289. schůzka: Zpráva o orloji pražském

Žádnému na světě nechtěli dopřáti té chlouby, jen Praha samojediná měla míti slavné to dílo, její orloj měl zůstati jediným na světě.

Vraťme se však tam, kde jsme se rozloučili minule. Což znamená ke stránkám Zprávy o orloji pražském, kterou sepsal v roce 1570 správce orloje Jan Táborský z Klokotské Hory a do jejíhož opisu k jednomu jménu dopsala neznámá ruka jediné slůvko. Omyl. To jméno, u kterého se onen „omyl“ objevil, zní: Mistr Hanuš. Dá se předpokládat, že majitel oné ruky, která připisovala „omyl“, že se při opisování najednou zarazil, že začal o tom, co píše, přemýšlet a že pak něco dodatečně připsal. Omyl. Proč zrovna u jména mistra Hanuše? Když toto místo zkoumali odborníci, tak se jim hlavou honilo hned několik otázek, mezi jinými tato úhlavní: Chce snad ten neznámý písař naznačit, že historie s mistrem Hanušem není pravdivá? Přinesl pro svoje tvrzení nějaké důkazy?

r_2100x1400_dvojka.png

Přinesl. Aby nikoho neponechal na pochybách, tak ten opisovač ve svých dalších poznámkách k textu prozradil, že „jest v kanceláři hořejší nalezen list, jehož datum léta 1410., z něhož se vyrozumí, kdo jest ten kus dělal a co mu za to dáno.“ Tak tedy v hořejší kanceláři. Kde ji ale hledat? V radnici. V hořejší kanceláři Staroměstské radnice. Takže tam by se měl ukrývat po celá staletí list se jménem autora orloje a rok jeho vzniku. Stačilo najít Horní knihu pražskou z roku 1410 a tam si ten dokument přečíst. Jednoduché. Je tu však jeden háček. Tedy – on to není ani tak háček, jako spíš hák. Staroměstská radnice v květnu 1945 shořela v plamenech a v ní i většina nejcennějších starých spisů. A Horní kniha pražská, ta ta taky. Beze zbytku. Takže zase jako kdybychom byli ve slepé uličce, ale – naštěstí ne. Je tu světýlko v tunelu? A poměrně intenzivní. On ten dávný opisovač měl za ušima. Neponechal nic náhodě a volné listy, které mu v knížce ještě zbyly, on v ní na těch volných listech přidal právě onen zoufale hledaný opis tajemného listu pražského purkmistra z 9. října roku 1410. Obsah tohoto objeveného listu doslova otřásl nejenom hloučkem archivářů, zpytujících ztrouchnivělý papír, ale i veškerou důvěrou, která po celá staletí připisovala autorství orloje mistru Hanušovi, řečenému Růže.

List purkmistrův z 9. října 1410 označuje za konstruktéra orloje docela jiného muže.
„Mistr Hanuš stál slepý, chorý, předčasně zešedivělý, sklíčen u svého díla a naslouchal jeho zvuku a myslil na radu a konšely, jak se mu odměnili slepotou, aby se mohli pochlubiti před světem, jak nedbali jeho muk, jeho bolestí a teď i jeho samého. Vtom zvonec zazvonil. Venku na orloji kostlivec za něj zatahal, lermo zazvonil, hodinu jižjiž prchající hlásil. Smrt volala. Stroj spustil a již apoštolové jdou.“

r_2100x1400_dvojka.png

Ten příběh není špatný, opravdu. Dovolím si trochu italštiny. Si non vero, e bene trovato. Celá ta srdceryvná historie s Hanušem je vymyšlená. A Hanuš vůbec nebyl tím Hanušem, kterým sestrojil orloj. V purkmistrově listu z toho října 1410 je úplně jiné jméno. Píše se tam, že tvůrcem orloje je jakýsi „mistr Mikuláš z Kadaně“.

Kdo je skutečným autorem orloje?

Každopádně se odborníkům ocitl v rukou dokument, který možná vyvrací jeden z největších omylů, co se týká nejvzácnějších památek města Prahy. Nová fakta však do celého případu vnášejí veliký otazník. Rozhodne se nyní opravdu, že autorem starobylého orloje není Hanuš? Je pravda, že staroměstští konšelé nespáchali žádný zločin? Že nikoho neoslepili? A je skutečně prvním tvůrcem orloje tento úplně neznámý mistr Mikuláš z Kadaně? A ještě jedna skutečnost: zrození orloje by se tím posunulo o celých 80 let dozadu.

Ano, až do doby neklidné vlády krále Václav IV. , ještě před husitské bouře. Znali husité pražský orloj? Viděl ho mistr Jan Hus? Tak to už opravdu není jediný otazník, to už je celý zástup. Stojí v řadě za sebou a navzájem se překřikují: „Já, já, já, mně dejte slovo!“ A co když ten podivně nalezený opis listu z roku 1410 je jenom nějakým padělaným podvrhem? Je fakt, že by to nebyl první ani poslední případ v našich dějinách. Lze vůbec jeho tak podezřelým slovům věřit? Tak závažný objev je nutno doložit ještě dalšími podpůrnými důkazy, to je pravda. Ale kde odhalit nové svědky a přivést je ze zapomnění mezi nás?

r_2100x1400_dvojka.png

„A co když však dávno jsou mezi námi? Co se tak obrátit o pomoc přímo na orloj?! Ať také on sám vypovídá na našem soudu, jestli má co říci?“ říká spisovatel František Jílek, autor několika znamenitých knih faktu. Náhodný chodec, jdoucí kolem orloje, zjistí, že má dva ciferníky. Jeden kalendářní, druhý astronomický. Kalendářní ciferník je ten dole a jeho obruba je ozdobena kameny osekanými do tvarů révových větviček a také figurálními motivy. Hezké. Ale co s tím? Málokoho napadne srovnání. Srovnání s tím horním, tedy astronomickým ciferníkem. Proč je svým zdobením jenom jakýmsi chudším příbuzným spodní části? Proč jeho obvod obepíná jenom hladké kamenní okruží s docela jednoduchou výzdobou? Ale veškerá výzdoba na orloji pochází bezpečně z doby jagellonské gotiky. Pracoval na ní mistr Beneš z Loun nebo dokonce slavný Matěj Rejsek. Pochází bezpečně? A co když ne? Odborníci se pustili do velice důkladného rozboru kamenické a sochařské výzdoby orloje. A ta námaha se jim vyplatila: Zjistili, že jednodušší výzdoba astronomického ciferníku je nikoli vrcholným dílem gotiky z konce 15. století, ale prací pokračovatelů a žáků proslulého mistra Petra Parléře, stavitele Svatovítské katedrály i Karlova mostu. Parléřovi žáci, ti u nás zůstali jenom poměrně krátkou dobu po smrti svého mistra, to znamená, že činnost jejich hutí končí určitě v neklidném roce 1419, kdy u nás po smrti krále Václava IV. propukají husitské bouře. Takže práce na výzdobě orloje musely probíhat ještě před tímto rokem. Aspoň se to potvrdilo.

Orloj vyzradil po stovkách let své tajemství

Stejně jako se potvrdilo, že honosná výzdoba spodní části ciferníku pochází skutečně až z konce 15. století. A když už odborníci podrobně prozkoumali vnější část orloje, tak se pustili i do jeho vnitřku. Docent Emanuel Procházka z pražského Českého vysokého učení technického po důkladném rozboru nitra orloje dokázal, že sedm kovových součástí jeho původního mechanismu muselo být vyrobeno už kolem roku 1400. Kamenný i železný orloj vyzradil po stovkách let své tajemství. Právě to jsou ti další svědkové, kteří dokazují, že orloj musel být skutečně sestrojen už před rokem 1419, a právě mistrem Mikulášem z Kadaně. No, a jedna záhada je uzavřena. Vlastně ne. Není. Ještě ne.

„Mistr Hanuš se chvěl po celém těle. Vztáhl pravici, držel ji okamžik nad strojem, pak do něho sáhl, jako by jasně viděl, kostnaté prsty chvilku tam pracovaly. A jak ruku vytáhl zpět, skříplo to v kolech a všechen stroj jakoby pomaten, pobouřen zahrčel, chrčel a hrčel, kolečka, kol a jen lítala, vše drnčelo, cvakalo, syčelo, pištělo, a smrt zvonila. Pak naráz vše ztichlo. Zvonec umlkl, kola, páky a péra, vše stálo, apoštolové nedoputovali na své cestě, figury všecky ztuhly, kohout nezakokrhal.“

Pražský orloj|foto:Maros M r a Z, Wikimedia Commons, CC BY 3.0, ©

Takové pěkné vyřešení té historické detektivky s pražským orlojem jsme měli takřka na dosah ruky. a to řešení mi teď najednou někdo bezohledně bere. Ano, jedno jméno se vynořilo ze zapomnění, ale když ony nám vyskakují další a další otázky. Přehlížet je nic neřeší. Například: za jakých okolností mohl mistr orloj vytvořit? A jak žil? Čím byl ? A především: kde se to naučil? Tedy: kde se naučil tak skvělému a nesmírně složitému umění stavby orloje? A odpovědi: Zatím žádná. Zatím nám musí stačit, co nám o záhadném Mikuláši z Kadaně vypovídá hlava města v roce 1410.:

„My, purkmistr a rada velikého města Prahy známo činíme tímto listem vůbec přede všemi, kdež čten, slyšán a viděn bude.“ V tom listu se dozvídáme, že „slovutný Mikuláš z Kadaně, přísežný mistr orloje našeho“ byl obcí přijat, aby orloj lépe spravoval než jakýsi jeho předchůdce Albrecht. „Teprve mistr Mikuláš vedle svého mistrovství a smyslu přirozeného tomuto městu a vší obci k poctivosti udělal astrolabium.“ Tak teprve vznikl orloj v dnešním smyslu toho slova. Na něm prý „Slunce vykonává svou dráhu jako na obloze ve dvanácti znameních zvířetníku, a přitom se spatřuje, jak Slunce každý den vychází a zapadá, ukazujíc poledne a půlnoc s rovnými a nerovnými hodinami.“ Dále je tu také „sféra, která ukazuje každodenně, na kterém znamení zlým nebo dobrým jest, jakož i kdy měsíce přibejvá nebo ubejvá.“ I každý roční svátek si tu Pražané mohli lehce vyčíst. Purkmistr potvrzuje, že orloj měl třicet kol a všechno železo Mikuláš poskytl na vlastní náklad.

r_2100x1400_dvojka.png

„A tak, poněvadž každý dělník, by mu mzda dána byla, hoden jest,“ odměnilo se veliké město Praha Mikulášovi za všechnu tu námahu padesáti kopami grošů a pěkným domem. Ten dům stál hned vedle městské brány, „kdež se do Nového Města na Koňský trh jde po příkopích blíže chlebných kotců.“ Kdo by chtěl Mikuláše navštívit, tak by ho našel nejspíš někde blízko pod Václavským náměstím kousek od Karolina a Stavovského divadla.
Opakujeme ještě jednou: záhada je uzavřena. Opakujeme ještě jednou: není.

Všechno nasvědčuje tomu, že konstrukce tak složitého stroje představovala na začátku 15. století příliš náročnou práci, která kromě zručných rukou vyžadovala především hlubokou znalost astronomie a dalších věd i jazyků. Věžní hodiny byly v té době prací kovářů. Samotný Mikuláš z Kadaně by na orloj nestačil. Je třeba hledat dál. Koho? Někoho neznámého... Alespoň nějaké poznávací znamení?... Kupříkladu nějakého učence, který mohl při zrodu a konstrukci orloje hrát roli buď rádce nebo přímo duchovního tvůrce. Co když byl autor orloje ne jeden, ale – dva? Není to nelogické: kovář nerozumí hvězdám, a astronom zase třiceti železným kolům. Takže sotva jsme objevili Mikuláše z Kadaně, máme pátrat nanovo, po někom ještě dalším?

Rozprava o chvále geometrie

Ono se už moc pátrat nemuselo. Ono bylo vyřešení téhleté hádanky vlastně už na světě. Kde? Spíše v čem. V jedné prastaré knize. Oratio de laudibus geometriae. Mráz nahánějící název. A to po latinsku i po česku: Rozprava o chvále geometrie. Její autor Tadeáš Hájek z Hájku byl velkým astronomem, matematik a dokonce osobním lékařem císaře Rudolfa II. Hájek sice neměl s orlojem nic společného, ale jeho vzácná kniha přece v jednom svém výtisku skrývala jistou kompromitující zprávu. Nikoli od Tadeáše Hájka. Jakýsi nám neznámý čtenář tam k autorovým řádkům cosi připsal a vůbec celou tu knihu natírá. Ten hanopis byl vepsán zrovna na místě, kde se hovoří o profesoru pražské university, matematiku a astronomu Janu Šindelovi. Ta vepsaná písmenka jsou hrozně mrňavá, normálníma očima nečitelná, pomůže však lupa. K přečtení tam je: „qui horologium antiquae Pragae fabricauit et erexit.“ Česky: „jenž staroměstský pražský orloj vytvořil a postavil.“ Tohle tam bylo, hnědé na zažloutlém. Takže nikoli mistr Hanuš, ani ne Mikuláš z Kadaně, ale profesor Jan Šindel má autorská práva na orloj.

Autorská práva možná ano, ale určitě se o ně musel dělit. Těžko si můžeme představit, jak pan profesor Šindel mezi svými přednáškami montuje na radnici ozubená kolečka... Nastala sháňka po Šindelových stopách. A něco se zjistilo. Na svou dobu to byl vynikající astronom. Jeho věhlas přesáhl rozhodně hranice země. Nasvědčuje tomu i jeho rychlá universitní kariéra – už roku 1409 je Šindel profesorem astronomie. Ve dne má přednášky, večer studuje haldy rukopisů. Možná, že právě jemu pod rukama vznikaly návrhy astronomické sféry orloje. A to se ještě vedle astronomie věnuje i medicíně a před rokem 1410 se stává lékařem Václava IV. po něm i jeho bratra Zikmunda a na krátkou dobu zastává funkci rektora university. Své znalosti uložil do řady astronomických spisů, tři z nich se přímo týkají konstrukce vědeckých přístrojů. Takže profesor Jan Šindel mohl orloj navrhnout a poskytnout pro stavbu astronomické podklady. Vlastní stroj pak s jeho pomocí mohl postavit mistr Mikuláš z Kadaně. Dobře. Kampak nám však v této umně sestrojené stavbě zmizel mistr Hanuš?

„Zděšený lid venku zmateně volal a křičel. Z radnice běželi ke stroji. Ten stál nehnutě, a na zemi ležel otec a mistr jeho, zsinalý, ve mdlobách. Jen ho pak domů donesli, a již vydechl svou duši... A orloj stál a stál, a nebylo nikoho, kdo by spravil to umělé, mistrovské dílo.“

Škoda takové pěkné postavy. Co s ní? Odeslat ji do říše pověstí a pohádek? Hanuš žil. A někdy docela dobře. Říkali mu Hanuš, jindy zase Jan řečený Růže. Do Prahy přišel z Hradce Králové. V hlavním městě měl totiž bratra faráře v kostele u svatého Haštala. Tenhleten bratr koupil Hanušovi domek na Starém Městě, zvaný U Prstenu. Zanechal stopu jako usedlý mistr zámečnický, který svoje řemeslo ovládal vskutku znamenitě, ale do skutečných dějin vstoupil až v roce 1476, neboť právě tehdy mu udělen titul horologista dominorum antiquae civitatis Pragensis, což znamenalo „orlojník starobylého města pražského.“ Byla to nejenom funkce, ale i úřad. A v tom úřadě začal přemýšlet, jak zdokonalit stroj, který mu páni radní svěřili. Tak výborný řemeslník, jakým Hanuš určitě byl, se nemohl na dlouho spokojit jenom s pouhým spravováním starého stroje... Těch hodin, které strávil u skřípajícího orloje strávil, přibývalo. Co mu hlavně nedávalo spát, to byla námaha. Musel totiž ručně natahovat všech čtyřiadvacet hodinových sfér. A jelikož troška lenosti a pohodlnosti odjakživa vede k velkým objevům, jak ve svém fejetonu odhalil Jan Neruda, tak si Hanuš svůj čtyřiadvacetník zmechanizoval a měl to bez dřiny. Což mu ještě nestačilo, a tak zhotovil ciferník na boční straně proti Týnskému chrámu, a když už byl v té tvůrčí ráži, tak vymyslel i převody od hlavního stroje i k pohybující se figurce Smrtky. Ty úpravy orloje v roce 1490 byly rozsáhlé, a konečné dílo bylo tak udivující, že už jenom málokdo vzpomínal na původní orloj z doby před husitskými válkami. Věhlas zámečnického mistra Hanuše zastínil po celá další staletí první autory orloje. Hanuš se stal hrdinou legendy. A ti zlí radní, kruťasové pražští, kata na něj neposlali? Copak se nebáli a už předem nezáviděli, že Hanuš postaví také cizímu městu stejně skvělý orloj? Jenom co Hanuš dokončil zvelebení pražského orloje, tak se rychle vydal k jinému městu, aby tam na radnici postavil také věžní hodiny. Orloj to sice nebyl, ale práce natolik dokonalá, že mu za něj zaplatili plných 18 kop nejryzejšího stříbra. To město se jmenuje Jindřichův Hradec. Ostatně – mistr Hanuš spravoval staroměstský orloj bez jakékoli újmy až do své smrti.

„Slavný pražský orloj byl pokažen. Zastavil se. A co bylo nejhoršího, v celém světě se nenašel umělec, který by jej spravil. A co nadto: každý, kdo se pokusí po Hanušovi orloj opravit, buďto zešílí, anebo zemře. Vyber si, co lepší je.“

Je na té pověsti něco pravdy? Následovníci Hanuše či Jana Růže to opravdu neměli lehké. Uplynulo pár desetiletí a orloj chřadl, nepřesnosti přesahovaly i středověkou míru, měsíční koule na nebeské sféře, která měla projít zvířetníkem za měsíc, procházela svou dráhu ve spěchu jakoby nic za 14 dní. Radní zadali zakázku věhlasnému hodinářskému mistrovi z Platnéřské ulice, ale ten už druhý den přiběhl vyděšeně na radnici a vracel rychle klíč od orloje: „Jestliže mě té hrozné povinnosti ihned nezbavíte, určitě se z toho složitého stroje pomatu na rozumu!“ Žádná pomoc?... Žádná. Všecko trvalo až do roku 1522, kdy přišla záchrana v podobě Jana Táborského. Jana Táborského z Klokotské Hory. Našeho starého známého. Profesí písaře a iluminátora, jinak majitele proslulé pražské krasopisecké dílny, jakož i skladatele duchovních písní. „Ten že by opravil orloj?,“ tázali se dozajista ctihodní konšelé. „Poslouchal jsem na pražském vysokém učení přednášky mistra Pavla Příbramského z nauky astronomické a vědecké stránce orloje dokonale rozumím!“

Odvážné tvrzení, ale protože nikoho jiného než tohoto písaře a skladatele neměli, tak mu orloj svěřili. První rok Táborský jenom pozoroval chod stroje, a jelikož tak činil i po nocích, šeptali si vyděšení Pražané, že na radnici dozajista straší. Při svitu kahanu objevil správce, co způsobuje, že se Měsíc na orloji splašil. Hnací kolečko přeskakovalo několik vylomených zubů. Zanedlouho se objevil na velké sféře vedle 24hodinového času také moderní čas dvanáctihodinový. Doprostřed sféry umístil Táborský kovovou desku s dvanácti měsíci. Do kalendářní desky připsal s jistou dávkou odvahy vedle osvědčených starých svatých i dva nové české světce, svatého Prokopa a církví upáleného mistra Jana Husa. Nakonec dal celý orloj nově vymalovat a pozlatit a pozlatit, až z té krásy oči přecházely. To mu však ještě nestačilo, a tak jedné noci v roce 1556 vylezl zase na věž a rozžehl kahan. Plamen olízl trám, dřevo začalo doutnat a hořet. Hořící trám se Pražanům podařilo s vypětím všech sil uhasit, ale mistr Táborský byl ze svého místa vyhozen jako nebezpečný žhář.

K orloji ho pustili až po letech, ale to už konšelé pro jistotu nahradili trámy na věži kamennou klenbou. Táborský se pustil se do práce a podařilo se mu najít klíč k záhadě, která ho trápila deset let. Už dávno měl v plánu, aby i kalendářní deska, se kterou musel každý den, jak kohout zakokrhal, o jeden zub pootočit, se otáčela sama. Dokázal to. Z radosti nad návratem ke své lásce a staroměstským radním a všem následovníkům na věčnou paměť sepsal svoji Zprávu o orloji pražském.