166. schůzka: Ve znamení ledňáčka

V žilách českého (nikoli už římského) krále Václava IV. (římským králem již nebyl) kolovala krev česká, lucemburská, polská, uherská, rakouská a kdoví ještě jaká jiná, ale v každém případě dlužno konstatovat, že kolovala opravdu hodně prudce. „Roku 1393. král Václav jel ze Žebráka do Berouna, a tu změniv oděv šel do kláštera berounského, aby zhlédl, jak se mniši v svém pořádku chovají. Tu nevím jakým původem, přišlo naň mužů šestnáct a jali krále tajně a vedli jej do Prahy a dali jej na rathauz staroměstský do vězení, jež slove Špinka, a tu držán byl patnáct nedělí.“

Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, 7. kapitola, rok, jak již řečeno, 1393. Roku tohoto však Václav jat nebyl (naopak, byl to on, kdo zatýkal, a to arcibiskupa z Jenštejna - ten mu ovšem utekl - a kromě dalších generálního vikáře Jana z Pomuka, který doplatil na králův vztek přímo životem). Vzetí Václava do vazby — no, řekněme raději do domácího vězení — se konalo rok nato. „V pátek dne 8. května 1394. roku, vraceje se král Václav z hradu Žebráku,“ jak praví František Palacký, „s komonstvem nehojným zastavil se ve známém podnes Králově Dvoře u Berouna." Události pak vzaly rychlý spád. „Veden jest pak do Berouna, kde v refektáři bosáckého kláštera připravena proň hostina; potom pod silnou stráží, jež sloužiti měla za čestný průvod, jeli s ním páni vítězoslavně do královského hradu pražského.“ Zbytek známe, skončil v Bílé věži, dokud ho neodvezli na hrad jménem Příběnice, odtud ho transportovali do Krumlova a pak ještě do Rakous na Wildberk.

Hájkovy fabulace

Tím vším se chce jako nenápadně naznačit, že informace pana Hájka z Libočan nevynikají zrovna stoprocentní spolehlivostí. Fabulační schopnost páně kronikářova byla opravdu velmi potentní. Mluvíme-li o procentech jeho spolehlivosti, museli bychom z té stovky hodně slevit... Takže žádná Špinka... Na rathauzu... Opravdu žádná. „Král v tom vězení velmi teskliv byl a chtěje toho vězení rád prázden býti, divné a rozličné vymejšlel cesty. Dne jednoho požádal k Pražanům, žádaje, aby jej pustili do lázně, která by nejbližší byla od rathauzu, že jim slibuje, že se chce (jakž se zmyje) do téhož vězení navrátiti.“

Lázně se tedy králi zachtělo... Podle Václava Hájka. Že by si tak potrpěl na čistotu? Ono se o něm říkalo leccos. Kupříkladu že proslul nejenom hlučnými toulkami Prahou, na kterých ho doprovázeli vznešení kumpáni z mokré čtvrti (jeho milci), ale patřil i k častým návštěvníkům lázní. Nikoli Karlových Varů, které založil jeho tatík, ale lázní jako podniku. Podniku charakteru spíše zábavního než dejme tomu sanitárního nebo hygienického. My jsme totiž měli v Čechách takový hezký obyčej. Celá Evropa nám jej záviděla. Bylo to společné koupání mužů a žen po způsobu... jak bychom to vyjádřili — inu, naturistickém. Václav, který vyznával heslo „žít a užít“ se takovýchto radovánek jistě často a rád zúčastňoval. To je přímo dokumentováno. Obrazově.

Na krále si ale nepočíhal nějaký středověký paparazzi se štětcem v ruce, ne, nemusel číhat. Václav a lazebnice — ten motiv se v jisté knize opakuje vícekrát. Ta hanbatá publikace se jmenuje — Bible. Takzvaná Václavova. Čtyři folianty nádherně iluminovaného neúplného překladu Písma svatého do němčiny. Dnes je majetkem rakouské Národní knihovny ve Vídni. Vznikla v Praze, pravděpodobně na objednávku Martina Rotleva. Když si král bral za ženu královnu Žofii, Rotlev mu zřejmě svatebním darem přinesl i německou Bibli. Je to velmi cenná památka, a to nejenom svým stářím a ilustračním uměním. Karel IV. a Václav IV. jsou v této Bibli zpodobováni nejenom při ceremoniálech, ale také v řadě profánních situací (rozumějme: v situacích veskrze světských).

První domácí rukupis středověku

Václavova Bible je zřejmě prvním domácím rukopisem středověku, ve kterém se vyskytují i vyobrazení tabuizovaných témat. Například je tu zachycena soulož. V těch žánrových obrázcích z lázní se opakovaně objevuje smyslnost a rozkošnictví v nejrůznějším provedení. Lázně byly tenkrát nejenom hygienickým zařízením, ale hlavně a především společenským centrem s uvolněnou zábavou. Tady pracovaly nejenom lazebnice, ale i „jeptišky velmi pěkné“. Lázeňské podniky zaměstnávaly i holiče, taky pedikéry, zubaře, pištce, zpěváky a šašky. Zatímco v chrámech se společnost setkávala o nedělích ve slavnostním oblečení, upjatě a cudně, do lázní spěchávala den předtím s nadějí na radost velmi pozemskou, tady se stýkala v rouše Adamově a Evině. Lázně miloval i král (kromě jiných radovánek). Zdá se, že se mnohem víc staral o tuhletu zábavu než o blaho svého lidu... Podle kronikáře Hájka prý na stížnosti o těžkostech a křivdách, kterými trpěl prostý lid, odpovídal touto pozoruhodnou větou: „Komu těžko, nechť povrže, a komu dušno, nechť kašle.“ On měl král totiž dočista jiné starosti. Například lázně. A v jedné z nich se zrodila i legenda o jeho favoritce, o lazebnici Zuzaně.

„Pražané uradivše se dali k tomu, aby se král v lázni zmyl, své povolení, a někteří z nich řekli: Nechť nám slíbí na svou čest a víru, že se zase dnes navrátí. A jiní pravili: Není nám to slušné učiniti, abychom jej tak zavazovali, a kdyby tomu závazku dosti neučinil, komu bychom chtěli naň žalovati? Lépe jest, abychom s ním naše služebníky věrné poslali, kteříž by jeho, aby neušel, ostříhali. I šel jest král v neznámém oděvu z rathauzu, v němž ho nikdo nepoznal, a čtyři služebníci městští při něm, a jak vešli do té lázně, která jest nejblíže nad mostem pražským, tak zůstal jeden ze služebníků u dveří do síně a těch dveří pilně ostříhal, druhý služebník zůstal při šatech královských, pilně jich ostříhaje. Dva pak služebníci vešli s králem do mytedlny a tu se s ním myli. Po dlouhém čase řekl král svým strážným: Žádám vás, nechť se maličko prochladím, a oni dali povolení. Král uhlédav, ana jedna loď stojí při samé lázni u břehu a veslo na ní položeno, řekl jedné ženě, kteráž tu v lázni posluhovala: Umíš-li lodí veslem táhnouti? A ona odpověděla: A já umím. I řekl jí: Prosím tebe, převez mne na druhou stranu řeky, dobře ti chci zaplatiti. A ona to hned učinila.“

Odkud vykutal Václav Hájek tento příběh, i s tou spoustou detailů? V době, kdy psal svou kroniku, uplynulo od vlády Václava IV.... no, asi tak půldruhého století... On ten příběh nevykutal, on jej vycucal. Z palečku. A platí to i o jménu oné sličné lazebnice — o Zuzaně. „Ona jej rychle přes řeku přeplavila, a když u břehu přistála, král rychle ven vyskočil a vyvolav ven ženu, strčil loď od břehu. Ale pročs to učinil? Kterak se já zase navrátím? A on odpověděl: Není tobě slušné zase se navrátiti, vezmi veslo a pojď za mnou, já tobě ten přívoz dobře zaplatím, dnes ti na ruku sto zlatých položím. Žena, jsouc zlata žádost, šla za ním velmi rychle a časem spolu i pobíhali. A nalezli u břehu jednu loď u vsi, která slove Chuchel, a vstoupivše do ní převezli se zase na druhý břeh až k Novému hradu. Hejtman kázal ty hosti na hrad vpustiti a vida pána svého nahého a služebníka jeho toliko v košili, kázal je odíti. A na rychlost hojná večeře připravena a král tu ženu, která slula Zuzana, vedle sebe posadil.“

Není vyloučeno, že některá z Václavových lazebnic (jakož i služebnic jiného druhu) se skutečně jmenovala Zuzana, ale zjistit to nelze, protože jich měl Václav jednak mnoho, jednak z historického hlediska je Zuzanin příběh výmyslem páně Hájkovým od A až do Zet. „Všichni se z toho, že pán jim byl zase navrácen, na tom zámku radovali a veselí byli. A král kázat přinést sto českých zlatých a dal je do ruky Zuzaně, a když potom na odpočinek se rozešli, král jí řekl: Poněvadž jsi mně na cestě tovaryškou byla a při večeři se mnou za stolem seděla, jest jistě slušné, abys také této noci vedle mého boku ležela.“ „Zuzana jako poslušná nesměla se vůli královské zprotiviti. Král pobyv tu několik dní jel odtud na Žebrák a Zuzanu s sebou vzal, pravě, že nikdá žádného věrnějšího služebníka neměl než ji, která jej z pražského vězení vysvobodila.“

Zuzana, Václavova lazebnice

Král na ten šlechetný Zuzanin skutek nezapomněl. Dal vystavět Zuzaniny lázně, obdařil jejich majitelku tučným důchodem a dokonce prý lazebníkům přiřknul nové cechovní znamení. To bylo podobno jeho vlastnímu, osobnímu emblému. Václav měl svůj znak - tvořil jej věník s bílým ledňáčkem, zatímco lazebníci, ti si dali do svého znamení věník se zeleným papouškem. Hezké, ne? Tento motiv se objevuje na obrázcích ve Václavově Bibli i v jiných rukopisech, a pokaždé je spojován s postavou krále a sličné lazebnice, oděné zpravidla pouze v průsvitné bílé košilce, která zdůrazňovala krásu dívčího těla, jeho křehkost a svůdnost. A ten ptáček — inu, panuje mínění, že je to ledňáček, a ledňáček je přece symbolem věrné lásky a manželství. Buďto krále a královny Žofie, anebo krále a jeho první ženy Johany Bavorské.

Ten věník jako prastarý symbol lásky nebyl nic nového — znali jej už minnesängeři a taky Francesco Petrarca, a ledňáček? Ten drobný ptáček figuruje už v antické pověsti o Alkyoně. To byla žena, která se z žalu nad smrtí svého chotě vrhla do moře. Bohové dojati věrnou láskou jdoucí až za hrob se nad Alkyonou smilovali a proměnili ji v ledňáčka. Ledňáček od té doby vyjadřuje stálost citu. Tím ale jednoznačnost vysvětlení také končí — dál už je jenom tápeme uprostřed pochybností. Nejstarší ledňáček z Václavových dob se zachoval v kapli pražské Staroměstské radnici. Ptáček je sice ve věníku, jenomže tam není sám — proti němu stojí na uzlu stuhy ještě jeden opeřenec stejného druhu. Zobáčky obou se dojemně setkávají v písmenku E, které vyplňuje střed kruhu. To E ovšem není Johanna, a už vůbec ne Žofie... V době, kdy emblém vznikl, neměl král o Žofii ještě ani ponětí (kaple byla vysvěcena roku 1381), tu si vzal až o osm rok později. Kdo tedy byla ona žena záhadného jména, které začíná na E? A musí to být nutně iniciála, která se vztahuje ke jménu nějaké ženy? Fantasta Václav Hájek z Libočan četl to tajemné E omylem jako S (S jako Susanna) a dotvořil románové řešení záhady, zkonstruoval příběh lazebnice Zuzany. Možná ho k tomu navedli ledňáčci, často se opakující v rukopisech, kde do znaku vstupují i kresbičky lazebnic... Nejstarší emblém obsahuje dva ledňáčky - na těch pozdějších je už jeden odlétlý. Jednodušší, mladší a vlastně klasický Václavův odznak je vidět na Staroměstské mostecké věži — střed věníku zaujal pouze jeden ptáček, a písmeno E v něm není. Pokusů o vysvětlení této malé záhady bylo učiněno několik, ale žádný nedopadl přesvědčivě. Tajemství ledňáčka trvá. A je to snad tak dobře.

„Léta 1394. páni čeští spuntovali se s králem Zikmundem a Joštem, markrabětem moravským, proti králi Václavovi, králi svému.“ Lze to sice říct i jinak, ale v zásadě má kronikář Hájek s tou zprávou z roku 1394, jak víme, pravdu. „Jali ho a dali vsaditi do sklépku, jenž jest v Bílé věži, a odtud po pěti nedělích odtud nesen na hrad Příběnice a odtud na Krumlov,“ a tak dále a tak dál, však už to známe. Co však nevíme a ani netušíme, že král Václav byl vězněn v Rakousích ve Vídni. Z hradu Wilberku (tam byl Václav skutečně nějakou dobu internován) se u Hájka prostě stala Vídeň. A z vězení v této Vídni se Václavovi toho roku 1394 podařilo utéci stejně povedeným způsobem jako v Praze, akorát že mu při tom neasistovala polonahá Zuzana, nýbrž poctivý vídeňský rybář Hans Grundel. Tento Grundel vařil pro vězně rybičky (nejspíš grundle), nosil mu je a ti dva — rybář a vězeň — spolu vedli rozhovory, přičemž slovo dalo slovo a Václav Grundlovi řekl: „Věz, že jsem člověk znamenitý a pán z české země, kterého přátelé dali beze vší příčiny, toliko z nenávisti do tohoto vězení. Můžeš-li mi kterak pomoci, abych byl svoboden, když bych do Čech přišel, chtěl bych tobě dobře učiniti, tebe, tvou manželkou i dítky obohatiti.“ Král mu řekl, aby nakoupil tajně hedvábí pevného a udělal jednu šňůru zdéli na šedesát sáhů a ztlouští jako malý prst a opásal se jí na holém životě, tak ji u něho nenajdou. „Já se po té šňůře o půlnoci spustím a ty mne budeš pod věží čekati a odtud mně k Dunaji vyvedeš a přes vodu přeplavíš.“

A tak se stalo, že rybář krále přes Dunaj přeplavil a na druhém břehu přivedl k jedné hnojné hromadě, do ní jej položil a hnojem přikryl. „Když vzešel křik, že vězeň ušel, nikdo jej nenašel. Teprve druhé noci přišel rybář k Václavovi a řka: Živ-lis? On řekl: Živ. I pojedli chleba a napili se vody a šli jedním oudolím rozmlouvajíce a král jej nechtěl pustit, že mu slíbit dobře se odměniti. A přišli spolu na Vyšehrad...“ (no, z Vídně je to na Vyšehrad lehkou chůzí oudolím co by kamenem dohodil, ale kvůli této zeměpisné zkratce jsme tu Hájkovu fantasmagorii neukončili). Král Václav IV. se podle Hájka ocitl v zajetí celkem třikrát, ale ve skutečnosti si to král prodělal pouze dvakrát. Podruhé upadl do zajetí v roce 1402, a tentokrát to bylo i s tím útěkem. I když trošku jiným, než s pomocí lazebnice Zuzany nebo rybáře Hanse Grundla.