že by se v onom království, jehož je dědičkou, třebas by se nemohla státi králem proti vůli přirozenosti a pohlaví, neměla aspoň se svolením císařské milosti řádně státi a jmenovati královnou?" Opatovi nešlo jenom o Elišku. Šlo o celé království.

Moment... Elišce bylo šestnáct. V středověku holka na vdávání, dobře. Králi Jindřichovi bylo o osmnáct let víc. No, budiž. Jenomže - on byl přece už ženatý. Mimochodem - taky 18 let... Ve hře on sám nebyl. Ve hře byl jeho synek. Třináctiletý Jan.

Tak to aspoň zvenku vypadá, že po onom rozhovoru pana opata a pana krále musela být ruka tak říkajíc v rukávě. Tedy ruka Eliščina v rukávě lucemburském. Ale nebyla. Římského krále ten projekt zaskočil. On s ním prostě nepočítal, nevěděl si s ním rady. A kromě toho měl hromadu jiných starostí. Teď zrovna se chystal na korunovační jízdu do Říma, před očima měl královskou, potažmo císařskou korunu, a najednou - takový problém... Ta nabídka byla lákavá, to ano, jenže hrozila celou řadu rizik. Například se králi ale vůbec nezamlouvala představa, že by měl poslat svého syna právě odrůstajícího dětským střevíčkům do země plné konfliktů. První Konrádova mise zkrátka dopadla... no, jaksi nijak. Ostatně - měla zatím ráz navýsost soukromý, diskrétní. Výsledek tudíž žádný... Ale - něco přece jenom. To, co platí i při dnešních složitých diplomatických jednáních. Kontakt byl navázán. Zájem probuzen. Kronikář Petr Žitavský, který se v opatově doprovodu těch jednání asi také zúčastnil, i když samotné rozhovory s králem se vedly mezi čtyřma očima, si do po návratu do své kroniky radostně poznamenal:

Já do Prahy rychle a s veselou myslí se vrátil,
nikoli liknavým krokem, jsa jist, že královská dcera
bude nadále vládnout a zachová vlastní svá práva,
jakož i jméno rodu, ta panna mysli tak moudré
jejíž život byl v květu a zdobený všelikou ctností,
ta, jež Eliškou slula; je bez hranic proslulost její,
taktéž přehojná sláva, neb mysl její je bystrá.

Jednání tedy proběhlo, ale nic se nedělo. Český zájem na té věci neopadl, kdepak, Češi by rádi měli nového krále, přímo na místě si to ověřil Petr z Aspeltu, mohučský arcibiskup, ještě lepší diplomat, než byl zbraslavský opat Konrád, jenomže Jindřich váhal. Kroutil se, odkládal, vyhýbal se. A přitom Petr z Aspeltu dokázal pro ten projekt získat řadu vlivných pánů, takže původně soukromý plán několika duchovních se stal v krátkém čase oficiálně prosazovaným požadavkem většiny českých pánů. Ani to Jindřicha Lucemburka nepřesvědčilo. Bylo zapotřebí znovu a na mnoha úrovních jednat, jednat a zase jednat. Římský král manévroval. Nabízel Čechům svého bratra Walrama, který byl už 30letý a měl tudíž mnohem víc politických zkušeností než kluk, kterému táhlo na čtrnáct. Naši páni nezacouvali. Chtěli Jana a hotovo. Jednání skoro ztroskotalo. Teprve když pana krále opati Konrád a Heidenreich upozornili, že Lucemburkové dosáhnou českého trůnu výhradně v osobě prince Jana, tak se Jindřich rozhodl. Sotva rád, ale svolil. Petr z Aspeltu se ovšem musel zapřísáhnout, že bude Janovi dělat politického rádce.

Když poznali čeští páni k svému hoři,
že je Korutanský v ničem nepodpoří
soudili že Elžka Přemyslovna vdána
má být za hraběte, z Licmburka Jana,
syna císařova. Svěřili mu vládu
a Jindřicha hnali z Prahy bez odkladů.
Tomu králi, Bože, zachovat rač zdraví,
ať ho starost o lid nikdy neunaví,
ať do svého sněmu české pány volá,
aby rozkvetl zas kraj zničený zpola,
aby mír v něm nastal a on dobyl slávy.

A byla svatba a "Elžka" neboli Eliška Přemyslovna si ve věku osmnácti let bere za manžela čtrnáctiletého "Jana z Licmburka" neboli Jana Lucemburského. Ten se stává desátým českým králem a České království může vstoupit do doby lucemburské.

autor: Josef Veselý
Spustit audio