107. schůzka: Rvačka o trůn

27. červenec 1997
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Franz Pforr: Rudolf I. Habsburský v roce 1273

Češi, což jste nezmoudřeli ani trochu za léta? Trůn jste dal nepříteli, synu krále Albrechta, Rudolfovi, vévodovi z Rakous, a tím chomout nový navlékli jste na své šíje.

Kronikář Dalimil má jasno - být po jeho, nezvedl by pro toho Němce hlas. On by Dalimil nikdy pro žádného Němce nezvedl hlas. On Dalimil nemohl na celé míle žádného Němce ani cítit. Čemuž se dá říkat buďto vlastenectví, nebo předpojatost. Nehodící se škrtněte. Nový český král potřeboval uklidnit atmosféru. (Na tom by nic nebylo - neexistuje vláda, která by si vzala za úkol atmosféru jitřit namísto toho, aby ji zklidňovala.) Rudolfovi ve zklidňování vydatně pomáhal tatínek. Tu české šlechtě potvrdil všechna privilegia včetně Zlaté buly sicilské, a tím pádem i její právo domácí, to jest zvenčí neovlivňované volby krále, tam se zase Rudolf zavázal splácet věřitelům staré dluhy české královské komory. A ještě přislíbil uzavřít sňatek s vdovou po Václavovi Druhém, sedmnáctiletou Eliškou Rejčkou. (V její osobě měl být zachován i český nárok na polskou královskou korunu.) Tak, a výměna na pražském trůně byla dokonána. Datum? 16. říjen roku 1306.

„A tak Rudolf, byv zvolen za krále českého, věnoval některým pánům některá města a hrady a měšťanům rozdělil dary, jak před svým zvolením jednomu každému slíbil, tak nyní dal. Neboť byli někteří jak ze šlechticů, tak měšťanů, kteří volili toho Rudolfa ze strachu nebo pro dar, třebas byl schopný k panování. Posléze tento Rudolf vtáhl zároveň se svým otcem do Prahy a oženil s paní Alžbětou, vdovou po panu Václavovi starším, tak, jak slíbil před svým zvolením.“ Tou „Alžbětou“ byla Eliška Rejčka. Svatba se konala kolem svátku svatého Havla (tedy tentýž den jako volba krále), a byla to svatba dost odbytá. Ono nebylo moc času a muselo se dostat i na příslušný hold panstva. Což ještě není všechno, protože Albrecht dokonce stačil udělit český stát synovi v léno. Byl to tedy poněkud uspěchaný den, ale všechno klaplo jako na drátkách.

Špatně se vám v zemi žije (obrací se Dalimil dál na své krajany),
když v ní řádí cizí berka,
který vše svým loktem měří.
Kdo mým slovům málo věří,
ať se zeptat pospíchá
pana Jana z Vartemberka
a Lipského Jindřicha.

Jaká byla Rudolfova vláda? A jaký byl Rudolf? Bylo mu asi pětadvacet let, to znamená, že byl asi o šestnáct let mladší než jeho neúspěšný předchůdce a konkurent Jindřich Korutanský a jeho působení v Českém království se vyznačovalo přímo rekordním poklesem oblíbenosti. Na což můžeme, pravda, pouze usuzovat podle kronik, neboť průzkumy veřejného mínění k nám ještě nedorazily. Nemohli mu přijít na jméno obyčejní lidé ani mnozí šlechtici. Pro všechny byl reprezentantem cizího rodu. Češi byli (alespoň v posledních létech) zvyklí „dávat své panovníky zemím sousedním,“ a najednou museli přijmout cizáka. A ještě ke všemu syna nepopulárního Albrechta, o kterém kolovaly pověsti, že dal zabít posledního Přemyslovce. Za což nejspíš opravdu nemohl, ale pověsti jsou pověsti, ty jak jednou vypustíš z huby... Vyložená nenávist vůči římskému králi a jeho synovi byla stará přinejmenším od roku 1304, kdy vojensky vpadli do Čech a pokusili se dobýt Kutnou Horu.

Nelibost vzbudil i způsob, jakým Rudolf došel trůnu. V podstatě podvodem. Smlouváním s prodejným panstvem a na úkor Přemysloven, což byly pravé dědičky koruny. Tím, že si se spěchem vzal Polku Elišku Rejčku, byl vyťat pomyslný políček neprovdané Elišce Přemyslovně. V její osobě byla vlastně potupena dynastie, která tu vládla od věků. Kdyby byl alespoň k světu, Rudolf, ale on ani to ne. Byl neduživý, škudlivý, studený jak psí čumák. Hodně škudlil, až nerytířsky, ale je fakt, že musel. S českou korunou vzal na sebe břemeno dluhů, a protože hleděl, jak se jich co nejrychleji zbavit, tak utahoval opasek. (Technologie utahování opasku představuje zřejmě pro šéfy našeho státu odedávna oblíbenou aktivitu.) Týdně prý dokázal splácet tisíc hřiven stříbra. Znamenalo to ovšem odevzdávat značnou část zisku z urbury (tedy z dolování stříbra a z ražení mince),rovnou špalírům věřitelů. (A že jich bylo.) Těm se králova hospodárnost líbila, na rozdíl od obyčejných lidí, ale i řemeslníků a dvorních dodavatelů. Těm se nelíbilo, že dříve honosný královský dvůr tak nějak... zešedl, nabyl na strohosti, panovník údajně výrazně šetřil na jídle.

Rudolf žije z mnišské stravy,
kuchař mu jen kaši vaří.
Snad mu řekli mastičkáři,
že si posílí tak zdraví.

Kašičku Rudolf papal zřejmě z dietních důvodů, nikoli z přehnané šetrnosti, byl opravdu chatrného zdraví. Ať už ale přišel ke své přezdívce tak či onak, výsledek byl stejný - devátému českému králi se začalo říkat král Kaše. Ale nejenom Kaše. On měl ještě jeden „čestný“ titul. „Na dvoře jeho nebylo vídáno tolik přepychu, jako někdy za Přemyslovců, ani při jeho tabuli nehodováno slavnostně, a jak dvořané, tak i potřeby krále a stolu jeho namnoze brány z Rakous.“ František Palacký si tuto informaci nevymyslel, vyčetl ji ve Zbraslavské kronice: „Víno, obilí, olej a všechny ostatní věci pro potřebu a dvůr královský vhodné a nutné dával si dovážet z Rakouska. Proto přívrženci vévody korutanského a lakomci, kteří zklamáni se viděli v nadějích svých, měli příčinu spílati jemu potupnými jmény král Kaše a Obstarávač či Dodavatel zboží.“

„Král Kaše“ a „Dodavatel zboží“, neduživý a postonávající Rudolf, to ale nebyla zrovna záruka trvalosti habsburského panství v českém státě.... Rudolf byl bezdětný a zatím to moc nevypadalo, že by se na nějaké potomky v dohledné sobě vzmohl. Naštěstí (pro Rudolfa naštěstí) tu byl starostlivý táta Albrecht. Co ten by pro synka neudělal!... Udělal i jeden velice věrolomný krok. To bylo na jednání ve Znojmě - obratným manévrem přiměl české a moravské pány, aby přijali nové ustanovení o nástupnictví. Lišárna. "Kdyby snad Rudolf zemřel bez přímých potomků," pravila nejdůležitější regule, "měl se české koruny ujmout některý z jeho bratří, na prvním místě Friedrich." Jestli měl Albrecht z čeho vybírat? Jakpak by ne. Šest dospělých synů. Není divu, že se jim snažil zajistit budoucnost. On celý ten manévr byl pro větší přehlednost uspořádán tak, že Rudolf nejprve obřadně vrátil české léno otci, přičemž ten je ihned obřadně udělil zase zpátky. V tom případě ovšem nula od nuly pošla. V čem ten manévr měl jako být? V tom, že ono léno již neudělil zpět pouze Rudolfovi, nýbrž všem svým synům současně. To bylo velice hrozivé a nebezpečné, na obzoru byla perspektiva trvalého pohlcení českého státu Habsburky, pro Čechy to bylo přímo pobuřující - však taky tento tah připravil krále Rudolfa o poslední zbytky sympatií. (Pokud je kdy nějaké měl...)

"Tak jako král Václav byl věrným příznivcem českého národa, byl tenhle jeho zavilým pronásledovatelem. Proto se někteří páni a urození statečně stavěli proti jmenovanému králi Rudolfovi a přidržovali se korutanského vévody Jindřicha. Z toho vznikly království různé škody a mnoho neštěstí. Mezi jinými zly, která Rudolf učinil, se s velikým vojskem utábořil u Horažďovic, města pana Bavora ze Strakonic, a chtěl je dobýt."

U Rudolfova dvora nezastával ani jediný významný úřad ani jediný šlechtic z jihozápadu Čech. Páni z Podbrdska, Plzeňska, Strakonicka a odjinud Habsburka neuznávali. V jejich čele byli páni Vilém Zajíc z Valdeka a Bavor ze Strakonic. "Tito a četní jiní veřejně se stavěli proti Rudolfovi a proto tím způsobili království mnoho škod." Mimochodem, lze zřetelně vysledovat, jak na tentýž jev mají dva kronikáři úplně odlišný náhled. Zatímco František Pražský si pochvaluje statečnost odbojných pánů, zbraslavský kronikář lamentuje nad škodami, kterém tím způsobili. Bylo zapotřebí odstupu desítek let, aby vyprávění pana kronikáře Přibíka Pulkavy působilo jakž takž objektivně. "Léta Páně 1307 někteří páni Českého království, totiž Bavor ze Strakonic, který držel hrad v Klingenberku (jinak Zvíkově), a Vilém z Házmburku, jinak z Valdeka, jenž držel hrad v Burglinu, jinak Křivoklátě, se stavěli se svými lidmi proti Rudolfově volbě. Rudolf táhl s četným vojskem proti nim, oblehl město Horažďovice." Jeho výprava zaznamenala několik prvních úspěchů, všechno nasvědčovalo, že spěje k vítěznému konci. Ona Rudolfova ochota obdarovávat české panstvo, které se přidalo na jeho stranu, to byl jen taková taktický tak k upevnění pozic. Následovat měl tvrdý postih, protože pergamen snese všechno, a právě tak, jak byla privilegia snadno vydávána, tak zase mohou být snadno zrušena. (Což poradil svému synovi římský král Albrecht.) Takže - co teď zbývalo? Vlastně jenom dohodnout kapitulační podmínky s panem Bavorem, obleženým u Horažďovic.

Ale to se nestalo. Rudolf vážně onemocněl a 3.července roku 1307 zemřel. "Při obléhání Horažďovic onemocněl na úplavici a stav jeho stal se brzy beznadějným. Předvídaje smrt svou, povolal k sobě do ležení před městem dva opaty, sedleckého i zbraslavského, s jejichž radou a pomocí učinil o záležitostech svých poručení křesťanské. Milované manželce své Elišce Polské, nyní již po druhé vdově, zapsal dvacet tisíc hřiven stříbra; otci svému vzkázal, aby nevěřil pověstem, nastanou-li které, o nějakém jeho otrávení a zaslal mu vlastnoruční popis oněch skutků, kterými svědomí své cítil obtíženo s prosbou, aby stala se náhrada těm, kterým ublíženo bylo. Tak skonal, teprv 26letý, dne 4.července 1307, v devátém měsíci po svém na trůn povýšení, když měl právě korunován býti."

Ano, ještě jednu přezdívku u nás Rudolf dostal: "Král bez koruny." I když sám svému otci psal, že onemocněl a nikoli že by byl snad otráven, přesto se fámy vyrojily. Spekulovalo se o tom či o onom a uvažovalo se, kdo mohl mít z této další mladé smrti na českém trůně prospěch. Spekulovalo se, uvažovalo, ale ono to stejně vypadalo na úplavici nebo nějaké podobné infekční onemocnění. Byl konec konců červenec, horké počasí a k nákaze potravou nebo vodou stačilo jenom málo. A Rudolf byl zdraví dost chatrného, nemoc s ním dlouho zápasit nemusela. "Takovým způsobem trůn království českého v běhu jediného roku již po druhé uprázdněn byl bez přirozeného dědice."

Co teď? Vláda prvního Habsburka byla dlouhá tři čtvrtě roku, a přitom vypadala, že bude dlouhá, že se cizí dynastie posadila na přemyslovské křeslo pěkně zeširoka, pohodlně a hlavně trvale. Leč nikoli. Zatím nikoli. Na začátku 14. století se to Habsburkům ještě nepovedlo. Museli si počkat. Ale byla tu ta podivná, prakticky vynucená dohoda, že po Rudolfovi má právo na trůn další Habsburk, Friedrich, a když ne on, tak jsou tu k mání ještě jiné výhonky téhož rodu...

Dohoda tu byla (podepsali ji ve Znojmě) a Fridrich se okamžitě pokusil uplatit nástupnické právo po svém starším bráškovi a v průvodu ozbrojenců vpadl na Moravu, aby si zajistil nejprve uznání zdejší šlechty. Ale nějak se mu to nepovedlo, nepočínal si rozhodně, a tak se události přes něj převalily, aniž do nich nakonec účinněji zasáhl. No, a zatímco rakouský vévoda po dobrém přemlouval Moravany, aby ho uznali za Rudolfova zástupce, odehrávalo se v Čechách drama. "Po smrti nejjasnějšího knížete pana Rudolfa, krále českého, který se však nenarodil z rodu českých králů a nikterak nebyl korunován královskou korunou, nastala veliká radost v pošetilém národě a v prostém lidu. Neboť tak velice byly vlastní zlobou zaslepeny mysli některých lidí, že nemohly míti lásku k tomuto Rudolfovi, knížeti mírumilovnému, nýbrž jen v přáních a v modlitbách žádali a si vyprošovali, aby se vrátil Jindřich, vévoda korutanský."

Kyvadlo popularity se zhouplo na druhou stranu. Čeští páni se rozdělili do dvou táborů, které čím dám vzrušeněji hledaly východisko ze situace. "Hledaly východisko ze situace?" Přely se. Hádaly. Napadaly se. Nakonec tekla i krev. Jaké byly možnosti? Ti, co byli pro Habsburky, navrhovali přijmout Friedricha, s podmínkou, že si vezme mladou, stále svobodnou Elišku Přemyslovnu. Druhá strana viděla řešení v tom, že se vrátí Jindřich Korutanský. Nějakou dobu se trumfovali argumenty. Když došly, tak nastoupilo násilí. Korutancovi stoupenci sáhli k teroru, krvavému nátlaku, zastrašování. Při pogromech v Praze a Kutné Hoře přišlo o život několik známých osobností, mezi jinými pražský biskup Tobiáš z Bechyně. Přibík Pulkava o těch událostech sepsal jakousi historickou reportáž.

"Po smrti Rudolfově se sešli páni Českého království do města pražského, aby zvolili příštího českého krále. Když ve dvoře pražského biskupa jednali o té volbě a všichni do jednoho byli shromážděni, jakýsi pán, zvaný Dobeš z Bechyně (pro kronikáře Pulkavu byl Dobeš, přesněji Tobiáš z Bechyně, už jenom "jakýmsi pánem;" ve skutečnosti to byl pražský biskup - svého času měl značnou moc, když se mu podařilo odstranit z výsluní moci Vítkovce Záviše) jakýsi pán, zvaný Dobeš z Bechyně, navrhl v přítomnosti ostatních a snažil se ostatní přimět k tomu, aby za českého krále zvolili Friedricha, bratra řečeného Rudolfa. Zatímco se jednání obracelo sem a tam, pan Oldřich, pán na Lichtemburku, z rodu pánů z Ronova, rozčilen tím, že řečený pán z Bechyně chce učinit panovníkem v Českém království cizince, vykřikl: ´Jak dlouho, Dobeši, nám budeš určovat krále z rodu nepřátel našich králů?´A ihned, aniž zcela dořekl tato slova, tasil meč, řečeného Dobeše probodl a v přítomnosti všech přítomných pánů zabil. A tak nastal v radě urozených převeliký křik a všichni svorně volali: ´Nechceme Rakušany, ale vrátíme se ke starému královskému rodu!´Tak se stalo, že Češi zvolili za svého krále korutanského vévodu Jindřicha, který měl za manželku Annu, starší dceru krále Václava."

A zase jsme měli krále. Během pouhých dvou let - pátého. Václav II., Václav III., Jindřich Korutanský, Rudolf Habsburský, a zase Korutanec. Bude nový český král trvalého charakteru? To se teprve ukáže. On je tu totiž ještě Albrecht. Že by si to dal římský král od Čechů a od toho Korutance líbit? Těžko. "Když uslyšel římský král Albrecht, že někteří Čechové zvolili na škodu svaté říše vévodu korutanského, popudil se velmi prudce jeho duch proti novému králi i jeho království." Bodejť by se nepopudil. Co teď s Fridrichem? A to měl ještě dalších pár kluků na krku a že by byl v Evropě přebytek trůnů, to teda zase nebyl. "Proto se sešel se svým synem Friedrichem, vévodou rakouským, a působil království škody, jaké jen mohl působit." Což znamená, že tatínek směrem od Chebu a synek od jižních Čech začali oba pustošit České království. Následoval pokus o obléhání Kutné Hory. (Ono to stříbro nedávalo spát.) Ale ani bombardování těžkými obléhacími praky, ani metání zápalných koulí obránce měst nezlomilo. Kutná Hora se proměnila v nedobytnou pevnost. Měla výborné velitele, Jindřicha z Lipé a Jana z Vartemberka. Vydrželi to až do sychravých podzimních dní.

Nevzpomínal za těch dlouhých večerů římský král na dobu před pouhými třemi lety? To město musela být jeho noční můra. Už jednou musel od kutnohorského stříbra s ostudou odtáhnout. A teď ještě ke všemu se blíží zima... Nechybělo moc a situace se opakovala. "Paní Alžběta, vdova po králi Rudolfovi (zbraslavský kronikář myslí dvojnásobnou vdovu Elišku Rejčku) byla zatím v Praze, a protože přála králi Albrechtovi, utrpěla některé urážky a potíže ze strany Korutancovy. Proto, aby nebyla hruběji urážena, uprchla tajně z Prahy s jednou služkou, nesouc v náručí svou dceru Anežku." Eliška Rejčka pak umožnila habsburským ozbrojencům vstup do svých věnných měst, do Poličky, Vysokého Mýta, Chrudimi, Jaroměře a Hradce. Útočníci měli vystaráno. Mohli přezimovat, zatímco král se synem si řekli, že pohodlnější bude tu zimu přečkat doma, odjeli do Rakous a už se těšili, že se příštího jara všechno rozhodne. Dokonce si to i sepsali. "Ale člověk míní, Bůh však který je na nebesích a jehož soudové jsou jako hlubokost nesmírná, rozhoduje a určuje, co uznal za dobré. Neboť považ (obrací se kronikář Petr Žitavský k budoucímu čtenáři), považ, že se ještě neobrátila pro hříchy lidu prchlivost Hospodinova od Čech, aby v nich směl být mír. A zajisté nebyl král Albrecht ten, skrze něhož by chtěl Hospodin uspořádati v Čechách mír, nýbrž rozhodl nechati to druhému. Neboť sám Albrecht, král římský, zahynul hned potom 1. května Léta Páně 1308., byv zavražděn v krajinách švábských, na místě, kde se cítil nejbezpečnějším, od Jana, syna svého bratra Rudolfa."

Zní to snad jako dramatický nápad nevalné kvality? Ó nikoli, život, v našem případě dějiny jsou autorem mnohem neuvěřitelnějších zvratů, než tomu může být v té nejbláznivější frašce. Vnuk českého krále Přemysla Otakara II., syn české princezny Anežky, synovec římského krále Albrechta svého strýce zabil. Co bylo důvodem toho činu? Ten osmnáctiletý mladík byl k nenávisti roztrpčený tím, jak ho pořád a stále odstrkovali od jeho dědických nároků. Jak ho Albrecht odstrkoval. "A tak se splnilo proroctví prvního českého knížete Přemysla, který totiž pravil: ´Až zajde můj mužský rod, vnuk pomstí děda.´" O téhle věštbě věděl zřejmě akorát Přibík z Radenína, řečený Pulkava, ale na první pohled to sedí: Vnuk českého krále Přemysla zabíjí svého strýce Albrechta, jehož otec, římský král Rudolf, byl příčinou dědečkova pádu.

Habsburky potkala tragédie podobné té přemyslovské. Smrtí Rudolfa, sahajícího po vytoužené české koruně, a zavražděním jeho otce Albrechta se skoro zhroutila budova habsburské moci, kterou po celá desetiletí ten rod hnal výš a výš. Teď aby honem rychle vyklidili české pole, protože hlavní starosti byly doma. O Čechy ztratili zájem. A Jindřich Korutanský si mohl zamnout ruce. Sám osud mu nabídl šanci, aby dokázal, že si ho český národ oblíbil právem, že je schopným panovníkem a vhodným partnerem nejstarší Přemyslovny.

Brzy, velice brzy se ukáže, jestli to očekávání bylo na místě.

autor: Josef Veselý
Spustit audio