305. schůzka: Žádný nemůže uražen býti více od jiného než sám od sebe

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Erasmus Rotterdamský

„Řehoř Hrubý z Jelení urozenému a statečnému panu Mikuláši z Černčic pozdravení. Znaje Vaši, pane Mikuláši milý, dobrotivost, kterou každému a zvláště dobrému okazujete, a že o pravou moudrost a dobrotu první a největší péči máte, tuto řeč svatého Jana Zlatoústého, pracně nyní od mne z latinského jazyka v český vyloženou, raději jsem Vám nežli komu jinému oddal a poslal.“

„Ona (jak titul její napřed položený ukazuje) oznamuje a tohoto dovozuje, že žádný nemůže uražen býti více od jiného, než sám od sebe a že nic člověku nemůže uškoditi, neuškodí-li sobě sám. Divná věc a rozumu každého dosti odporná, neb když jest tou tak, proč jsou zámkové na vysokých horách nebo vrších pevně zdělaní, proč tvrze a města valy, zdmi a věžemi ohrazená, proč děla mnohá a rozličná, prakové velcí s vysokými švanky, proč odění a zbraň všelikterá, když žádný člověka nemůže uraziti, ani mu jak může uškoditi, než toliko on sobě sám? A ty všecky věci nahoře jmenované ne proto jsou, abychom sami před sebou bezpečni byli, ale abychom těch, kdo nám uškoditi a nás uraziti chtějí lstí a mocí snázeji se uvarovati mohli. Nadarmo tedy to všecko jest, což jsou lidé k obraně své, aby uraženi býti nemohli, vymyslili a nalezli.“

Tahleta slova (mimochodem: přes archaičnost jazyka slova nadmíru moderní) napsal v dopise jakémusi panu z Černčic pisatel jménem Řehoř Hrubý z Jelení Léta Páně 1497. Kdoví, jestli ten dotyčný urozený a statečný pan Mikuláš, o jehož rodě víme leda to, že měl v erbu leknínový list a svého času mu patřilo i město Kunštát, kdoví jestli ta slova vůbec pochopil. My toho vůbec málo o panu Řehořovi víme. Známe aspoň jméno. O kolika jeho současnících nevíme ani tak málo. Víme o něm proto, že psal. Tedy on více překládal, než psal, což neznamená v době, ve které žil, právě málo. Aspoň se můžeme domnívat, odkud asi pocházel. Z Jeleního, odkud odjinud. Nevíme ale, kde to Jelení hledat. V českých zemích můžeme sice vypátrat několik míst s tímto jménem, ale ani u jednoho nemáme důvod, proč bychom je mohli spojovat právě s Řehořem Hrubým. Svým původem to byl drobný venkovský šlechtic a patřil mu patrně nevelký statek kdesi na Lounsku. Na Lounsku však žádné Jelení nikdy nebylo a není. Jeho majetek se musel jmenovat jinak.

Neznáme ani rok, kdy se pan Řehoř narodil. Dokonalá tma. Snad mohl přijít na svět někdy kolem roku 1460. Kde nabyl vzdělání? Nějaké přece musel mít, když dovedl psát. Samá voda. Zato bezpečně víme, že Hrubý byl přesvědčeným stoupencem víry podobojí. K podobojím tehdy ostatně patřila většina obyvatel království. Kupříkladu jeho manželka však ne. Byla vyznání římského, tedy pod jednou. To je zhruba všechno, co se o ní dá zjistit. Chabý materiál. Žádný inspektor by s takovým raportem u kriminálního rady neuspěl. Něco by se však přece jenom našlo. Jejich manželství bylo zřejmě velice tolerantní. Řehoř svou ženu nikdy nepřemlouval, aby se „dala k těm jeho,“ nýbrž: „Aby se jí stala sama od sebe, majíc rozum a milujíc svou duši.“

Tak aspoň nějaké zprávy o blízkých příbuzných by nebyly, o sourozencích například, nebo o dětech. S jedním dítětem můžeme posloužit. Byl jím Zikmund, jediný syn, pozdější klasický jazykovědec a proslavený basilejský vydavatel antických autorů. Tatík ho poslal za vzděláním do Prahy, kde ho svěřil péči správce jedné novoměstské školy. Tím nebyl nikdo jiný než zprvu bakalář a později mistr Václav Písecký, jeden z významných profesorů na pražské universitě. Pro pořádnou mozaiku je těch kamínků ze života našeho hrdiny však nějak pořád málo. A to ještě kdoví jestli pan Řehoř nějakým hrdinou vůbec byl. V té době, když dal svého potomka na studia, prodal nebo pronajal svůj venkovský statek a odstěhoval se natrvalo do Prahy. Třeba chtěl mít nad tím svým študentem kontrolu; víme dobře, jak bujný a nevázaný může být život študentský. Víme to ze zkušenosti. Tedy: jiných.

Hotovost, kterou za prodej stržil zřejmě stačily k živobytí rodiny, protože Hrubý nepřijal žádné zaměstnání ani je nehledal, ale víme , že si naopak sám cenil nabyté nezávislosti. Nebyl veřejně činný. Neměl na politiku čas. Každou volnou chvilku věnoval literatuře. Četl hodně, a nejenom četl. On se dal i do psaní. Nelehký úděl zvolil sobě. Kupodivu si tím sepisováním dosti vydělal. Tolik, aby mohl svému synovi dopřát studia v Itálii. Zároveň financoval studijní pobyt i mistru Václavu Píseckému jako synovu průvodci.

„Abyste tomu rozuměti ráčil: každý člověk od přirození svého má jakousi moc aneb mužnost. Kdyby jí jediné chtěl k dobrému užívati. Moc ta nic jiného není než všeliká ctnost, tak jak lidé, obyčejně mluvíce, říkávají: ctnostný člověk tj., mocné a silné, dobré mysli. A ctnost nic jiného není, že moc jakási mysli nebo duše, jíž se hřích, kterýž odporný jest ctnosti, od duše zahání anebo jíž se hřích přemáhá. Takovou ctností je pokora. Ta dusí a přemáhá v duši hřích pýchy a hrdosti. A přim každé ctnosti jest trpělivost. Kdo tu ctnost – tj. trpělivost – má, přede všemi zlými a protivnými věcmi a hříchy jest bezpečen. Rozuměj tak, že mu mysli vášně zlé nebo hnutí jakákoli zlá nic nemohou uškoditi. Kdo té moc mysli zbaven jest, v každou zlost a v hřích nebo v nepravost vženou ho mysli zlé a přemohou jej. Proti žádné protivné a odporné věci jakékoli, buď světské nebo tělesné, buď vidomé nebo nevidomé žádný takový bez pochybení a bez úrazu smrtelného neobstojí a každá zvláště nenadálá velmi ho vzbouří a v nepravosti daleko zavede. A zase, kdož trpělivostí jest oděn a ohrazen, roven jest oné skále tvrdé, která žádnými mořskými vlnobitími nikdy se nemůže ohnouti.“

Hans Holbein ml.: Ilustrace k Chvále bláznovství Erasma Rotterdamského

No, něco podobného si říkám pokaždé, když se vzteknu a posléze vychladnu. Pan Řehoř taky zřejmě moc dobře věděl, o čem píše. On to psal dost možná právě o sobě. Tenkrát vůbec zavládla jakási móda psát. O sobě, ale hlavně – česky. Nečinili tak všichni, kdo brali s předem jistým úmyslem péro do ruky. Mnozí (byť se jim jazyk v ústech obracel po česku) kladli na papír či pergamen slůvka a slova výhradně latinská. Jako kupříkladu pan Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, s nímž a s jeho bratrem cestopiscem jsme měli tu čest se na své pouti dějinami potkat. Kolem pana Hasištejnského vznikl jakási družina (říkejme jí kupříkladu „tvůrčí kolektiv Hasištejn“), která začala psát jaksi pro vlastní potěšení. Používali přitom výhradně jazyka latinského – náramně se totiž snažili přiblížit antické dokonalosti svých vzorů. Znělo to vznešeně, znělo to ušlechtile, a pro většinu Čechů naprosto nesrozumitelně. I když kupříkladu básně Bohuslava Hasištejnského (jedna z nich, oslavující Karla IV. a způsob, kterak založil Karlovy Vary, je umístěna u karlovarského Tržního pramene), ty básně dokážou zapálit cit i v moderní hrudi. „Olorino, miseri, requiescite lecto“. (obávám se, že takto přednášeny nezapálí vůbec nic. Lepší bude český překlad:)

Jen si odpočívejte, vy ubozí, na hebkém lůžku,
líbejte rudé rty, když máte k tomu své právo,
žerty si vymýšlejte a vzněcujte milostné půtky,
vášnivě tiskněte dívčí ňadra a k hebounkým údům
přimkněte svoje údy, nechť země jen otročí chřtánu,
cokoli rodí se na jasném nebi, to nechť mu slouží,
dále jen utlačujte nevinné, pyšně se chlubte
praotci rodičů svých, však přijde, v němž tyto slasti
soudce černého pekla v pláč promění, v žalostný nářek
satanáš.

No vida. V rámci mravního naučení se nám dostane i jistých informací erotického charakteru... Nějakou dobu patřil k těmto nadšencům a latinským veršotepcům i vzdělanec, humanista, právník a také „místopísař Království českého“ Viktorin Kornel ze Všehrd. Ale pak hasištejnský kolektiv opustil. Neměl snad nic proti erotice, ale byl pro to, aby se psalo česky. Poté, co se král Vladislav usnesl, „aby vše, od dnešního dne v desky zemské, buď větší nebo menší, v trhové nebo zápisné, památné i půhonné (prostě do všech veřejných dokumentů) všecko česky psáno bylo, a to věčně aby tak držáno bylo zachováno,“ tak tedy poté se rozepsal i pan Viktorin, a i když to byl známý odpůrce všelijakých novot potvorných, „já v tomto veliké škody neznám (jako že se bude psát česky), jen to, abychom jazyk svůj, poněvadž jsme Čechové, drželi i rozšiřovali (neb jsou toho i jiní národové všichni pilni) a německy se učíce abychom česky psali i mluvili a v obyčejích českých trvajíce abychom se v horší neměnili.“

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Portrét od Jana Vilímka.

Vcelku chvályhodné myšlenky, i když. tak nějak samozřejmé. V našem století dozajista, leč nebylo tomu tak vždycky. Ani pro doktora Viktorina Kornela to asi nebylo tak docela snadné rozhodnutí. Jaké rozhodnutí učinil onen iuris doctor? Že bude od teď psát česky, jenom česky, a basta. To nejenom řekl, ale i napsal. Jakémusi knězi Jírovi v roce 1494. A když už jednou takový závazek uzavřel, tak ho taky dodržoval. Na svou podporu uváděl řadu příkladu, jak to prospívá sousedům Němcům. jejich rozkvět pokládat za důsledek toho, že „téměř všechny knihy pohanské i křesťanské z latinských, jeden jazyk druhým vykládajíce, německými učinili, kdežto my snad ještě žádných nemáme.“ Zatímco u nás: kde nic, tu nic. Proto pan Viktorin Kornel výslovně prosazoval překládání antických autorů, ať už pohanských nebo křesťanských do češtiny, protože mimo jiné tím se dosáhne vyšší hmotné i mravní úrovně společnosti než „denní kázání zákona a pravdy boží a nábožný zpěv, jejichž neúčinnost lze u nás považovati za prokázanou.“ A ještě chtěl pan Viktorin dokázat, že se čeština hravě vyrovná všem klasickým jazykům, že to, co se v nich vyjádří, dá se povědět i česky.

Dá se předpokládat, že sám šel příkladem. No – tak to zrovna potvrdit nemůžeme (místopísař Království českého měl na starosti trošku jiné psaní než překlady starých Římanů), ale horlivě podporoval každého, kdo se do takového práce pustil. I našeho Řehoře Hrubého z Jelení – toho pochválil jako jednoho z prvních. „Neboť on dal příklad těm, kteří nic jiného nečiníce, žádnými zemskými ani městskými běhy, žádnými obecnými ani domácími překážkami zaneseni nejsouce“ (jako se jejich energii neužírá žádná politika tak, jak bezpochyby užírala pana Kornela, takže se budou moci věnovat překladatelské činnosti s větším úspěchem než on).

Viktorín Kornel ze Všehrd

„Dobře-li jsem vše přeložil, čili zle, jiným to rozeznati poroučím, kteří jazyku latinskému lépe nežli já rozumějí a kteří znají, jak má jeden jazyk v druhý překládán býti. Jestliže bych kde v čem chybil prosím, nechť mi odpustí, úmysl dobrý můj více nežli to mé nedostatečné přeložení snad váží. Neb tu práci (ku které mě žádný nehnal, žádný nenabízel) já jsem dobrovolně na sebe vzal, abych dospělost svou v jazyku latinském a výmluvnost v řeči české a okrasu chlubně okázal. Nechť se ti tím chlubí (ač i to špatně jest), kteří toho hodně mají. U mne toho obojího velmi málo jest.“

Inu, darmotlach a chlubil pan Řehoř zrovna nebyl, všechna čest. To tedy fakt nebyl. A máme na to důkazy. Důkazů máme mnohem víc než těch o jeho životě, protože on toho sepsal víc než dost. Žil sice v době, který už znal knihtisk (mohl se narodit asi deset let po jeho vynálezu), ale většina jeho knih byla opsána ručně. Mnohé z nich přímo rukou pana Řehoře Hrubého. Proč to dělal? Na takovou práci si přece mohl už tenkrát zjednat profesionální písaře... Mohl, ale neudělal to. Přepisoval své práce vlastní rukou. Kde se naučil řemeslné zručnosti školených písařů knih? To je další otázka, na kterou neznáme odpověď. Rozhodně se však „knihpísařskou“ profesí neživil, a kdoví jestli u vlastnoručně napsaných kodexů počítal s nějakým tím honorářem. (Na rozdíl od nás.) Ono mu šlo spíš o něco jiného, a ti,. ke kterým se svými dedikacemi obracel, nemuseli být jeho slovy vždycky natolik nadšeni, aby radostně spěchali jej odměnit. „V některých věcech, které v mém spisování se nacházejí, a zvláště při konci, prosím, neurážejte se. Ačkoli jsou nectné, oplzlé, opselé, hanebné a mrzké, nectnými a oplzlými nepronášejí se slovy. Když nevedou k ničemu zlému, ale odstrašují od něho, nic nemohou uškoditi poctivému člověku, nýbrž nemálo prospívají jemu. Též i tyto řeči dobrý v dobré sobě obrátí; zlý pak, poněvadž jest nečisté, hledí-li skrze na to skrze své pohoršení a ne pro své poučení, jest sám nečistý. A také, čeho se nestydí křesťanští kněží páchati, proč bychom my váhali to slyšeti nebo čísti?“

Nejenom významné osobnosti české politiky scény století docela současných, ale i protagonisté našeho veřejného života v době jagellonské dokázali být – inu, lidé. A jako tací nepostrádali leckterou malost, malichernost, ba vadu na své povaze, zda menší či větší než celebrity současné, necháváme na laskavém posouzení posluchačstvu. I stalo se, že se jednoho dne nadobro rozkmotřili dvě vůdčí osobnosti českého kulturního života, pánové Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic a Viktorin Kornel ze Všehrd. Nebyla za tím náhodou ženská sukně? Byla. Jmenovala se – čeština. Právě kvůli ní se tyto dvě významné osobnosti českého kulturního života rozešli jako nepřátelé na život a na smrt. „Přátelství, které po mnohá léta trvalo mezi předními učenci věku tohoto v Čechách po staroklasické krásné a mnohomluvné, zahynulo ranou najednou a navždy.“

Pan Bohuslav napsal báseň, v níž se modlil k bohu, aby ráčil vyvésti národ český z dlouhé temnosti opět ke světlu blahodárnému a přivésti jej nazpátky k Římu. Ta „dlouhá temnost“ naštvala pana Viktorina natolik, že si vzpomněl na husitského ducha v sobě a složil taky báseň, ve které hovoří o Římu jako o studnici všech nepravostí, což se doneslo rychlostí úměrnou tehdejší komunikaci panu Hasištejnskému, kterýž nelenil, popadl brk do ruky a hbitě naškrábal svému příteli, „svému kdysi příteli,“ osobní dopis. „Poslals mi spis rouhavý od kohosi, jenž ústy bezbožnými proti církvi boží se vzteká!“ No, a bylo rozhodnuto. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic zůstával nadále věren své milence latině, zatímco Viktor Kornel ze Všehrd obcoval pouze s češtinou. A na čí straně stál Řehoř Hrubý z Jelení? Byl to on, kdo přeložil nejrozsáhlejší dílo Hasištejnského, jmenovalo se List Petru z Rožmberka, a obsahovalo návod, kterak si počínati ve funkci králova zástupce v zemi. Zajisté to bylo čtivé čtivo. O něco později sepsal pan Hasištejnský latinskou elegii s názvem O překladateli mých básní, ve kterých si to vyřizuje dost nevybíravě až urážlivě právě s tím, kdo přeložil jeho latinské výtvory, a tím byl právě Řehoř Hrubý. A s kamarádstvím byl konec. Nadobro. (Jsme přece u nás, doma.)

„Jistě všeho, i toho nejlepšího, my lidé zlí a zlými navyklostmi zkažení vždycky radši zle užíváme nežli dobře. Neb to zlé užívání větší nám zhovadilým rozkoš činí nežli dobré. A také, poněvadž nyní všichni obecně a na oko nebo i očitě a zvláště ve světě vyšším jsou náramně narušeni světa marnostmi a tělesnými libostmi a rozkošemi poraženi, nevím kde a kterak by se mohl ten naleznouti, kterýž by toho uměl a mohl dobře – totiž napřed ke cti a chvále boží a potom k dobrému svých bližních – užívati, nestoje tím nebo skrze to o žádnou sovu čest, ani o kořist nebo o své zbohacení." Takového aby pohledal! „Bude-liť Bůh kdy činiti, může dobře takového člověka s takovými věcmi vzbuditi bez toho mého tupého vypisování a bez mé všeliké při tom viny.“ Kéž by.

Erasmus von Rotterdam

Pak se Řehoř seznámil s Erasmem Rotterdamským. Na rozdíl od něj byl jeho kolega spisovatel o něco mladší a hlavně nesrovnatelně proslulejší, a to až světoznámě. Někdy na začátku 16. století sepsal Chválu bláznovství, a i když drtivá většina toho, co vymysleli jeho současníci, upadla nenávratně do zapomenutí, Chválu bláznovství tento osud nepotkal. Jak by mohl. Na mozek, v němž se vylíhly myšlenky, které zaujaly i zchudlého českého zemánka Řehoře z Jeleního, na ty se nezapomíná ani dnes. „Kdyby se někdo pokusil strhnouti masky hercům vystupujícím na jevišti a ukázat divákům jejich skutečný a přirozený vzhled, zdaž by tím nezkazil celou hru a nezasloužil by si, aby jej všichni jako šílence vyprovodili z divadla kamením? Tak by se totiž ukázal náhle nový a docela jiný obraz: kdo před chvílí ještě představoval ženu, objevil by se jako muž; z jinochy byl by stařec, z krále otrok, z boha najednou ubohý človíček. Zmařit tento klam, to znamená vpravdě zkazit celou hru. neboť právě tento klam, tato přetvářka je to, co poutá oči diváků. je snad celý lidský život něco jiného než jakási divadelní hra v níž každý vystupuje v jiné masce a svou úlohu hraje tak dlouho, dokud je ředitel neodvolá z jeviště? tento ředitel dává přitom témuž herci vystoupiti v různém přestrojení, takže kdo včera hrál krále oděného nachem, dnes hraje otroka v cárech.“

Dovedně v pravý čas bláznem se tvářit – toť nejvyšší moudrost

Chvála bláznovství vyšla poprvé tiskem v Paříži roku 1509 (pravděpodobně bez vědomí autora) a způsobila senzaci a autorovi nejeden problém. Řehoř Hrubý byl vůbec první, kdo Chválu bláznovství přeložil do národního jazyka, a to z prvního pařížského vydání, v době, kdy jiné vydání ještě neexistovalo. Ten překlad mě hotov během necelých dvou let. Dalšího vydání do národního jazyka, do francouzštiny, se Erasmova chvála dočkala až po dalším desetiletí. Překlady do dalších evropských jazyků jsou mnohem pozdější. Ve své předmluvě dokázal, že moc dobře věděl, co to vlastně přeložil. „Ten Erasmus, kněz římský a muž v mnohé moudrosti a v rozličném umění nad jiné všecky tyto časy dospělý, v řeči své pod bláznovstvím lidským divnou i božskou i lidskou moudrost jaksi skryl, kterou žádný gruntovně a úplně nemůže v ní spatřiti – by pak, jsa náramně učený, měl zrak vtipu nejostřejší – nebude-li horlivý pravdy milovník a nepotupí-li vpravdě tohoto světa marností a světských rozkoší. Mně pak, ačkoli jest všecko v té řeči divné, však toto jest nejdivnější: že jako nejprve dosti široce a dlouze přirozené a obyčejné všech lidé bláznovství s náramnou výmluvností vypravuje, tak naposledy divně a právě oznamuje to zbláznění, které jest nad běh lidský přirozený a z milosti ducha svatého pochází. Ó, blaze tomu, kdož se tak zblázní! Neb se v tom bláznovství okazuje i zdejší i onoho světa blahoslavenství.“

Stejně jako datum Řehořova narození neznáme ani dobu jeho smrti. Snad to bylo roku 1514 (aspoň profesor pražské university mistr Prokop Lupáč uvádí jako datum jeho úmrtí 7. březen toho roku), zatímco jeden z jeho rukopisů je datován 16. zářím roku 1516. Byl to muž se schopností svobodně myslet, s odvahou domýšlet a domyšlené vyslovovat. Měl sílu prát se s omezeností a myšlenkovou pohodlností. Citlivě vnímal potřeby společnosti a umění a uměl jim sloužit, vytrvale na svém místě a bez zřetele na osobní prospěch. Věřil v moc kultury při zlidšťování světa. Musel to být moudrý pán, moudřejší než mnozí, jež za moudré bývají považováni, protože rozuměl bláznovství. Musel mu rozumět, když dokázal věrně přeložit i tato Erasmova slova: „Dovedně v pravý čas bláznem se tvářit – toť nejvyšší moudrost.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související