304. schůzka: Habsburský start

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nalezení těla krále Ludvíka Jagellonského
0:00
/
0:00

Scházíme se opět, jak se stalo dobrým zvykem v tento čas, u rozmanitého stolu české historie, abychom z jejího pestrému menu vybrali to, co pro ni bylo důležité, a zároveň abychom se z ní pokusili vyrobit nikoli dějepisnou přednášku s chutí vysušené tresky, nýbrž krmi plnohodnotnou a plnou šťávy.

„Léta Páně 1526. uherský a český král Ludvík byl obklíčen tureckými vojsky, když předtím dobyl hrad Šabac. Přijelo mu na pomoc množství pánů, rytířů i královských měst s vojenskými zástupy: pan Štefan Šlik, pan Jan Buštěhradský a jiní, pan Jindřich Kutnauer z Kutnova na Pece, purkrabí kraje Královéhradeckého; a dále urozený a statečný rytíř pan Jakub Kyšperský neboli Valečský z Vřesovic a na Valči, podkomoří Království českého, který vedl pěší vojsko z královských měst, byl s ním, když se ukrylo za hradbu pavéz a spolku s jinými zde byl od Turků zabit. Pan Jindřich Hložek ze Žampachu a na Březně jen taktak ujel, když mu krejčí Asman z Mladé Boleslavě dal svého koně. Pan Oldřich neboli Kundrát Cetryc z Lorenzdorfu, truksas neboli stolník krále Ludvíka také ujel a krále tam nechal. Uhři pořád chtěli, aby král Ludvík táhl vpřed proti Turkům a neustupoval, a Čechové mu radili, aby ustoupil, opevnil se a čekal, až mu jich přijde na pomoc víc. Král chtěl udělat to, co mu radili Čechové, ale Uhři se to dověděli a začali se domlouvat proti králi i proti těm, kteří mu takto radili, a říkali, že takové lidi budou sami bít a bojovat proti nim. A tak král Ludvík řekl, že přece jen vytáhne vpřed, i kdyby tam měl zahynout.“

Than Mór: Bitva u Moháče

Ve dnech 14. až 19. srpna 1526 se Ludvíkovo vojsko přesunulo pomalým pochodem k městečku Moháči. To leží na Dunaji nedaleko maďarskosrbské hranice a počtem svých obyvatel je dnes srovnatelné například s Jindřichovým Hradcem. Dunaj v těchto místech opisuje výrazný oblouk - jako by si zatím vcelku poklidně tekl k jihu, ale v okamžiku, kdy tato řeka spatří v dálce Moháč, tak jí jde notný kus cesty směrem západním naproti. Když se toho města dotkne, tak se zas obrátí se a pokračuje dál k jihu. Tady se král Ludvík Jagellonský vzdal poslední koketérie s myšlenkou na mír s Turky a s ohledem na svého velitele Tomoryho i na naléhání papežské diplomacie se rozhodl svést s nepřítelem bitvu. „A tak král Ludvík řekl, že přece jen vytáhne vpřed, i kdyby tam měl zahynout.“

Bitva u Moháče

Jakpak situace u Moháče vypadala? Zprávy o ní jsou docela podrobné: Uherské oddíly přicházely do hlavního ležení (to se nacházelo jižně od městečka) až do 28. srpna. V podstatě by se dalo říct, že se k místu srazu a posléze i bitvy trousily jako švábi na pivo. To hmyzí srovnání není tak docela na místě, neboť švábi, jakmile ucítí pivo, spěchají k němu poměrně svižně, což se o Uhřích a jejich spojencích říct rozhodně nedalo. V předvečer střetnutí měl český a uherský král Ludvík k dispozici asi 25 000 bojovníků, 8000 z nich nepatřilo k uherským oddílům. Patřily Čechům, Moravanům a ještě dalším národům. Což nebylo moc... hlavní část vojenské pomoci z Čech a z Moravy v Moháči však ještě nedorazila.

Bitva u Moháče, osmanská miniatura

Žoldnéřský sbor, vypravený českými městy, odhadl špatně cestu a v inkriminovanou dobu se pohyboval někde mezi Budínem a Székesféhervárem (neboli Stoličným Bělehradem). Do střetnutí zasáhnout nestačil, a zřejmě ani moc nechtěl. No a oddíl, sebraný Jindřichem z Rožmberka a Adamem z Hradce, táhl teprve Rakousy k uherské hranici. (Zkrátka měl zpoždění jako leckterý mezinárodní rychlík.) A turecká armáda – o ní jsme si už dlouho nic neřekli: Co s ní bylo? Turecká armáda překročila 23. srpna řeku Drávu.Její početní stav: měla jasnou převahu. V poměru dvě ku jedné. Možná ještě o něco víc. 55 000 Turků proti již zmíněným pětadvaceti tisícům v řadách jejich křesťanských protivníků. Před porážkou zdá se mohl křesťany zachránit už jenom zázrak.

„Umístili tedy krále do třetího šiku a tehdy pan Ondřej Trepka, královský hofmistr, řekl Čechům: Pamatujte na má slova, milí páni Čechové: kdo z nás je věrný svému pánu, toho pak najdou tam, kde se na slušného člověka sluší; ale kdo jsou zrádci, utečou... A Trepka byl Polák. A stalo se tedy tak: on spolu s jinými zůstal při králi, a jiní utekli.“

Tvůrcem Ludvíkovy vojenské taktiky byl arcibiskup Pavel Tomory. Uvědomoval si, jak jsou a slabá a zranitelná jeho vojska, ale neodkázal se vymanit ze zajetí představy, že křesťan musí proti pohanům bojovat za jakýchkoli okolností. Měl plán - kalkuloval v něm s přímo mimořádnou obětavostí a nasazením křesťanské armády. Ta byla rozdělena do dvou sledů a zaujala postavení u říčky Borzy. První sled byl rozčleněn do tří částí: na pravém a levém křídle stálo jezdectvo pod vedením chorvatského bána Františka Batthyányho a Petra Perényiho, uprostřed se soustředila pěchota. Součástí prvního sledu bylo i dělostřelectvo, které disponovalo asi osmdesáti kusy. Ve druhém sledu (v podstatě to byla záloha) spoléhalo vedení na těžké jezdce. Mezi nimi byl i král. Šířka bojové formace dosahovala čtyř kilometrů, což bylo opravdu hodně. Tomory se obával obklíčení početnějším nepřítelem. On i ostatní uherští velitelé chtěli už volbou terénu strhnout iniciativu na svou stranu. Předpokládali, že Turci udeří jako první a budou muset postupovat náročným mokrým terénem, což je řečeno velmi jemně: kolem Moháče to byla totiž skoro samá bažina. To by mohlo narušit kompaktnost tureckých šiků, jenže Uhři se dopustili takové docela nenápadné. dílčí chyby. Přenechali protivníkovi postavení na výšinách, kde měl dobrý přehled o rozložení Ludvíkových jednotek.

Logo

„S temnými kruhy pod očima, málo vyspalý, stál Ludvík uprostřed stanu, nastavuje ruce a prsa pážatům, která ho obkládala brněním, stahovala spěnky a navlékala železné rukavice. Nakonec vstavil starý komorník na královu hlavu helmici s chocholem v uherských barvách. V lesklém, hrozivém železe se jinochův obličej, bledý a bezkrevný, ztrácel. Jen hnědé kadeře se nepřestaly bujně svíjet zpod kovového rámce. Ludvík stál trpělivě, čekal, až mu položí na ramena plášť, čekal, až bude opásán mečen, stále čekal, čekal.“ Takto popsal poslední chvíle před zápasem spisovatel Miloš Václav Kratochvíl.

Odpoledne 29. srpna 1526 zahájilo turecké vojsko útok. Pohybovalo se ale jenom velmi zvolna. Těžký blátivý vykonal opravdu své. Vpředu postupovaly oddíly z Rumelie, za nimi oddíly anatolské a nakonec sultánův elitní sbor. Od vsi Földváru je jistilo dělostřelectvo a janičáři. Tomory měl ve své předpovědi pravdu. Turci se pokusili Ludvíkovo vojsko obklíčit. Tomory si tureckých oddílů, které se snažily o bchvat, všiml a poslal proti nim část jízdy. Situace jako by uherskému vojsku nahrávala. Turků sice bylo víc než dvakrát tolik, jenomže nebyly vidět. Jejich útočící oddíly ještě nesestoupily a rumelské jednotky vypadaly osamoceně. Uherské dělostřelectvo zahájilo palbu a pravé křídlo prvního sledu se pod velením Tomoryho a Batthyányho vrhlo na rumelské vojáky. Úder byl překvapivý a zdrcující. Rumelské jednotky se pod ním hroutily a začaly couvat.

„Ludvík sevřel koně pevně koleny, pěst křečovitě držela uzdu – teď už vidí obličeje Turků proti sobě. Předklonil a zapřel kopí, vtom najednou turecký útok prudce strhává uzdami koně. Zvířata tančí na zadních nohách, točí se, šavle, kopí, turbany na okamžik zavíří na místě a. Ludvík nemůže věřim svým očím: turecká jízda se obrací na útěk, prchá, jako když se odrazí příboj od skalnatého břehu. Mraky prachu zahalují cválající řadu, ze které odpadne jen tu a tam jezdec, kůň zasažený šípem, zesláblý zraněním. Křesťanské vojsko, které se ani nestavilo, ihned pronásleduje prchající. Jezdci křikem, ostruhami i meči pobízejí koně, brnění haraší, od řevu vyprahlá hrdla polykají prach, oči šlehané větrem slzí. Rychleji, rychleji letí planinou, koně mají napjaté krky a břicha při zemi. Rychleji, rychleji v patách nepříteli, kterého již zahlédli v oblacích zvířeného prachu a dojíždějí, dostihují.“

Sultán Sulejman I.

Na moháčském bojišti to v té chvíli vypadalo na překvapivé, a dokonce zdrcující křesťanské vítězství. Zatímco se sultán Sülejman strachoval, jestli ústup předního voje nevyvolá paniku v celé armádě, tak kaločský arcibiskup a vrchní velitel uherského vojska v jedné osobě cítil blízkost zázraku. Poslal hned ke králi Ludvíkovi posla se vzkazem, aby na nic nečekal a okamžitě se v čele záloh dostavil na bojiště. Turecká sestava měla být rozražena uprostřed. Nebyl to dobrý odhad situace. Byl to klamný odhad situace.

Jednoduchá past

„Turecká jízda – hle – najednou se její souvislá řada drobí, dělí, shlukuje v malé hloučky – sta mezer se mezi nimi rozevřela a z mezer najednou trčí ta hlavní těžkých pušek, houfnic, děl! Turečtí jezdci mžikem prolétli rozestavenými a připravenými hroznými zbraněmi, a zatímco se Ludvíkova jízda setrvačností řítí dál, dopředu, z hrubých železných rour počne šlehat blesk za bleskem a dělové koule prorážejí smrtící dráhu sevřenými řada křesťanského vojska. Výstřely duní, desítky ran najednou, které se spojují v jediné rachotivé hřmění.“

Docela jednoduchá past. Uhři na ni skočili jako myšky na slaninu. Rumelské jednotky sice ustoupily, ale Batthyány se se svými jezdci dostal při pronásledování prchajících Turků příliš daleko. Přijel před Földvár a náhle zíral na turecká děla, kvůli stabilitě pospojovaná vzájemně řetězy. Než se chorvatský bán vzpamatoval, ocitl se jeho sbor v ničivé palbě janičářských pušek. O jejich účinku se vzápětí přesvědčila i uherská pěchota, která se za jízdou trochu opozdila. Když se ještě ozvala turecká děla a osmanská pěchota zkonsolidovala své řady, tak uherští pěší žoldnéři i Batthyányho jezdci zakolísali. Poměry se během chvilky prudce změnily. „Jako když se plot kácí, ležela najednou na zdupané půdě řada sražených mužů a zvířat. Ostatní jako by zkameněli leknutím – ale jenom na okamžik. A už se koně vysoko vzpínají, jak je rytíři prudce strhávají zpět, na útěk. Jezdec po jezdci vpadá do zběsilého trysku, letí křížem krážem stepí, koně narážejí do sebe, ztrácejí směr, znova se rozjíždějí doleva, doprava, jenom pryč od tureckého tábora, zpět, zpět, zpět.“

Působivé líčení. Ještě působivější musela být skutečnost. Král Ludvík v té chvíli přichvátal na místo té líté seče pozdě. Poskytnout Tomorymu a Batthyánmu účinnou pomoc a zabránit zvratu – nic z toho už nestihl. Udatnost uherských oddílů a královy těžké jízdy byla proti dělovým kulím a přesile nepřátel málo platná. Pravé křídlo křesťanské formace utrpělo strašlivé ztráty a obrátilo se na útěk. Tomoryho plán porazit Turky postupným zničením jejich oddílů ztroskotal. Nebyl sice špatně promyšlený, jenomže příliš podcenil početnost a vycvičenost osmanské armády. Autor toho plánu na něj krutě doplatil. Zahynul na bojišti. Tím se zhroutilo i jednotné vedení.

Sultán Süleyman v bitvě u Moháče (turecká miniatura)

„Ludvík se sotva probírá z omámení. Hned po jeho pravici si prorvala železná kule ničivou dráhu šikem živým těl. Před ztrnulým zrakem mladého krále rudne obraz roztrhaných těl a v uších zní nelidský řev, stoupající u té krvavé změti. Teprve pohyb vlastního koně Ludvíka vytrhuje. Někdo uchopil jeho uzdu a vleče ho pryč – Oldřich Cetryc z Lorenzdorfu. Ludvík cítí, jak s ním někam ujíždí. Nestará se, kam jedou, jen se snaží, aby se udržel v sedle a vydychl, aby se neudusil tou hrůzou, tou hrůzou, která ho zalila.“

Během chvilky nečekaný zvrat

Během jediné chvilky takový zvrat. Co se dělo s králem? Očitý svědek, který o tom později vydal svědectví, zahlédl krále v davu ustupujících. To už bylo jisté, že neuspělo ani Perényiho levé křídlo, které napadlo anatolské jednotky. Bylo rozhodnuto.
Klid. Kůň stojí. Ludvík si jenom pomalu uvědomuje, že se zastavil. Jsou snad již v křesťanském táboře. Ach, jak je to teď všechno jedno. Kolem hlučí křik a povely. Stále ještě dojíždějí na uštvaných, zpocených koních. Teď pronikl ke královu vědomí Cetrycův hlas. S někým se hádá. Přerušil ho maďarský hovor. Mluví snad k němu, ale nerozumí, nerozeznává jednotlivá slova. Znovu se Cetryc chápe uzdy králova koně. Chce ho zase někam odvést? Ludvík se vzepře, jako když nevyspalého chlapce ráno budí ze spánku. Ne, nikam nepojede. Cetryc naléhá, Uhři ho odhánějí. Ludvík by se měl konečně probrat, poslechnout, co ti lidé pořád od něho chtějí? Ví to, ale jen ztěžka napne pozornost.

„Králi, pomni sám na sebe! Turkům nelze odolat. Kdybys mohl vyjet na vršek a přehlédnout pole, nedohlédl bys konce tureckého tábora. Zaplavili step jako mračna kobylek. Dej se, pane, odvést z bitvy! Jako by divoká smršť zatočila vojsky, smetla si šiky křesťanů do hrsti a udeřila jimi o zem, tak pokosil turecký nápor Ludvíkovy rytíře. Zbytky se rozstříkly zpět k táboru co zmatené trosky.“

Bitva u Moháče trvala asi půldruhé hodiny. Poslední odpor ještě kladli pěší žoldnéři, kteří původně zaujali postavení uprostřed prvního sledu. Igor Oni to byli zkušení vojáci a v té nelehké chvíli prokázali pozoruhodnou chladnokrevnost. Vytvořili čtvercovou formaci a bránili se ze všech sil. Padli prakticky do jednoho. Na bojišti ležely mrtvoly několika tisíc křesťanských bojovníků, mezi nimi i osmadvaceti uherských magnátů včetně Jiřího Zápolského a sedmi vysokých uherských hodnostářů, kromě nich ještě na 500 dalších urozených mužů. Z přítomných českých šlechticů svedli v bitvě u Moháče svůj poslední boj Štěpán Šlik, Burian z Gutštejna, Jan Buštěhradský z Kolovrat a jiní, méně známí. Turkům nestála v cestě na Budín už žádná překážka.

„Opět ujíždí Ludvík, opět vidí žeň smrti kolem sebe. Před ním se řítí oddíl jezdců. Najednou zmizí, jako by je země pohltila. Když král dojede blíž, spatří je napadané do skrytého příkopu, který je nyní jimi zaplněn, takže král jej přejede jako po rovině. Ludvík neví, jak dlouho prchají, neví, proč se jednou za úkrytem křovin zastavují a proč z něho Cetryc a Maďar rychle strhávají plášť, helmu s chocholem a zlatem vyšívanou čabraku přehazují na vlastního koně. A hned Cetryc vleče Ludvíka dál, zatím co Maďar, ustrojený do králových odznaků, vyčkává, až ho dojedou pronásledující turečtí jezdci.“

Ludvík Jagellonský

„Vskutku, sotva Turci spatří zlacenou přilbici s pyšným chocholem, purpurový plášť s královským vyšitým znamením a drahocennou čabraku, pustí se za jezdcem, domnívajíce se, že je to král. Ale už Ludvík nespatří. Neuvidí ani, jak Turci na svých rychlých koních dojíždějí znaveného jezdce a jak ho šavlemi srážejí k zemi, když poznali nastraženou léčku. Cetryc bije bičíkem králova hřebce. Půda pod kopyty začíná měknout, koně se zabořují. To dorazili k bažinatému dunajskému rameni. (Dovolíme si spisovatele opravit, nebylo to ve skutečnosti dunajské rameno, ale říčka jménem Csele, která do Dunaje v těchto místech ústí.) Hluk bitvy se vzadu ztrácí a koně našlapují měkce bez hlesu. Vidíš, králi. Vyplnila se cikánčina věštba. Kolikrát z tvé ruky hádávala, že Tvoje Milost nezemře zbraní. A měla pravdu. Žádná zbraň ti neuškodila... Ale král mlčí. Ani hlavu neobrátí a pobodne koně do bahnitého koryta. Zvířata se těžce prodírají bahnem, pak začnou ztrácet půdu pod nohama. Ale to už voda čistší a koně mohou plavat. Říční rameno je neširoké. Jinak by se koně přes ně sotva dostali, protože je tíží jezdci i s železným brněním. Cetrycův kůň již dosáhl břehu, který je na druhé straně strmější, zato však tolik nepoutá nohy bahnem. Rytíř se ohlédne po králi. Ludvíkův kůň se už také dotkl kopyty předních nohou suché země. Cetryc si oddychne a pobodne koně, která zapře zadní nohy do povolující půdy, vzepne se a v okamžiku je celý z vody venku. Tak, to nejhorší je za zády, teď bude možné i jízdu zpomalit. Cetryc přitáhne uzdu, aby nechal Ludvíka předjet. Ale Ludvík ještě nevyjel. Copak se nemůže jeho kůň dostat po břehu nahoru?“

„Cetryc se rychle obrátí v sedle. Nikdo za ním není. Hrozná předtucha mu sevře hrdlo. Králi! – Králi!! Nic... Nikde nic. Vždyť ho přece viděl, jak se šplhá vedle něho na břeh. Dvěma skoky je Cetryc u břehu. Oněmělý se dívá na osudné místo. V rozměklé půdě se ostře rýsují stopy koňských kopyt tam, kde se králův hřebec zachytil předníma nohama - a od hřebů podkov vedou dvě ostře zaříznuté rýhy, jak se zvířeti smekly nohy, kde sklouzl zpět do bahnité vody. Cetryc se zahleděl na hladinu. Jen na jednom místě vyvstávala bublinka za bublinkou, rostla, napjala se, praskla, Druhá, a pak ještě třetí. A pak už žádná. Nehybný, mrtvý, se blyštil povrch močálu jako dřív.“

Ještě 17. září (tedy téměř tři týdny po bitvě u Moháče) Zdeněk Lev z Rožmberka nic nevěděl. Pobýval v té době na Pražském hradě. Do Prahy přijížděli přímí účastníci moháčské bitvy, ale o králi Ludvíkovi nikdo nic nevěděl. Jednu chvíli dokonce v Praze zvonili a stříleli z děl na znamení, že panovník přece jen z boje unikl, leč vzápětí byla ta radostná zpráva a nadějeplná zpráva dementována. Nakonec však bylo přece jasno: Ludvík u Moháče zahynul.

Jak vlastně k té nešťastné události došlo? Přebrodit říčku Csele by nebylo na normálních okolností nic složitého, jenomže byly dlouhotrvající deště. Cetryc se dostal s koněm na břeh jako první, po něm vjel do vody král, oděný do těžké plátové zbroje. Jeho unavený kůň se chtěl z říčky napít, ale netrpělivý Ludvík ho bičíkem poháněl k výstupu na břeh. V tu chvíli neudrželo zvíře rovnováhu, převrátilo se a spolu s ním spadl do bahna i jezdec. Krále a Cetryca doprovázel ještě Maďar Štěpán Acíl. Ten chtěl svému pánu pomoci, ale utopil se také. Vyděšený Cetryc se stal jediným svědkem smrti dvacetiletého panovníka jedné z evropských velmocí. Teprve po ústupu Turků z Uher se Cetryc s několika muži vrátil na místo královy smrti. V bahnité říčce nalezli jenom Ludvíkovu zbraň. Panovníkovo tělo už kdosi předtím vyzvedl a pochoval nablízku. Cetryc královy ostatky vyzvedl a převezl se je do Stoličného Bělehradu, kde byly slavnostně pohřbeny.

„Kdo tu nepadl na místě, zajat byl a rozkazem Solimanovým odpraven. V duchu Solimanově potýkaly se divné vlastnosti: byl to barbar vzdělaný, schopný citů jemných a ušlechtilých, hrubý násilník, pilný jak spravedlnosti, tak i klamu. Když táhl do Uher, dal několik svých vojáků stíti, protože poddaným jeho činili škodu na polích, ale v Uhřích dal popleniti vše, co zasáhla moc jeho, ačkoli téměř nikdo nestavil se na odpor. Po bitvě u Moháče kázal postínati na dva tisíce jatých, mužů vzácných i sprostných, ale tři královští dvořané (jeden Uher a dva Poláci) nalezli milost před očima jeho a nakládáno s nimi až téměř přátelsky. Je ujišťoval Soliman, jak upřímně líto mu bylo smrti krále Ludvíka, i kterak v ošklivosti měl nevěrné a zrádné chování Jana Zápolského k němu; také propustil je hojně obdarované k královně Marii do Prešpurku. Povážlivé zprávy, jež mezitím obdržel z Asie, pohnuly ho k brzkému návratu – v měsíci říjnu vojsko jeho již zase opustilo Uhry.“

Tak, a příběhu je konec. Skoro se chce říct: stalo se, nestalo, bylo nebylo. Ale to se ví, že bylo. To tedy vskutku bylo. To byl konec vlády polských Jagellonců v království Českém. Trvala 55 let, ale na českém trůně se přitom vystřídali pouze dva muži. V říjnu 1526 (tedy v době, kdy Turci byli z Uher na cestě zase zpátky do Asie) se sešli v Praze čeští stavové, aby se poradili, kdo bude novým českým trůnem. Když bylo tělo krále Ludvíka dva a půl měsíce po tragédii ve Stoličném Bělehradě pietně pohřbeno, tak tehdy už náleželo pražské vladařské křeslo novému držiteli. Usedl do něj člen rodu, který nebyl v Praze žádným nováčkem: vládl v ní už třikrát, ale pokaždé to bylo jenom nakrátko. Tentokrát to mělo být nadlouho. Bez osmi let čtyři století.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.