165. schůzka: Bez římské koruny

Václav IV. na fiktivním portrétu z doby baroka
Václav IV. na fiktivním portrétu z doby baroka
0:00
/
0:00

„Když se v měsíci srpnu roku 1397 král Václav vydal do Němec, zdálo se, jako by zdvojeným úsilím hned vše zmeškané nahraditi, vše zmatené urovnati a příčiny ke stížnostem i žalobám najednou odstraniti chtěl.“

„Počátek učiněn dobytím a pobořením hojných hradů loupežnických. Potom zrušeno i zapovězeno spolků protizákonných drahně, i urovnáno mnoho sporů mezi stavy a obyvateli rozličnými. Konečně pak pro uvedení všeobecného míru do země vypsán sněm říšský do Frankfurtu nad Mohanem. Ale jak chatrná na tomto sněmu byla od některých kurfiřtů ochota podporovati krále svého...“

Pečeť Václava IV.

Takže si vyjel do Německa. Bylo to po deseti letech. Na rozdíl od svého otce, který jako římský císař byl v Německu každou chvíli. Věřil, že se mu tam podaří zachránit věc už dávno ztracenou. Jenomže přišel na to příliš pozdě. Dlouhé roky své povinnosti římského panovníka vyloženě zanedbával, buďto proto, že o vysokou politickou hru neměl zájem, nebo pro jiné problémy, které se před ním kupily. Faktem je, že mluvčími nespokojených feudálů v říši se stali tři porýnští kurfiřti – arcibiskupové, kteří se rozhodli králi zatnout típec. Pozoruhodná formulace... Kterak se zatíná típec? Tak, že se prohlásí, že král je například „říši neužitelný“, a ten trůn mu pak prostě vezmou. A zdali Václav netušil, že se proti němu cosi chystá? Tušil. A pokusil se podniknout protikroky. Rokoval na říšském sněmu a setkal se s francouzským králem Karlem IV. a jeho poručníkem Ludvíkem Orleánským.

Václavova neokrouchanost

Společensky byla ta schůzka na úrovni. Francouze ohromila nádhera českého královského průvodu, a na oplátku zase připravili slavnosti a hlučné hody. Protože byla zrovna postní doba, bylo do místa setkání přiváženo denně deset tun slanečků a osm set kaprů. Vévoda Ludvík Orleánský zajistil nepočítaně sudů prvotřídního burgundského vína. Václav IV., jak už bylo jeho zvykem, přebral tak dokonale, že se teprve třetí den po příjezdu nacházel v dostatečně střízlivém stavu, aby byl vůbec schopen slavnostní hostiny, připravené k jeho poctě a pak odkládané. Francouzský král byl sice poněkud mdlého rozumu (Ludvík Orleánský mu poručníkoval, i když králi bylo devětadvacet), takže počínání Václava IV. nepůsobilo vedle něj příliš otřesně, zato kronikářům nic neuteklo a považovali to za vhodné zaznamenání. Ani František Palacký si neodpustil poznámku: „V porovnání ke francouzské jemnosti a spanilomyslnosti král Václav, pro přirozenou neokrouchanost svou, zračil se téměř jako nějaký barbar; všeliké jeho nezpůsoby v Remeši staly se dvořanům francouzským předmětem kritik a pomluv hojných.“ To je ale pěkné slůvko, „neokrouchanost“. Znamená „neuhlazenost, nezušlechtěnost“. Ale i kdyby se král choval „okrouchaně“, tak všecky ty slavnosti, hody, holdování i hodování, nic z toho už nemohlo ovlivnit názor, který v říši panoval skoro jednoznačně: „Král je budižkničemu!“ tak ho roku 1400. sesadili.

Bible Václava IV.

Českému králi poslali z Frankfurtu pozvánku. Sepsali ji čtyři kurfiřti, a to hnedle ve dvojím znění, latinsky a německy. Ony ty pozvánky byly vlastně tři - jedna pro Václava, druhá pro markraběte Jošta, třetí pro kurfiřta Rudolfa Saského. Václavovi IV. adresovali nejdrsnější výzvu, formulovanou přímo hrubě, totiž aby se král „již často a mnohokrát upomínán a žádán písemně, aby se dostavil do říše a učinil přítrž škodám, kterými trpí církev i Svatá říše římská.“ A v závěru dopisu se poprvé objevuje otevřená hrozba: „A jestliže nepřijdete na svrchupsané místo a v určený den, abyste zasáhl naznačeným způsobem (totiž ke zlepšení stavu škod v říši), tehdy bude třeba, abychom my na výzvu celé vlasti a ve smyslu přísah, jimiž jsme zavázáni Svaté říši římské, uvažovali, jednali a zařídili, aby byla Svatá říše napříště užitečněji a rozumněji spravována. A chtěli bychom být proto zcela zbaveni přísah, jež jsme složili Vaší osobě, a nebudeme Vám nad to vůbec ničím zavázáni. Neporušené zachováme jen ty přísahy, jimiž jsme zavázáni Svaté říši římské a při nichž hodláme vytrvat!“

Žaloba na krále Václava

Ten nepřátelský, rozkazovací tón výzvy dával Václavovi IV. jednoznačně najevo, že už je to ale opravdu naposledy, co kurfiřti hodlají brát osobu římského krále vůbec na vědomí. Co nastane poté, tak to už vyplývalo v ultimátu, že město určené k jednání, na něž je zván, totiž Oberlahnstein na Rýně, leží přímo naproti městečku Rhens. Místu, kde se volí římští králové. Když král dopis dostal, tak reagoval záchvatem vzteku. Jako vždycky. První věc, kterou učinil, byl rozkaz, aby byl posel kurfiřtů okamžitě utopen. Zdá se však, že netopilo. Zřejmě to bylo královo okolí, které tomuto činu, nebezpečnému pro celé České království zabránilo. Pak se král rozhodl, že se vydá do říše, ale svoje rozhodnutí odvolal - téhož dne. Mezi námi: oni kurfiřti ani nečekali, že by král přijel. Oni už byli přece rozhodnuti a v srpnu 1400 to taky udělali.

„Před shromážděním nevelmi skvělým arcibiskup mohučský četl nejprv tyto žaloby na krále Václava: Za prvé: že co opravce církve nezjednal jí pokoje; za druhé: že umenšil říše; za třetí: že mnohé k říši spadlé odúmrtí v Němcích a Itálii propůjčil zase dále; za čtvrté: že vydával blankety, jichž nadužívati se mohlo; za páté: že nestavil pokoje a zášti v říši propuklé; za šesté: že osobně mnohých krutostí se dopustil a žije neslušným a strašným životem; a konečně za sedmé: že nestaral se vůbec o církev ani o říši, přes všechna proti němu došlá napomínání, pročež se knížata usnesla sesaditi jeho co nepotřebného, nečinného i nedbalého správce svaté římské říše.“