164. schůzka: Jak se demontuje moc

Dotyčným bratrem byl Jan Zhořelecký, který vyslyšel Václavovo volání o pomoc, dal dohromady početnou armádu a zasloužil se o jeho vysvobození. Pan král však svému potom mladšímu bratříčku nebyl ani trošku vděčný – nemohl se smířit s jeho záměrem stát se českým králem v případě, když by on sám v zajetí zemřel. Něco takového (ani podobného) jeden politik druhému politikovi nikdy nezapomene. Tehdy ani nyní. A nemusí být ani zajat, ani mu hrozit smrt. Zrušil veškerá opatření ve správě státu, která Jan učinil – sesadil podkomořího, kterého Jan jmenoval, a povolal zpět našeho dobrého známého Zikmunda Hulera (pan Huler byl dočista nezničitelný). Vévoda Jan Zhořelecký upadl pro obrovské dluhy, ke kterým vedlo vydržování mocného vojska, do nepříjemných nesnází. Mezi námi: on do nich pravidelně upadal, i když zrovna nepomáhal staršímu bráškovi – nebyl zrovna nejlepším hospodářem. Kupříkladu v říjnu 1394 v Luckově neměl při sobě ani tolik peněz, aby mohl zaplatit za pobyt v zájezdním hostinci, a musel si vypůjčit z městské pokladny.

„Poněvadž pak král Václav, přes svoje sliby, nic neučinil opravdového, aby vyhověl žádostem panské jednoty, proto brzy množil se počet pánů nespokojených. Ti vstoupili také do jednoty, která pak u pána z Rožmberka na Třeboni sepsána byla a zpečetěna. Pověst o tom pohnula krále, že věc tu alespoň zvažoval a chtěl o ní jednati – tím méně s nimi však mohli dojíti cíle, čím neupřímněji sám sobě počínal.“

Nový zemský řád

Bylo jasné, že se schyluje zase k válečnému střetnutí. Václav dlouho setrvával v nečinnosti – celé dlouhé měsíce trávil na Zvíkově a v Písku, pak mu ale došlo, že musí něco udělat, nebo se páni znovu spojí a pro něj to tentokrát dopadne daleko hůř. „Kojívaje protivníky své jen slovy a sliby neurčitými, zasazoval se tím snažněji o zrušení jednoty jejich tím, že i podplácením vábil jednotníky na svou stranu.“ Nejvíc mu šlo o Jošta. Ten byl náležitě mocichtivý a ke všemu nebezpečně chytrý. Jako své spojence získal Jošt vysokou šlechtu a slezská knížata a bavorského falckraběte a míšeňského markraběte a dokonce králova bratra Jana Zhořeleckého a taky olomouckého biskupa a kdoví koho ještě. Uzavřel s nimi doživotní smlouvu o pomoci proti komukoli (s výjimkou Svaté říše římské). Hned nato předložili spojenci králi požadavky, a král reagoval tak, jako už mnohokrát: v návalu vzteku odjel ihned z Prahy na Karlštejn a odtud na hrad Žebrák. Chvilku tahal pány za nos – pozval je do Sezimova Ústí, ale tam na ně čekala zpráva, aby se obtěžovali na Žebrák. Páni se tam obtěžovali. Byli připraveni na složité jednání, ale na Žebráce je čekalo překvapení. Král tam sice byl, ale to překvapení vězelo v něčem jiném. On jim Václav všechno, ale úplně všechno odkýval. Dokonce to nechal zapsat ve speciální listině, jakémsi novém zemském řádu. Což byl veledůležitý dokument, ve kterém se poprvé za Václavovy vlády uzákonily mocenské vztahy mezi ním a šlechtou a taky stanovil politické, správní a soudní pravomoci české šlechty. 

„První a hlavní článek se týkal sestavení a působení nejvyššího soudu zemského, čili – jak se v zápisu praví – kmetovstva. Jednota panská žádala, aby kmetové od krále vždy na sněmě zemské jmenováni byli.“ Další požadavek se týkal ochrany práv vdov a sirotků kteréhokoli, zvlášť pokud šlo o jejich majetek. „Spojené s nejvyšším soudem desky zemské aby chovány byly jako za starodávna, aby nebyly otevírány leda s panským svolením a úředníci při nich byli usazováni od krále s radou panskou.“ Zemský písař měl být volen podle návrhu panstva, měl být hodný toho stavu a počínat si podle pravdy. Kvalita pražských grošů měla být zachována na úrovni, jak ji stanovil mincovní řád císaře Karla IV. z posledního roku jeho života. Následovalo ustanovení, které bylo v minulých letech zásadně porušováno krále a jeho oblíbenci: „Aby v soudy duchovních světská ruka se nevmísila ani nevpadala mocí, ani násilna byla duchovním v jich soudech a právech.“ Důsledně mělo být trestáno veškeré násilí na ženách, na vdovách a pannách podle starého obyčeje, tak, aby tyto skutky vymizely. Totéž se mělo týkat přísného stíhání vražd, loupeží, přepadů na cestách a olupování kupců a podobných zločinů, a to opět podle starého práva.

„Také aby v popravy ti nesahali, ježto s právem sáhnouti nemají, než popravce k tomu zjednaní, podle starého ustanovení.“ Zastávání těchto funkcí mělo být nadále dědičné ve šlechtických rodech, nadále do nich neměli přístup žádní samozvanci, ani královi milci. Také zemská berně měla být vybírána podle starého obyčeje, to znamená pouze v dřívějších časových termínech a těmi úředníky, kteří ji vybírali dřív. „A konečně, aby odstraněn byl ten neřád nově vzniklý, že v městech královských i na zemanech žádáno bylo clo i mýto.“ Ustanovení se nevyhnulo ani zřizování nových a silnic. V závěru potvrzených práv panského stavu byla vyhlášen vůči českým pánům, rytířům, panošům i městům všeobecná amnestie. Zvlášť se zdůrazňovalo, že „všecky věci zemi potřebné a užitečné i ta bezpečenství mají zatvrzena býti knížaty i městy i zemany tak, aby ty všecky věci držány byly a před se šly.“ No... pěkně to bylo sepsáno, pěkně... Páni mohli být spokojeni... Však taky byli. Václav docela klidně podepsal závazné rozdělení své moci v českém státě mezi šlechtou a svým dvorem. Což vypadá, jako by byl dokonale unaven neustálými spory, zápasy a válkou a že mu opravdu záleželo na tom, aby se dohodl s vysokou šlechtou. Jenomže tak to nebylo. Bylo to právě naopak.

Jošte, ty jsi vinen! 

Jak už jsme naťukli, vypravilo se za králem šest zástupců panské jednoty plus markrabě Jošt, což byl Václavův bratranec. Jinak vládce nad celou Moravou. Uplynuly právě tři dny, co byly schváleny články, předložené Václavovi IV. na hradě Žebráce. Král byl na Karlštejně, a tak se všichni vydali za ním na Karlštejn, a krále, když v delegaci uviděl markraběte Jošta, popadl starý známý amok a vyčinil Joštovi, že se podílel na jeho zajetí. Pan král se na svého bratrance obořil dost nevybíravě: „Ty jsi vinen tím, že mne napadají páni a pustoší zemi! Bude lépe, zahyneš-li ty, než aby hynula země a lidé!“ A bez ohledu na to, že vyjednavači měli s sebou ochranné glejty, ocitli se ve vazbě. Do Prahy poslal král posla s rozkazem, aby byly uzavřeny městské brány a pozatýkána veškerá čeleď markraběte Jošta. Zvlášť ostrá vazba postihla pana Bočka z Kunštátu (údajně za věrolomnost), a pak samozřejmě markraběte Jošta. Král rozhorleně vytýkal Joštovi, že porušil přísahu poslušnosti a své zajetí. Na Moravu poslal Prokopovi vzkaz, že se má ujmout vlády v celém markrabství. A ještě vyslal trestné výpravy proti Joštovým spojencům. Ten zatím seděl v karlštejnském vězení. Bylo to nadlouho? No, nakonec ne. Jakmile se roznesla zvěst o Joštově zatčení, sáhli vzbouřenci ke zbrani. Král se tvářil, že se zase nic moc nestalo. No co, chvilku si poseděli, a zajatce propustil, aniž čehokoli dosáhl. Načež ho opustili i ti, kteří se až doposud vytrvale snažili o zprostředkování dohody. A zase se jednalo (tentokrát v Domažlicích), a zase se rojila vojska (tentokrát u Budějovic), a když to obojí dohromady nevypadalo pro českého krále zrovna nejlíp, odnesl to už jednou použitý obětní beránek. Bratr Jan Zhořelecký.

„Vévoda Jan Zhořelecký, postaven co prostředník mezi zarputilé a rozhořčené dvě strany, zdá se, že dobrým úmyslem snažil se všemožně o jejich smíření. Mnohá jednání byla započata, zmařena a opět obnovena, ale podrobné zprávy o nich nedošly. Láska, kterou vévoda v národu vůbec až do své smrti požívati nepřestával, dobré svědectví dává o úmyslech i snahách jeho. Co plnomocný rozsudí vynesl konečně v lednu roku 1396. nález (nám neznámý) mezi oběma stranami, ale králi Václavovi tak málo byl vhod, že bratří oba skrze to rozkmotřili se navždy mezi sebou. Václav odňal vévodovi moc, po celé zemi poslal dekrety, jimiž bylo zapovězeno poslouchati ho dále, V psaních o tom vydaných pohřešujeme slova i nejvšednější zdvořilosti, jaká mezi bratřími byla v obyčeji.“

Jan už toho musel mít docela dost... Na krku měl ohromné dluhy z doby, kdy Václava vysvobozoval, a za to všechno další důkaz bratrovy vděčnosti. Tak se raději sebral a odešel s malou družinou do Lužice, kde našel v klášteře Neuzelle azyl. Částečně před králem, ale hlavně před houfem těch věřitelů, co ho pronásledovali na každém kroku. „Jan vrátil se do zhořelecké země své. Tu pak když večer dne 1. března králevic tento teprve 25letý v klášteře Neuzelle úplně zdráv uložil se na posteli, pozítří ráno nalezen tam mrtev. Zdali mrtvice nebo jed nebo násilí způsobilo náhlé to úmrtí, zůstalo nevyzkoumáno.“

Boj o korunu

Byla to šokující zpráva. Mladý vévoda, člověk vitální a naprosto zdravý, náhle zemřel. Večer ulehl jako obvykle, a ráno, když ho budili, byl na lůžku mrtev. Bylo nějaké podezření? No, to se ví, že se šuškalo o otravě. Důkazy však žádné. Fakt je, že ze scény zmizel možný dědic trůnu, a to právě v době, kdy do těžkého sporu mezi českým králem a českou šlechtou začal rozhodujícím způsobem zasahovat třetí z Karlových synů, tvor navýsost prohnaný i proradný. Uherský král Zikmund. Že by tedy on?... Inu, tehdejší veřejné mínění i dobové kroniky pokládaly právě Zikmunda za nejpravděpodobnějšího muže v pozadí, protože se nyní stal jediným možným dědicem koruny, povážlivě se kymácející na hlavě bratra Václava. „Pokud tyto věci se dály, Zikmund, král uherský, choval se na oko nestranně a tiše, nejen proto, že ve vlastní zemi a ve Valašsku proti Turkům dosti měl činiti, ale také že čekal na chvíli, kde by teprv mocí rozhodnou v běh věci vkročiti mohl.“ Jak šlo o vkročení, to zase Zikmund vkročil rád. Přesně v tom čase, kdy záhadná Janova smrt sáhla do rodiny Lucemburků, objevil se v Praze Zikmund před přestrašeným Václavem. Postavil se před svého o sedm let staršího nevlastního bratra a s vehemencí sobě vlastní se mu vnutil za hlavního vyjednávače. Zasedla rozhodčí komise ve složení: král Zikmund a markrabě Jošt. (Skutečně objektivní složení...) Měla rozhodnout „podle práva“ spor, který se vlekl pomalu už dva roky. 2. dubna 1396 byl vyhlášen nález, který se rovnal naprosté porážce krále.

„Nejdůležitější jeho nařízení týkalo se kolegia nejvyšších úředníků a soudců zemských. Těchto všech král sesazovati moci neměl, avšak mohl vedle nich povolati také jiné pány do rady své. Kmety zemskými měli zůstat ti, kteří již tehdáž jimi byli. Mince měla býti ražena taková, aby do hřivny čistého stříbra nešlo více nad osmdesát grošů. Na základě těchto ustanovení mělo králi všude znova býti holdováno, pokoj v celé zemi obnoven i upevněn, všecka zboží válkou odňatá navrácena, i veškerá vláda zemská do dávných řádných kolejí svých opět uvedena býti.“ Takže ve všech sporných otázkách se výrok komise přiklonil na stranu panské jednoty... Ano, všechna dosavadní pravomoc Václavova byla podstatně okleštěna. Nejvyšší zemské úřady (ty zatím obsazovaly jmenovací dekrety panovníka) zaujali páni z řad odbojníků. Čelné místo nejvyššího purkrabího zaujal vůdce panské jednoty Jindřich z Rožmberka, nejvyšším komorníkem se stal další pán z Růže – Vilém z Landštejna, křeslo nejvyššího sudího obsadil Berka z Dubé, křeslo nejvyššího písaře Smil Flaška z Pardubic. V korunní radě zasedli dál pražský arcibiskup, biskupové olomoucký a litomyšlský a čtyři další předáci v čele s Otou z Bergova.

To, co uherský král Zikmund v Praze zprostředkoval, to byl prostě takový Václavův debakl. Ve vlastní zemi se stal druhořadou figurkou, a právě v čase, kdy i jeho další koruna, koruna panovníka římské říše, mu pomalu, ale jistě, dávala vale. Že by se to Václavovi zamlouvalo, to asi ani v nejmenším, ale „vida nezbytí, podrobil se tentokráte, ač bezděky a se stesky. Zikmund již příliš mocně ducha bratrova opanoval, aby tento hned zase na odpor postaviti se mohl.“ Zikmund využil bratrovy tísně dokonale. A to neváhal za své „zprostředkování“ inkasovat tučnou odměnu v penězích. A nejenom to. Získal v Praze něco ještě cennějšího. Slavnostní listinu na říšské vikářství. Takové odškodnění. Odškodnění za to, že ho Václav odmítl jmenovat svým nástupcem v Českém království. A co se pravilo v té veledůležité listině? Uherský král prohlásil, že kdyby zemřel bez potomka, stane se uherským králem jeho bratr Václav IV. Kdyby však Zikmund zanechal syna, bude český král poručníkem sirotka do dvacátého roku jeho života, kdy mu odevzdá dědictví, tedy Uherské království. V případě, že po Zikmundovi zůstane dcera, stane se Václav IV. uherským králem, ale své neteři dá věnem 10 000 kop pražských grošů. V listině se předem zdůrazňuje, že to Zikmund činí za to, že jej Václav IV. stanovil svým zástupcem v Českém království. Čili nikoli nástupce, ale aspoň zástupce...

Víc Zikmund za své gesto vůči staršímu bratrovi nedosáhl. On si byl Václav IV. jasně vědom toho, že při svém způsobu vládnutí a záměrech, které sleduje, si nemůže dovolit, aby nabídl Zikmundovi totéž, co Zikmund jemu. Jeho nechuť a skrytá nenávist a nedůvěřivost k chytrému a politicky schopnému bratrovi, právě tak jako obava o ztrátu českého trůnu byla silnější, než byl sám ochoten si přiznat. Takže čím méně projevoval schopnosti udržet si královský majestát, tím víc se bál, že by ho ztratil. Nehrála tu svoji roli i ta záhadná smrt Jana Zhořeleckého? Je to možné. Václav mu přece přislíbil nástupnictví v českém státě. Mohl se tudíž domnívat, že Jan byl odstraněn proto, aby se o jeho nástupnictví mohl přihlásit - někdo jiný...

„Zatčení náčelníků jednoty panské na Karlštejně novým hněvem popudilo mysl jejich; všichni rozešli se odtud co královi zjevní nepřátelé. Jejich pak přátelé užili pak postavení svého, aby přívrženci svými osadili co možná nejvíce úřadů nižších v celé zemi.“ Páni z jednoty zkrátka vyměnili nižší články státní správy svými lidmi. „Nad hlavami milců strhla se však bouře daleko hroznější.“ Milci – to byli královi oblíbenci, jeho věrní. „Hanuš, vévoda Opavský a Ratibořský,“ jinak také Hanuš Jan II. Zrovna nedávno byl zvolen do královské rady. Jako člověk proslul tvrdostí, energií a neústupností. Jakýkoli odpor trestal tím nejdrsnějším způsobem, což se ukázalo na případu dvou kněží, které kázal bez milosti utopit. Byl nesmírně hrdý nato, že pochází z královského rodu Přemyslovců. „Tento Hanuš, nově jmenovaný nejvyšší králův hofmistr, od některých pánů jednotníků dal se získati k úkladu krvavému. Za příčinou z Němec došlých zpráv svoláni byli královi radové o pondělí svatodušním na Karlštejn k poradě.“ Na tom zasedání, kterému předsedal právě vévoda Hanuš, byla projednána zpráva o průběhu frankfurtského říšského sněmu. Již tenkrát nebyly všechny zprávy, které se projednávaly ve vládě, optimistické. Tahle působila doslova depresivně. Z jednací síně vyšli ven vévoda Hanuš spolu s některými dalšími pány a po krátké poradě dali obsadit jednací síň strážemi.

„A tu Vévoda Hanuš a další páni dali volati do blízkého pokojíka, branným lidem dobře obsazeného, čtyři pány, královy oblíbené rádce: Burcharta Strnada z Janovic a na Vožici, předchozího nejvyššího purkrabího, Štěpána z Opočna, dále Štěpána z Martinic, řečeného Poduška, a velmistra rytířského řádu johanitů Markolta z Vrutic. Když však tito tam, nic netušíce, vstoupili, tu hned povražděni jsou, co zrádcové prý královi. Vévoda Hanuš sám počal katovati, pan Strnadovi vraziv meč do břicha. tři pánové zůstali mrtvi na místě, jen Markolt ještě několik hodin byl naživu. Od té doby vévoda u lidu českého vzat byl v ohyzdu, nazýván napotom obyčejně a potupně jen mistr Hanuš – to jest kat.“

Po dokonané vraždě odjeli pachatelé s meči sotva otřenými od čerstvé krve za Václavem IV. do Králova Dvora u Berouna, poklekli před ním a oznámili, že zrovna popravili jeho zrádce. Král přijal zprávu o popravě svých nejmilejších oblíbenců s apatií. Ta apatie byla možná předstíraná ze strachu, aby se sám nestal terčem vražedného útoku... Ještě za měsíc po krvavé události dal král prohlásit své zavražděné milce za zrádce. Když se mu to všechno později rozleželo v mysli, bylo už pozdě. Záchvat vzteku a vyhnání bratrance Jošta a jeho stoupenců z Prahy. Bratrovi Zikmundovi nesvěřil (navzdory slibu) úřad říšského vikáře. Konšelům Starého Města pražského, které podezříval ze spiknutí se Zikmundem proti českému králi, uložil vysokou pokutu a přikázal, aby rozbořili hradby a brány města. Což se nestalo, jako mnohé, co král nařídil. Krok za krokem pokračovala v této zemi demontáž královské moci. A král jenom přihlížel, jako by se jednalo o někoho jiného a on sám byl pouhým divákem.